Evropské volby 2024: Pod tíhou nové reality

Předchozí volby do Evropského parlamentu probíhaly v roce 2019 ve zcela jiné, z dnešního pohledu téměř idylické atmosféře. Největším strašákem se tehdy zdál být nárůst euroskepticismu, a politici se tak snažili co nejvíce motivovat občany z řad „mlčící většiny“ přijít k volbám. Studenti pořádali páteční stávky za klima, v ulicích evropských metropolí pochodovali demonstranti požadující odpovědnější klimatickou politiku. Občanská participace a klimatická krize se tak staly tématy voleb. Výsledkem pak byla nejen Zelená dohoda pro Evropu, soubor iniciativ se snahou dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, ale např. i Konference o budoucnosti Evropy, která měla dát občanům možnost aktivněji promluvit do budoucího směřování evropského integračního projektu. Zejména pro mladé voliče, jimž jsou ekologická a participační témata bližší, to byl významný aktivizační moment. V roce 2024 je situace diametrálně odlišná. Evropa se pouze pomalu vzpamatovává z ekonomických důsledků koronavirové pandemie a výrazného zdražení energií, těsně za hranicemi Unie navíc probíhá válka. Co to bude pro volby znamenat v českém kontextu?

Česká anomálie ve volbách do Evropského parlamentu

Volby do Evropského parlamentu se často označují za volby druhé kategorie a nižší účast než u národních hlasování je pro ně typická ve všech členských zemích. Čeští občané (spolu se sousedy ze Slovenska) se ale statistikám výrazně vymykají. Dlouhodobý průměr volební účasti se za celou EU se pohybuje kolem 45 % a Česko patří mezi státy, které toto číslo tlačí dolů – od první zkušenosti v roce 2004 účast nikdy nepřesáhla 30 %, v roce 2014 jsme s 18 % dokonce obsadili nelichotivé druhé místo od konce. Ani nyní, tři měsíce před volbami, nic nenaznačuje, že by tentokrát měl být scénář jakkoli jiný. V prosincovém Eurobarometru, který půl roku před volbami zkoumá nálady evropské společnosti, pouze polovina českých respondentů uvedla, že kdyby se volby konaly příští týden, šli by volit – téměř o 20 % méně než celoevropský průměr.

Odkud se tato nízká čísla berou? Výzkumy dlouhodobě ukazují, že vztah Čechů a Češek k Evropské unii je v nejlepším rozpolcený a podpora členství ve většině průzkumů veřejného mínění s bídou dosahuje 50 %. Poslední výzkum STEM z konce loňského roku uvádí, že v nějaké míře jsou spokojené přibližně dvě pětiny obyvatel, poměr odpůrců členství je obdobný. Výše zmiňovaný Eurobarometr z prosince 2023 ukazuje podobná čísla – podpora členství se drží kolem 45 %. Důvodů, proč Unie Čechům k srdci nepřirostla, najdeme v odborné literatuře řadu. Nenaplněná očekávání ekonomického růstu a pomalé dohánění životní úrovně západních sousedů, obecná nespokojenost s politikou, nezájem o dění za hranicemi, vliv dezinformací, špatná komunikace politických představitelů, nedostatek informací o běžném fungování EU – to všechno nepochybně přispívá svým dílem. Bohužel poslední zmiňovaný bod není něčím, s čím by se politická reprezentace snažila dlouhodobě bojovat – naopak, při pohledu na realitu začínajících kampaní se opět ukazuje, že politici na neznalost občanů aktivně sázejí.

Česká politická scéna a eurovolby

Tři měsíce před volbami (článek byl napsán v březnu 2024) se pomalu seznamujeme s podobou kandidátek a volebními tématy jednotlivých stran a EU znalý pozorovatel se občas nestačí divit. Rozhodnutí vládní koalice jít pod značkou SPOLU i do červnových voleb je možná pochopitelné z pohledu domácí politiky a budování značky pro budoucí volby. Pro Evropský parlament však toto spojení může dávat smysl jen voličům, kteří se o dění v Bruselu a Štrasburku příliš nezajímají. Vládní strany např. sedí v jiných evropských frakcích (TOP 09 a KDU-ČSL jsou členy Evropské lidové strany EPP, zatímco ODS je členem euroskeptické skupiny Evropští konzervativci a reformisté), což v systému Evropského parlamentu, kde se obvykle hlasuje podle příslušnosti k frakci, nikoli národnosti, dává asi podobný smysl, jako kdybychom do českého parlamentu volili na jedné kandidátce zástupce dvou politických stran. Lídři kandidátky SPOLU Alexandr Vondra (ODS) a Luděk Niedermayer (TOP 09) jsou navíc známí tím, že se neshodnou v řadě klíčových témat – mj. v dílčích aspektech Zelené dohody pro Evropu, v otázkách rovných práv nebo Istanbulské úmluvy.

