Jair Bolsonaro: brazilský Trump?

Brazílie je prezidentská republika, tj. hlava státu kontroluje celou exekutivu. Země sice v minulosti experimentovala s parlamentarismem, ale po pádu diktatury v důsledku referendu (1993) přijala prezidentský systém. Byť ovlivněna severoamerickým modelem, latinskoamerická verze tíhne k tzv. personalistickému prezidencialismu. Současné události ukazují, že nejde o překonaný model – stane-li se prezidentem Jair Bolsonaro (63), jeho styl se stane pro pracně budovaný systém vah a protivah velkou výzvou.

Prezident má značné pravomoci: jmenuje a odvolává kabinet, spolupodílí se na sestavování vládní politiky, se schválením senátu jmenuje nejvyšší soud, má zákonodárnou iniciativu, může vládnout s pomocí “provizorních opatření”, v souladu s ústavou může provádět vojenské intervence ve státech federace, svými dekrety může vyhlašovat a ukončovat vyjímečný stav (se schválením kongresu), může zcela nebo částečně vetovat zákony, předkládá návrhy rozpočtů apod. Uveďme však věci do souvislostí.

Zdá se, že v brazilských prezidentských volbách dnes nejde o regulérní demokratickou soutěž. Země od počátku 90. let buduje demokracii, ale oddanost demokratickým principům tu povážlivě klesá a v Latinské Americe je vůbec nejnižší. Vážnost situace dokládá i přítomnost pozorovacích týmů OAS (Organizace amerických států) u voleb. Po prvním kole voleb se zdá, že se většina Brazilců rozhodla opustit demokracii ve jménu potírání kriminality a nastolení “řádu”. Proč?

Demokracie se na počátku 90. let těšila příznivým okolnostem: (1) bipolární mezinárodní systém se zhroutil, (2) západní mocnosti nebyly nakloněny státním převratům a autoritářství. Byla přijata nejdemokratičtější ústava (1988) v dějinách země, rodily se nové politické strany, rozvíjela se moc soudní i zákonodárná. Narůstalo demokratické klima – prezidenti, kongresmani a straníci se naučili sdílet moc, tvořit koalice a účastnit se demokratické soutěže. Dostavila se ekonomická stabilizace, vlády kontrolovaly inflaci a ekonomika se těšila ročnímu růstu 3 % - 4 %. Události posledních 5 let ale vedly k vážnému obratu. Země se dostala do ekonomické krize, byl odhalen největší korupční skandál současné světové politiky a kriminalita začala opět narůstat.

Tyto změny jsou testem demokracie, testem věrnosti jejím principům. Politických aktérů je mnoho: legislativa, justice, exekutiva, armáda, média, strany, sdružení podnikatelů, odbory, společenská hnutí a veřejnost. Veřejnost je mimořádně účinná síla. Může podpořit, ale také mařit určitou politiku. Lze předpokládat, že se prezident a vojáci budou chovat antidemokraticky budou-li věřit, že veřejnost bude takové jednání schvalovat nebo dokonce vítat. To je dnešní Brazílie. Dle průzkumů veřejného mínění 97 % obyvatel nesouhlasí se současným prezidentem Temerem v přesvědčení, že vláda pracuje na zakázku malé elity. Šedesát procent respondentů chce prezidenta bez vazeb na některou z velkých stran (PT, PSDB a MDB), více než 78 % se neztotožňuje se žádnou ze stran, jen 13 % se domnívá, že demokracie funguje (nejmenší číslo v celé Latinské Americe) a více než 33 % podporuje případný vojenský převrat v naději, že vyřeší korupci a kriminalitu.

Bývalý prezident Lula (2003-2010) se sice stále těší značné popularitě, a podle některých je to nejpopulárnější politik současného světa, ale pro údajnou korupci je ve vězení a jeho strana (PT) bez něj nedokáže dosáhnout kýžené podpory obyvatel.

Fenomén anti-establishmentu: Bolsonaro

Příčinou obav a zděšení je vítěz prvního kola prezidentských voleb, federální poslanec za PSL (Partido Social Liberal) Jair Bolsonaro. Nejde o významného politika. Do PSL (jen 1,6 % křesel ve sněmovně) vstoupil v březnu (za takřka třicetiletou kariéru poslance to je jeho sedmá stranická příslušnost), a přestože se označuje za outsidera, je to kariérní politik s minimem legislativních návrhů a personalistickým, populistickým a antidemokratickým stylem. Bojuje sám za sebe. PSL je mu výtahem k moci. Vyrobil si osobní značku (stoupence oslovuje přes sociální sítě, jeho facebooková stránka má přes 5 miliónů followerů). V situaci kdy většina Brazilců nehodlá podporovat demokracii a její instituce, se Bolsonaro stal ztělesněním naivních očekávání a nebezpečných změn. Otevřeně schvaluje zločiny diktatury, vraždění, mučení i únosy, apeluje na řád, zákon, vlastenectví a tradiční křesťanské hodnoty. Sám je armádním kapitánem v záloze a někdejším žákem velitele Obam (středisko výslechů, kde docházelo k mučení a vraždám) generála Ustry. Jeho případný viceprezident, generál v záloze, Hamilton Mourão, loňského roku prohlásil, že pokud soudy neodstraní zkorumpované politiky z veřejného života, udělá to armáda.

