Vytvářet národ uměním: veřejný prostor Mexika jako prostředek nacionalismu

Rozhovor vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika (1, 2023) - Současné podoby nacionalismu.

Vytvářet národ uměním

Již v předhispánském období byly skrze obrazy zprostředkovávány mocenské představy vládnoucích elit. Stejného konceptu využívali španělští misionáři, když pro svá kázaní při prvních mších v Novém Španělsku stavěli capillas abiertas, kaple otevřené do prostranství, kde se konaly katolické obřady a výuka španělského jazyka. Vizuální jazyk, v němž se objevují první pokusy o utváření mexického národa, se postupně od 18. století rozvíjí skrze malby v soukromých sbírkách elit a vystavované v galeriích. Po utichnutí bitevní vřavy mexické revoluce mezi léty 1910 až 1917 se myšlenky jejích hned několika soupeřících frakcí stávají součástí státní agendy a nabývají vizuální podoby na zdech nově budovaného státu. Muralistické hnutí dvacátých a tři- cátých let je neoddělitelně spjato se třemi umělci – Diego Riverou, Josém Clemente Orozcem a Davidem Alfaro Siquierosem. Ti se se stovkami dalších dobových umělců nastartovali největší vlnu nástěnného malířství po italské renesanci a zároveň kodifikovali vizuální aspekt národní identity, jež je státním aparátem prosazována dodnes.

Hlavními tématy se v jejich pracích stává velkolepé převyprávění pronárodní historie, stanovení původu a dějinného významu mexického národa a vytvoření repertoáru národních stereotypů. Z národního centra Ciudad de México se tyto obrazy brzy dostávají na zdi radnic, škol, muzeí, divadel, knihoven, nemocnic a dalších státních institucí po celé zemi. Jedním z cílů tohoto vizuálního jazyka je pojmout etnicky, kulturně i jazykově rozrůzněné obyvatelstvo. Do centra abstraktní ideje národa je tak postaven mestic, který je v nacionalistickém diskurzu výsledkem snoubení indiánského původního obyvatelstva a Španělů. Koncept mestizo je fenoménem vzniklým postupným mícháním původních kultur s kulturami evropskými, a jistým způsobem tak připomíná dynamiku a rysy současné globalizace. Mesticizace a homogenizace s sebou ale v případě mexického oficiálního nacionalismu nese i odstředění na okraj všech těch, kteří nesplňují pravidla této promestické a pronárodní hry. Především indiánské obyvatelstvo je v rámci tohoto procesu vytlačováno na mocenskou, ekonomickou i kulturní národní periferii, čímž jsou značně limitovány i jeho možnosti spolupodílet se na utváření národní kultury a politiky.

Chicanos a cholos

Od poloviny třicátých let se tento vizuální jazyk s pronárodními stereotypizacemi šíří za státní hranice Mexika, a to jak díky murálním malbám, tak kinematografie, což jej jistým způsobem zpětně potvrzuje a činí jej kompaktnějším. Vizuální stereotypy vytvořené porevolučními muralisty byly zároveň inspirací pro mnohá levicově orientovaná hnutí nejen v USA a v Latinské Americe, ale po celém světě. Po zapojení USA do 2. svě- tové války se v souvislosti se zvýšenou potřebou pracovní síly přesouvá přes mexicko-americké hranice stále více mexických obyvatel, což je trend, který koncem války nekončí. Arzenál porevoluční vizuality spolu s nimi bere na síle, a to zejména v jižní Kalifornii, kde se od šedesátých let stává důležitou součástí tzv. chicano movement – boje mexických přistěhovalců a Američanů s latinskoamerickým původem za svá práva a sebeurčení. Jejich malby stylisticky a částečně i obsahově navazují na porevoluční muralisty.

