Východní Středomoří a energetická tranzice Evropské unie - trendy a příležitosti pro Česko

Úvod

Ruská agrese vůči Ukrajině má zásadní dopady na energetickou bezpečnost EU. Současné vysoké ceny a urgentní potřeba diverzifikovat dodávky ropy a zemního plynu vyvolává několik souběžných tlaků na transformaci evropské energetiky.

Bezprostřední reakcí na dopady konfliktu na Unii bylo přijetí plánu REpowerEU, který obsahuje rychlé snížení závislosti na dodávkách ruského zemního plynu, zvýšení cílů pro podíl obnovitelných zdrojů a navýšení výroby a dovozu čistého vodíku do roku 2030. Implementace REpowerEU, ale také dosažení cílů Zelené dohody, se neobejdou bez prohlubování partnerství v energetice s regiony v širším okolí EU.

V krátkodobém a střednědobém horizontu se jedná o nutnost diverzifikovat energetické dodávky do Unie a posílit jejich bezpečnost. Z dlouhodobého hlediska se pak zvyšuje tlak na rychlejší implementaci Zelené dohody pro Evropu a akceleraci energetické tranzice směrem k obnovitelným zdrojům energie při zachování cenové dostupnosti energií pro domácnosti i průmysl.

Východní Středomoří, zejména země jako Egypt, Izrael, Turecko a Řecko, se dostává do popředí zájmu EU s ohledem na významný potenciál stát se v nadcházejících letech jedním z takových klíčových regionů. Je to díky jeho stávajícím nalezištím zemního plynu, ale i potenciálu pro rozvoje obnovitelných zdrojů (OZE). Nahrává tomu geografická blízkost hlavních evropských trhů a zapojení regionu do dodavatelských řetězců pro evropský trh, včetně dodávek energií. Zelená tranzice představuje ve vztahu k východnímu Středomoří kombinaci výzev a příležitostí pro EU, včetně jejího geopolitického a geo-ekonomického postavení v tomto regionu.

Policy paper mapuje klíčové energetické trendy, inciativy i infrastruktury v regionu, a to v souvislosti s ambiciózními plány EU na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Krátkodobě bude mít tento region význam pro diverzifikaci dodávek zemního plynu do EU. Z dlouhodobého hlediska má potenciál hrát významnou roli v zelené tranzici EU ve dvou klíčových oblastech: jako dodavatel nízkouhlíkového či zeleného vodíku a také jako hub solární a vetrné energetiky s možností dálkového zásobování EU, včetně střední Evropy. Následují doporučení pro českou veřejnou správu a zhodnocení potenciálních příležitostí.

Krátkodobý výhled: vývoz zemního plynu

Prvním trendem je potenciál nahrazení ruského plynu tím z regionu. Přispělo by to k naplnění cílů REpowerEU. Impulzem by mohlo být memorandum o porozumění, které podepsala EU s Egyptem a Izraelem v červnu 2022. To má vytvořit rámec pro rozšíření vývozu izraelského zemního plynu do Unie skrz Egypt.

Východní Středomoří zatím nehraje významnější roli v dovozu plynu do EU. Významnější je pouze vývoz LNG ze dvou egyptských terminálů v Idku a v Damiettě. Celkový export plynu z regionu v roce 2021 dosáhl cca 9 mld. m3. Kapacita obou terminálů je nicméně 12,2 mil. tun zkapalněného plynu ročně, což představuje necelých 17 mld. m3. Stávající produkce zemního plynu je z naprosté většiny spotřebována v rámci regionu. Pouze omezené množství je pak k dispozici pro export. Důvodem je role zemního plynu při výrobě elektrické energie v regionu. Podle dat Mezinárodní energetické agentury (IEA) je zemní plyn hlavním primárním zdrojem energie pro výrobu elektřiny. V případě Egypta je to 77 %, Jordánska 73 % a Izraele ze 69 %.

Navýšení podílu OZE ve výrobě elektrické energie by uvolnilo poměrně významné množství zemního plynu pro export do EU. V uplynulých letech Egypt i Izrael přijaly plány a strategie na navýšení podílu obnovitelných zdrojů. Nicméně ty se v roce 2020 podle dat IEA a Enerdata.net podílely na výrobě elektřiny v roce 2020 pouze ze 6 %, resp. ze 7 %. Egypt si přitom v Integrované strategii pro udržitelnou energii z roku 2016 stanovil cíl navýšit podíl OZE v elektroenergetice na 20 % do roku 2022 a na 42 % do roku 2035. Izrael pak do roku 2030 chce vyrábět 30 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů.

Výraznější a rychlejší pokrok při navyšování instalované kapacity OZE v obou zemích umožní uvolnit část domácí spotřeby zemního plynu. Pokud by Egypt dosáhl plánovaného 20% podílu OZE v elektrickém mixu, tak by bylo možné uvolnit ročně cca 8 mld. m3 zemního plynu pro vývoz, tj. pětinu objemu zemního plynu, který podle REpowerEU má být zajištěn od alternativních dodavatelů.

V krátkodobém horizontu nejbližších dvou až tří let ale nelze očekávat, že by region mohl sehrát významnější roli v posílení dodávek na unijní trh, jakkoliv současná omezená exportní kapacita v podobě LNG terminálů není plně využita. Navíc výhled vybudování nové exportní infrastruktury, např. v podobě plynovodu EastMed, který by měl propojit Izrael, Egypt, Kypr a Řecko, je s ohledem na měnící se politiku finančních institucí (EIB, EBRD) a významných parnerů (EU, USA) značně nejistý. Významnějším faktorem pro posílení exportního potenciálu zemí východního Středmoří než samotná infrastruktura tak bude tempo předchodu k OZE a schopnost uvolnit dodatečný objem zemního plynu pro vývoz do EU.

