Konflikt na Ukrajině z pohledu mezinárodního práva, část II. Mezinárodní humanitární právo

Mezinárodní humanitární právo reguluje vlastní průběh ozbrojeného konfliktu, tj. říká, jak se bojující strany mají chovat k civilistům, na jaké cíle mohou útočit či jaké zbraně mohou používat. Vzhledem k tomu, že v době psaní reflexe konflikt na Ukrajině stále trvá a že jsou k dispozici jen dílčí a ne zcela ověřené informace, není možné zde předložit komplexní a finální výčet porušení MHP, k nimž během něho došlo. Cílem reflexe je tak spíše obecněji vysvětlit, jak MHP funguje, a komentovat některé události, o nichž informovala média.

Jak funguje mezinárodní humanitní právo?

Mezinárodní humanitní právo vykazuje několik specifických znaků. Prvním je to, že se aplikuje téměř výlučně za ozbrojených konfliktů. Odráží jejich extrémní poměry a nastavuje standard, který je výrazně nižší než standard používaný v době míru (typicky standard práva lidských práv). Za ozbrojený konflikt se považují jednak mezistátní ozbrojené střety, jednak násilné boje uvnitř jednoho státu za účasti nestátních, povstaleckých ozbrojených skupin. Současný konflikt na Ukrajině spadá pod první část tohoto vymezení, jedná se tedy o tzv. mezinárodní ozbrojený konflikt (často označovaný jako válka).

Dalo by se očekávat, že během konfliktu zahájeného aktem agrese bude mít napadaný stát více práv než stát útočící. Tak tomu ale není. Druhým specifickým znakem MHP, coby ius in bello, je totiž jeho nezávislost na pravidlech regulujících použití síly, coby ius ad bellum. Zatímco ius ad bellum rozlišuje agresora a napadeného, ius in bello staví všechny bojující státy na stejnou úroveň, přiznává jim stejné právní postavení a poskytuje jim stejný okruh práv a povinností. Ačkoli tedy konflikt na Ukrajině začal nelegálním použitím síly ze strany Ruska, v jeho průběhu se na ruskou i ukrajinskou stranu vztahují totožná pravidla MHP a platí pro ně stejné zákazy a omezení.

Dalším znakem MHP je jeho realističnost. Navzdory svému názvu MHP nepočítá s tím, že by války šlo plně humanizovat, tj. zcela z nich odstranit lidské strádání a škody na životech, zdraví či majetku. Ambicí je vnést do extrémních podmínek války aspoň trochu lidskosti a přimět bojující strany, aby co nejvíce šetřily nebojující (civilisty, zdravotníky, válečné zajatce aj.) a nebojovaly způsobem či prostředky, jež by napáchaly „více škod než užitku“ (nepřiměřené tzv. vedlejší škody aj.), popř. „škodu bez užitku“ (usmrcení nepřítele zvláště trýznivým způsobem aj). Důsledkem realističnosti MHP je určitá míra tolerance vůči ztrátám na životech, zdraví a majetku, a to dokonce i mezi civilisty. Dalším jejím důsledkem je to, že pro účely posouzení, zda určité jednání porušuje MHP, nestačí vědět, jaký cíl byl zasažen (např. že došlo k zásahu porodnice). Je třeba znát a zvážit řadu dalších skutečností (nacházely se v okolí zasaženého objektu nějaké vojenské cíle?, byl útok úmyslný?, jakými prostředky byl veden?, pokusil se útočník minimalizovat vedlejší ztráty? apod.). Pokud informace o těchto skutečnostech chybí, jak je tomu u mnoha akcí z konfliktu na Ukrajině, není často možné dospět ohledně legality akcí k jasným a definitivním závěrům.

Poslední zvláštní znak MHP spočívá v tom, že výrazná většina jeho ustanovení se obrací jen ke stranám v konfliktu, tj. státům, popř. povstaleckým skupinám, nikoli k jednotlivcům, kteří tyto strany tvoří. Pouze malá část pravidel zavazuje vedle stran v konfliktu i jednotlivce. Jde o ta pravidla, která zakazují zvláště nežádoucí jednání (např. úmyslný útok na civilisty či raněné, vraždu a mučení válečných zajatců, nebo použití zakázané zbraně). Právě – a jen – porušení takovýchto pravidel MHP představuje válečný zločin (war crime) a jednotlivec za něj může být trestně stíhán na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni. Porušení ostatních, tj. většiny, pravidel MHP sice zakládá kolektivní odpovědnost bojující strany, nevede ale k uplatnění individuální trestní odpovědnosti jednotlivce, protože se nejedná o válečný zločin.

