Brazilský prezident Jair Bolsonaro: cesta k demokracii, nebo předsálí diktatury?

Demokratická, nebo autoritářská tradice?

Přestože se ještě nedávno politologové ve svých optimistických prognózách opírali o tezi o „demokratické tradici“ v zemi, pravdou je, že Brazílie s dlouhotrvající demokracií zkušenosti nemá. Období nezávislé monarchie (1822–1889) strádalo autoritářstvím obou císařů a republikánský převrat (1889) realizovaly vojenské špičky bez širší účasti obyvatelstva. Takzvanou Druhou republiku zahájil převrat v roce 1930. Nový režim odstranil vládu velkostatkářských elit a výrazně rozšířil volební právo a účast obyvatel na politice země. To jsou důvody, proč éra Getúlia Vargase v kolektivní paměti stále žije jako doba vzestupu a prosperity a proč je sám Vargas považován za otce chudých.

Poválečné období (tzv. Třetí republika, 1945–1964) historici označují za demokratické, ale do autentické demokracie mělo také daleko: negramotní volit nesměli a roku 1947 musela do ilegality odejít komunistická strana (PCB). Politika tohoto období se otevřela třetímu světu i sovětskému bloku a prováděla kroky směrem k socialismu. Experimentování s politikou nezávislou na USA ale v kontextu studené války nemohlo trvat dlouho. Opřeny o tezi o infiltraci komunistických agentů a s USA za zády provedly konzervativní složky společnosti společně s armádou převrat (1964) a nastolily tzv. vojenskou diktaturu (1964–1985). Kulturně-politicky Brazílie zůstala součástí západního světa a západoevropská ultrapravicová hnutí se na ni odvolávala jako na řádný příklad „défense de l´Occident“ (obrana Západu).

Od počátku osmdesátých let začalo otevírání režimu: byla přijata demokratická ústava (1988), obnovil se stranický systém, vojsko se vrátilo do kasáren, do veřejných funkcí se začaly dostávat ženy, volební právo dostali i negramotní, akcentovaly se inkluzivní politiky. Veřejný prostor se otevřel řadě etnických, rasových či sexuálních menšin. Tento kulturně-politický posun je v ostrém rozporu s tradicí předcházejících desetiletí a staletí. Budování takto inkluzivní demokracie právě zde není snadné: všudypřítomné heslo „Brazílie všech“ není v praxi tak docela snadné naplnit. 

Prohlubování tohoto trendu nastalo po roce 2000. S Luizem Ináciem Lula da Silvou (2003–2011) v čele se těmto oblastem začala věnovat ještě větší pozornost. Tehdy byla země patrně nejvíce vzdálena své autoritářské minulosti. S Dilmou Rousseff (2011–2016) však tento trend začal ztrácet dech. Strana pracujících (PT) byla obviněna z korupce, Lula da Silva byl odsouzen a Rousseff odejita impeachmentem. 

Politický střet „Dobra“ a „Zla“ 

Brazilská populace vnímá veřejný prostor a politiku optikou štěpení na apokalyptický zápas mezi „Dobrem“ a „Zlem“. Toto pojetí najdeme dokonce i na univerzitních katedrách humanitních oborů. Vezmeme-li v úvahu počet obyvatel, nefunkčnost veřejného vzdělání a značnou sílu náboženství, vyjde nám, že i veřejný prostor a politika jsou zatíženy tímto vyhroceným černobílým viděním věcí. Postavy a události jsou tedy vnímány polarizovaně, konfliktně a nesmiřitelně. Efektivnost politiky inkluze v takovém kolektivně-psychologickém prostoru je diskutabilní.

Zatímco v minulosti byli protagonisty politiky takřka výhradně bílí, bohatí a vzdělaní muži, a zbytek populace byl odsouzen do role „diváků“, po roce 1985 začala země experimentovat s inkluzí a tolerancí. V cestě tomu stojí výše zmíněné štěpení v brazilské kolektivní psychologii. Inkluze a tolerance jsou krokem mimo historicky danou komfortní zónu. Problém nelze vyřešit jen politickými prostředky a stále existuje. Bylo patrně otázkou času, kdy se objeví někdo, kdo nahlas vysloví nesouhlas s kulturně-politickým diskurzem inkluze a tolerance a společnost rozdělí.

Nástup Lula da Silvy, odborového a opozičního předáka z dob diktatury, do prezidentské funkce v roce 2003 byl vnímán většinou obyvatel jako akt historické spravedlnosti. Ale paradoxně lze totéž říci i o J. Bolsonarovi. Nejen že se během prezidentské kampaně v roce 2018 vymezil vůči diskurzu inkluze a tolerance, ale přímo či nepřímo se identifikoval s vojenskou diktaturou sedmdesátých a osmdesátých let. Obě postavy v sobě soustředí kolektivní obraznost inkluze (demokracie) a exkluze (autoritářství) naakumulovanou za mnoho desetiletí a staletí. Situace je o to dramatičtější, že na scénu v minulém roce vstoupil COVID-19, Lula da Silva byl na počátku tohoto roku osvobozen a Bolsonaro už nevyvolává takový respekt a fascinaci jako roku 2018.

Byla-li 5. republika (od 1985 dodnes) spojována s překlenutím rozštěpenosti a inkluzivní politikou, pak zvolení Bolsonara v roce 2018 představuje velké STOP tomuto trendu. Obrázek brazilské scény je ale dnes velmi proměnlivý, a to nejen díky pandemii COVID-19. Osvobození Lula da Silvy navíc přichází v mimořádně pohnutých časech. Bolsonaro si neví rady s pandemií, tři výměny ministrů zdravotnictví byly neefektivní, volání po impeachmentu zesílilo zejména po lednovém kovidovém masakru a další žaloby se hromadí u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Posledními příslovečnými kapkami byl střet s guvernéry 26 států federace a vystoupení senátorů s požadavkem na impeachment. Dnes jej požadují nejen evangelické církve, poslanci a někteří senátoři či indiánské populace v Amazonii, ale také fronta prefektů brazilských měst. Pod tímto tlakem byl Bolsonaro na konci března nucen přijmout demisi svého ministra zahraničních věcí Ernesta Araúja. 

