Konflikt na Ukrajině z pohledu mezinárodního práva, část III. Trestní postih pachatelů závažných zločinů

Právě tato individuální odpovědnost je předmětem zájmu v pořadí již třetí reflexe věnované konfliktu na Ukrajině. První část reflexe představuje čtyři tzv. zločiny podle mezinárodního práva, které zná současné mezinárodní právo a jež bývají v českém prostředí často směšovány. Zamýšlí se také nad tím, které z těchto zločinů mohly být v souvislosti s konfliktem na Ukrajině spáchány. Druhá část vysvětluje, jaké kategorie osob mohou nést za dané zločiny odpovědnost, před jakými orgány by mohly být stíhány a jaké právní a faktické překážky tento postup ztěžují.

Jsou na Ukrajině páchány tzv. zločiny podle mezinárodního práva?

Současné mezinárodní právo, přesněji jeho část nazývaná mezinárodní trestní právo (MTP), rozlišuje celkem čtyři tzv. zločiny podle mezinárodního práva. Společným znakem všech je to, že jejich trestnost pro jednotlivce vyplývá přímo z mezinárodního práva a může se uplatnit i vůči lidem ze zemí, jejichž právní řády takové zločiny neznají. Ony čtyři zločiny jsou zločin agrese (dříve nazývaný zločin proti míru), válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy. Všechny tyto zločiny jsou definovány v zakládající smlouvě Mezinárodního trestního soudu, tzv. Římském statutu (ŘS) z roku 1998. Část z nich byla také přejata do našeho právního řádu, konkrétně do Hlavy XIII Trestního zákoníku, která zakotvuje trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy.

Zločin agrese (crime of aggression) spočívá v naplánování, přípravě, zahájení nebo provedení aktu agrese (act of aggression), který „svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty OSN“ (čl. 8bis ŘS). Aktu agrese se může dopustit výlučně stát tím, že protiprávně napadne jiný stát, bombarduje jeho území, blokuje jeho přístavy, poskytne své území k realizaci útoku jinému státu, popř. vysílá na území jiného státu ozbrojené skupiny či žoldnéře (viz Rezoluce Valného shromáždění OS 3314 z roku 1974). Zločinu agrese se zase může dopustit výlučně osoba, která je „v postavení, jež jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“ (čl. 8 bis ŘS) – jde o tzv. vedoucí klauzuli (leadership clause). Zločin agrese je tedy vyhrazen nejvyšším představitelům států, což vysvětluje, proč je jeho stíhání politicky velmi citlivé. Útok na Ukrajinu zahájený 24. 2. 2022 naplnil znaky aktu agrese. Vedoucí představitelé Ruska, jež útok uskutečnilo, a také Běloruska, jež k tomuto uskutečnění přinejmenším poskytlo své území, se pak vcelku nesporně dopustili zločinu agrese.

Válečné zločiny (war crimes) jsou porušením klíčových pravidel mezinárodního humanitárního práva (MHP), které se uplatňuje za ozbrojeného konfliktu. Tato porušení se mohou týkat tzv. ženevského práva, jež chrání oběti válek (raněné, nemocné, trosečníky, válečné zajatci, civilisty, zdravotníky aj.), i tzv. haagského práva, jež reguluje způsoby a prostředky vedení boje. Příkladem válečných zločinů prvního typu je mučení civilistů či poprava válečných zajatců bez soudu. Příkladem z druhé skupiny by bylo úmyslné vedení útoků proti zdravotnickému personálu či použití zakázaného bojového prostředku (např. chemických zbraní). Jak bylo vysvětleno v předchozí reflexi, ne každé porušení MHP je válečným zločinem, a ne každá smrt civilisty či zásah civilního cíle je porušením MHP. Aby bylo možné tyto kategorie odlišit, je třeba mít o jednotlivých incidentech co nejvíce informací (kdo útočil, co bylo předmětem útoku, jaké zbraně byly použity aj.). U většiny incidentů, k nimž došlo během konfliktu na Ukrajině, zatím tyto informace k dispozici nejsou. Přesto existují vážné indicie nasvědčující tomu, že tam k páchání válečných zločinů dochází, mj. vedením nerozlišujících, nebo i úmyslných útoků proti civilním objektům (např. porodnice a divadlo v Mariupolu).