Nejsilnější opoziční strana ANO zase uvedla, že hlavními tématy její předvolební kampaně budou migrace, zachování práva veta při hlasování v Radě EU a otázky Zelené dohody. A zřejmě doufají, že jejich voliči nebudou vědět, že o změnách v hlasování v Radě EU se nebude rozhodovat v Evropském parlamentu a reforma migrační politiky byla zrovna dokončena a její znovuotevírání není na pořadu dne. Zelená dohoda pro Evropu však nepochybně klíčovým tématem letošních voleb bude. Že se proti němu na české scéně bude nejdůrazněji ohrazovat strana muže, který v pozici premiéra Česko k jejím cílům přihlásil, je sice poněkud absurdní, nicméně výrazný posun ve vztahu k zelené transformaci lze sledovat v celé Evropě.

Už koronavirová pandemie zásadně změnila kontext pro implementaci opatření cílících na dekarbonizaci ekonomiky. Ze začátku to přitom ještě vypadalo docela nadějně – obrovské investiční injekce spojené s postcovidovou obnovou podmiňovaly dostupnost finančních prostředků jejich směřováním k dekarbonizaci ekonomik, což představuje naprosto bezprecedentní příležitost. Situaci však výrazně změnila válka na Ukrajině a následné skokové zdražení energií, spojené s nutností vyrovnat se s koncem přísunu levných surovin z Ruska.

Do popředí nejen politických debat se místo udržitelnosti vrátila konkurenceschopnost a soběstačnost Evropy – a to i přesto, že v praxi je rozvoj nízkoemisních zdrojů s budoucí ekonomickou prosperitou neoddělitelně propojený. Posun vidíme nejen v rétorice evropských lídrů, ale i v názorových posunech jindy klimaticky výrazně ambicióznějšího Evropského parlamentu. Loni zde jen s obtížemi prošel Zákon o obnově přírody, přitom Parlament jako celek jinak obvykle byl výrazně „zelenější“ než Komise a Rada. Ale zejména pro konzervativní část spektra se staly určující protesty části veřejnosti, která se obávala negativních dopadů rychlých změn v ochraně přírody na vlastní životní úroveň. A podobná atmosféra je cítit i nyní, několik měsíců před volbami, kdy se evropská města potýkají s protesty zemědělců proti novým pravidlům pro udržitelnější užívání půdy.

Hlavní opatření Zelené dohody, směřující k roku 2030 a shrnutá v balíčku Fit for 55, jsou sice již přijatá, nicméně v tomto kontextu se zdá nevyhnutelné, že debata o podobě cílů pro rok 2040 bude významnou součástí volebních programů. A podle prvních vlaštovek kampaní se zdá, že zastánců ambiciózních cílů mezi stranami mnoho nebude. V Česku se do kampaně na obhajobu ambiciózní klimatické politiky zatím nepouští ani Zelení – a od nikoho jiného se to příliš čekat nedá. Další strana, která v minulosti tato témata zvedala, Piráti, chce v letošních volbách akcentovat zejména digitální témata a např. stávající poslanec L. Niedermayer z TOP 09 a zastánce transformace zase bude držen při zemi snahou najít společné jmenovatele v rámci koalice SPOLU.

Další témata – euro a migrace

Nejsilnějším „evropským“ tématem, které letos v Česku rezonuje, tak zůstává oživená debata o přístupu k euru. Jakkoli je sama o sobě důležitá a nepochybně ukazuje, jak se její účastníci staví k evropské integraci jako takové, její případné využití ve volební kampani by bylo jen dalším důkazem toho, že na faktech příliš nezáleží. V tomto případě je rozhodnutí na české vládě – volení zástupci evropských občanů v tomto rozhodování roli hrát nebudou.

Zajímavě se vyvíjí i téma migrace. Zatímco řada analytiků dlouho očekávala, že rezervovaný postoj středevropských států k solidaritě v rámci sdílení zátěže spojené s přijímáním uprchlíků by mohla změnit právě větší uprchlická vlna z východní Evropy, zatím se zdá, že to platí jen částečně. Podpora Ukrajiny a ochota pomáhat sice ve společnosti s časem klesá, ale nezdá se, že by tento trend jakkoli ústil ve větší podporu jakýchkoli relokačních mechanismů nebo zvedl ochotu politiků finančně podporovat zatíženější sousedy.

Letošní volby proběhnou v kontextu stoupajícího geopolitickém napětí, ve volebním roce, kdy k urnám půjde více než polovina dospělé populace. A půjde o hodně. Přístup (nejen) českých politiků se však zdá být až nebezpečně tradiční – plný důrazu na domácí politiku a krátkodobé cíle.

V perspektivě roku 2024 se předchozí volby v roce 2019 zdají být téměř neskutečné. Zelená dohoda mohla vzniknou v kontextu doby, kdy voliči i politici měli prostor zabývat se problémy přesahujícími horizont nejbližších let a hranic jejich států. Zelené transformace se stala dominantním tématem Komise. O pouhých pět let později se na urgentnosti hrozby změn klimatu nic nezměnilo, ale přes mlhu krátkodobějších ekonomických problémů a katastrofické války v sousedství se zdá, že na ni už málokdo dohlédne.

→ Zuzana Stuchlíková je externí spolupracovnicí Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM, jehož bruselskou kancelář v minulosti vedla, a v současnosti působí na britské ambasádě v Praze. Věnuje se institucionálním otázkám EU, klimatickým politikám a zelené transformaci.