Komentář: Od autoritářů po pokusy o demokracii: jak se volí v jihovýchodní Asii

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2 2024 - Nové výzvy v Indo-Pacifiku

Dlouhou dobu patřila jihovýchodní Asie v politologickém výzkumu k nejvíce opomíjeným regionům. Jestliže vznikaly studie věnující se jihovýchodní Asii, bylo to zejména s důrazem na ekonomický rozvoj a následnou asijskou finanční krizi eskalující mezi lety 1997 až 1999, či turismus. Země jako Thajsko, Filipíny či indonéský ostrov Bali celosvětově totiž patří k oblíbeným destinacím. Větší pozornost k této části světa přitahuje nejen dlouhodobý zájem velkých světových hráčů jako Čína a Spojené státy americké, ale především nynější samotný ekonomický a mocenský růst jihovýchodní Asie.

Význam a specifika voleb v jihovýchodní Asii

Z obecného hlediska voleb a demokracie patří region primárně k zemím naplňující tzv. minimalistické pojetí demokracie. To apriorně znamená, že stěžejní součást politického procesu představují uspořádané volby. Žádná další participace obyvatelstva v celém procesu formování politiky není očekávána a ani žádoucí. Na druhé straně pak řada zemí jihovýchodní Asie patří k tzv. sultanátům (zde jde však o terminologický úzus, nikoli nutné nastavení v podobě sultanátu, jako je tomu pouze striktně vzato v tamější Bruneji), volebním autoritářstvím či režimům s hegemonní nebo dominantní stranou. Typicky rozdělující jsou nejen běžně předpokládatelné faktory jako odlišná náboženství, historický vývoj či koloniální zkušenost, ale také primárně hlavní aktéři politiky, kteří vznikali ať už postupem času nebo v nedávné době. Klasickým příkladem může být nárůst významu a role krále v Malajsii či naopak pozice armády v Thajsku a Barmě/Myanmaru. Právě tito činitelé udávají směr či tempo, jímž se bude daná země udávat.

Z politologického hlediska je nanejvýše zajímavé sledovat další jevy, které se v regionu opakovaně vyskytují a tíží místní volební politiku, ať už se jedná o gerrymandering nebo malapportionment, tzn. záměrnou úpravu hranic pro výhodnější koncentraci voličů napříč volebními okrsky, popř. jejich přerozdělování uvnitř za účelem větší pravděpodobnosti zisku mandátů. Pozoruhodné jsou také rozdíly ve volební účasti napříč regionem, jež historicky osciluje mezi 30% účastí v thajských a filipínských volbách a více než 90% účastí např. ve Vietnamu. V poslední jmenované zemi je nadto volební politika nastavena tak, že mnohdy za celou rodinu hlasuje nejstarší člen domácnosti. Takto vysoká procenta volební účasti není možné pozorovat ani v Singapuru, kde je hlasování ve volbách povinné. Druhým zajímavým ukazatelem jsou neplatné hlasy historicky přesahující v parlamentních volbách na Filipínách i 50 % všech hlasů. Souběžně dochází k rozličným nekalým praktikám, na něž upozorňují zahraniční pozorovatelé i místní aktivisté, a to např. výskyt neexistujících voličů, úpravy voličských registrů, přidělených okrsků apod. Představitelé režimů průběžně upravují vlastní pravidla politické hry, intervenují během volebního dne i v procesu sestavování vlády. V tom se pak také zrcadlí hodnocení a klasifikace zemí z hlediska mnoha mezinárodních žebříčků kvality a stupně demokracie. Země jihovýchodní Asie navíc spojuje častý nepotismus ústící v mnoha případech do klanových a dynastických vlád na místní i národní úrovni. Nejviditelněji však dochází k míšení tradičních a moderních prvků moci, následkem čehož vládami kladený důraz na volby i cíl v podobě ekonomického růstu zůstávají pod dohledem silných kontrolních mechanismů. Místní vlády proto jako obvyklý nástroj pro kontrolu i zkrocení opozice používají procesní obvinění z korupčních aktivit nebo narušování bezpečnosti země.   

Je rok 2024 stejně supervolební jako 2023?

