Kulatý stůl: Budoucnost evropské bezpečnosti – hrozby a potenciál společné armády

Vyšlo v časopisu Mezinárodní politika 1 2024 - Současné výzvy Evropské unie

Eliška Ellison Filová pracovala jako analytička v NATO Allied Command Transformation a poté jako humanitární pracovnice v Afghánistánu. Momentálně působí v neziskovém sektoru v Haagu. 

Jan Jireš je vrchním ředitelem sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany ČR. Předtím působil jako vedoucí obranného úseku Stálé delegace ČR při NATO v Bruselu. Měl na starosti přípravu Obranné strategie ČR 2023. Vyučoval mezinárodní vztahy a bezpečnost na CEVRO Institutu a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Jitka Látal Znamenáčková je zástupkyní stálého představitele ČR při EU, Stálou představitelkou ČR v Politickém a bezpečnostním výboru EU (COPS). Dříve působila jako ředitelka odboru EU politik Ministerstva zahraničních věcí ČR, na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a byla vedoucí oddělení EU a NATO v Kanceláři prezidenta republiky.

Tomáš Weiss je profesorem Katedry evropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Vystudoval evropská studia v Praze a v Hamburku a ve svém výzkumu se zabývá zahraniční a bezpečnostní politikou EU a malými státy v EU.

1/3: Jsou podle vás stávající bezpečnostní nástroje EU dostatečné? Může je EU efektivně využívat vzhledem k rozdílům mezi členskými státy?

Eliška Ellison Filová: Záleží, na jaké nástroje se díváme. Řekla bych, že bezpečnostní spíše ano, diplomatické nikoliv. Existuje důvod ke skepsi vůči některým nástrojům, jako je například Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), kde přidaná hodnota ve srovnání s národními ministerstvy zahraničních věcí není zcela jasná.

Zároveň Evropská obranná agentura (EDA) od února 2022 podnikla určité skutečné kroky k posílení své role v obranném plánování pro evropské státy, například prostřednictvím lepší harmonizace Koordinovaného ročního hodnocení obrany (Coordinated Annual Review on Defence) s procesem obranného plánování Severoatlantické aliance (NDPP). Jsem trochu zdrženlivější, co se týče seriózní zahraničněpolitické strategie pro EU, protože ta vždy bude odrážet především kompromisy mezi členskými státy, což ale nemusí být nutně špatně.

Jan Jireš: Hlavním úkolem EU v oblasti obrany a bezpečnosti má být zabezpečení (enablement) kolektivní obrany NATO, a to zejména v souvislosti s nevojenskými či jinými nepřímými předpoklady obrany (společenská odolnost, dopravní infrastruktura, průchodnost území a hranic, kybernetická bezpečnost, dostatečné kapacity průmyslové výroby, vesmírné prostředky, podpora Ukrajiny). V těchto věcech nejsou mezi členskými zeměmi podstatné rozpory a EU v nich může dobře fungovat, pokud dokáže alokovat dostatečné zdroje.

Jitka Látal Znamenáčková: Bezpečnostní prostředí v Evropě i ve světě prošlo mnoha změnami. Rizika a hrozby, kterým čelíme, jsou mnohem komplexnější. Na tuto situaci reaguje i EU a přizpůsobuje své nástroje. Ekonomická bezpečnost, obchodní politika i zahraniční politika jsou čím dál více provázány. Unie má jedinečnou roli v kombinaci svých nástrojů a ekonomické síly tak, aby byla silnější a bezpečnější. Disponuje širokým spektrem nástrojů v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP). Strategický kompas, který byl schválen krátce po zahájení ruské agrese na Ukrajině, je ambiciózním plánem na posílení SBOP do roku 2030. Zároveň je ale třeba vnímat Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU jako do značné míry komplementární k NATO, které je pro nás hlavní zárukou kolektivní obrany.

Tomáš Weiss: Nejsem si úplně jistý, jestli na takto položenou otázku existuje jednoznačná odpověď. Záleží totiž hodně na tom, jak si budeme definovat dostatečnost nástrojů. Není jasné, jaká by měla být role EU v bezpečnostní politice – má nahradit bezpečnostní politiku členských států? Má ji doplňovat? Má ji koordinovat? Má se bezpečnosti zcela vyhýbat? A druhým problémem je, o jaké bezpečnosti mluvíme – ve vojenské bezpečnosti hraje EU poměrně malou roli, v bezpečnosti vnitřní už větší a v bezpečnosti potravin nebo léků zásadní. Takže podle toho, co považujeme za nejdůležitější bezpečnostní hrozby, jimž EU a její členské státy musejí dnes čelit, budeme i hodnotit roli, kterou může hrát EU. Pokud budeme EU srovnávat s unitárními státy, jde nepochybně o neefektivního aktéra. Pokud ji ale srovnáváme s mezinárodními organizacemi, je EU často velmi efektivní, byť mezi jejími členskými státy existuje řada odlišných pohledů na téměř jakoukoli otázku.

2/3: Jaký dopad mohou mít nadcházející prezidentské volby v USA na evropskou bezpečnost?

Eliška Ellison Filová: Dopad může být téměř žádný až obrovský. Pokud by byl Biden znovu zvolen, evropská bezpečnostní opatření mohou pravděpodobně očekávat stejné čtyři roky. Biden je velmi „transatlantický“ prezident, který ve své politice silně upřednostňuje NATO.

