Rozbitá výkladní skříň sekularismu. Jak se dostal v Indii k moci hinduistický nacionalismus?

Výsledky voleb do indické Sněmovny lidu v letech 2014 a 2019 hovoří jasně: zhruba třetina indického elektorátu si jako ideálního správce země představuje Indickou lidovou stranu (BJP). Tradiční partaj, která měla vždy blízko k hinduistické krajní pravici, je i žhavým favoritem příštích voleb v roce 2024. Současný premiér Naréndra Módí se pak těší nebývalé popularitě, která překračuje i stranické preference.

Je jistě lákavé zařadit současné úspěchy BJP do celosvětového trendu pravicového populismu, který odmítá kulturní liberalismus i vyrovnávací opatření ve prospěch menšin a znevýhodněných skupin. Zároveň však v Indii snad více než kdekoli jinde můžeme vidět, že základy pro dnešní roz- mach hinduistického nacionalismu byly položeny už na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století, kdy domnělý konec dějin významně přerýsoval štěpné linie v indické společnosti.

Tři koncepty indické identity

Už ve dvacátých letech 20. století vznikly v rámci indického národně-osvobozeneckého hnutí tři dominantní koncepty indického národa. Vize Mahátmy Gándhího vycházela převážně z hinduistické mytologie, lidových tradic a náboženských praktik, zároveň se ale zaměřovala na hodnoty společné všem náboženstvím, jako je nenásilí a tolerance. Právě náboženská víra pak pro Gándhího představovala nejen základ pokojného soužití mezi jednotlivými komunitami, ale i společné indické identity založené na pluralismu.

Odlišnou představu měl Gándhího žák a pozdější první indický premiér Džaváharlál Néhrú. Jeho vize indické jednoty se neopírala jen o sdílenou minulost. Néhrú viděl jako určující rys indické civilizace právě její kulturní rozmanitost a neustálou proměnlivost, nepovažoval za vhodné definovat vznikající národ pouze na základě společných tradic. Nová nezávislá Indie se měla v jeho představách odstřihnout od náboženských a kastovních identit a místo toho budovat moderní sekulární společnost, v níž bude vládnout rozum a vědecké poznání, a kde je náboženství odděleno od politiky jako soukromá záležitost každého občana.

Třetí přístup razili hinduističtí nacionalisté, jako např. Vinájak Dámódar Sávarkar. Podle nich měla naopak indická národní identita vycházet z hinduistické kultury, neboť hinduisté tvořili a tvoří v zemi většinu obyvatelstva. Sávarkarovu představu o národě shrnuje jeho novotvar hindutva, který bychom do češtiny mohli přeložit asi jako „hinduistickost“ nebo „indství“. Proti občanskému konceptu národa postavil pojetí etnické, navazující na německé či italské nacionalisty 19. století. Národ je podle něj organickou jednotkou, kterou definují primordiální vazby a identity jako jazyk, národnost, kultura, náboženství, rituály nebo zvyky – v indickém případě tedy příslušnost k hinduismu či jinému původnímu indickému náboženství.

Tyto tři představy zastupovaly různé části indické společnosti a jejich příslušné elity ve snaze dosáhnout kulturní hegemonie v rámci se formujícího státu. Zatímco Gándhího vize dominovala v době hnutí za nezávislost, v nezávislé Indii získala navrch Néhrúova koncepce. Panindická nacionalistická ideologie, kterou hájili Gándhí a Néhrú, byla oblíbená mezi západně vzdělanými elitami, hinduistický nacionalismus byl spíše doménou střední třídy. Celý spor o definici indického národa tak můžeme číst i jako zápas o kulturní hegemonii ve vznikajícím státě mezi modernisty a tradicionalisty.

