Potřebuje Indonésie Evropskou unii? Možný vývoj zahraniční politiky pod novým prezidentem Prabowo Subiantem

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2 2024 - Nové výzvy v Indo-Pacifiku

V době, kdy jsou vztahy s Ruskem na bodě mrazu a s Čínou čím dál napjatější, se Evropská unie snaží reagovat na proměňující se mezinárodní prostředí a hledat nové, od svých hranic vzdálenější partnery, se kterými by mohla sdílet podobné hodnoty a posilovat politicko-ekonomické vazby. Paralelně se s tímto cílem prolíná také unijní strategie tzv. de-riskingu. Ta se snaží o snížení závislosti na jediném dodavateli a o ochranu před negativním dopadem nepříznivých geopolitických událostí, jako byla ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Otázkou je, jakým způsobem může evropský blok států kontrolovat rizika spojená s přílišnou závislostí na Čínské lidové republice. Odpověď může nabídnout region Indo-Pacifiku, kde EU již řadu let posiluje své obchodní vazby a pokouší se o navázání dobrých vztahů s relativně novými partnery.

Jedním z nich je Indonésie, čtvrtý nejlidnatější stát na světě, rozprostírající se na více než 17 tisících ostrovech v jihovýchodní Asii. Unie s Indonésií postupně prohlubuje ekonomické vztahy od počátku tisíciletí, kdy se v zemi po letech autoritářské vlády prezidenta Suharta začala konsolidovat demokracie. Vzájemný obchod EU s Indonésií např. v minulém roce zaznamenal nárůst o 32 %, a především v důsledku silné indonéské pozice v komoditním obchodu pak východoasijská země dlouhodobě vykazuje vůči EU kladné obchodní saldo ve svůj prospěch. Členským státům EU se daří s Indonésií aktivně obchodovat navzdory dosud neuzavřené dohodě CEPA. Jednání o jejím uzavření byla zahájena v roce 2016, postupují ale pomalým tempem. A se zvolením nového prezidenta Prabowo Subianta je možné, že se tempo jednání ještě výrazně zvolní.

Prezident v zahraniční politice Indonésie

Prabowo Subianto má poměrně kontroverzní minulost. Bývalý ministr obrany je především spjatý s působením ve speciálních vojenských jednotkách Kopassus, které byly mj. mezinárodními organizacemi obviněny z mnoha nezákonných násilností a porušování lidských práv. V říjnu 2024 Subianto nahradí dosluhujícího prezidenta Joko Widoda, který po deset let představoval lehce proevropskou konstantu indonéské zahraniční politiky. Jeho postoj je v dějinách Indonésie poměrně vzácný a mírně se vymyká obvykle spíše opatrnému přístupu indonéské zahraniční politiky vůči Evropě pramenící z dávné koloniální historie. Widodo se ale spíše snažil beze zbytku naplnit obsah hesla tradičně neutrální zahraniční politiky „svobodná a aktivní“ („Bebas dan Aktif“), než že by šlo o výrazně proevropského zástupce Indonésie.

Indonéská diplomacie se pod hlavičkou zmíněného hesla snaží udržovat dobré vztahy se všemi světovými mocnostmi a prezident coby hlava vlády hraje v její tvorbě stěžejní úlohu. Joko Widodo se tak např. aktivně snažil učinit z Indonésie globální námořní velmoc, přičemž se jeden z pilířů této politiky opíral o přizvání jakékoliv země ke spolupráci a úsilí o eliminaci námořních konfliktů. Tradiční indonéská politika tisíce azimutů se tak dostala do konfliktu s Widodovým úsilím, když Čína pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga vznesla teritoriální nároky v Jihočínském moři.

Právě změna mezinárodního prostředí, spojená především se zhoršením vztahů s Čínou, do značné míry vedla prezidenta Widoda k bližšímu příklonu k Evropě. Tento příklon má ale zcela pragmatické pozadí a nelze v něm hledat žádný resentiment vůči vzdálené Evropě; indonéští diplomaté v zahraničí primárně působí jako ekonomičtí zástupci hledající nové trhy a lákající na investiční příležitosti. Posílení vzájemného obchodu s Evropou je proto pro Indonésany spíše pojistkou v případě dalšího zhoršování vztahů s Čínou, a tudíž i vzájemné hospodářské spolupráce.