Tato situace ukazuje jak málo se Brazílie vypořádala s temnými stránkami své minulosti. Vývoj událostí navíc podtrhl požár Národního muzea v Rio de Janeiru. Jak daleko sahá paměť brazilského voliče? Ztrácejí Brazilci kontakt se svou minulostí?

Mobilizace “nové pravice”

Brazilský tisk hovoří o zrodu “nových pravic” (novas direitas), neokonzervativní vlně a vzestupu krajní pravice v Brazílii i ve světě. Fundamentálním rysem konzervatismu je nostalgie: v Brazílii se projevuje ochotou, potřebou či nutkáním odpírat politická práva těm kdo nezapadají do konzervativního vidění světa: hnutí LGBT, černochům, feministkám. To lze vidět na dvou propojených scénách: na ulici a online. V čase Trumpovy volební kampaně vládla v Brazílii představa, že Trump nemůže zvítězit. Podobně se podceňoval potenciál pravicových skupin když volaly po impeachmentu Dilmy Rousseffové a teď Jair Bolsonaro.

Hovořit o nostalgii je v Brazílii nadsazené. Tu najdeme v USA, Číně, Rusku či britském brexitu, ale v Brazílii stojíme před jinou situací. Ti kdo volali po impeachmentu prezidentky Dilmy Russeffové (2016) nebyli nostalgici. Zde se jednalo o frustraci, deziluzi a pocit marnosti z ztráty ekonomického růstu. Obálky The Economist z let 2009, 2013 a 2016 ukazují, že z letu sokola se stal krátkodechý slepičí let končící hlubokou recesí. Brazilská malaise si tedy hledá své viníky: nositele nových kulturních a politických identit, ty, kteří symbolizují opuštění statu quo brazilské politické kultury a posun k pluralitě a otevřenosti.

Hospodářská recese spustila odpor vůči tomuto pohybu. Je to odpor, který jde za pravolevou politickou optiku. Je to postoj, který znehodnocuje a popírá hodnotu sociálních reforem a progresivních změn k demokracii. Mnozí vidí někdejší politiku boje proti nerovnosti jako nespravedlivou či neúčinou. Po letech “experimentů” je tu zkrátka poptávka po “pořádku” a “bezpečnosti”.

Brazilská malaise tedy není tatáž jako u světových velmocí. Doprovází ji narativ o řádu, bezpečí, jistotě a prosperitě. Kdo na “únavu z demokracie” poukazuje není jen Bolsonaro, ale celý proud hnutí pro který odborná literatura používá termín Alt-Right (Alternative Right, AR). V Brazílii se AR šíří převážně na internetu. Nové podněty jí dodal trumpismus a brexit. AR útočí na liberalismus a levici, je nacionalistická, xenofobní a anti-multikulturní, zastává radikální svobodu slova, relativizuje fakta, odmítá současný politický systém, přeje si “navrátit demokracii lidu”, vede křížovou výpravu proti “politické korektnosti”.

Současná situace Brazilcům připomíná neřešené společenské otázky: 1) minulost: rétorika AR i Bolsonara obnažují “neléčenou” minulost. Brazilci mají o minulém režimu jen malé povědomí, i mezi studenty společenských věd se najde mnoho těch, kteří nevědí nic o hrůzách vojenské diktatury a navíc mají jen vágní představu, co se v té době v jejich zemi dělo. 2) mládež: velký počet Bolsonarových voličů je daleko radikálnější než on sám. Průzkumy z roku 2016 říkají, že až 60 % jeho voličů tvoří mládež. Bolsonaro se neopírá o nostalgiky. V Brazílii dnes existuje korelace mezi digitální kulturou mládeže, nenávistnou politikou vůči menšinám a ultrakonzervativními kandidáty.

Bolsonarismo a trumpismo

Na první pohled jsou si bolsonarismo a trumpismo podobné. Bolsonaro se veze na vlně anti-mainstreamové politiky a volí trumpovskou rétoriku: nacionalismus, obrana rodinných hodnot, kritika OSN, tvrdá politika v bezpečnostní oblasti, schvalování Trumpovy protiimigrační politiky, útok na “politickou korektnost” a novináře, používání “vtipů” a “nadsázek” (dokonce přejal výraz “fake news”), definuje se jako anti-mainstreamový politik.

