Venezuelská dilemata

Nový prezident je uznán většinou amerických zemí, mnohé evropské státy dávají Madurovi ultimátum (8 dní na vypsání voleb). Údajná přítomnost ruských kozáckých žoldáků sice může pomoci osobně režimním činitelům, ale venezuelské důstojníky spíše irituje. Díky mezinárodnímu uznání se Guaidó může dostat k ziskům venezuelské sítě Citgo v USA (byť skoro polovinu Venezuela prodala Rosnětfu), státním aktivům v zahraničí a možná i přímo k penězům, jež USA platí zemi za ropné dovozy, respektive od nich bude odříznut Maduro.

Na rozdíl od iracionálního otevřeného státního převratu proti Hugo Chávezovi z roku 2002 má nyní celá akce nejenom silnou diplomatickou podporu (nikoli jen od pravice), ale také se zdá, že venezuelská opozice našla cestu jak využít interních - hlavně generačních – rozporů uvnitř venezuelské armády a policie. Nic z toho by však nebylo možné, nebýt vrcholně iracionální a po celá léta kumulované ekonomické politiky pozdní Chávezovy a Madurovy vlády, umocněné nedávnými propady ceny a produkce ropy a dramatizované skoro 30 tisíci vraždami ročně. Nyní se manifestuje a střílí v chudinských čtvrtích, kdysi baštách chavismu. Nelze se divit, když minimální mzda činí šest dolarů, zatímco na Kubě je to 30 a na Haiti 83 USD. Od roku 2013 se HDP propadl o 50 %. Ve Venezuele se nyní hroutí politický režim poté, co se již dávno začal hroutit stát jako takový. Tento fakt však může přinést celkem násilné vyústění celé krize.

Parlament nabízí východisko

Strategie parlamentu se postupně měnila. Juan Guaidó chvíli váhal a okamžitě nevyužil momentu Madurovy inaugurace 10. ledna 2019, za což ho radikálnější část opozice kritizovala. Počkal až na události spojené s výročím pádu diktatury Marcose Péreze Jiméneze (23. ledna 1958), data slaveného z různých perspektiv a s odlišnými důrazy, v celé zemi. Guaidó taktéž měnil argumentaci, již zdůvodňoval domnělou legálnost své akce. Zpočátku šlo článek 233 ústavy, nyní zmiňuje hlavně články 333 a 350.

Článek 233 byl původně klíčovým argumentem, který Guaidóovi umožnil získat mezinárodní uznání většiny zemí amerického kontinentu. Dle něj je v případě nepřítomnosti prezidenta (v důsledku smrti, rezignace, sesazení Nejvyšším soudem, zdravotní neschopnosti, rezignace atd.), nastane-li tato ještě před inaugurací, pověřen vedením země na 30 dní předseda parlamentu. Guaidó argumentoval neregulérností Madurovy volby v květnu 2018, a tudíž prohlásil jeho inauguraci – neprovedenou před parlamentem - za neplatnou, čímž se stal dočasným prezidentem. Poslední prezidentské volby ve Venezuele byly opravdu vším, jenom ne férovým a soutěživým kláním. Současně však je zjevné, že post prezidenta není nijak uprázdněný či neobsazený. Ale pro první moment mezinárodního uznání se aplikace článku 233 hodila. Opozici navíc zbavila jejího věčného dilematu: kdo bude stát v čele post-chavistické/madurovské vlády? Mladý člověk, bez vazby na minulé neúspěchy opozičního konglomerátu, tak zní jednoznačná odpověď, jež nijak nesnižuje míru Guaidóovy vazby na letitého opozičního politika a bývalého vězně Leopolda Lópeze. Venezuelská opozice měla v minulosti problém využít neúspěchy vlády, jejíž klesající popularitu nedokázala kapitalizovat.