Indonéský příklon k EU v poslední době tak má své limity a nelze jej nijak zvlášť přeceňovat. Indonéská pragmatičnost se naplno prokázala např. letos v únoru na EU-indopacifickém ministerském fóru, kdy zástupci Indonésie a Srí Lanky obvinili Evropskou unii z užívání „dvojího metru“ v přístupu ke konfliktům na Ukrajině a v Gaze. Indonéská diplomacie v obou případech vyzývá k příměří a zastavení násilí. Pokouší se přitom hrát roli aktivního mediátora, což je ale minimálně v blízkovýchodním konfliktu obtížné vzhledem k dlouhodobé indonéské podpoře Palestiny. Z výše řečeného je ale patrné, že Indonésie na mezinárodním poli primárně vystupuje jako neorealistický pragmatický obchodník, který se umí ozvat, jde-li o jeho zájmy.

Obtížné sbližování s Evropskou unií

Indonésie byla v roce 2023 16. největší ekonomikou světa, která meziročně roste tempem asi 5 %. Pro Evropskou unii tak ostrovní stát skýtá řadu obchodních příležitostí, včetně šance na realizaci strategie de-riskingu v evropsko-čínských vztazích. Indonésie totiž disponuje surovinami, o které má EU vážný zájem – především jde o nikl, jenž je potřebný při výrobě kovových slitin, nabíjecích baterií, katalyzátorů apod. Unie je nyní v tomto ohledu závislá primárně na Číně, což se vzhledem k proměnlivé geopolitické situaci snaží změnit a zdroje vzácných kovů diverzifikovat.

Důležitým krokem v unijním úsilí by mohlo být uzavření Komplexní dohody o hospodářském partnerství (CEPA) s Indonésií, které započalo roku 2016. Úspěch jednání by rovněž posílil postavení EU v indopacifickém regionu. Proces uzavírání CEPA je ale velice pomalý a kvůli nárůstu překážek dokonce hrozí jeho zamrznutí. Takovou zásadní okolností je letitý spor o vzájemně obchodované komodity, který se má letos rozšířit na novou úroveň. Indonéský vývoz do EU je dominantně založen na komoditách, z toho asi 22 % tvoří export palmového oleje a jeho variant. Nová unijní legislativa, jež vstoupí v platnost letos v prosinci, nicméně vyvine enormní tlak na indonéský vývoz této komodity.

Spor začal roku 2017, kdy Evropský parlament přijal usnesení vyzývající k postupnému vyřazení rostlinných olejů coby složek biopaliv do roku 2020. Tyto oleje mají vliv na odlesňování. V dubnu 2023 pak EU přijala nařízení o odlesňování, jež od prosince 2024 povoluje pouze obchod s komoditami, mj. sójou, palmovým olejem, kávou či kakaem, které odlesňování nezpůsobují. V červnu 2021 došlo ke zlepšení indonésko-unijních vztahů a obnovení jednání o CEPA, když šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell navštívil Jakartu jako první cíl své cesty po jihovýchodní Asii. Od loňského listopadu ale ve vzájemných vztazích znovu trvá napětí v očekávání, co způsobí nová unijní legislativa.

Na zhoršení vztahů a pomalém postupu jednání nemá podíl pouze Evropská unie. Indonésie si je dobře vědoma své nepostradatelné úlohy v oblasti exportu drahých kovů a v případě nutnosti je ochotna uvalit embargo na vývoz svých komodit s cílem zamezit tomu, aby její suroviny byly pouze vytěžovány jinými aktéry na úkor indonéských zájmů. V roce 2020 např. prezident Widodo zakázal vývoz niklové rudy a povolil pouze export výrobků z niklu. Unie následně podala stížnost ke Světové obchodní organizaci, která před dvěma roky konstatovala, že embargo porušuje její pravidla.