Paradoxy indického sekularismu

Nezávislá Indie sice odmítla definici národa podle většinové kultury, neodvolávala se ale ani na sekularismus. Dnes často zmiňovaný termín nenajdeme ani v přípravných dokumentech ústavodárného shromáždění, ani v samotné ústavě, která vešla v platnost 26. 1. 1950 a zakázala jakoukoli diskriminaci na základě náboženství, rasy, kasty, pohlaví či místa narození. Zmínka o sekularismu se v preambuli indické ústavy objevuje teprve v roce 1976 za vlády Indiry Gándhíové, jenže paradoxně se právě v této době Indie začíná od néhrúovského sekularismu odklánět a náboženství se začíná více politizovat. Zatímco dříve se stát snažil předstírat, že žádné projevy náboženství ve veřejném prostoru nevidí, v osmdesátých letech začíná vládnoucí Indický národní kongres cynicky využívat neshod mezi náboženskými komunitami. To mu dovolilo pasovat se do role jediného aktéra, jenž dokáže situaci uklidnit a zajistit v zemi klid a stabilitucož je taktika, kterou velmi dobře využívá i současná BJP.

Néhrúovské ideje se zároveň v této době stávají terčem silné kritiky. Takzvaní antimodernisté, jako např. Ášíš Nandí, interpretují rostoucí náboženské napětí jako selhání sekularismu, jenž se coby ideologie úzké vrstvy vzdělaných elit pro tradičně založenou indickou společnost nehodí. Marginalizace náboženství ve veřejném prostoru vede k tomu, že klesá i kulturní rozmanitost a mizí lidové zvyky a kulty. To podle antimodernistů umož- ňuje vzestup moderní ideologie hinduistického nacionalismu, která pak v sekularizované společnosti využívá náboženství jako politický nástroj.

Rozmach hinduistického nacionalismu však není ani tak výsledkem selhání sekularismu, jako spíše pokusem zvrátit tehdejší kroky indického státu ve prospěch nízkých kast. Důležitým milníkem je v tomto ohledu rozhodnutí premiéra V. P. Singha z roku 1990, které na doporučení tzv. Mandalovy komise navýšilo podíl rezervovaných míst ve státním sektoru. Ke skupinám požívajícím státních výhod se kromě nedotýkatelných kast a kmenů nově zařadily i tzv. ostatní zaostalé třídy mající v indickém kastovním systému status šúdrů, tedy služebnických kast. Vláda tím reagovala na rostoucí asertivitu středních rolníků z nižších kast, jako jsou např. severoindičtí jádavové, kteří vydělali na pozemkových reformách a intenzifikaci zemědělství a začali se hlásit o větší slovo také v politice. Implementace Mandalových doporučení nejenže vedla k sérii masových protestů a pádu Singhovy vlády, ale především rehabilitovala kastu jako důležitou identitu a půdorys pro politickou mobilizaci voličů.

BJP coby strana definovaná kulturně tedy v tuto chvíli volí zcela logický krok a proti štěpení na bázi kasty staví jednotnou hinduistickou identitu, která přemosťuje kastovní rozdíly odkazy na společnou mytologii. Není náhodou, že hinduistický nacionalismus zažil svůj první vzestup ve dvacátých letech 20. století, tedy přesně v době, kdy se Kongres transformoval v masovou politickou stranu. Nejvýznamnější hinduističtí nacionalisté té doby, středostavovští bráhmani z Maháráštry, viděli mobilizaci nižších vrstev indické společnosti podle gándhistických myšlenek jako ohrožení své privilegované společenské pozice.

Na Módího vlně

Podruhé se hinduistický nacionalismus výrazněji připomenul mezi lety 1998–2004, kdy Indická lidová strana nadvakrát vyhrála volby a usedla ve vládě. Pokaždé ale šlo o koaliční kabinet. Za skutečný zlom můžeme považovat teprve volby v roce 2014, kdy BJP poprvé v dějinách získává ve Sněmovně lidu absolutní většinu. A co je ještě důležitější: ukazuje se, že pro BJP začínají v čím dál větší míře hlasovat nejen privilegované vrstvy, ale také nejnižší kasty a kmeny, které vždy tvořily voličské jádro Kongresu.

Přestože mobilizace na základě příslušnosti k většinové hinduistické komunitě je nezbytnou součástí všech jejích kampaní, hlasy pro BJP nemusejí nutně znamenat podporu hinduistického nacionalismu. Mnohem větší roli při rozhodování voličů hrají přísliby efektivní státní správy nebo vymezení se proti dřívější vládě Indického národního kongresu. Ten je líčen nejen jako strana zkorumpovaná či nepotistická, ale také reprezentant liberálních elit z velkých měst, které ignorují potřeby obyčejných lidí a raději si kupují hlasy náboženských menšin a nejnižších vrstev nejrůznějšími ústupky.