Obdobně se zdá reálné, že jsou během konfliktu na Ukrajině páchány také zločiny proti lidskosti (crimes against humanity). Těmi se rozumějí násilná jednání, např. vražda, mučení, zotročování, sexuální násilí nebo nedobrovolné mizení osob, která jsou „spáchána v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku“ (čl. 7(1) ŘS). Opět platí, že ne každý útok na civilisty naplňuje znaky rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu podle tohoto ustanovení. Takový útok musí být úmyslný a musí odrážet obecnější plán státu, popř. nestátního aktéra, jehož cílem je civilní obyvatelstvo citelně a bolestivě zasáhnout. Ačkoli zločiny proti lidskosti nejsou vázány na existenci ozbrojeného konfliktu, často k nim dochází právě během něho, přičemž určité jednání může současně představovat zločin proti lidskosti i válečný zločin. Tak by tomu bylo, pokud by se např. prokázalo, že ruské ozbrojené síly mají rozkaz napadat místa s velkou koncentrací civilního obyvatelstva ve snaze toto obyvatelstvo zastrašit, popř. z některých oblastí vyhnat (tzv. etnické čistky).

Jako málo pravděpodobné se naopak zatím jeví to, že by na Ukrajině byl páchán zločin genocidy (crime of genocide). Genocida zahrnuje násilná jednání, např. vraždy, těžká tělesná ublížení nebo nedobrovolné sterilizace směřující proti příslušníkům určité národností, etnické, rasové nebo náboženské skupiny a mající za cíl tuto skupinu jako takovou zcela nebo zčásti vyhladit. Prototypem genocidy je nacistický holocaust. V souvislosti s děním na Ukrajině padají obvinění z genocidy už delší dobu, a to z obou stran. Rusko tvrdí, že genocidu páchá od událostí na Majdanu v roce 2013 Ukrajina vůči obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti. Ukrajina zase spatřuje znaky genocidy v ruské invazi na její území a ve vedení útoků proti civilním cílům. Ani jedna strana nenabídla důkazy toho, že by protistrana usilovala o fyzickou likvidaci některé národnosti, etnické či jiné skupiny jako takové, obvinění tak nepůsobí příliš přesvědčivě. Ze čtyř tzv. zločinů podle mezinárodního práva tak na Ukrajině došlo nesporně ke zločinu agrese a zřejmě k válečným zločinům a zločinům proti lidskosti. 

Lze pachatele těchto zločinů trestně stíhat?

Všechny čtyři tzv. zločiny podle mezinárodního práva zakládají individuální trestní odpovědnost svých pachatelů. Kdo všechno se mezi tyto pachatele řadí? Stojí stíhání některých těchto osob v cestě nějaké faktické či právní překážky? A před jakými mezinárodními či vnitrostátními orgány by stíhání mohlo probíhat?

Kdo jsou pachatelé tzv. zločinů podle mezinárodního práva?

U většiny válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a zločinu genocidy platí, že okruh pachatelů potenciálně zahrnuje kohokoli, kdo se na přípravě či realizaci zločinu podílel. Spadají sem jednotlivci, kteří zločin spáchali, např. zastřelili neozbrojené civilisty, i ti, kteří jim toto jednání nařídili, typicky vojenští velitelé. Tyto velitele lze dokonce stíhat i tehdy, jestliže ke spáchání zločinu rozkaz nedali, byli si ale jeho přípravy či páchání ze strany svých podřízených vědomi, popř. si toho vědomi být mohli a měli, kdyby se chovali náležitě bděle; a současně neučinili nic, aby zločinu buď předešli, nebo aspoň iniciovali jeho prošetření (čl. 28 ŘS). Tam, kdy byl rozkaz ke spáchání zločinu velitelem skutečně dán, se mohou osoby, jež ho vykonaly, zkusit hájit argumentem plnění rozkazů. Římský statut tento argument řadí mezi okolnosti vylučující protiprávnost. Činí tak ale jen tehdy, pokud jednající osoba měla zákonnou povinnost rozkaz splnit, nebyla si vědoma jeho protiprávnosti a rozkaz nebyl zjevně protiprávní (čl. 33 ŘS). Rozkaz ke spáchání zločinu proti lidskosti a zločinu genocidy se považuje za zjevně protiprávní vždy, argument plnění rozkazů se tedy může uplatnit jen u válečných zločinů. Jak jsme viděli výše, zvláštní právní režim existuje u zločinu agrese, který je omezen na nejvyšší představitele státu. Nemohou za něj tedy být stíháni běžní vojáci či vojenští velitelé, kteří konkrétní akt agrese „jen“ provedli.

