Ochrana zvířat v politikách asijských států

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika - Nové výzvy v Indo-Pacifiku.

Asijské státy sklízejí kritiku na mnoha úrovních. Mezinárodní organizace a režimy, např. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), kritizují trvající obchod s ohroženými druhy zvířat, jako jsou tygři či luskouni. Právě luskounů končí ročně v Číně a Vietnamu až na sto tisíc, což z nich činí nejpašovanější zvířata světa. Jsou vyhledávaní zejména kvůli masu, ale i šupinám, které využívá tradiční čínská medicína.

Japonsko i Čína jsou dlouhodobě kritizovány za obchod se slonovinou, z níž se vyrábějí ozdobné předměty a zejména pečetě hanko, které Japonci používají k doplnění svých podpisů. Čína už sice vnitrostátní trh se slonovinou zakázala, Japonsko nicméně v obchodování dále pokračuje, byť už v mnohem menší a kontrolovanější míře. Ve větší míře ovšem mohou Japonci opět lovit velryby, protože po vystoupení z Mezinárodní velrybářské komise (IWC) v roce 2019 již země není svázána přísnými limity nastavenými organizací.

Znamená to, že východoasijské státy jsou laxní v přístupu k ochraně zvířat? Odpověď je, jak už to bývá, komplikovaná, a dotýká se nejen politických, ale i kulturních a společenských kořenů nejen vztahu mezi člověkem a zvířaty, ale i člověkem a státem. Jelikož jsou si státy východní Asie v něčem podobné, ale v mnohém také odlišné, není jednoduché souhrnně popisovat jejich přístup k ochraně zvířat. Tento text se proto zaměří pouze na Japonsko. Ukáže, že japonskou podobu vztahů mezi člověkem a zvířaty musíme hledat v buddhismu a šintoismu, ale také to, že nechuť kodifikovat etická pravidla ochrany zvířat nemá kořeny pouze v jejich mravních a náboženských zásadách, ale i v rigidním politickém systému.

Typy ochrany zvířat a mezinárodní regulace

Pojem ochrany zvířat je velice široký a skrývá v sobě několik různých přístupů a diskusí. Na nejobecnější úrovni jsme schopni rozlišit tři úrovně problematiky ochrany zvířat – práva zvířat, welfare zvířat a ochrana druhů.

Diskuse o právech zvířat (animal rights) označují snahu o určité dorovnání některých práv zvířat na úroveň lidské společnosti. Proponenti práv zvířat netvrdí, že by zvířata měla mít stejná práva jako lidé, ale že by některá práva měla být neoddělitelná, a tedy nezávislá na lidech. Zvířata by tak např. samozřejmě neměla právo na vzdělání, ale musela by mít právo na humánní zacházení. Tato diskuse byla dosud spíše akademická. Státy se brání zvířecí práva uznat, jelikož by to nepochybně znamenalo obrovské změny v zacházení s nimi. Ty by postihly nejen jednotlivé soudní systémy, ale i obrovské sektory živočišné výroby.

Druhá diskuse ohledně ochrany zvířat se váže ke konceptu welfare zvířat (animal welfare). Oproti právům zvířat tento koncept vychází z jasného ontologického rozlišení mezi lidmi a zvířaty, a nepovyšuje tedy život zvířat na ten lidský. Zabývá se tím, zda mají zvířata – v systému lidské dominance – vhodné podmínky pro život. Zůstává otázkou, co „vhodné podmínky pro život“ vlastně jsou. Zcela jednoduše – jsou to takové podmínky, při nichž nevznikají patologické jevy a poruchy chování, jako je např. kanibalismus či trhání peří. V evropské politice se tato diskuse projevuje nejčastěji u otázek typu zákazu klecového chovu nosnic či testování (farmaceutické, kosmetické atd.) na zvířatech.

Poslední skupinou norem regulujících ochranu zvířat je ochrana volně žijících druhů zvířat (animal conservation). Oproti konceptu welfare, který se zaměřuje na život každého jednoho zvířete, se tato diskuse zaměřuje na ochranu ohrožených druhů, jako jsou např. různí zástupci velryb, slonů či opic. Zároveň se tato ochrana nezaměřuje (oproti právům a welfare) pouze na „inteligentní“, vnímající zvířata, ale např. i na různé druhy hmyzu.