Bolsonaro do prezidentských voleb vstoupil nejen v čase všeobecného znechucení politikou PT, ale také v čase trumpismu. Obojího dokázal využít a jeho hvězda začala stoupat: politický styl ne nepodobný Donaldu Trumpovi, dovolávání se diktatury, vulgarismy, otevřená mysogynie, homofobie. To, čím si získal místní voliče, ale ve světě šokovalo. Současný předseda Amnesty International, Kumi Naidoo, tehdy ironicky podotýkal, že Bolsonarovo zvolení vyšlo takřka přesně na 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Jair Bolsonaro se rozhodl ukončit starý kulturní střet mezi „západní“ Brazílií a Brazílií inkluzivní, otevřenou nevládním organizacím, indiánům, Afro-Brazilcům či homosexuálům, a volil diskurz, který až nepříjemně připomínal studenoválečné časy, obklopil se vysokými důstojníky a generály a zaštítil se extrémně-pravicovou ideologií. Utekl tak diskurzu levice i pravice, ale přímý kontakt s voliči mu umožňoval v této rétorice pokračovat.

Neprofesionální počínání prezidenta i jeho týmu se staly faktorem, který postupně vedl k tlaku na jeho odvolání. Nemalým zásahem byl i COVID-19. Lula dnes nezapomíná zdůrazňovat, že Bolsonarovo zesměšňování a podceňování epidemie bylo tím nejhorším příkladem obyvatelstvu a že právě on nese velkou odpovědnost za mimořádně vysokou úmrtnost. Podle jeho slov jde o největší genocidu v dějinách země. 

Změna zahraniční politiky

V samotném závěru března rezignoval ministr zahraničních věcí E. Araújo. Ten za sebou zanechal chaotický odkaz, narušenou kontinuitu zahraniční politiky a ministerstvo v rozkladu. Nevedl ministerstvo primárně v duchu národních zájmů, ale v duchu ultrapravicové ideologie. Právě v jejím jménu hrál na mezinárodních fórech (zejména v OSN a OAS) mluvčího Bílého domu: přicházel s rezolucemi doporučenými Trumpem, prodal obchodní smlouvu s Mercosurem a Evropskou unií, zahrával si s myšlenkou na válku s Venezuelou, pročež byl obviněn, že přispívá k nárůstu nestability v regionu. Dále hájil lednový vpád Trumpových stoupenců do Kapitolu, vystupoval na ochranu blogerů najímaných pro šíření dezinformací a nepromeškal jedinou příležitost, aby podobně jako prezident nekritizoval tisk. Pokud jde o lidská práva, přikláněl se spíše k autoritářským režimům, k vládám obviňovaným z vražd novinářů, porušování práv žen a menšin. Pokud jde o COVID-19, ignoroval globální dohody nákupu vakcín, naprosto sabotoval práci WHO a kritizoval země uplatňující restrikce. Tím přímo dláždil cestu k současnému stavu, kdy se Brazílie pro zbytek světa stává globální hrozbou. Jediné, na co mu za dva roky nezbyl čas, bylo hájit národní zájmy. 

Na ministerstvu zahraničních věcí dnes vládne pachuť, protože nic z toho, co Araújo napáchal, nestačilo k jeho pádu. Na to došlo, až když se ukázalo, že by vláda měla vyhovět kongresu, a tak se vyhnout vyšetřování či impeachmentu. Bolsonaro a jeho klan tedy obětovali prvního muže.

Krátce po demisi ministra zahraničních věcí nastaly změny v čele brazilské armády. V důsledku vysoké úmrtnosti na COVID-19 a řady neúspěchů se prezident rozhodl dostat pod kontrolu ozbrojené síly a vyměnit dosavadního ministra obrany, generála Fernanda Azevedo. Ten byl vnímán jako štít proti politickým či ideologickým infiltracím: chápal armádu jako službu národu, zemi a státu, a ne konkrétní politice či ideologii. Předpokládá se, že důvodem odvolání je skutečnost, že Azevedo komplikoval Bolsonarovy pokusy obsazovat přední posty v armádě. Vládne přesvědčení, že armáda patří mezi instituce s dostatečnou demokratickou zralostí a cítí věrnost národu a ústavě. O tom svědčí i odpověď na Azevedovo odvolání: 30. března rezignovali vrchní velitelé pozemních vojsk, námořnictva i letectva, což dává tušit, že vojáci asi nebudou mít zájem účastnit se experimentu s převratem. 

Špičky OSN, Meziamerický soud pro lidská práva, Human Rights Watch, Amnesty International, WHO, finanční analytici a zahraniční vlády neskrývají obavy tváří v tvář brazilské institucionální krizi. Nezdá se, že by Araújova demise nebo reakce generálů měly Bolsonara příliš odrazovat. Budoucnost není dnes jasně čitelná – pandemie se jistě nedá rychle na ústup, Bolsonaro bude patrně pokračovat v chaotických změnách ve vládě a rok 2022 může být volebním střetem mezi Bolsonarovou a Lulovou Brazílií. Ironií dějin je, že prezident, který společnost již od počátku rozděloval, se ocitl v situaci, která vyžaduje solidaritu, spolupráci se všemi sektory společnosti a obecně levicovější postoje. Tak či onak jsou výše uvedené události katalyzátory jimž se země vyrovnává s dosud neuzavřenou minulostí.