Rok 2024 je podle politických komentátorů pro Asii rokem supervolebním. Je to dáno volbami v natolik zásadních zemích jako Pákistán, Indie, Bangladéš, Tchaj-wan či Jižní Korea. Jak je tomu ale se supervolebními roky přímo v jihovýchodní Asii od dob nedávné pandemie COVID-19? Zde jsou v tomto roce svým významem stěžejní volby v Indonésii, kde se souběžně konaly volby parlamentní, do lokálních úřadů, ale především více než 204 milionů voličů rozhodovalo o nástupci prezidenta Joko Widoda. Kromě Indonésie už letos jde jen o doplňující volby do tří ze 13 státních sněmů v Malajsii a senátní volby v Thajsku, jejichž systém patří k nejsložitějším na světě.

Celkově tak volební rok 2024 pro jihovýchodní Asii předkládá jen marginální změny s ohledem na kvalitu vládnutí a demokracie. Pro ilustraci je možné použít frekventovaně medializovaný příklad z Indonésie. Zde nově zvolený indonéský prezident Prabowo Subianto kandidoval v tandemu s Gibranem Rakabumingem Raka coby viceprezidentem, který je zároveň synem dosluhujícího prezidenta Widoda. Právě politické kroky Widoda a rozhodnutí během doby působení v úřadu vedly k postupné ostrakizaci opozice i západního pojetí principů liberální demokracie. Prabowo je již zkušeným kandidátem – o post prezidenta se ucházel v letech 2014 a 2019. Letos pak dokázal získat přes 58 % hlasů, a to navzdory kritikům upozorňujícím na mnoho kontroverzí, především jeho zapojení v invazi na Východní Timor v roce 1976, kterou provázely prvky genocidy a velká uprchlická krize a která oficiálně skončila až v roce 2002. Další setrvání u dynastického fungování, kdy rozhodovací prostor mají velké politické rodiny, je u Indonésie nasnadě. Běžně tak bývají ministerské pozice i jiné posty ve státní správě předávány mezi rodinnými příslušníky. Vždyť samotný Prabowo je zeť bývalého indonéského diktátora Suharta.

Monarchie versus politický nepotismus

Klanová čili dynastická politika zůstává evidentní taktéž v Kambodži. V jedné z nejstarších monarchií na světě má král symbolickou moc a je volený doživotně. Ani zde loňské volby do Národního shromáždění původně nepřinesly změnu a mnoho stěžejních pozic, včetně ministerských, získali opětovně rodinní příslušníci. Překvapení nastalo až v okamžiku, kdy jeden z nejdéle vládnoucích premiérů na světě, Hun Sen, po vítězných volbách oznámil, že předává po 25 letech úřad svému synovi Hun Manetovi. Následně Hun Sen vydal prohlášení, že pokud by se objevily snahy o sesazení jeho syna, sám by se do funkce vrátil.

Na rozdíl od Kambodže, kde jsou královské pravomoci velmi omezené, král malajsijské federace se v posledních letech dostal výrazně do popředí politického dění. Radou panovníků zvolený Abdullah z Pahangu získal mandát krále po turbulentním a bezprecedentním období, kdy poprvé v historii země rezignoval jeho předchůdce Muhammad V. z Kelantanu a vrátil se coby panovník svého sultanátu na sever federace. Nicméně Abdullah z Pahangu, který byl u moci jako 16. král od roku 2019 do konce ledna 2024, zvládl dostát náročné roli mediátora mezi politickými bloky stran a vypořádat se se silnými politickými tlaky během pandemie COVID-19. Zároveň byl rovněž aktivním vyjednavačem a stabilizačním prvkem při politicky nečekaně nestálém období. Král byl tak přítomen u střídání čtyř premiérů během takto krátké doby vlády, což je pro politicky a mocensky konsolidovanou Malajsii neobvyklé.

Ve skupině států s monarchiemi je třeba vzít v potaz i Thajsko, kde se konaly parlamentní volby v roce 2023. Bez ohledu na různé volební změny a kritizované praktiky během volebního dne dominovala jako vítěz strana Vpřed (Move Forward). Přestože bylo souběžně nejvíce medializovaným tématem, zda tato strana chtěla nějak omezit panovníka, jenž je v zemi striktně nedotknutelný, rozhodující byla nakonec deklarovaná snaha této strany o omezení vlivu a pozice armády ve vrcholné politice. Tato myšlenka byla pro představitele armády a jejích podporovatelů mezi politiky nepřekročitelná. A proto výsledkem květnových voleb bylo až pozdní srpnové jmenování premiéra koaliční vlády, který ani sám nepatří k vítězně nejsilnější a parlamentně ostrakizované straně Vpřed. Ta byla nakonec v srpnu 2024 rozpuštěna thajským ústavním soudem.  