Jaká pravidla MHP se uplatňují na Ukrajině?

Ačkoli při pohledu na záběry z Ukrajiny mnohé čtenáře jistě napadne lapidární odpověď „žádná“, reálně je tomu přesně naopak. Mezinárodní ozbrojené konflikty, jako je konflikt na Ukrajině, jsou podřízeny velmi komplexní úpravě MHP. Část této úpravy směřuje k ochraně obětí válek, tedy osob vyřazených z boje a boje se neúčastnících, mezi něž se tradičně řadí zranění, nemocní a trosečníci, váleční zajatci, zdravotnický personál a civilisté. Tyto osoby po dobu, kdy se nacházejí v moci nepřítele, chrání tzv. ženevské právo, jehož prameny (pro mezinárodní ozbrojené konflikty) jsou čtyři Ženevské úmluvy (1949, ŽÚ) a první Dodatkový protokol k nim (1977). Ukrajina i Rusko jsou smluvní strany všech těchto smluv. Druhá část úpravy MHP, tzv. haagské právo, omezuje způsoby a prostředky, které mohou strany v konfliktu při vedení bojových akcí použít. Způsoby odkazují k tomu, jak se bojuje (volba cílů, taktika), prostředky k tomu, čím se bojuje (zbraně). Haagské právo spočívá na sérii několika desítek smluv, z nichž Ukrajinu a Rusko zavazují jen některé.

Ženevské právo

Základními zásadami ženevského práva jsou zásada lidského zacházení s oběťmi válek a zákaz rozlišovat mezi nimi na základě jiných hledisek, než je potřebnost (odvozená např. od míry zranění). Zásada lidského zacházení je specifikována v řadě dílčích pravidel, jež zakazují mj. vraždu, mrzačení, mučení, braní rukojmí, sexuální násilí, ponižující zacházení, zadržování bez právního základu, upření zásad spravedlivého procesu či plenění soukromého majetku. Další pravidla platí pro jednotlivé kategorie obětí válek.

Třeba u raněných je to povinnost dopravit je do bezpečí, a to i když se jedná o zraněné nepřátele. U válečných zajatců zas platí závazek nepožadovat po nich sdělení jiných informací, než jsou jejich jméno, datum narození, hodnost a registrační číslo. Váleční zajatci musejí být odsunuti do bezpečí (např. do zajateckých táborů), kde mohou být drženi až do konce ozbrojeného konfliktu, nedojde-li k jejich repatriaci, např. formou výměny zajatců, dříve. Zadržující strana má provést soupis zajatců a předat ji druhé straně. Mezinárodní humanitární právo dále zakazuje zajatce vystavit „zvědavosti obecenstva“ (čl. 13 ŽÚ III) třeba tím, že by byli nuceni mluvit do médií, nebo veřejně komunikovat se svými rodinami. S touto úpravou může kolidovat praxe Ruska, které o osobách ve svém zajetí poskytuje jen málo informací, i Ukrajiny, která naopak takových informací poskytuje až příliš (včetně zveřejňování fotek a videí).

Kromě již zmíněných kategorií chrání MHP i civilisty, kteří jsou v moci nepřítele, zejména ty na okupovaných územích. Okupační správa musí obyvatelům těchto území zajistit základní standard (potraviny, bezpečí, zdravotní péče aj.) a nesmí bezdůvodně zasahovat do správy těchto území, např. výměnou veřejných zaměstnanců. Informace z území obsazených ruskou armádou nasvědčují tomu, že tyto standardy jsou hojně porušovány (např. nezajištění humanitárních koridorů či odstraňování nepohodlných starostů).

Haagské právo

Haagské právo se orientuje na situaci přímo na bojišti. Jeho prvním úkolem je určit, na jaké cíle lze a na jaké naopak nelze vést přímé útoky. Do první skupiny spadají příslušníci ozbrojených sil druhé strany v konfliktu a vojenské objekty náležející této straně, resp. touto stranou ovládané. Druhá skupina zahrnuje civilisty a civilní objekty. Zákaz útočit na ně ovšem platí jen za podmínky, že civilisté se přímo neúčastní nepřátelství a civilní objekty nejsou využívány pro vojenské účely (např. do budovy školy není umístěno dělo, obytný dům neslouží jako pozorovatelna). Při nedodržení této podmínky a po jeho dobu civilisté a civilní objekty ochranu ztrácejí a útočit na ně lze, je-li to vojensky nezbytné. Toto riziko hrozí mj. těm, kteří by vyslyšeli volání ukrajinských úřadů, pořídili si tzv. Molotovovy koktejly a vydali se bojovat na vlastní pěst.