V malbách chicanos se mísí narativní vyprávění o jejich mytickém původu s popisem každodenní reality komunitního života či života barria (čtvrti) a jeho obyvatel. Malby a setkávání se kolem nich jsou mnohdy hybnou silou celé komunity a jsou skrze ně artikulovány potřeby obyvatel určitého barria. Jeho obyvatelé se zároveň spolupodílejí na vzniku malby, a to nejen při diskusi s umělci o jejím obsahu, ale i na úplném začátku samotné malby (např. děti během školního vyučování malují pozadí murálu), či finančními prostředky. Na rozdíl od porevolučních murálních maleb, které jsou označovány za hlas lidu, se tedy hlasem lidu skutečně stávají. Hlavní symboly, jež byly hnutím chicanos „vypreparovány“ z mexických národních maleb, pocházejí z říše předhispánského kulturního dědictví, a to především z toho aztéckého. Chicanos se považují nejen za přímé potomky Aztéků, ale též za ty, kdo se vrací do jejich pravlasti, tzv. Aztlánu. Podle pověstí totiž Aztékové doputovali do Tenochtitlánu, nacházejícího se v současnosti na území Ciudad de México, právě z oblasti dnešní Kalifornie. Skrze ideu a následné reprezentace Aztlánu tak chicanos manifestují historické právo na území Kalifornie. Dalšími náměty převzatými z porevolučních murálů jsou hrdinové mexické nezávislosti a revoluce, často jsou portrétováni vedle vůdců hnutí chicanos.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se v New Yorku rozmáhá hiphopová subkultura a graffiti jako její důležitá součást se odtamtud šíří Spojenými státy americkými i do Los Angeles. Zde se postupně rozvíjí svým vlastním způsobem, částečně odlišným od stylu charakteristického pro New York. Zatímco graffiti z New Yorku se do Kalifornie dostává poměrně záhy, jeho přenos do Mexika trvá celé desetiletí. Na difúzi této vizuální komunikace přes mexicko-americké hranice měla vliv mj. reemigrace mexických Američanů. K jejím masivnějším podobám dochází od druhé poloviny osmde- sátých let důsledkem nových protiimigračních zákonů a výrazného zhoršování bezpečnosti v hispánských čtvrtích Los Angeles a San Diega.

Rozšíření graffiti v Mexiku devadesátých let ovlivnila také emigrace cholos a jiných mexických Američanů do Mexika. Jde o potomky mexických přistěhovalců žijících v americké Kalifornii, kteří se vyznačují (a sebeidentifikují) se subkulturou cholos charakteristickou dvěma vlivy – kombinací hiphopu a příslušností ke gangům. V ulicích mexických měst sprejují stylem graffiti typickým pro Spojené státy americké – graffiti gringo. Těmito obrazy vymezují především hranice svých barrios. Boj na symbolické úrovni mezi jednotlivými čtvrtěmi reemigrantů zároveň probíhá i formou murálních maleb, v nichž jde o to namalovat co nejkrásnější, vizuálně co nejpřitažlivější malbu, a skrze ni to ostatním čtvrtím „natřít“. Stylisticky a symbolicky tyto malby vycházejí z murální tradice severoamerických chicanos, a objevují se v nich tak diskurzivní symboly, jež si cholos nechávají s oblibou také tetovat. Známé národní symboly se tak přesunují z murálních maleb do tetování a vycizelované z pronárodních příběhů se vrací do Mexika, a to jak na těle cholos, tak i v jejich murálních malbách. Většina jich byla sice zničena v důsledku potyček cholos, nebo byla přebílena policií či lidmi, jimž tato estetika vadila, nicméně cholos a další mexičtí Američani měli bezpochyby vliv na šíření graffiti v Mexiku, a to proto, že právě oni sem tento styl přinášejí. Přesto, že ve svých malbách národní symboly akcentovali, manifestace mexické národní identity skrze neoficiální umění ve veřejném prostoru Mexika devadesátých let se vyvíjí záměrně odděleně od stylu a námětů maleb a graffiti cholos.

