Rozhovor: Petr Pithart: Jako Češi jsme nepochopili, že jsme vstupem do EU suverenitu neztratili

Pane Pitharte, vy jste byl jako tehdejší předseda a místopředseda Senátu u všech klíčových momentů, které Česko zažívalo před vstupem do EU. Jak Česko vnímalo Evropskou unii ještě před tím, než se samo stalo členským státem?

Já bych řekl, že ten začátek sporu o to, co pro nás tehdy znamenala Unie, začíná Havlovým vynálezem tehdejší Visegrádské trojky (později čtyřky). Havel měl tehdy vizi předat autentické svědectví o zážitku ze dvou totalit, které západní evropské státy nezažily. Jenže příběhy zemí tohoto uskupení se diametrálně lišily a jednotné poselství jsme tak docela předat nedokázali. Druhou vizí bylo, že se státy střední a východní Evropy budou vzájemně podporovat při vstupu do EU.

Další rozměr debaty ohledně českého členství spočíval v určité bagatelizaci Visegrádské skupiny, ale i celé Evropské unie, a zároveň v přeceňování českého hospodářství a neochotě spolupracovat. Myslím, že problém byl v tom, že nám chyběl ten zážitek růstu evropské politiky, proto jsme mnohé věci ohledně Unie nechápali.

Jak si stála Česká republika na Západě? Jak na nás pohlíželi zakládající členové EU?

To byla naše slabina. My jsme neměli žádného partnera, který by nám na cestě do EU podal pomocnou ruku, jako tomu bylo v případě Polska. To mělo vedle sebe Německo, jež se velmi angažovalo v tom, aby odčinilo své historické skutky. Česko vedle sebe žádného zkušenějšího člena EU nemělo. Do toho se ale promítá i to, jak jsme se na Západ dívali my a jaký máme celkově postoj k cizímu.

Přístupová jednání s Českem byla zahájená v roce 1998, a s tím začaly i přípravné procesy. Bylo pro nás náročné se s podmínkami Evropské komise vyrovnat?

Celý ten proces byl hrozně nepříjemný. Na jaře se začaly sjíždět inspekce z Evropské komise a zkoumaly do detailu každý resort. Koukaly všem pod ruce a hledaly chyby. Cítili jsme se jako žáci, kteří se učí číst a zatím umí jen slabiky. Všech deset států, které čekaly na vstup do EU, z toho procesu mělo strach. Naším nejméně úspěšným resortem bylo ministerstvo spravedlnosti. Za ministra Rychetského pak nastalo něco, čemu on říkal „legislativní smršť“, kdy se přijala celá řada reforem.

Jak si Česko mezi tou desítkou čekatelů vedlo?

Ta očekávání byla, že EU v první vlně přijme nás a možná ještě Maďary. Neoficiálně jsme tomu říkali regata, a opravdu nám záleželo na tom, abychom dojeli mezi prvními. O to větší pak byl šok, když jsme se dozvěděli, že do EU vstoupí všech deset států najednou. Ukázalo se, že jsme vlastně nemuseli soutěžit tak tvrdě. Vlastně se nás to tehdy hodně dotklo.

Jediné státy, které neměly potřebu mezi sebou soupeřit, byly právě země V4. Podle informací, které jsem dostal z vnitřku EU, naopak měly státy V4 tendenci si vzájemně pomáhat.

Co byla největší výzva, kterou přineslo Česku členství v EU?

Největší šrám a zároveň zárodek euro-skepse byla Maastrichtská smlouva. To byl zkrátka politický projekt, do kterého se promítalo celkové nepochopení podstaty členství v EU, tedy že začleněním do EU suverenitu neztrácíme. Když se části suverenity dobrovolně smluvně zřekneme, neznamená to, že o ní přijdeme. Síla Evropy je naopak posílená o tu část kompetencí, kterou jí dáme.

V roce 2003 hlasovalo více než 70 % Čechů a Češek pro vstup do EU. Přesto se ale objevovaly hlasy, které tak pozitivní vůči EU nebyly. Čeho se tehdy lidé nejvíce obávali?

Ta nálada byla a je pořád tak trochu latentně proti. Jakákoli drobnost, která ani nebyla založená na faktech, vyvolávala mezi lidmi paniku. Sám jsem se s tím setkával jako senátor na různých besedách s lidmi. Tři roky se táhla debata o vodovodních bateriích na fotobuňku, jež měly být údajně podle evropských směrnic instalované ve všech veřejných zařízeních. Tři roky trvalo, než se vysvětlilo, že to tak vůbec není. K takovým omylům docházelo často a svým způsobem to ukazovalo, jak takové fámy lidé chtěli slyšet, protože jim to potvrzovalo tu základní nedůvěru.

Myslíte, že se ta nálada za tu dobu nějak proměnila?

