Venezuela: umírání chávismu a brazilská levice

Krizová situace v Madurově Venezuele vedla k mimořádnému zasedání stálé rady Organizace amerických států (OAS), které se konalo 31. července. Cílem zasedání bylo přijetí rezoluce, jež by zvýšila mezinárodní tlak na Madurův režim. Očekávání, že OAS bude na opakovaná podezření z manipulace voleb reagovat jednoznačným odsouzením a popř. sankcemi, naplněno nebylo. Zatímco v minulých letech byli generální tajemníci OAS obviňováni ze servility vůči USA, dnes je to naprosto vyloučeno. Za USA se postavily pouze Kanada, Argentina, Chile, Uruguay a Paraguay. Doby, kdy se USA těšily poručnické roli, jsou patrně skutečně pryč.

Chávez a jeho „socialismus 21. století“

Současný venezuelský režim se často označuje jako „chávismus“ podle prezidenta Huga Cháveze, který jej zavedl v roce 1999. Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1992 se Chávez rozhodl dostat k moci legální cestou a v roce 1998 zvítězil v demokratických volbách s 56 % hlasů. V lednu 1999 se ujal moci a nový režim, který zde zřídil, označoval jako „socialismus 21. století“ (socialismus přizpůsobený poměrům v Latinské Americe). Přestože byl Chávez zvolen demokraticky, některé jeho kroky (centralizace moci, změny v ústavě apod.) vedly k obviněním, že buduje autokratický režim. Když v roce 2013 zemřel, úřadu se ujal jeho dosavadní viceprezident Nicolás Maduro. Přestože Madura v úřadu potvrdilo volební vítězství, již tehdy se objevila obvinění z manipulace voleb. Ideologicky navázal na Cháveze, ale jeho oficiálně deklarovaný boj proti korupci, nezaměstnanosti a snaha o lepší redistribuci bohatství začal mít trhliny porušováním lidských práv, korupcí a ekonomickou krizí, která vedla k masové emigraci. Dnes je Maduro u moci již více než 10 let a nespokojenost s režimem neustále narůstá, stejně jako obvinění z manipulace voleb.

Po více než desetiletí hospodářské krize a politických represí se Venezuelci vydali 28. července k volebním urnám v naději, že se jim podaří ukončit Madurův režim. Pouhých šest hodin po uzavření volebních místností Maduro pohřbil veškeré naděje na změnu. Ještě před vyhlášením oficiálních výsledků se prohlásil za vítěze s hypotetickým ziskem 51,2 % hlasů. Poté byl nový mandát „potvrzen“ parlamentem. Zatímco vláda tají skutečné výsledky sčítání hlasů, opozice, která k nim měla alespoň částečný přístup, oznámila vítězství svého kandidáta Edmunda Gonzáleze se ziskem minimálně 62 % hlasů.

Proti „socialismu 21. století“ vystupují paradoxně i ti, o něž se kdysi opíral – místní chudí, kteří dnes vychází do ulic a strhávají sochy Huga Cháveze, které ještě před několika lety posilovaly kult „otce zakladatele“. Demonstrace požadující Madurův odchod vedly k tvrdé policejní represi, jež si vyžádala na dvě desítky obětí a tisíce zatčených. Výsledkem je dosud nepředstavitelné: chávismus jako národní ideologie se otřásá v základech, podobně jako iluze mnoha Latinoameričanů, že diktatura může být pouze pravicová.

Mezinárodní tlak na Madurův režim

Netransparentní a pochybný průběh letošních voleb nevedl pouze k protestům opozice, ale také k mimořádnému zasedání Organizace amerických států (OAS), která si od 90. let klade za cíl monitorovat demokracii a volební procesy v regionu. Dosud ale nedokázala zaujmout jednoznačný postoj vůči aktuální situaci ve Venezuele. Některé delegace členských států se na hlasování o rezoluci vůči Madurovi vůbec nedostavily, zatímco jiné se rozhodly zdržet (např. Kolumbie, Honduras, Bolívie a několik karibských států). Zdá se tedy, že snaha skupiny členských států vyvinout tlak na Madurovu vládu zůstává v menšině. V této souvislosti přitahuje pozornost především vyčkávací postoj Brazílie. Socialistické vlády tohoto regionálního lídra historicky zaujímaly vůči chávismu shovívavý, ba dokonce sympatizující postoj, a nyní je dokonce ochranářský.

