Vietnam vzdálený i blízký: Potomci Vietnamců v Česku

Recenze vyšla v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2 2024 - Nové výzvy v Indo-Pacifiku

Kniha Vietnam vzdálený i blízký se věnuje studiu transnacionálního způsobu života a formování identit příslušníků jedenapůlté a druhé generace vietnamské diaspory žijící v České republice. Transnacionální rozměr života těchto lidí je chápán jako systém sociálních vztahů a sítí, které jsou vytvořeny nejen diskurzem, ale i mnohem hmatatelnějším předivem mocenských vztahů. Kniha tak, skrze narativní analýzu výpovědí mladých lidí žijících v prostředí diaspory, popisuje transnacionální charakter života jejich rodin a zdůrazňuje tak roli různých druhů remitencí, návštěv rodin ve Vietnamu a pravidelné komunikace s nimi, či vysílání druhé generace do Vietnamu, ať již motivované snahou naučit své děti vietnamskému jazyku, vštípit jim vietnamskou kulturu či zprostředkovat jim možnost nalezení životního partnera. Tyto praktiky udržují děti vietnamských migrantů na vietnamském kulturním orbitu.

Zároveň se však ukazuje, že vlivem pracovního vytížení rodičů jsou děti svěřovány do výchovy českým chůvám a poté tráví podstatnou část svého času vzděláním v českém školním systému. To je silně socializuje do kulturního prostředí české společnosti a ony tak vyrůstají v transnacionálním sociálním prostoru, kde se jejich identity, morální praktiky, vzdělávací aspirace i kariérní směřování rodí v rámci rodin, které sice žijí v zemi s jiným socio-kulturním uspořádáním, ale zároveň jsou propojeny se zemí původu jak emocionálně, tak i prakticky. To přináší celou řadu akulturačních problémů, nedorozumění a mezigeneračních konfliktů. Jako velmi problematickou oblast popisuje autorka knihy absenci otevřených projevů lásky a náklonosti ze strany rodičů dětem či bariéry v komunikaci témat týkajících se vztahů, projevování emocí nebo sdílení pocitů obecně. Autorka si také všímá velkého tlaku na děti ohledně jejich vzdělání a studijních výsledků. To však neznamená, že pozdější generace jsou pasivním příjemcem vizí svých rodičů, kteří mají tendenci volit spíše přísnou výchovu a pro své děti hledat prakticky zaměřené obory z oblasti ekonomie, práva či zdravotnictví. Naopak, tito mladí lidé aktivně prosazují své vlastní volby zaměstnání, což je v mnoha případech rodiči akceptováno.

Další třecí plochou je volba životního partnera dětí, do které se vedle rodičů zapojují i příslušníci rodiny žijící ve Vietnamu. Jako hlavní kritéria při výběru životního partnera tak autorka zmiňuje nejen potřebu společného jazyka, respekt k rodičům či ohled na jejich city, ale i touhu po kulturní blízkosti a porozumění pramenící ze sdílených zkušeností. Dochází tak k závěru, že většina respondentů výzkumu, v souladu s přáním rodičů, preferuje endogamní svazky. Připouští ale, že tyto preference se v čase mohou lišit a jsou genderově podmíněné. Zejména dívky totiž dávají přednost mužům z vietnamské diaspory či mužům českým, před těmi, kteří vyrůstali ve Vietnamu. Ti mohou být ve vztazích mnohem více dominantní, ne vždy respektují liberálnější postoje dívek vyrůstajících v kulturně odlišném prostředí.

Právě partnerské preference mladých Vietnamců v Česku přivádí autorku k myšlence, že české genderové stereotypy kontrastují s představami v USA, kde jsou vietnamští muži vykreslovaní spíš jako pasivní. Takový závěr však vychází z neznalosti rozdílného kulturního a historického pozadí těchto dvou částí vietnamské diaspory. Její příslušníci žijící ve Spojených státech přišli většinou jako političtí uprchlíci z jižního Vietnamu, kde byly vlivem války přenastavené genderové role ve společnosti. Ženy zde získaly mnohem silnější postavení nejen v rodině, ale i ve společnosti, na základě čehož se následně změnilo i chování mužů. Takovéto srovnání tak není ze své podstaty možné. Naopak lze souhlasit se závěrem, že kultura, kterou respondenti se svými životními partnery touží sdílet, je specifická, a navíc zkonstruována na pozadí jejich zkušeností z transnacionálního sociálního prostoru, kde se setkávají různé kulturní vlivy. Tyto zkušenosti se tak odráží i ve formování jejich identit.