V srpnu se jeden z Bolsonarových synů, Eduardo, setkal s bývalým vrcholným republikánským stratégem Steve Bannonem. Bannon dnes není s Trumpem v přímém kontaktu, ale jde o významnou postavu v prvotní fázi Trumpovy vlády. Bolsonaro sám se zase setkal s americkým velvyslancem v Brazílii McKinleyem. Podle velvyslanectví jsou taková setkání zcela normální. Bílý dům deklaruje, že Bolsonara o setkání s americkým prezidentem nepožádal.

Pokoušet se dávat mezi bolsonarismo a trumpismo rovnítko je zavádějící. Zaprvé, Bolsonaro otevřeně hovoří o násilí či genocidě jako metodě nastolení “pořádku”, zadruhé tu je rozdíl v jejich profesní minulosti, a zatřetí mají odlišnou stranickou podporu. Trumpa původně nebrala vážně ani jeho vlastní strana a dnes ovládá obě komory Kongresu. U Bolsonara jsou takové vyhlídky utopické: nedokáže splnit slib redukce nezaměstnanosti a snížení kriminality a korupce, a bude muset čelit masivní opozici PT, což mu znemožní efektivní vládu. Trump naopak ovládá kongres, což je pramen financování či vysílacího času v televizi. Trump je pragmatik, mění názory a postoje v závislosti na situaci. Bolsonaro čerpá z hlubokého ideologického a náboženského přesvědčení.

Otázka podpory nabývá po prvním kole na důležitosti. Bolsonaro zatím drtivě vítězí (46 %), ale nemá politické spojence. Reuters odhaduje, že Bolsonaro může v dolní komoře (513 křesel) získat dalších 20 křesel. Druhý v pořadí, Fernando Haddad (29 %) na tom není lépe – jeho PT je dnes zdiskreditovaná strana, která přišla o voliče i vliv v kongresu (jen 61 křesel v dolní komoře, 9 v senátu). Haddad může vyjednat dalších 50 křesel, ale vyšší číslo je nepravděpodobné. Kdokoli se stane prezidentem bude muset dělat ústupky středu.

Brazílie není USA

A nakonec tu je rozdíl mezi oběma zeměmi. Trumpismo a bolsonarismo se odehrávají v naprosto rozdílných kontextech: zatímco USA má více než dvousetletou tradici demokracie, Brazílie má tradici bohatou na diktatury, ohýbání ústav a státní převraty.

A regionální kontext? K podlomení demokracie došlo v 90. letech v Peru, nedávno ve Venezuele, v Ekvádoru a Bolívii. A nebyli to vojáci ,kdo ji podlomil, ale zvolení prezidenti-populisté (Alberto Fujimori, Hugo Chávez, Rafael Correa, Evo Morales). Jde Brazílie stejnou cestou? Bolsonaro narazí na odpor v kongresu a bude mít problém na sebe strhnout větší díl moci. Brazilská demokracie je ale mladá.

Brazilianista Leslie Bethell připomíná, že Brazílie je zemí kde jsou “volby bez demokracie a demokracie bez občanství”. Ústava z roku 1988 zaručuje standardní demokratické volby, ale praxe je jiná. Pro Brazílii je typická mimořádná schopnost elity bránit status quo a své vlastní zájmy prostřednictvím kontroly, kooptace a případně potlačením sil usilujících o radikální společenskou změnu, schopnost národa tolerovat chudobu, vyloučení, nerovnost a nespravedlnost a malá mobilizace mas ve prospěch změny. Čili vedle rozdílů mezi Bolsonarem a Trumpem tu jsou také rozdíly mezi oběma společnostmi. Je Bolsonaro Trumpovým compagnon en route a má v americkém prezidentovi spojence? Vede jeho politika k nové podobě autoritářství? Nakolik se brazilská společnost demokratizovala, je ochotná ustupovat od občanských svobod? Na to odpoví události následujících týdnů a měsíců.

O Autorovi: Aleš Vrbata, PhD., magisterská studia historie-filozofie (1991-1998, FF MU), doktorát z iberoamerikanistiky (2005-2010, FF UK), vysokoškolský učitel na Univerzitě Hradec Králové (2000-2010), post-doc v Brazílii (2015-2018). Od roku 2011 žije v Salvadoru, Bahia, Brazílie. Publikuje ve vystudovaných oborech v Evropě a Brazílii.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

BURGES, Sean W. - Brazil in the world - https://goo.gl/ouKxDh

MARES, David R. - Aspirational power - https://goo.gl/srckhp

ZILLA, Claudia - Brazil's foreign policy under Lula - https://goo.gl/GggrWe