Přestože se OAS nepodařilo Madurův režim jednoznačně odsoudit a dostat pod tlak, vydala rezoluci volající po zprůhlednění volebního procesu. Již 28. července vyzvala režim k publikování výsledků voleb, zaručení ochrany a zachování veškerého vybavení použitého ve volebním procesu, včetně tištěných výsledků, s cílem zachovat celý řetězec evidence volebního procesu. Dokument také vyjadřuje solidaritu s venezuelským národem, závazek pečlivě sledovat situaci v zemi a žádost, aby režim zajistil bezpečnost zahraničních diplomatických misí, včetně lidí, kteří by požádali o azyl v souladu s mezinárodním právem. Rezoluce dále připomíná základní účel OAS, tj. podporu a upevňování zastupitelské demokracie s náležitým respektem k principu nezasahování, respekt k lidským právům veškerého obyvatelstva země, a především právo aktivně se účastnit voleb.

OAS následně vydala zprávu, ve které vyjádřila pochybnosti a nedůvěru k výsledkům venezuelských voleb a oficiálně neuznala jejich výsledek. Podezření vzbuzuje skutečnost, že neexistuje žádný veřejně dostupný dokument, který by Madura potvrdil jako vítěze. V reakci na to OAS na žádost Argentiny, Kostariky, Ekvádoru, Guatemaly, Panamy, Paraguaye, Peru, Dominikánské republiky a Uruguaye, svolala mimořádné zasedání, kde požadovala „kompletní revizi výsledků“.

Mezitím Madurova vláda vyzvala diplomaty a zaměstnance konzulátů zemí, které požadavek na revizi podpořily, aby opustili zemi.

Lula jako rukojmí chávismu?

Brazílie jako největší země v regionu, která by měla hrát v otázce uznání Madurova režimu klíčovou roli, se nachází v komplikované situaci. Strana pracujících (PT) prezidenta Luly da Silvy dlouhodobě podporuje Venezuelu a její režim. Tento protekcionismus má dva hlavní důvody. Ten první je historicko-ideologický a souvisí s faktem, že PT vznikla v kontextu boje proti brazilské vojenské diktatuře (1964–1985), byla inspirována marxismem a vyznačovala se antikolonialistickým a antiimperialistickým diskurzem. Proto přirozeně podporovala Chávezův režim. Druhý důvod má mezinárodněpolitickou povahu. Lulova politika usiluje o omezení západní hegemonie ve prospěch tzv. multipolárního světového řádu. To zahrnuje spolupráci s nezápadními mocnostmi (např. BRICS+) a snahu o nahrazení dolaru jako globální rezervní měny.

 Situace ve Venezuele má tedy pro současnou brazilskou vládu jak ideologický, tak i globálně politický význam. Lula, přestože není vůči Západu přímo konfrontační, se snaží o důsledně nezávislou politiku na globální scéně. Ve svých 78 letech je ale politikem na odchodu, který si nedokázal vychovat podobně charismatického nástupce. Lze tedy očekávat, že preference PT by mohly po Lulovu odchodu výrazně propadnout.

V Brazílii situace ve Venezuele vyvolává značnou pozornost nejen kvůli obavám z možné nové vlny uprchlíků z Venezuely, ale také kvůli neochotě brazilské diplomacie zaujmout stejně rezolutní postoj jako např. USA, Argentina nebo Chile. Média rovněž sledují rostoucí nepokoje v Caracasu a dalších venezuelských městech.

Brazílie a Venezuela proti hegemonii Západu?

Lulovy motivace k vstupu do politiky v 70. letech byly revolučně levicové. V této době se Lula stal jedním z předáků levicového odporu proti vojenské diktatuře v Brazílii. Jeho politické směřování ovlivnilo i vznik Strany pracujících (PT) reflektující jeho levicové přesvědčení.

Je však důležité připomenout historický kontext: Lula se poprvé ucházel o prezidentský úřad v roce 1989, tedy v době, kdy se v Evropě hroutil tzv. reálný socialismus. Pád Berlínské zdi se udál jen týden před začátkem prvních svobodných prezidentských voleb v Brazílii. Následující 90. léta byla pro Lulu obdobím neúspěšných pokusů o získání prezidentského úřadu. Jeho neúspěchy byly často přičítány radikálnímu až revolučnímu diskurzu, který se snažil prosazovat.