Důležité je také upozornit, že ideologie a volební program BJP se v průběhu let proměňovaly. Ještě na počátku devadesátých let 20. století sázela strana na kulturní a náboženský konzervatismus, který měl za cíl přebít kastovní identity společnou příslušností k hinduismu a nejvíce se projevil při hnutí za postavení Rámova chrámu a demolici Báburovy mešity v Ajódhje v roce 1992. Na přelomu tisíciletí se pak posunula k neoliberálnímu ekonomickému programu. Poté, co se v letech 1998 a 1999 opakovaně dostala do vlády, pokračovala v liberálních reformách započatých Kongresem. Před volbami v roce 2014 zase dokázala využít sílícího odporu proti politice rezervací a slíbila voličům lepší vládnutí a inkluzivní rozvoj, ztělesněný ve sloganu sab kā sāth, sab kā vikās (podpora všech, rozvoj všech). Díky tomu se BJP podařilo zkombinovat jak ekonomický liberalismus, tak kulturní konzer- vatismus s širokým apelem pro voličské masy.

Myšlenka inkluze se promítá i do pečlivého výběru kandidátů. BJP si před každými volbami vždy dává záležet, aby na kandidátku postavila příslušníky nízkých a nedotýkatelných kast, a to v první řadě těch početně slabších a jinak marginalizovaných. Tím se jí daří dlouhodobě získávat voliče kastovně ukotvených stran, jako je např. dalitská Strana většinového společenství (BSP). Ty zažily svůj vrchol na přelomu tisíciletí, pak se ale staly především reprezentanty dominantních a (tedy početně nejsilnějších) kast jako čamáři a džátavové. Příslušníci nedominantních kast tak získali dojem, že výdobytky rezervačních politik či sociálních programů dosáhly pouze k některým vyvoleným, a postupně se přesunuli k BJP jako ke straně, která jim zajistí nejen lepší ekonomické vyhlídky, ale i přístup k politické moci.

Vstříc hinduistickému státu?

Naréndra Módí nastoupil do premiérské funkce 26. 5. 2014, pouhý den před padesátým výročím úmrtí Džaváharlála Néhrúa. Symbolicky tím ukončil éru néhrúovského sekularismu, který se jako vůdčí ideologie nezávislé Indie zdiskreditoval a vnitřně vyčerpal. Vzestup identitářské politiky hinduistického nacionalismu však nemůžeme číst jen jako nezdar či nedůslednost indického sekularismu. Jeho příchod a přeskupení stranického systému v devadesátých letech 20. století se kryje nejen s rostoucí asertivitou nízkých a nedotýkatelných kast a následnou reakcí hinduistické pravice, ale i s liberalizací indické ekonomiky a bohatnutím středních tříd, které posouvá ideologické těžiště indické politiky více doprava.

Hinduistický nacionalismus funguje podobně jako ostatní kulturní nacionalismy – jeho základem je kultura ekonomicky dominantních složek společnosti, v tomto případě privilegovaných bráhmanských a obchodnických kast, které se cítí poškozeny státní politikou rezervací ve prospěch chudých a znevýhodněných. V rostoucí ekonomice však sociální programy a vyrovnávací opatření na základě nízkého původu přestávají být hlavním zdrojem sociální mobility a příslušníci nízkých kast cítí, že jejich aspirace nemusejí záviset jen na jejich postavení na společenském žebříčku. Tento indický sen nejlépe ztělesňuje sám premiér Módí, jehož kasta lisovačů oleje je klasifikována jako zaostalá.

Neznamená to však, že jde o nevratný proces a sekulární ideologie už se v Indii znovu neujme. Podobně jako se kdysi dominantnímu Kongresu rozpadla jeho „koalice extrémů“ z marginalizovaných skupin obyvatelstva, u BJP bude do značné míry záležet na tom, jak dlouho si udrží podporu voličů z nižších kast, kteří představují početně nejsilnější složku indické populace. Otázkou také je, jak s pozicí Módího otřese zpomalující hospodářský růst, který jeho vládě slouží jako hlavní zdroj legitimity. Zatím se však zdá, že kombinace ekonomického liberalismu a kulturní- ho konzervatismu má v Indii ještě síly dost.