Ve světě je z pochopitelných důvodů častější pronikání welfare a conservation norem do politik států, než je tomu u práv zvířat. Jak práva, tak welfare zvířat mají přitom dlouhou historii právních úprav, ale i filozofických debat. Pravidla welfare se do politik různých států adoptují již od 19. století, a občanský aktivismus od té doby posiluje. V šedesátých letech 20. století se nakládání se zvířaty stalo důležitou politickou a právní otázkou a od osmdesátých let se welfare dostalo do právních řádů mnoha států a mezinárodních organizací. V průběhu poválečné doby se vytvořila síť mezinárodních organizací bojujících za ochranu zvířat, včetně Mezinárodní velrybářské komise (IWC) či CITES.

Přes tyto nesporné úspěchy je ovšem ochrana zvířat pořád extrémně děravá a nedokonalá. Organizace regulující obchod a nakládání se zvířaty sice existují, praktická implementace ovšem často vázne. Aplikace norem na práva, welfare či ochranu druhů totiž často odporuje neoliberální logice výhodnosti, a dobře míněné snahy nevládních i mezinárodních organizacích proto často narážejí na nechuť států politiky implementovat. To samozřejmě není problém pouze asijských států, ale jde o celosvětový fenomén.

Japonsko a práva zvířat

Japonsko jistě nepatří v mezinárodním srovnání k největším premiantům v ochraně práv zvířat. V posledním žebříčku Animal Protection Index získalo na škále A až G známku E a kritický komentář zejména kvůli nedokonalé právní úpravě ochrany zvířat, ale taky kvůli pokračujícímu lovu ohrožených druhů, zejména delfínů a velryb. Tokio se nicméně proti podobným druhům mezinárodní kritiky dlouhodobě brání. Lov velryb bere za svoji národní kulturu a principy welfare chápe jako odvozené ze sociálních a etických pravidel založených na japonské kultuře.

Do jisté míry se tyto argumenty dají chápat. Z kulturního hlediska bylo v Japonsku nakládání se zvířaty opravdu dlouhodobě spíše otázkou sociální etiky odvozené z náboženských principů buddhismu a šintoismu. Tyto principy sice někdy také zasahovaly do státní politiky (což u náboženství bylo běžnější v Evropě), ale principiálně měly hrát roli individuálních morálních pravidel, které pomáhaly lidem vytvořit si vlastní etické zásady. Tyto zásady byly potom sociálně sdíleny, ale už ne významně administrativně regulovány. Jinými slovy, etické zásady vztahů mezi lidmi a zvířaty byly ze státní úrovně přeneseny na úroveň jednotlivců, což ovšem vedlo k tomu, že právní úprava dlouho prakticky neexistovala, nebo byla slabá.

Zejména pro japonské náboženství šintó je vztah mezi zvířaty a lidmi jednou z důležitých otázek. Šintó věří v existenci transcendentální síly zvané kami, která prostupuje nejen lidmi, ale i přírodou. Je vlastní bohům (kterých šintó uznává celou plejádu), ale také lesům, skálám, lidem a právě zvířatům. Jak v šintó, tak v buddhismu jsou proto určitá zvířata nositeli zvláštní síly a významu. Před příchodem západní modernity v polovině 19. století se v Japonsku s výjimkou ryb jedlo jen omezené množství zvířecího masa, a to zejména drůbeže.

Mnoho zastánců tohoto narativu tvrdí, že po otevření světu do Japonska pronikly hodnoty západní civilizace, které tento vztah narušily. Západní descartovské rozlišení mezi člověkem a přírodou jasně identifikovalo člověka jako pána tvorstva, a tento systém přeneslo i do Japonska. V zemi se začalo jíst hovězí maso – císař jej ceremoniálně poprvé snědl v roce 1872 na důkaz nově nabyté modernity. Zvířata se začala hojně využívat pro hospodářské účely; lov ryb a velryb postupně nabral industriálních rozměrů. Právní ochrana zvířat, jež se v té době začala praktikovat v západních státech, se nicméně do Japonska už nedostala.

Tento narativ samozřejmě není zcela pravdivý. I přes náboženské principy v předmoderním Japonsku běžně docházelo k týrání zvířat, a i když se červené maso do příjezdu amerických lodí prakticky nejedlo, ryby a kuřata byly běžnou součástí jídelníčku. Zákony na ochranu zvířat, které země v určitých fázích historie přijímala (např. za vlády známého „psího šóguna“ Cunajošiho Tokugawy v 17. století), byly často především politickou snahou oslabit nepřítele, a prakticky vždy byly zrušeny po smrti jejich autorů.

Po druhé světové válce země prošla rychlou a výraznou industrializací, při níž ochrana životního prostředí často ustupovala vlivným japonským konglomerátům, často s fatálními důsledky pro přírodu.