Pokud by byl zvolen Trump, není nereálné, že USA úplně vystoupí z NATO, nebo aspoň vystoupí z integrované vojenské struktury, jako to udělala Francie v roce 1966. Trumpovu antipatii vůči NATO a Evropě celkově bychom neměli podceňovat. Chceme ale, aby byla bezpečnost Evropy navždy závislá na USA? Aby evropská bezpečnostní politika byla v krizovém modu každé čtyři roky? I jako velká podporovatelka NATO si myslím, že bychom se měli aspoň teoreticky zamyslet nad tím, jak by vypadala naše obrana bez USA. 

Jan Jireš: Velmi podstatný. Evropané musí dále urychlit budování svých obranných kapacit i kapacit evropského obranného průmyslu. Jednak je třeba mít v Evropě k dispozici klíčové vojenské schopnosti, kterými dosud povětšinou disponují v dostatečném množství pouze Spojené státy (prostředky průzkumu, satelitní spojení, tankování za letu, kybernetická obrana, elektronický boj, strategická vzdušná přeprava, bezpilotní prostředky), jednak se evropské armády musí stát dostatečně robustními, aby zvládly vést rozsáhlý konvenční konflikt. Ale toto vše se musí stát bez ohledu na to, kdo se stane příštím americkým prezidentem.

Jitka Látal Znamenáčková: Spojené státy jsou klíčovým spojencem, se kterým je třeba bránit společné hodnoty a mezinárodní pořádek. Vývoj v USA je v EU pozorně sledován. Zejména v současné situaci, kdy v Evropě probíhá válečný konflikt, je třeba udělat maximum pro to, abychom dále posilovali transatlantickou vazbu. Což bude demonstrovat i nadcházející summit NATO ve Washingtonu. Mezi EU a Spojenými státy probíhají strukturované dialogy, které bude třeba udržet. Kromě bezpečnosti intenzivní spolupráce je v oblasti obchodu, energetiky atd. Důležité také je, aby USA vnímaly masivní podporu EU Ukrajině, a to nejen ve vojenských dodávkách, ale i rekonstrukční, humanitární asistenci nebo podpoře uprchlíků.

Tomáš Weiss: Z dlouhodobého horizontu se na postupném stahování USA z Evropy a přesunu americké pozornosti do jiných částí světa nic nemění. Trump nebyl a není hybatelem tohoto trendu, může ho maximálně trochu urychlit. Potřeba, aby se evropské státy dokázaly postarat o svoji bezpečnost co možná nejsamostatněji, tak není nová. Možná máme jen méně času na přípravu, než jsme si mysleli. Daleko větší problém ale je, že Trump představuje naprostou antitezi evropské představy o globálním řádu založeném na pravidlech. Pokud se USA ani nebudou tvářit, že je třeba udržovat pravidla, jež platí víceméně pro všechny, bude mít EU velký problém zabránit rozpadu mezinárodních režimů a organizací.

3/3: Je podle vás reálné, aby EU vytvořila jednotné vojenské síly, a jaké okolnosti k tomu musí nastat?

Eliška Ellison Filová: Ne, není. Rozhodně ne na stálém celoevropském základě. Ani to není něco, co by evropské vlády měly chtít. Rozdílné zájmy evropských států, i kdyby se jednalo o něco zdánlivě tak jednomyslného jako riziko ruského útoku, by veškerou snahu podkoply. 

Z praktického hlediska, kdo by velel těmto jednotkám? Francouzi? Němci? Češi? Jaký by byl strategický cíl těchto vojenských sil? Byla by Velká Británie součástí? Existuje spousta otázek a mnoho způsobů, jak by se to mohlo pokazit. Také pochybuji, jestli „dělat věci společně“ funguje vždy dobře. Podívejme se na Afghánistán, Mali nebo Irák. Posledních třicet let vojenských zkušeností ukázalo, že koalice zahrnující evropské státy má tendenci se spíše rozpadnout, než aby držely pohromadě.

Jan Jireš: Není to reálné. Předpokladem pro to je, že se EU změní ve skutečnou federaci, tedy v „národní stát“.

Jitka Látal Znamenáčková: Cílem EU není duplikovat NATO, naopak je třeba budovat strategickou jednotu a komplementární rozvoj obranných a bezpečnostních schopností. Vojenské síly, které EU buduje, jsou síly rychlé reakce, jež mají být schopné zasáhnout primárně mimo území EU s cílem řešit krizové situace. Klíčovou přidanou hodnotu EU v tuto chvíli vidím zejména v posilování evropského obranného průmyslu – podpoře tolik potřebného navyšování výrobních kapacit obranného průmyslu tak, abychom byli schopni dlouhodobě podporovat Ukrajinu v dodávkách vojenského vybavení a munice.

Tomáš Weiss: V současnosti absolutně nereálné. Mluvíme-li o intenzivnější vojenské spolupráci v EU, bavíme se primárně o společných nákupech a liberalizaci vnitřního trhu s obranným materiálem. Společná evropská armáda bude pouze spolupráce v rámci konkrétní operace či mise. Vytváření skutečně jednotné evropské armády by vyžadovalo přesun rozhodovacích pravomocí na instituce, které na to nejsou připraveny a nemají potřebnou legitimitu.