V kontextu ukrajinského konfliktu došlo k naplnění znaků zločinu agrese. Za tento zločin by měli být pohnáni k odpovědnosti nejvyšší představitelé civilní a vojenské moci Ruské federace a Běloruska, kromě prezidentů obou států, zejména předsedové vlád, ministři obrany či náčelníci generálních štábů. U části těchto osob, konkrétně prezidentů a předsedů vlád, by ovšem snahy o stíhání narazily na tzv. personální imunitu (imunita ratione personae), kterou nositelům těchto úřadů tradičně garantuje mezinárodní právo. Personální imunita trvá po celou dobu zastávání úřadu a vztahuje se na jakákoli jednání, včetně těch naplňujících znaky tzv. zločinů podle mezinárodního práva. Personální imunita se uplatňuje před soudy cizích států. Stát se jí může za své představitele vzdát a stejně tak je možné, aby tyto osoby stíhaly soudy jejich vlastní země, ani jedno z toho ale není alespoň po dobu, kdy jsou dotyční v úřadě, příliš reálné. Už několik let se vedou živé diskuse o tom, zda má personální imunita váhu před mezinárodními soudy. Tyto diskuse zatím nemají jasný závěr, byť trend jednoznačně směřuje k odejmutí imunity na mezinárodní rovině. Právě stíhání vedená v souvislosti s konfliktem na Ukrajině by mohla přispět ke konečnému prosazení tohoto trendu.

Před jakými orgány by ke stíhání mohlo dojít?

Stíhání osob podezřelých ze spáchání tzv. zločinů podle mezinárodního práva by mělo primárně probíhat na národní rovině, tj. před soudy jednotlivých států, v klasickém trestním řízení. V kontextu konfliktu na Ukrajině jsou nejpovolanější soudy této země, neboť zločiny se nejčastěji odehrávají na jejím území, a spadají tak do teritoriální jurisdikce soudních orgánů Ukrajiny. Ukrajinský trestní zákoník bohužel neobsahuje komplexní úpravu zločinů podle mezinárodního práva, např. vůbec nepracuje s kategorií zločinů proti lidskosti a má omezený katalog válečných zločinů. Novela, která měla tuto úpravu modernizovat a sladit s ustanoveními ŘS, již sice prošla Verchovnou radou, od června 2021 ale čeká na podpis prezidenta Zelenského. Některé činy by tak musely být postihovány podle obecnějších skutkových podstat (vražda, těžké ublížení na zdraví aj.). Stojí za zmínku, že ukrajinský trestní zákoník zná zločin agrese (§ 437), snaha o jeho aplikaci na nejvyšší představitele Ruska či Běloruska by ale narazila na již zmíněné personální imunity. Nic ovšem nebrání využít tohoto i dalších ustanovení trestního zákona vůči jiným osobám podezřelým ze spáchání některého z výše uvedených zločinů. Přesněji řečeno nic tomu nebrání právně, fakticky budou tato řízení, jež se ostatně již postupně rozbíhají, čelit problémům vyplývajícím z nelehkých podmínek, v nichž ukrajinská justice působí, i z omezené spolupráce, kterou lze očekávat od Ruska, jehož občané tvoří většinu podezřelých.

Na obdobné praktické problémy a také na limity svých právních řádů budou nepochybně narážet i další země, jejichž soudy se pustí do stíhání pachatelů zločinů spáchaných na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že k těmto zločinům obvykle nedošlo na jejich území a za účasti jejich občanů, bude nutné opřít se o tzv. univerzální jurisdikci. Ta poskytuje státům právo vykonávat jurisdikci nad tzv. zločiny pode mezinárodního práva bez ohledu na místo jejich spáchání a státní příslušnost pachatele. Ne všechny státy ale univerzální jurisdikci znají, popř. ji mají zavedenou ve vztahu ke všem čtyřem zločinům (např. u zločinu agrese zná univerzální jurisdikci jen asi 40 států, Česká republika mezi nimi není). Přes tato omezení již některé státy trestní stíhání, resp. vyšetřování v souvislosti s konfliktem na Ukrajině, zahájily. Příkladem je Polsko, jehož nejvyšší státní zástupce na počátku března oznámil záměr prošetřit podezření ze spáchání zločinu agrese proti Ukrajině. Zatím není jasné, na jaké osoby by se řízení zaměřilo a jak by se případně vyrovnalo s otázkou personální imunity. Samo zahájení šetření ale vysílá důležitý signál, že zločiny spáchané během konfliktu na Ukrajině by podle názoru jiných států neměly zůstat nepotrestány. Polské (i další) orgány činné v trestním řízení by navíc mohly sehrát významnou úlohu při zajišťování důkazů a včasných výpovědí svědků, mj. z řad válečných uprchlíků, či při zadržování podezřelých osob, které by se ocitly na jejich území. 