Článek 233 se tak použil navenek a umožnil americkým zemím Guaidóa uznat, aniž by vznikly větší pochyby o tom, že dočasným prezidentem má být právě on. Podobně fungoval také směrem ke zbytku opozice. Pro širší veřejnost a část dosavadních režimních loajalistů jsou určeny zbylé dva články. Dle článku 333 jsou všichni Venezuelci povinni podílet se na obnovení účinného fungování ústavy, pokud by tato byla porušena. Článek 350 pak deklaruje, že Venezuelci „neuznají žádný režim, zákon či autoritu, jež by byla proti demokratickým hodnotám, principům a garancím, nebo poškodí lidská práva“. Právě zmíněná ustanovení dávají komukoli z ozbrojených složek relativně ústavně konformní zdůvodnění jakéhokoli typu silové akce. A takový krok by nebyl v rámci Organizace amerických států považována za převrat či porušení ústavy, tedy akt proti Meziamerické demokratické chartě z roku 2001. Naopak, argumentovalo by se tím, že vše je v souladu s pravidly i jejich „duchy“.

Ale pro armádu a bezpečnost je mnohem důležitější slib amnestie, jež se má týkat všech civilních i armádních funkcionářů a autorit, které se postaví na stranu „obnovení demokracie“. Zcela klíčové je datum, od kterého má platit, totiž 1. leden 1999, tedy ještě před Chávezovou inaugurací. Amnestie se má vztahovat na všechny občanské, trestní, ale i daňové „odpovědnosti“, které se v uvedeném období mohly vyskytnout. A to je důležité jak pro vojáky a policisty, tak lidi ze státních podniků, ministerstev, justice či diplomacie. Doposud jim radikální složky opozice hrozily spíše trestáním a někdy i vyslovenou pomstou, nyní je nabídnuto celkem snadné východisko a cesta, jak opustit rozkládající se státní strukturu. Zejména v případě armády jsou dané okolnosti klíčové.

¡Viva Chávez! ¡Viva Maduro! ¿Viva Guaidó? ¿Viva….?

Ozbrojené síly byly od začátku důležité pro Chávezův projekt, definovaný též jako „jednota civilistů a vojáků“. Sám Chávez se odkazoval primárně na nacionalistické reformistické vládce více než na civilisty a za nejlepšího prezidenta Venezuely označil Marcose Péreze Jiméneze, proamerického antikomunistického diktátora. Váha vojáků v režimu rostla s tím, jak Chávez ztrácel řadu svých původních stoupenců. Za posledních dvacet let se do vysokých funkcí v armádě dostala nová generační kohorta loajální k chavistickému programu. Velké částky pocházející z ropy se investovaly do nákupu zbraní, především z Ruska a mzdy důstojníků rostly disproporčně. Plukovníci mají zhruba 24 krát vyšší platy než civilisté. Vojáci dnes řídí ministerstva, státní podniky, distribuují část potravin a v osobě Diosdada Cabella, šéfa Národního ústavního shromáždění, tedy madurovského vzdoro-parlamentu, kontrolují slabého a intelektuálně nerozvinutého prezidenta. Ve vojenských rukách je státní ropná společnost (PDVSA) či ministerstva zahraničního obchodu, dopravy a bydlení.

Díky svému vlivu, třeba v distribuci dovezených potravin, se vojáci zapojili do korupčních sítí. Vydělávají spekulacemi s dolary v rámci kontrolovaného devizového hospodářství (největší perverznosti režimu) a řada z nich se zjevně podílí na obchodu s drogami. K těmto „pozitivním podnětům“ je potřeba přidat fakt, že na loajalitu armády po léta dohlíží kubánská tajná služba, jež díky své efektivitě komplikuje možnosti nějakého úspěšného státního převratu.

Přesto se rozpory v ozbrojených složkách objevují. V poslední době to bylo zejména četnictvo, Guardia Nacional, mnohem méně zapojené do „systému“ a méně kontrolované, z nějž vzešly pokusy o intervenci proti vládě. A jsou to zejména mladší a nižší kádry, které se nyní ozývají. Tito lidé nebyli zapojeni do prebendálních sítí v časech ropné hojnosti (2004-2011), kariérní vzestup jim blokují starší, zostuzuje je korupce ve vyšších patrech a na jejich rodiny taktéž padá bída a beznaděj, produkty kompletního úpadku státu. Nesou s nelibostí fakt, že by museli v takové situaci ještě střílet do lidí na ulicích. Běžná zvolání typu „Viva Chávez“ či „Socialismo o Muerte“ jim moc neříkají. Ostatně z podobného generačního zážitku kdysi vzešla i kohorta důstojníků kolem Huga Cháveze, která se pokusila o převrat v roce 1992.