Autorka ve své knize opouští zastaralý způsob konceptualizace identity prostřednictvím jasně ohraničených kategorií, jako je národ, rasa, nebo etnicita, a ukazuje, že potomci migrantů konstruují své identity skrze lokálně vymezené transnacionální sociální sítě, jež je pojí jak s místy, kde vyrůstali a žijí, tak s místy ve Vietnamu, kde vytvářejí a udržují své kontakty. Dochází k závěru, že etnicita je pouze volitelnou kategorií a má na formování identit těchto lidí jen omezený dopad, přičemž další faktory jako gender, profesní identita, víra či politické přesvědčení mohou mít větší vliv na výslednou podobu identity. Zajímavé je také zjištění, že formování identity těchto lidí je spojeno s budováním jejich vlastních transnacionálních sítí a cirkulací socio-kulturních norem mezi jejich českou a vietnamskou lokalitou.

Kniha je přepracovanou verzí dizertační práce autorky, a trpí tak i řadou dílčích nedostatků. Autorka nezpracovává rozhovory s příslušníky první generace a svou analýzu staví „jen“ na 29 rozhovorech s 25 informanty z jedenapůlté a druhé generace. Navíc se zdá, že významná část respondentů jsou úspěšní mladí lidé, kteří se angažují i ve veřejném prostoru, a disponují tak poměrně významným sociálně-ekonomickým a kulturním kapitálem. To jim poskytuje mnohem výhodnější pozici při vyjednávání svých pozic v rámci rodiny oproti svým méně úspěšným vrstevníkům, což mohlo významně ovlivnit výsledky výzkumu. Novější poznatky totiž naznačují existenci mnohem větších mezigeneračních konfliktů (např. při výběru životního partnera), jež velmi významně ovlivňují život a formování identit příslušníků pozdějších generací v diaspoře.

V této souvislosti je také dobré připomenout různé formy rasismu, xenofobie a kulturně či etnicky motivovaného vyloučení, které významným způsobem ovlivňují formování identit migrantů. V předkládané knize autorka věnuje těmto problémům jen trestuhodně malý prostor, přestože novější výzkumy naznačují, že rasismus či kulturní a etnicky motivované vyloučení významně přispívá k hybriditě identity druhé generace.

Autorka také spoléhá na literární rešerše spíše starších prací a jako problematický se jeví i zvolený teoretický rámec pojímající transnacionální prostor v diaspoře příliš široce. Jakkoli zjemněný dílčími koncepty tak může sice posloužit jako popisný rámec, ale lze jej jen stěží použít jako dobrý analytický nástroj. Novější výzkumy totiž naznačují, že transnacionální život v diaspoře je nutno vnímat jako zprostředkovaný či vnucený, a vztahy moci mezi jednotlivými generacemi migrantů tak hrají mnohem významnější roli. Bylo by tak vhodné zapracovat i další teoretické přístupy, jako je např. tzv. třetí prostor (The Third Space). Ten Homi K. Bhabha, spolu s dalšími postkoloniálními autory, popisuje nejen jako místo utváření identit, ale i jako prostor, kde fungují různé formy ilegalit a kde se vytvářejí vztahy moci umožňující politické vyloučení, sociální podřízení a ekonomické vykořisťování lidí žijících v diasporách. Takový přístup podstatným způsobem mění pravidla hry a v této souvislosti se zdá, že nezahrnutí respondentů z první generace nedovolilo propojit kulturní aspekty mezigeneračních konfliktů s jejich socio-ekonomickým a politickým podložím a proniknout tak hlouběji k podstatě věci.    

Problematické je i použití některých dílčích konceptů při interpretaci výsledků výzkumu. Například koncept ztráty tváře je v knize pojat jako princip kolektivního trestu za veřejné porušení norem. Autorka ale nerozlišuje mezi klasickým konceptem ztráty tváře jednotlivce (mất mặt) a ohrožením rodinné reputace (danh dự gia đình), které však fungují jinak. V této souvislosti autorka zmiňuje praktiky spojené se srovnáváním výsledků dětí napříč diasporou, což je však spíše součástí jiné výchovné strategie rodičů, tzv. shaming. Pomocí toho rodiče motivují své děti k lepším studijním výsledkům, ale také je nutí k většímu respektu socio-kulturních norem platných v prostředí diaspory.  

I přes tyto dílčí nedostatky je však nutno knihu hodnotit pozitivně, jako práci začínající nadané socioložky, která přiložila nový dílek do mozaiky našeho porozumění vietnamské diaspoře žijící v České republice.

→ Filip Kraus působí na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého, zabývá se vietnamskou společností, vietnamskou migrací a mezinárodními vztahy v jihovýchodní Asii.