Nový thajský premiér Srettha Thavisin nicméně záhy po svém nástupu do funkce avizoval mnohé populární kroky, jako prodloužení turistických víz pro pobyt v zemi. Stejně tak došlo k posunu v lidskoprávních otázkách, když po sněmovně už i senát schválil stejnopohlavní sňatky. Jedná se tím o první zemi v jihovýchodní Asii. Je přesto nejisté, jakým směrem se bude dále ubírat popularita a politická stabilita stávajícího thajského premiéra. Od loňských voleb totiž nedokázal mnoho ze svých dalších slibů realizovat. V zemi tímto nadále přežívá princip, který by se z thajštiny dal přeložit jako „hrát (v) politiku“, kdy výstupem voleb a politiky by ideálně mělo být především zachování mírového stavu bez krvavých důsledků spojených se zásahy armády. Málokdo byl proto překvapený, když v srpnu 2024 byla strana Vpřed rozpuštěna thajským ústavním soudem.

Volby v asijském 21. století

Celkově není na místě deklarovat, že by byl rok 2024 či roky předcházející pro jihovýchodní Asii supervolební, přestože např. v roce 2023 proběhlo jedno z nejvíce hlasování v regionu za poslední dobu. Kromě zmíněných parlamentních voleb v Thajsku se totiž konal v roce 2023 tentýž druh voleb ve Východním Timoru, Kambodži, dále pak prezidentské volby v Singapuru a ve Vietnamu, a v neposlední řadě královské volby a volby do státních sněmů v Malajsii. Přestože označení jednoho roku jako supervolebního může být líbivé, v jihovýchodní Asii je tento terminologický úzus dlouhodobě nadbytečný. Zejména s nástupem pandemie COVID-19 nicméně přišlo nanejvýše mimořádné období, kdy dochází k postupným proměnám, dalšímu vystřízlivění společnosti v politických otázkách, medializaci politiky na sociálních sítích či jinak doposud nezažitým situacím, a to navzdory mnoha režimním překážkám, které měly původně nabourat jakékoli snahy o změnu režimu či implementaci vybraných aspektů liberální demokracie. V tomto kontextu je také třeba vnímat i koncept tzv. asijských hodnot, reflektovaný během devadesátých let 20. století a prezentovaný primárně Singapurem a Malajsií. Obsahem asijských hodnot byla vlastní interpretace principů vládnutí, demokracie nebo též lidských práv podle regionálních podmínek Asie, nikoli západního vnímání. Přestože po ekonomické krizi z téhož období, jež zasáhla širší oblast celé Asie, přešlo mnoho teoretiků k myšlence, že koncepce asijských hodnot začala být bezvýznamnou, nyní se stále častěji ukazuje, že mezi místními politiky implicitně přetrvává. 

Výše popsané příklady voleb a překrývajících se podobností jsou důkazem, že změny jsou v režimech jihovýchodní Asii pozvolné a nejsou způsobeny pouze jedněmi volbami. Režimy tohoto druhu méně často podléhají velkým převratům, což je vnitřně činí odolnější vůči markantním změnám. Je proto více než na místě tyto formy vlády a užívané kontroly dešifrovat a porozumět principům jejich stability. Zároveň je tím také možné lépe chápat nebo předpovídat budoucí kroky místních vlád.

S volebním děním se pak v nemalé míře ještě prolíná výrazný ekonomický a investiční potenciál jihovýchodní Asie. Nejedná se totiž o pouhé turistické destinace, třebaže z České republiky ročně vyjíždí např. do Thajska přes 50 tisíc cestovatelů a dalších téměř 10 tisíc lidí směřuje až na Filipíny. S ohledem na dlouholeté diplomatické vztahy regionu s tehdejším Československem, které se etablovaly od padesátých, sedmdesátých a devadesátých let 20. století, představují Vietnam, Thajsko, Singapur a Malajsie čtyři nejvýznamnější ekonomické partnery pro český obchod s daným regionem. A proto znalost místního ústavního nastavení a fungování politiky je klíčovou z důvodu prohlubování diplomatických a obchodních kontaktů. Jihovýchodní Asie představuje ohromnou směsici pozitivních i méně příznivých elementů volební politiky, jež však stojí za hlubší zkoumání.

→ Martin Petlach je vedoucím Ústavu teritoriálních studií Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně, věnuje se komparativní politologii, jihovýchodní Asii, diplomacii a diplomatickému protokolu.