Krachující ekonomika v kontextu feudalizovaného failed state

Současná situace ve Venezuele bývá popisována jako stav failed state. V případě země, která na konci devadesátých let zvedla prapor obnovení státní aktivity a posílení výkonné moci, ztělesňující lid a jeho požadavky, aby po roce 2005 začala užívat přímo termín „socialismus 21. století“ (ostatně denominaci zcela prázdnou a nikdy pořádně nedefinovanou), jde o zdánlivě překvapivé a tvrdé hodnocení. Kromě failed state můžeme fungování Venezuely přirovnat i ke stavu feudální Evropy.

Slabá, ale formálně všudypřítomná hlava státu, dědic zbožštělého zakladatele panovnické linie, zde „vládne“ nad konglomerátem bolívarovské šlechty, jež si rozdělila území a úřady v příslušná léna. Vláce je na ní závislý. Jednotlivé sociální skupiny, regiony či části měst dostávají ad hoc udělaná a arbitrárně potvrzená práva, anebo si je sami de facto uzurpují, včetně ražby vlastních měn. Míra zbojnictví je ve státě tak velká, že se lidé sami ozbrojují a někde takové skupiny (zvané colectivos), s vazbou na vládu, vykonávají faktickou správní i „policejní“ moc. Přidělují potraviny a vydávají povolení k přístupu ke zdrojům, čímž si udržují - v logice patron-klient - loajalitu závislé populace. Kompletně prekarizovaný „lid“ se pak musí starat o sebe mnohem více než v nějaké neoliberální dystopii, před kterou ho vláda vždy tolik varovala. Lidé si mají sami pěstovat zeleninu v květináčích a chovat ve městech králíky, znějí vládní rady.

Ekonomika je po léta v krachu, zejména klíčový ropný sektor. V březnu 2018 činila těžba 1 509 000 barelů denně. V roce 1998 přitom dosahovala více než 3 300 000. OPEC od roku 2014 navýšil svou produkci o 79 %, zatímco ve Venezuele těžba o 44 % klesla (data jsou k podzimu 2018). Poslední údaje mluví o 1 100 000 barelech. Nejde tedy jenom o nízkou cenu nafty. Inflace, jež může letos překonat i 10 000 000 %, pak likviduje dopady vládních zvyšování platů, „krytých“ ostatně čistým tiskem peněz. Nyní je minimální mzda 18 tisíc bolívarů. Plato vajec stojí 8 tisíc, celé kuře přes 9 tisíc.

Maduro ve svém labyrintu

Maduro se dostává do pasti řady dilemat. Nikdy plně nekontroloval vlastní tábor, natož dynamickou venezuelskou společnost. Nepřipustí-li nové volby, ztratí uznání klíčových finančních hráčů a nezbude mu než doufat v rusko-čínský altruismus. Připustí-li je, tak do značné míry potvrdí svou nelegitimitu. Bude-li váhat a chtít vyjednávat, narazí na problém, že hru o čas mu v dané chvíli již Latinská Amerika ani Evropa nedovolí. Nyní čelí země ultimátu. Amnestie, byť se o jejím rozsahu bude opozice jistě dlouho přít, pak nabízí nové východisko (ale i dilema) řadě státních zaměstnanců. Současně však dilematem pro opozici zůstává sám způsob nové volby: současný volební systém a hlavně volební seznamy jsou šité na míru vládě.

Predikovat dění v současné Venezuele je tudíž prakticky nemožné. Popsat lze jenom dilemata různých aktérů. Jedním z nich je násilí. Režim si po léta cvičí tzv. bolívarovské milice a vytvořil řadu paralelních ozbrojených složek. Násilí je běžnou součástí života. Stovky mrtvých v politických sporech blednou v porovnání s desetitisíci obětmi „běžné“ kriminality. Je tedy otázkou, zda převládne tradice celkem pragmatického transakčního charakteru venezuelské politiky, zrozená v letech 1958 – 1999, anebo se naplní hesla o válce na život a na smrt, kterou kdysi vyhlásil roajalistům Bolívar a o níž vláda občas mluví.

O autorovi
PhDr. Radek Buben, Ph.D. působí na Středisku iberoamerických studií FF UK v Praze. Specializuje se na bolivijskou a venezuelskou politiku či na moderní politické dějiny Latinské Ameriky.