I přesto všechno si ale Indonésie nemůže dovolit omezit vzájemné vztahy s EU, a to především kvůli velkému jednotnému trhu, který představuje spolehlivou alternativu v současném nejistém mezinárodním uspořádání. Odhlédneme-li ale od rozepří kvůli obchodovaným komoditám, další neznámou pro vývoj jednání o CEPA je nástup Prabowo Subianta do funkce indonéského prezidenta. Jeho ostrá anti-evropská předvolební rétorika mohla být banalizována probíhající kampaní. Nelze ale pominout, že budoucí prezident dlouhodobě kritizuje unijní omezení indonéského vývozu a partnersky se více přiklání k Číně. Unie tak bude muset pečlivě vyhodnotit situaci, zejména do jaké míry může prohlubovat vzájemnou obchodní výměnu s Indonésií během Subiantova mandátu.

Impulzivní potížista, nebo pragmatický obchodník?

Od nového prezidenta se nedá očekávat, že z pozice hlavního vládního představitele nebude vykonávat aktivní globální diplomacii. Již jako ministr obrany podnikl v prvních 100 dnech mandátu cestu do osmi zemí po celém světě za účelem posílení vojenských vztahů. Nicméně ve sporu o teritoriální nároky v Jihočínském moři vystupoval poměrně zdrženlivě a ve snaze udržet dobré vztahy s Čínou vyzýval i ostatní státy k opatrnému postupu. Si Ťin-pching se mu následně letos v dubnu za letitou podporu odměnil přivítáním v Pekingu, což Čína v případě neinaugurovaných zahraničních představitelů dělá jen výjimečně.

Pakliže se Čína těší Subiantově náklonnosti, Západ od budoucího indonéského prezidenta sklízí spíše kritiku, a to především za uplatňování dvojích standardů a poučování ostatních. Subianto se často stylizuje do role neústupného muže vůči EU, kterou kritizuje za neopodstatněné požadavky v obchodní a klimatické politice. Zároveň ale uznává, že i přes občasné problémy má Indonésie s Evropou jako takovou dobré vztahy. Co tedy může Unie od nového prezidenta očekávat?

I když nelze jeho předvolební rétoriku pominout, budoucí indonéský prezident několikrát deklaroval, že hodlá pokračovat v zahraniční politice svého předchůdce. A jakkoliv je Subianto hodnotově blíže Číně, vzhledem k ekonomickým zájmům Indonésie je velmi nepravděpodobné, že by měl v úmyslu zmrazit jednání s EU. Z jeho vyjádření lze vyčíst, že rozhodně odmítá protekcionismus, chtěl by však do budoucna nastavit rovné vyjednávací podmínky. Evropská unie by se tak měla připravit na nelehká jednání s aktérem, jenž do značné míry nectí západní hodnotový rámec, nad který staví národní zájem a pragmatičnost.

Jako nejpravděpodobnější se tak jeví scénář, kdy prezident Prabowo Subianto učiní mírný posun v zahraniční politice směrem k hodnotově bližším partnerům v Asii, zejména pak k Číně. V ekonomické diplomacii by pak Indonésie měla nejspíše přitvrdit a hrát úlohu neústupného pragmatického obchodníka. Subianto není impulzivním potížistou, do něhož se pokusil stylizovat během kampaně, ale ani umírněným mediátorem, kterým byl prezident Widodo. Vzhledem k výše uvedenému to tedy nevypadá na brzké oteplení vztahů s Unií a uzavření jednání o CEPA. Evropští diplomaté by se měli připravit na obtížnější ekonomická jednání, než s Indonésií absolvovali doposud.

→ David Broul je doktorandem na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se zaměřením na vnitřní fungování EU a její vnější vztahy se třetími zeměmi; je výzkumníkem v projektu EUVIP (The EU in the Volatile Indo-Pacific).

→ Antonín Nenutil studuje v magisterském programu na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, věnuje se bezpečnostním studiím a geopolitice; v současnosti vede univerzitní projekt Euforka.

Tento text vznikl za podpory Evropské unie: 101079069 – EUVIP – HORIZON-WIDERA-2021-ACCESS-03.