USA (opět) na rozcestí – mezi Indo-Pacifikem a Evropou

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2 2024 - Nové výzvy v Indo-Pacifiku

Naposledy se např. Obamova administrativa velmi explicitně hlásila k přesměrování těžiště americké zahraniční politiky k asijsko-pacifickému regionu na úkor transatlantických vztahů. Spor o priority je někdy skutečně zasazen do strategické diskuse, ale v poslední době se v něm odráží politizace vztahů mezi Washingtonem a Evropou. Obzvlášť mezi republikány je před listopadovou prezidentskou volbou otázka prioritizace opět aktuální. Povede se konečně „pivot“ do Indo-Pacifiku a co by tento krok mohl reálně znamenat pro Evropu a pro region samotný?

Socializace Číny se nepovedla

Spojené státy v devadesátých letech 20. století podporovaly začlenění Čínské lidové republiky (ČLR) do Světové obchodní organizace (WTO) nejen proto, že členství mělo vést k liberalizaci vnitřního čínského trhu a dále uspíšit přechod země k tržnímu hospodářství, ale i proto, že skrze častější interakce s dalšími členy organizace se bude Peking „socializovat“ a přejímat hodnoty, které jsou blízké spíše liberálním demokraciím než komunistickým režimům. Jinými slovy, tehdejší geopolitické myšlení v USA předpokládalo, že ekonomická liberalizace přispěje i k pozitivním politickým změnám a v krajním případě i k demokratizaci ČLR.

Relativně krátce po vstupu země do WTO v roce 2001 se ale ukázalo, že Peking nehodlá být zcela vzorným členem a že se bude socializovat jen v rámci svých ideologických možností. Spojené státy se začaly obávat, že se hlavní princip tehdejší americké zahraniční politiky, tedy neokonzervativní idealismus, ve svých odhadech o budoucnosti Číny mýlil. Bushova administrativa se držela logiky svého předchůdce – věřila, že rozvoj volného trhu působí pozitivně na demokratizaci a vice versa. V roce 2005 tak o Číně začala hovořit jako o „zodpovědném podílníkovi“ ve světovém systému. Čína měla významný podíl v liberálním světovém řádu, protože jeho pravidla a řád jí umožnily rychlý hospodářský růst. Z tohoto důvodu měla „zodpovědně“ tento podíl spravovat a nesnažit se jej podrývat. Tato koncepční komunikace vůči Pekingu nezafungovala a Čína má nyní své vlastní vize zodpovědného chování v mezinárodním systému. Jak však Nina Silove, akademička zabývající se vztahem USA k Indo-Pacifiku, zmapovala, paralelně se snahou Washingtonu nasměrovat Peking k „zodpovědnosti“ se začínaly objevovat jasné indicie, že v důsledku rostoucí asertivity Číny v asijsko-pacifickém regionu bude nutná větší americká přítomnost v oblasti.

Obamova administrativa navázala na Bushovy iniciativy nyní již notoricky diskutovaným asijsko-pacifickým „pivotem“, mezi jehož cíle patřilo posilování vojenské, ale i obchodní přítomnosti USA v regionu, např. skrze komplexní dohodu o volném obchodu s označením Transpacifické partnerství (TPP). Trump následně usoudil, že se Čína stala obchodní konkurencí Spojených států, kterou už nelze přehlížet. Rozšiřování zóny volného obchodu skrze TPP, jež mělo vést k upevňování vztahů s jedenácti regionálními státy a omezovat tak nepřímo čínský vliv, nebylo podle Trumpa správným řešením a od vyjednávání dohody odstoupil. Omezovat konkurenceschopnost Číny chtěl napřímo – zejména skrze cla a další obchodní bariéry. Když se nyní po téměř čtyřech letech v úřadu ukazuje, že Bidenova administrativa aplikuje velmi podobný přístup k Číně jako ta Trumpova, je zřejmé, že pokus o socializaci Číny a její fungování jako „zodpovědný podílník“ nebyl z pohledu Washingtonu úspěšný. Naopak se zdá, že se Spojené státy budou snažit konkurovat Pekingu v jeho „vlastní hře“ – tj. zaváděním intenzivnějších dotací směrem ke strategickým sektorům, komplexních celních opatření, a dokonce i manipulací s hodnotou amerického dolaru, který je podle Trumpova bývalého zástupce pro obchod (USTR), Roberta Lighthizera, nadhodnocený, a podkopává tak americký export.

