Lidská práva v Brazílii: stále živý obraz vnitřního nepřítele

Průzkumy z posledních desetiletí ukazují, že existuje notná dávka nepřiznaných a vytěsňovaných prvků, které nepřestávají pulsovat pod povrchem brazilské každodennosti. Poslední výzkum Meziamerické komise pro lidská práva (CIDH, 2021) jen akcentuje starší zprávy, podle kterých by Brazílie měla demilitarizovat policii a veřejnou bezpečnost vůbec. Tomu však v cestě stojí stále velmi živý obraz „vnitřního nepřítele“, který nikdy neodešel.

Redemokratizace a dědictví diktatury 

Když se Brazilci v 80. letech vypořádávali se zločiny vojenské diktatury, byla to především kniha Brasil: Nunca Mais (Brazílie: Nikdy více, 1985) saopaulského arcibiskupa Arnse a jeho týmu, která nabídla první bilanci zločinů. Autoři v letech 1979-1985 tajně dokumentovali porušování lidských práv režimem a položili tak základ dalších šetření.

S nimi přirozeně spolupracovaly monitorovací mise nadnárodních organizací jako např. CIDH nebo Amnesty International (AI). Začalo se ukazovat, že problematika vyloučení, nerovnosti a diskriminace má hluboké historické kořeny a její řešení bude vyžadovat změnu dlouhodobých postojů obyvatelstva i státních institucí k řadě témat: k osobám afrického původu a zvýšené úmrtnosti mezi nimi, indiánům, ženám, venkovu, k periferním oblastem, bezdomovcům, vězeňským systémům a společensko-vzdělávacím systémům či psychoterapeutickým institucím, k novinářům a aktivistům v oblasti lidských práv, homosexuálům, beztrestnosti ve státních institucích a nedostatečné akceschopnosti brazilské justice v této otázce. Přestože CIDH uznává Brazílii jako právní stát s pevně etablovanými demokratickými institucemi, upozorňuje na regres a známky neefektivity a doporučuje posílení úcty k lidským právům.

Brazilská diktatura se začala rozvolňovat roku 1979, kdy amnestie umožnila návrat politickým uprchlíkům, režim opouštěl bipartismus, bylo povoleno zakládání politických stran a i svobodné volby. Doktrína národní bezpečnosti vybudovaná kolem boje proti vnitřnímu nepříteli byla opuštěna a „rudé nebezpečí“ jakoby přestalo existovat. Došlo k nastolení ekonomické stability, bezprecedentnímu nástupu levice k moci (2003-2016) a úsilí o inkluzivní společnost. Za prezidenta Cardosa (1994-2002) byla zřízena Comissão Nacional de Anistia (Národní komise pro amnestii, CNA). V roce 2012 pak byla zřízena Comissão Nacional da Verdade (Národní komise pravdy, CNV), která měla objasnit historicky systematické porušování lidských práv za období 1946-1988 a docílit národního smíření. 

Represivní policie od koloniálních dob 

Zprávy CNA a CNV naznačovaly, že některým sektorům brazilské společnosti se redemokratizační procesy vyhnuly. Během éry Strany pracujících (2003-2016) bylo zjevné, že v Brazílii dochází k masivnímu porušování lidských práv. Závěry CNV byly šokující: brazilská policie je represivní a militaristickou organizací. V té době jeden z bývalých funkcionářů policie přiznal, že „policie má organizaci a výcvik odpovídající přípravě na válku proti vnitřnímu nepříteli, a ne ochraně či prevenci. Výsledkem je, že v chudém obyvatelstvu nespatřuje nositele základních práv, ale v nejlepším případě podezřelé, které je třeba sledovat a disciplinovat.“ CNV ukázala, že policie má represivní charakter od koloniálních dob. Původně dohlížela na otroky, později byla vojenská povaha zacílena na politickou kontrolu. 

Dědictví diktatury nejsou patrné jen ve výcviku policie, ale také ve vysoké úmrtnosti mladých Afro-Brazilců či bezdomovců a v celonárodním fenoménu známém jako „beztrestnost“: zpráva nevládní organizace CONECTAS (2014) konstatuje, že obvinění policisté a vězeňští funkcionáři byli v naprosté většině případů obvinění z mučení již v prvním stání osvobozeni. Sama policie se v Brazílii vyznačuje vysokou úmrtností. Země drží světový rekord v počtu vražd policistů (v roce 2013 až 490 policistů). I proto se myšlenka odzbrojení policie setkává s přijetím především mezi nižšími hodnostmi sboru. Průzkum FGV (2014) říká, že odzbrojení podporuje přes 75 % policistů.

Ideologický obraz vnitřního nepřítele 

V koloniálních dobách byla policie vojskem cvičeným k represi a zaručování pořádku elitě. V dobách diktatury (1964) se policie řídila doktrínou národní bezpečnosti a měla likvidovat vnitřního (komunistického) nepřítele. Tehdy dostal obraz vnitřního nepřítele ideologický nátěr, ale v brazilském podvědomí existoval vždy. 

Současný prezident Jair Bolsonaro byl jediným kandidátem, který se odvážil vytáhnout kartu vnitřního nepřítele a otevřeně se přihlásil k diktatuře (ostatně Bolsonaro se jako dospívající rozhodl pro vojenskou kariéru, když pomáhal v pronásledování archetypální postavy vnitřního nepřítele vojenské diktatury, kapitána Carlose Lamarky). Bolsonaro se tak chopil dlouho tabuizovaného, nicméně v populaci velmi živého obrazu. Z druhé strany tento obraz probudil federální poslanec levicové PSOL, Jean Wyllys, který se po Bolsonarově zvolení odmítl ujmout mandátu a dobrovolně odešel do exilu. Wyllys je Afro-Brazilec, homosexuál, levicový politik a lidskoprávní aktivista, který v řadě interview opakovaně upozorňuje na hrozby, jimž je vystaven. 

Byl-li ideál inkluze v post-autoritářské brazilské politice dosud závazný, tak tento princip byl definitivně prolomen. S Bolsonarem se do oficiálního diskurzu vrátil dlouho vytěsňovaný vnitřní nepřítel. Obraz vnitřního nepřítele by měl být přitom pro demokracii 5. brazilské republiky jednoznačně antisystémovým, ba dokonce destruktivním. Snahy o impeachment prezidenta se však doposud nesetkaly s úspěchem. Stane se tento diskurz opět součástí standardního repertoáru brazilských politiků nebo se začne brazilská politika a veřejné instituce řídit doporučeními CIDH? Odpověď na tyto otázky jistě naznačí již příští rok  prezidentské volby.