Kromě národních soudů by osoby podezřelé se spáchání zločinů na krajině mohly stíhat i soudy mezinárodní, konkrétně Mezinárodní trestní soud (MTS), který byl založen v roce 1998 Římským statutem. Ačkoli Ukrajina, Rusko ani Bělorusko ŘS neratifikovaly, MTS má na základě jednostranných prohlášení Ukrajiny z let 2014 a 2015 možnost šetřit válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy, k nimž na jejím území došlo v době od 21. 11. 2013 dále. Zločiny spáchané během současného konfliktu do této kategorie spadají. Současně je třeba zdůraznit, že MTS nemá pravomoc prošetřovat ve vztahu k Ukrajině zločin agrese. To by mohl činit jedině se souhlasem všech dotčených států, tj. Ukrajiny a Ruska/Běloruska, nebo na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN – ani jedna z těchto cest ovšem není schůdná. Mezinárodní trestní soud, resp. jeho žalobce Karim Khan, proto zatím zahájil vyšetřování ve věci zbývajících tří zločinů, nad nimiž jurisdikci má. K zahájení došlo 3. 3. 2022, a to na základě společného podnětu 41 smluvních stran ŘS, včetně České republiky. Konkrétní obvinění zatím nepadla, ani není jasné, na jaké události se MTS zaměří a jak je bude právně kvalifikovat. Je nicméně pravděpodobné, že bude věnovat pozornost např. útokům s větším počtem civilních ztrát či útokům na zvláště chráněné objekty (např. porodnice v Mariupolu).

Mezinárodní trestní soud je v současné době jediným mezinárodním soudním orgánem, který je oprávněn stíhat pachatele zločinů spáchaných na Ukrajině. Diskutuje se ale rovněž o možnosti zřízení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu. S nápadem původně přišel britský akademik Philippe Sands, velmi rychle se za něj ale postavila nejen Ukrajina, ale i některé další státy v čele s Velkou Británií. Prohlášení vyzývající k ustavení takového tribunálu, které podepsalo téměř čtyřicet akademiků a politiků převážně z Ukrajiny a ze západní Evropy, počítá s tím, že by tribunál řešil pouze zločin agrese. Tím by nekonkuroval MTS, naopak by fungoval jako jakýsi jeho ad hoc doplněk. Právě tato ad hoc povaha, tj. fakt, že tribunál by měl pravomoc jen vůči jednomu konkrétnímu zločinu agrese, vzbuzuje asi největší výhrady. Kritici také upozorňují na problém personálních imunit, které návrh nijak neřeší, a praktické obtíže spojené s průběhem řízení (nepřítomnost obviněných, špatný dostup ke svědkům aj.). V této chvíli nelze odhadnout, zda se nápad na zřízení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu uskuteční, již z jeho předložení je ale zjevné, že ruská agrese proti Ukrajině je vnímána jako zvláště závažné porušení mezinárodního práva, které si zaslouží jasné odsouzení.

Závěry

Současné mezinárodní právo zná čtyři tzv. zločiny podle mezinárodního práva – zločin agrese, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy. Během konfliktu na Ukrajině došlo nesporně ke spáchání prvního zločinu a zřejmě ke spáchání dalších dvou, naopak zatím nic nenasvědčuje spáchání zločinu genocidy. Za zločin agrese by měli nést odpovědnost nejvyšší představitelé příslušných států, tj. Ruska a Běloruska, stíhání části z nich ale brání personální imunity, jež mezinárodní právo přiznává mj. hlavám států. Za zbývající zločiny mohou být pohnáni k odpovědnosti jak osoby, které zločin přímo uskutečnily – pokud se jim nepodaří vyvinit na základě argumentu plnění rozkazů, tak ti, kdo jim toto uskutečnění nařídili, popř. jim ve zločinu nezabránili, ani je za něj nepotrestali. Pachatele tzv. zločinů podle mezinárodního práva mohou stíhat jak vnitrostátní soudy, tak MTS. Obě roviny přitom mají své limity. Soudy vnitrostátní narážejí kromě personálních imunit také na nedostatky národního právního rámce a některé faktické těžkosti. Mezinárodní trestní soud zase mj. postrádá možnost stíhat pachatele zločinu agrese. Tyto limity by měl napomoci překonat zvláštní tribunál pro Ukrajinu, o jehož zřízení se uvažuje. Je ale otázkou, zda tento orgán skutečně vznikne a zda by, pokud by vznikl, dokázal naplnit naděje, které jsou do něj vkládány.