Není tedy sporu o tom, že jakékoliv debaty o prioritách americké zahraniční a obchodní politiky (nejen v Asii) jsou důsledkem strategického uvažování, jak nejlépe čelit nové roli Číny ve světě. Argumentem části republikánů a jejich poradců je, že se Washington zbytečně věnoval Evropě a mezitím dal prostor Číně „nekontrolovaně“ růst geopoliticky a geoekonomicky.

Republikánský stratég Elbridge Colby, který bývá často médii označován jako hlavní osobnost zahraničněpolitické vize případné druhé Trumpovy administrativy, se v tomto ohledu vyjadřuje jasně. Spojené státy si podle něho musí „vybrat Asii před Evropou“. Washington si nemůže dovolit, aby „Čína dominovala Asii“. Colby se v tomto kontextu opírá i do konceptu liberální hegemonie a tvrdí, že americká prosperita nepochází z liberálního pojetí zahraniční politiky, ale ze síly svého hospodářství. V jeho očích je „liberální hegemonie mnohem nákladnější, než se zdá, protože poskytuje veřejné statky ostatním zemím nad rámec toho, z čeho mají [Spojené státy] prospěch“. Podobným způsobem se vyjadřují další klíčoví aktéři jako Trumpův kandidát na viceprezidenta J. D. Vance či jeho poslední poradce pro národní bezpečnost Robert C. O‘Brien.

Americké „síťování“ v Indo-Pacifiku

Postup, kterým si Spojené státy chtějí upevnit pozici v Asii, je v mnoha strategických dokumentech současné i předchozí exekutivy označován jako „trilateralismus“ či „minilateralismus“. Cílem je vytvářet malé – tříčlenné až čtyřčlenné – flexibilní uskupení partnerských států, jež se budou pravidelně scházet a diskutovat klíčové body týkající se spolupráce v regionu. Washington v tomto ohledu chce nejen prohlubovat své vztahy s tradičními partnery, ale zejména „síťovat“ a propojovat asijské partnery mezi sebou.

Za Bidenovy administrativy se takto uskutečnil trilaterální summit mezi Japonskem, Jižní Koreou a USA, summit mezi Japonskem, Filipínami a USA a vytvořilo se partnerství AUKUS (Austrálie, Velká Británie a USA), které se rozvíjí i mimo spolupráci při budování jaderných ponorek. Během Trumpovy administrativy se obnovil čtyřčlenný Quad (Austrálie, Japonsko, Indie a USA) a zároveň se symbolicky přejmenovalo Americké tichomořské velitelství (USPACOM) na Americké indo-pacifické velitelství (USINDOPACOM), čímž měl být signalizován důraz na důležitost propojení Tichomoří s Indickým oceánem, a tedy i role tamních států (tj. zejména Indie) v udržování regionální stability a bezpečnosti. V komunikaci Bílého domu tak termín Indo-Pacific vystřídal do té doby používaný Asia-Pacific.

Washington se záměrně vyhýbá označení „aliance“ pro tato minilaterální uskupení. Jakékoliv setkání a společné prohlášení těchto uskupení vyvolá reakci Pekingu, že se USA snaží vytvořit „asijské NATO“ namířené proti ČLR. Zároveň i samotné partnerské státy si chtějí udržovat vesměs dobré vztahy s oběma stranami a nemají zájem o diplomatickou eskalaci s Pekingem v důsledku „minilaterálního síťování“. Proto se i summity zemí často věnují spíše „měkkým“ tématům než pouze bezpečnosti.

Jako podporu pro „síťování“ se Spojené státy snaží vytvářet mechanismy, které budou přispívat k rozvoji konektivity v Indo-Pacifiku. Cílem je rozvoj digitální a fyzické infrastruktury v regionu, a tedy vytváření alternativních zdrojů financování konkurujících čínské inciativě Pás a stezka. V roce 2018 Kongres např. schválil zákon Better Utilization of Investments Leading to Development Act (BUILD Act), díky němuž americká vláda založila novou agenturu na podporu financování infrastruktury v třetích zemích. Kongres tehdy zároveň schválil zákon Asia Reassurance Initiative Act (ARIA) vyčleňující až 1,5 mld. USD ročně na „různé bezpečnostní programy“ v Indo-Pacifiku. Současně také vznikla iniciativa Blue Dot Network (BDN) vedená Washingtonem podporující investice do kvalitní infrastruktury zejména v Asii. Biden následně navázal na tyto iniciativy a vytvořil program Build Back Better World (B3W), jenž měl být implementován pod záštitou skupiny G7, ale jehož finanční rámec není doposud zcela definovaný.