Tohle je v podstatě trvalý stav, který podle mě souvisí s naší národní povahou a jak se historicky a geopoliticky naše země utvářela. Naše hory opravdu dlouho sloužily jako hradba, jako obrana proti nepříteli. To už sice neplatí, ale v nás zůstala představa, že za těmi horami jsou cizí národy, jimž je záhodno nevěřit.

Máte vy sám nějaké výtky vůči EU? Nepochyboval jste někdy o výhodách členství?

Od jisté doby říkám, že byrokracie Evropské unie je skutečně obrovitá, až nepřiměřená. Ona žije tím, že vytváří normy, a čím jsou složitější, tím je víc třeba byrokratů. To jsou v podstatě Parkinsonovy zákony. Unie si skutečně některé agendy vymýšlela a vymýšlí, aby ospravedlnila svoji existenci.

Celkově se ale tahle nadbytečná byrokracie týkala věcí, které nebyly nijak zvlášť podstatné. Že bych si někdy řekl, že kvůli tomu zanevřu na celou EU, to určitě ne.

Já jsem se vždy snažil, aby u nás evropská politika měla své místo. Záhy po vstupu jsme v Senátu založili Výbor pro záležitosti Evropské unie. Senát v tomto ohledu jednal mnohem pružněji než například Sněmovna, a jsem na to opravdu hrdý. Na každé schůzi Senátu jsme díky tomu mohli řešit i evropskou agendu, což bylo v Unii velmi kvitováno.

Účast ve volbách do Evropského parlamentu v Česku dosud nepřesáhla ani 30 %. Co to podle Vás vypovídá o vztahu Čechů k politice EU?
Že pro nás eurovolby nejsou příliš podstatné, to je všeobecně známo. Nad čím si ale už léta lámu hlavu, je to, že ta čísla jsou skoro stejná jako na Slovensku. Když se podíváme na účast v ostatních evropských státech, tak ta se pohybuje kolem 70–60 %. Pak dlouho nic a až pak někde dole je Česko a Slovensko. Proč právě my a Slovensko? A s takovým odstupem? Co máme my a Slováci společného, že reagujeme na eurovolby s takovou stejnou nechutí a nedůvěrou? Přiznám se, že na to jsem dosud nepřišel, a myslím, že je důležité nad tím uvažovat.

Co se s tím dá podle Vás dělat? Jak v lidech vzbudit zájem o to, kdo je bude v rámci evropské politiky reprezentovat?

Tohle by měl být úkol pro europoslance. Oni musí být velmi viditelní i tady u nás. Musí vstupovat do diskusí, a to dělá spíš slabá polovina. O mnohých není vidu ani slechu.

Mělo Česko od začátku svého členství nějaké konkrétní ambice, co se týče své role v EU? A dařilo se je prosazovat?

Asi bych to nenazval přímo ambice. Co jsem se od začátku snažil lidem vysvětlit, bylo, že pro nás jsou obrovským přínosem strukturální fondy a fond regionálního rozvoje. Zvláště pak ten druhý mající za cíl vyrovnávat rozdíly mezi chudými a bohatými oblastmi. To je totiž náš historický problém, který se navíc prohlubuje. To byl jeden z mých argumentů pro vstup, že nám členství pomůže s rozdíly mezi regiony bojovat. Postupně se ale ukázalo, že i v rámci toho rozvojového fondu se přerozdělují finance ve prospěch bohatších a rovné rozdělování se nedaří zajistit.

Na co by Česko mělo být hrdé? Co považujete za náš úspěch a jak bychom ho měli dál rozvíjet?

Na to je vesměs krátká odpověď. Očividným úspěchem bylo naše předsednictví Radě EU v roce 2022. Ten úspěch byl dán hlavně dvěma iniciativami. Za prvé to byla výzva, aby se pravidelně setkávali všichni členové EU společně s dalšími evropskými státy. Tohle my umíme – efektně iniciovat a organizovat setkání.

Dalším příkladem byla výzva ke společnému nákupu zbraní. Česká republika by měla přicházet s dalšími takovými iniciativami, které by ukázaly to, že umíme táhnout za jeden provaz.

Kam by se měla EU posunout v nadcházejících dvaceti letech? Jaké priority by měla EU podle vás řešit?

Evropa by na prvním místě měla chránit to, čemu se říká právní stát. V tomto ohledu musí být nesmlouvavá a nesmí odpouštět, stejně jako tomu bylo v případě Polska. Když v členských státech dojde k narušení vlády práva, pak se celý systém rozklíží, a to Evropa nesmí dopustit.

→ Petr Pithart je bývalý předseda Senátu Parlamentu ČR (1996–1998, 2000–2004), právník a spisovatel. Patří mezi signatáře Charty 77. Byl jednou z hlavních postav Občanského fóra, v letech 1990–1992 byl předsedou české vlády v rámci ČSFR.

→ Zdeňka P. Kyselová je šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika a doktorandka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se mezinárodními vztahy východní Asie a zahraniční politikou Japonska.