Hecho en Mexico – Vyrobeno v Mexiku

Mezi mexickými graffiteros se už na konci osmdesátých let objevuje potřeba odlišit se od amerického stylu graffiti a najít vlastní formu této vizuální komunikace. Jedna z prvních mexických crew si tak dala název Hecho en México (Vyrobeno v Mexiku). Snaží se pracovat s vizualitou písmen jiným způsobem, než je tomu v newyorském a losangeleském stylu graffiti. Na rozdíl od cholos, kteří tagují a sprejují pouze ve své čtvrti, což vychází z teritoriálního ukotvení gangů, první mexičtí graffiteros chápou graffiti jako cosi, co patří celému městu. „Prostě maluješ po zdech, které tě volají. Nemusíš obhajovat, bránit roh svý čtvrti,“ komentoval v roce 2013 svou touhu věnovat se graffiti mexický graffitero Kafy. První mexické crews tedy nejsou lokálně vázané, ale jsou to v zásadě spolky kamarádů, kteří chtějí malovat společně a jsou na podobné stylistické úrovni.

Hlubší hledání mexické formy graffiti se ale plně rozvíjí až právě v devadesátých letech. Tendence vnášení symbolů spjatých s národní identitou se pak do graffiti ve větší míře objevuje v Ciudad de México a v Guadalajaře v druhé polovině devadesátých let. Graffiti scéna je v Mexiku v té době velmi provázaná. První pionýři mexického graffiti, kteří určovali jeho hlavní proudy a posléze se stali legendami scény – zejména Peque, Mibe, Humo, Ene, Sueño, Señor Niuk –, se navzájem znají a diskutují, podobně jako tomu bylo mezi porevoluční intelektuální elitou, jak a kterým směrem by se mělo graffiti v Mexiku rozvíjet, aby bylo skutečně mexické. Tato debata v sobě nese jasně artikulovaný požadavek odlišení se od graffiti gringo – amerického graffiti. Snaha vymezit se proti americkému stylu je mj. vyvolaná asymetrickým rozvojem vztahů s USA. NAFTA – Severoamerická dohoda o volném trhu, která vešla v platnost v roce 1994, byla interpreto- vána jako pro Mexiko nevýhodná. V očích řady Mexičanů se tím země dostala do submisivně ekonomického postavení vůči Spojeným státům.

Jako logický tah se v tomto myšlenkovém schématu zdá hledání něčeho bezprostředně vlastního, což by mohla být harmonicky se tvářící předhispánská minulost. Při promýšlení podoby graffiti, jež by bylo skutečně mexické, se tak první mexičtí graffiteros inspirovali emblematickými motivy z předhispánského období, užívanými v porevolučních murálních malbách v kontextu národotvorných příběhů a posléze ve vycizelované podobě i v malbách chicanos a tetování mexických Američanů. Do centra mexických graffiti se tak koncem devadesátých let dostávají bohové z předhispánského panteonu – zejména Quetzalcóatl a Tlaloc, aztécký kalendář, pyramidy, orel na kaktusu s hadem v zobáku apod. Stereotypní zobrazení z porevolučních murálních maleb se po padesáti letech útlumu vrací do mexického veřejného prostoru. Díky určitému „po- tvrzení shora“ ze strany USA se tak opět stávají účinným činitelem probouzení národního sentimentu a hrdosti. V průběhu nultých let nového milénia se taková podoba vizuální komunikace šíří z „epicenter“ graffiti – Ciudad de México, Guadalajary a Tijuany – do celého Mexika.

Zatímco je pro přelom milénia charakteristické zobrazování předhispánského kulturního dědictví a částečně i revolučního odkazu, kolem roku 2010 se ve stále větší míře objevují tendence tyto symboly reinterpretovat a přidávat k nim další vrstvy příběhů. Tyto tendence jsou obzvláště patrné ve složitěji strukturované interpretaci symbolů a idejí zachycených v předhispánském umění a v mytologických, popř. lokálních příbězích předávaných dodnes orální tradicí. Komplexnější vizuální narace předhispánských i současných lokálních kultur je jednoznačně spojena i se stylistickým vývojem jednotlivých umělců. Současné tendence umění ve veřejném prostoru se svébytným způsobem a v návaznosti na místo tvorby snaží představovat mexickou realitu autentičtěji a samotné tvůrce reprezentovat v celé komplexitě identit, z nichž ta národní je jen jednou z mnoha.