Americké síťování v Indo-Pacifiku tedy obsahuje diplomatický pilíř (budování minilaterálních uskupení), bezpečnostní pilíř, rozvojový pilíř (financování infrastruktury) a z hlediska současné domácí politiky spíše problematický obchodní pilíř. Kromě cílených opatření, jež mají chránit americké producenty před čínskou konkurencí, není zřejmé, jak chtějí Spojené státy rozvíjet obchodní vztahy s partnery v Indo-Pacifiku. Poté, co Trump zrušil americkou účast v TPP, pokusila se Bidenova administrativa o obnovení jednání, a to ve velmi okleštěné formě, přičemž vznikla dohoda Indo-Pacific Economic Framework (IPEF). Byť se nejednalo o standardní dohodu o volném obchodu, ale spíše o rámec budoucí spolupráce, Biden jen několik hodin před jejím oficiálním oznámením od dohody odstoupil. Stalo se tak na nátlak kongresmanů z průmyslového Středozápadu USA, kteří varovali, že obzvlášť ve volebním roce by jejich voliči mohli dohodu vnímat (a republikáni zneužít) jako další krok umožňující odliv pracovních míst do Asie. Ani bilaterální obchodní dohody se nezdají být politicky průchodnou variantou, o čemž svědčí např. neochota Bidenovy administrativy jednat s Filipínami, jež o dohodu projevují zájem. Jako nejpravděpodobnější varianta prohlubování obchodních vztahů se jeví uzavírání sektorových dohod – např. v oblasti kritických nerostných surovin a minerálů, kterou podepsal Washington s Tokiem v roce 2023.

Hledání partnerů v Evropě

Ačkoliv pokusy o prioritizaci Asie před Evropou sahají ještě před studenou válku, je podle některých komentátorů politická síla těchto myšlenek v USA možná bezprecedentní. Z pohledu republikánské „Asia-first, Europe-second“ se trpělivost s evropskou neochotou či neschopností zajistit svou bezpečnost bez americké podpory téměř vyčerpala. Spojené státy dlouho pouze mluvily o čínské hrozbě, ale nikdy se jí nepostavily čelem. Proto je pro USA nutné alespoň „za pět minut dvanáct“ razantněji zasáhnout a zaměřit se na budování efektivní partnerské, obchodní a bezpečnostní architektury v Indo-Pacifiku, která bude schopna mírnit dopady čínské moci.

Reorientace na Asii ovšem neznamená přetrhání vazeb s Evropou – Spojené státy ale očekávají, že se Evropa aktivněji zapojí do dění v Indo-Pacifiku a přispěje k vyvažování čínské asertivity. Již nyní je zřejmé, že rostoucí očekávání i tlak Washingtonu ohledně omezování evropských obchodních vztahů s ČLR bude vytvářet dilemata a rozkol mezi členskými státy EU. Pro státy západní Evropy, jejichž ekonomiky jsou často provázanější s Čínou než ekonomiky států východní Evropy, bude politicky složitější podnikat kroky, které bude Washington vnímat jako nezbytné pro vyvažování ČLR. Státy jako Česká republika – jež se např. nedávno stala součástí BDN, budou při podpoře amerických pozic v Indo-Pacifiku čelit domácímu tlaku méně. Navíc Česko může být recipientem podpory z nového fondu (Taiwan Allies Fund) připravovaného Kongresem, který je dostupný pro státy, jež v důsledku dobrých vztahů s Tchaj-wanem čelí čínskému nátlaku. Na druhou stranu snaha Francie nevypadat v Číně jako „vazal“ Spojených států – jak zmiňoval Macron při návštěvě Pekingu v roce 2023 – bude vytvářet až schizofrenní politiku EU vůči Číně a Indo-Pacifiku, obzvlášť pokud se prezidentem stane opět Trump. Evropa bude vyžadovat americkou asistenci proti ruské agresi, je však pravděpodobné, že pomoc z Washingtonu bude podmiňována méně kompromisní unijní politikou vůči ČLR.

Do jisté míry lze současnou politiku Washingtonu směrem k Číně a širšímu Indo-Pacifiku vnímat jako přístup „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Na druhou stranu, Evropa se takto tradičně staví k americkému přístupu k evropské bezpečnosti a ke konfliktu na Ukrajině obzvlášť (zejména s ohledem na současný republikánský diskurz). Z hlediska současné americké domácí politiky a národních zájmů však dává prioritizace Indo-Pacifiku před Evropou jasný smysl. Není tedy důvod očekávat, že tento trend poleví.

→ Jan Hornát je vedoucím Katedry severoamerických studií IMS Fakulty sociálních věd UK, zabývá se zahraniční politikou USA a mezinárodními vztahy v Indo-Pacifiku.