Na vině je politický systém

Možná významnější důvod laxního přístupu k ochraně zvířat najdeme v japonském politickém systému. Ten nadále zůstává v mnoha ohledech ovlivňován dvěma negativními jevy – tzv. železným trojúhelníkem a precedentismem. Železný trojúhelník označuje tři hlavní stakeholdery, kteří ovlivňují tvorbu politiky. Na vrcholech trojúhelníku je vládnoucí Liberální demokratická strana (LDS), která od svého vytvoření v roce 1955 prakticky nepřetržitě zemi vládne, dále silná byrokracie, a nakonec vlivné obchodní skupiny sdružené v obchodní federaci Keidanren.

Spolupráce těchto tří aktérů byla pro poválečný japonský rozvoj klíčová, ale současně také v mnoha ohledech zbrzdila jeho transformaci do technologické současnosti. Vládní LDS se v uplynulých dekádách (a zejména pod premiérem Šinzóem Abem) stala výrazně konzervativní a důrazně prosazovala kulturní narativy nakládání se zvířaty sahající ke konceptům japonské kultury a identity. Významnou roli v ní rovněž hráli politici z velrybářských prefektur, jako byl právě Abe či Tošihiro Nikai, kteří aktivně odmítali zahraniční tlak na změnu přístupu ke zvířatům. Silná obchodní lobby se potom obávala možných negativních externalit, jež by byly s větší ochranou zvířat nutně spojeny.

Druhým důvodem je precedentismus, tedy tendence pokračovat v zažitých vzorech chování. Zejména v japonské byrokracii, která nejčastěji připravuje návrhy zákonů, je zřejmá snaha neodchylovat se od „fungujících“ vzorů, protože odchýlením by se poukázalo na jejich chyby, a tím i na chyby jejich architektů. Iniciovat zásadní změny je nesnadné bez silné podpory klíčových postav ve vládě či alespoň parlamentu. V otázce ochrany zvířat ale tato podpora ze strany vlivných osob v LDS nepřicházela, a právní úprava ochrany zvířat se proto v minulých dekádách významněji neposunula.

Cesta vpřed?

Od sedmdesátých let, i v důsledku tlaků mezinárodních organizací, se ovšem otázka welfare zvířat v zemi přece jen tematizovala. V roce 1973 přijalo Japonsko zákon o welfare a nakládání se zvířaty, který vytvořil určitý minimální standard a pravidla péče o zvířata v systému lidské dominance. Zákon byl opakovaně aktualizován (naposledy v roce 2019) a ve výsledku obsahuje mnohé z opatření, jež jsou známá po celém světě, včetně trestů za týrání a jiné zneužívání zvířat lidmi.

Přes tento nesporně správný krok vpřed ovšem zdaleka není problémům konec. Zákon se zaměřuje na domácí a hospodářská zvířata, a tedy ne na divoká (pro ty byl přijat speciální zákon v roce 2002, který ovšem dle mnohých není dostatečný). Jeho ustanovení jsou spíše základní a ochrana anekdotická, v zemi je nadále umožněno legálně testovat kosmetiku na zvířatech, nejsou regulované masové lovy delfínů, v restauracích jsou servírována živá zvířata (praktika zvaná ikizukuri) a nedostatečně je regulováno nakládání se zvířaty v japonských zoologických zahradách. Japonsko rovněž nadále umožňuje legální trh se slonovinou, byť jen s tou, která byla registrována v minulosti a která je pod bedlivým certifikačním dohledem japonských autorit.

I tak to ale vypadá, že se v zemi diskuse přece jen posouvá. Právní úpravy se – ač pomalu – postupně zpřesňují. Větším tématem se ochrana zvířat stává i ve společnosti. S nadále postupujícím přibližování se Japonska mezinárodním normám se dá očekávat, že tento trend bude pokračovat. Hezky to ilustruje velrybářství. Japonsko si sice po ustavičné kritice Západu vymínilo odstoupení od IWC a návrat ke komerčnímu lovu velryb. Pro jejich maso už ale v Japonsku není trh, co kdysi býval – mladí lidé ho nechtějí a pro staré, kteří ještě pamatují velryby ve školních jídelnách, je to spíše nostalgie než pochoutka. Státem určené kvóty na ulovené kusy jsou jen zlomkem toho, kolik velryb Japonci lovili před několika dekádami. Velrybářství tak stojí nad propastí a je možné, že do budoucna zmizí úplně.

→ Michal Kolmaš je vedoucí Katedry asijských studií Metropolitní univerzity Praha, zabývá japonskou zahraniční politikou a politikou ochrany klimatu.

Text vychází z odborného článku přijatého k publikaci v časopise Asian Perspective a byl podpořem grantem Jean Monnet Chair „TSEW“.