Aby Lula v roce 2002 vyhrál prezidentské volby, musel výrazně zmírnit svůj revoluční diskurz. Přijal kompromisy, přistoupil na spolupráci s pravicí a „kapitalistickými“ podnikateli, čímž se vzdal původní socialistické revoluce, k níž se PT hlásila. Tento posun ukazuje, jak se Lula adaptoval na měnící se politické a ekonomické podmínky a jak se snažil přizpůsobit svůj program tak, aby byl přijatelný širšímu spektru voličů. Nicméně Chávezův revoluční styl si nemohl dovolit, a naopak na něj musel rezignovat.

V dějinách Brazílie je Lula bezprecedentním příkladem socialistického prezidenta s rekordním počtem mandátů: dva po sobě následující mandáty v letech 2003–2011 a současný mandát na základě vítězství ve volbách roku 2022 (2023–2026) s hypotetickou možností dalšího mandátu (2027–2030). Lula se těší značné prestiži jak na Západě, tak mezi nezápadními lídry, ale svůj poslední mandát zahájil poměrně neopatrnými výroky, které ukázaly na jeho sílící protizápadní orientaci: např. k rusko-ukrajinskému konfliktu se vyjadřoval tak, jako by za něj obě země nesly stejnou míru odpovědnosti. Lula navíc dlouhodobě dává najevo ochotu spolupracovat s autoritářskými režimy včetně Ruska a Číny. Západ interpretuje Lulovu diplomacii jako pokračující vzdalování se od tradičních západních spojenců. Navíc je Lula již delší dobu kritikem dolaru jako globální rezervní měny a volá po alternativách. Co se týče izraelsko-palestinského konfliktu, Lula se drží dlouhodobého postoje Brazílie a podporuje vznik státu Palestina.

Tento kontext nám pomáhá pochopit základní Lulovy postoje v zahraniční politice, které mají původ v 70. letech, v boji proti kapitalismu a dominantní roli Západu, resp. USA v Americe a ve světě. Proto, na rozdíl od USA, Argentiny nebo Chile, Lula zaujímá k Venezuele shovívavější postoj. To, co část členských zemí OAS a Západ obecně považují za závažnou politickou a humanitární krizi, vidí Lula jinak.

Venezuelská krize vedla Lulu k setkání s Joem Bidenem, avšak Lula prozatím nesouhlasí se silovými řešeními. Jeho vyčkávací postoj může souviset se snahou vyhnout se podobným faux pas jako v případě Ukrajiny (kde musel doma pod tlakem poněkud neobratně ustupovat) a raději vyčkat, jak Maduro podloží své vítězství.
Lulův postoj naráží na nepochopení nejen v USA, ale také v EU a Jižní Americe. Chilský prezident Gabriel Boric, i když zastává levicové postoje, je v otázce Venezuely v souladu s Washingtonem.

Architektura brazilské diplomacie

Přestože se Brazílie pod vedením Luly na mezinárodní scéně dlouhodobě přiklání k zemím, které pod vedením Číny usilují o změnu světového řádu a chtějí nabídnout alternativu vůči dominantnímu postavení Západu, resp. USA, její současné chování vůči Západu není otevřeně nepřátelské či konfrontační a vyznačuje se značnou mírou spolupráce (např. v oblasti životního prostředí nebo lidských práv). Zdá se však, že situace ve Venezuele nenabízí Lulově administrativě prostor pro stejně otevřený a tolerantní přístup. Podle expertů měla Brazílie již v minulosti k Venezuele zaujmout jasnější a pevnější postoj, čímž by upevnila svou pozici regionálního lídra. To, že se tak nestalo, je dáno ideologickou spřízněností Lulových vlád a chávismu, jenž je dlouhodobě pevnou součástí politiky PT. Současná situace ve Venezuele ukazuje, že přestože Brazílie nechce vůči Západu jednoznačně vymezovat, je možné, že ji do toho budou budoucí okolnosti mezinárodní politiky tak či onak nutit.

Dnes se zdá, že venezuelský socialistický experiment spěje ke konci a že jsme svědky pádu „socialismu 21. století“. Madurovi letos ke znovuzvolení gratulovali pouze autoritářští lídři jako Vladimir Putin, Si Ťin-pching nebo kubánský Miguel Díaz-Canel a s nimi si Lula na globální scéně velmi dobře rozumí.

Aleš Vrbata vyučoval mezi lety 2000 až 2010 na Univerzitě Hradec Králové. V roce 2010 pak získal doktorát z iberoamerikanistiky na FF UK. Od roku 2011 žije v Brazílii, kde momentálně vyučuje.