Vedle toho mohou civilisté a civilní objekty doznat újmy též jako tzv. vedlejší škody (collateral damage), jsou-li nechtěně zasaženy při útoku na cíle vojenské. Tzv. vedlejší škody nejsou nelegální, pokud mezi nimi a vojenským přínosem útoku není zjevná disproporce a útočící strana se pokusila riziko minimalizovat (vydala varování, umožnila evakuaci civilistů aj.). Některé osoby a objekty požívají širší ochranu. Příkladem jsou zařízení obsahující nebezpečné síly, např. jaderné elektrárny. Ani zde není útok zcela vyloučen, nastane-li některá ze situací výše uvedených (vojenské využití, vedlejší škoda), nesmí ale dojít k uvolnění oněch nebezpečných sil či vážným civilním ztrátám. Širší ochranu požívají rovněž zdravotníci a zdravotnická zařízení, duchovní personál, kulturní statky vysoké hodnoty nebo zařízení nezbytná pro přežití civilistů (sýpky, vodárny aj.).

Dalším úkolem haagského práva je rozlišit dovolené a nedovolené způsoby vedení boje. Mezi ty nedovolené patří mj. zneužití uniforem nepřítele k získání vojenské výhody a klamné označení vojenských jednotek mezinárodně uznávanými ochrannými znaky či znaky některých mezinárodních organizací. Podle médií již na Ukrajině k oběma těmto aktům ze strany ruských ozbrojených sil došlo (např. zde a zde). Existují také indicie, že se příslušníci těchto sil mohli dopustit tzv. proradnosti (perfidy). Za proradné se považují činy, které v nepříteli vyvolají mylnou domněnku, že má co do činění např. s civilistou nebo zdravotníkem, na něž se nesmí útočit. Z domnělé chráněné osoby se ale vyklube voják, který na nepřítele zaútočí a zabije ho, zraní nebo zajme. Takové jednání ohrožuje do budoucna skutečné civilisty či zdravotníky, i další chráněné osoby, protože omezuje ochotu nepřítele tyto osoby respektovat (ze strachu, že se opět jedná o maskované vojáky).

Třetím úkolem haagského práva je omezovat prostředky vedení boje, tj. různé zbraně. Obecně zakázány jsou zbraně, které mají nerozlišující charakter, tj. nedovolí vést útok jen na legitimní vojenské cíle; které působí nadměrná zranění či zbytečné útrapy; a které hrozí vyvolat rozsáhlé, dlouhodobé a vážné škody na životním prostředí. Takovými zbraněmi jsou ze své podstaty třeba zbraně chemické a biologické, jež jsou v současné době absolutně zakázány. Jakékoli jejich použití, pokud by k němu na Ukrajině došlo, by bylo porušením MHP. Zakázány jsou i další kategorie zbraní, v některých případech má ale zákaz jen smluvní povahu, tj. zavazuje jen smluvní strany. To je příklad kazetové munice, na kterou se sice vztahuje Úmluva o zákazu použití kazetové munice (2008), tu ale Rusko ani Ukrajina nepřijaly – nasazení těchto zbraní tak samo o sobě porušením MHP není.

Existují též zbraně, které je zakázáno používat jen v určitém prostředí či proti určitým cílům. Sem spadají mj. zápalné zbraně – ty nelze nasadit v civilních oblastech, je ale povoleno jejich použití proti vojenským cílům. Další zbraně, např. raketomety, tanky, děla či ruční palné zbraně, jsou legální. U všech zbraní bez rozdílu ale platí, že jsou-li použity, musí se tak dít způsobem, který nebude v rozporu se zásadami uvedenými výše, zejména zákazem nerozlišujících útoků. Porušením této zásady a válečným zločinem by bylo třeba kobercové bombardování velkých měst (viz zde).  

Jaké následky může mít porušování pravidel mhp na ukrajině?

Existují indicie nasvědčující tomu, že v konfliktu na Ukrajině dochází k porušování ženevského i haagského práva. Mezinárodní humanitní právo nezřizuje žádný zvláštní orgán, který by byl oprávněn taková porušování monitorovat a vyšetřovat. Existuje sice tzv. Mezinárodní zjišťovací komise (International Fact-Finding Commission), ta ovšem od svého vzniku v roce 1991 ještě nebyla využita a Rusko navíc z mechanismu v roce 2019 vystoupilo. Dílčí monitorovací a kontrolní úlohy sehrává Mezinárodní výbor Červeného kříže (International Committee of the Red Cross), ten se ale ve své práci řídí principem důvěrnosti a svá zjištění zveřejňuje jen zřídka. Užitečné informace by mohly přinést zprávy vyšetřovacích komisí, které ke konfliktu na Ukrajině zřídily Rada OSN pro lidská práva (zde) a Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (zde). Situaci na Ukrajině sledují i jednotlivé státy, národní společnosti Červeného kříže a nevládní organizace, jež se z oblasti dosud nestáhly (např. Člověk v tísni), a samozřejmě média. Nezanedbatelný je též monitoring situace ze strany místních obyvatel, který se dále dostává mj. prostřednictvím sociálních sítí. Přes neexistenci jednotného kontrolního mechanismu je tak informací o průběhu konfliktu a porušování MHP v jeho rámci poměrně dost. Problémem bývá neúplnost informací, jejich obtížná ověřitelnost a odlišení informací od dezinformací.

Jak jsme si již řekli, porušení pravidel MHP vyvolává odpovědnost příslušného státu. U části pravidel vedle toho vzniká rovněž individuální trestní odpovědnost za válečné zločiny u těch jednotlivců, kteří pravidlo porušili, nebo toto porušení nařídili. Oba typy odpovědnosti, tj. odpovědnost státu i jednotlivce, se můžou uplatnit souběžně, řeší je ale jiné orgány. Otázkami odpovědnosti států se zabývá Mezinárodní soudní dvůr (ICJ, International Court of Justice). Rusko ani Ukrajina bohužel nepřijaly obligatorní jurisdikci tohoto orgánu, což výrazně omezuje jeho možnost řešit spory mezi nimi. Ukrajina již sice k ICJ žalobu na Rusko v souvislosti se současným konfliktem podala, ta má ale úzký záběr a porušení MHP se netýká. Slibněji se vyvíjí vyšetřování válečných zločinů spáchaných jednotlivci. Toho se aktivně ujal Mezinárodní trestní soud (ICC, International Criminal Court), který má za úkol trestně stíhat jednotlivce podezřelé ze spáchání nejzávažnějších mezinárodních zločinů, mezi něž se řadí také zločiny válečné. Více informací o průběhu řízení před ICC a o reálných i zvažovaných alternativách k němu přinese příští reflexe.

Závěry

Na Ukrajině probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt mezi ní a Ruskem. Průběh tohoto konfliktu je regulován pravidly MHP, které jednak chrání obětí válek, tedy osoby vyřazené z boje a boje se neúčastnící (ženevské právo), jednak reguluje způsoby a prostředky vedení bojů (haagské právo). Ukrajina a Rusko jsou smluvními stranami čtyř Ženevských úmluv (1949) a prvního Dodatkového protokolu k nim (1977), nejsou ale vázány všemi smlouvami haagského práva, např. smlouvou zakazující kazetovou munici. Mezinárodní humanitní právo stojí na zásadě rovnosti bojujících stran, kterým bez ohledu na to, kdo je agresor a kdo napadený, přiznává stejná práva a povinnosti. Mezinárodní humanitní právo je také značně realistické, neboť akceptuje, že za ozbrojeného konfliktu dochází ke ztrátám na životech, zdraví a majetku a že tyto ztráty se v určité míře mohou dotknout civilistů. Ženevské právo spočívá na zásadě lidského zacházení s oběťmi válek a na zákazu diskriminace mezi nimi podle jiných hledisek než potřebnosti. Haagské právo upravuje to, na jaké cíle lze vést útoky a na jaké nikoli, jakým způsobem je dovoleno bojovat (např. zákaz proradnosti) a jaké prostředky lze používat (např. zákaz chemických zbraní). Porušení MHP spáchaná během konfliktu na Ukrajině zakládají odpovědnost příslušného státu, tj. Ruska, popř. Ukrajiny. Některá porušení souběžně spouštějí trestní odpovědnost konkrétních jednotlivců za tzv. válečné zločiny. Stíhání těchto a některých dalších zločinů před ICC či jinými orgány se bude věnovat příští reflexe.