DLOUHODOBÝ VÝHLED I: ZÁSOBOVÁNÍ ELEKTŘINOU Z OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ

Z dlouhodobého hlediska jde především o potenciál v oblasti větrné a solární energie. V roce 2021 Evropská komise představila nový plán pro euro-středomořské vztahy, tzv. Obnovené partnerství se zeměmi jižního sousedství – Nová agenda pro Středomoří. Jeho jádrem je docílit prostřednictvím užší spolupráce posílení odolnosti středomořského regionu vůči dopadům klimatické změny, rychlejší přechod na udržitelné hospodářství a akceleraci energetické tranzice v souladu s cíli Zelené dohody. Tento plán explicitně přiznává potřebu partnerství se zeměmi jižního sousedství pro účely uhlíkové neutrality, protože EU nebude plně soběstačná s ohledem na dodávky elektrické energie z obnovitelných zdrojů a zejména zeleného vodíku.

V energetickém výhledu EU to vše staví region do centra pozornosti. V první řadě se zvyšuje zájem o možnosti dodávek elektrické energie z regionu v souvislosti se zvyšující se mírou elektrifikace. K té dochází v dopravě, ale také v řadě průmyslových odvětví a částečně i v oblasti zásobování teplem, a vyššími cíli pro  podíl OZE v celkovém energetickém mixu. Zejména v případě členských zemí s méně vhodnými klimatickými podmínkami bude pro část rostoucí poptávky po zelené elektřině nutné hledat zdroje v geograficky blízkých oblastech s vyšším potenciálem OZE. Potenciál a geografická blízkost východního Středomoří k průmyslovým oblastem ve střední Evropě činí z regionu zajímavou a dosud poměrně málo rozvinutou alternativu. Vývoz elektrické energie z oblasti východního Středomoří by mohl také přispět k celkově větší stabilitě dodávek elektřiny z OZE.

Zásadní proto bude rozvoj potřebné infrastruktury a propojení obou regionů. Od roku 2021 se na tomto poli odehrálo několik zásadních momentů, které by v následujících letech měly napojit regionální zdroje na evropskou síť a otevřít tím cestu k vývozu energie na evropský vnitřní trh s elektřinou. Za prvé jde o memorandum mezi Řeckem, Izraelem a Kyprem o výstavbě elektrického propojení EuroAsia z března 2021, které přepokládá zprovoznění interkonektoru v roce 2025. Za druhé se jedná o společnou deklaraci Řecka,
Kypru a Egypta ohledně záměru vybudovat elektrické propojení EuroAfrica, jehož první sekce mezi Egyptem a Kyprem by měla být podle původních plánů zprovozněna již koncem roku 2023. V obou případech hraje klíčovou roli Řecko, resp. Kréta, kde se obě elektrická propojení napojí na energetickou síť EU. Zásadním krokem k využití potenciálu východního Středomoří v zásobování elektrickou energií bude posílení infrastruktury propojující Řecko se zbytkem EU. V tomto směru bude zásadní rozvoj propojení zejména mezi Řeckem, státy západního Balkánu a středoevropskými členskými státy EU, což nebude možné bez unijní finanční podpory. Jednou z možností je využití a posílení Investičního rámce pro západní Balkán, jehož prostřednictvím Komise uvolnila již v roce 2022 0,5 mld. EUR na energetickou diverzifikaci, podporu obnovitelných zdrojů a posílení elektrického propojení v regionu.

Evropská komise si význam budoucí infrastruktury uvědomuje. Interkonektor EuroAsia proto zařadila na seznam Projektů společného zájmu. Podle předpokladů se má jeho výstavba alespoň částečně financovat z prostředků EU. Alespoň část plánovaného elektrického propojení již má zajištěno financování z národního plánu obnovy Kypru, kde bude 100 mil. EUR investováno do spojení mezi Kyprem a Krétou – tedy propojení ostrovní energetiky s evropskou sítí. Méně jistá je otázka zdroje investic pro propojení mezi Kyprem a Izraelem, resp. Egyptem.

Podmínkou pro úspěch výše zmíněných projektů je dostatečné množství instalovaných výrobních kapacit OZE. Plány místních aktérů na zvýšení podílu OZE ve výrobě elektřiny jsou spojené se značnou nejistotou. Nedaří se je totiž z mnoha důvodů naplňovat. I ambiciózní záměry některých zemí, např. Řecka, v následujících 10 až 15 letech počítají pouze s částečným pokrytím domácí spotřeby elektřiny z OZE. Řecko plánuje do roku
2030 navýšit podíl OZE na výrobě elektrické energie na 60 %. Egypt předpokládá do roku 2035 podíl ve výši 42 % (IRENA, 2018). Turecko v posledních letech výrazně investovalo do obnovitelných zdrojů a dosáhlo cílů stanovených pro rok 2023 již v roce 2018. Cílem je dosáhnout do roku 2030 32% podílu OZE s tím, že odhadovaný potenciál je nákladově efektivní cestou vyrábět až 50% elektrické energie.

Jedním z očekávaných faktorů, který může výrazně urychlit energetickou tranzici regionu, zejména zemí mimo EU, bude předpokládané zavedení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), který by měl začít platit v roce 2023. Ačkoliv zavedení tohoto mechanismu může celkově komplikovat vztahy s řadou zemí v regionu, zejména s Tureckem, jedním z očekávaných efektů bude větší míra investic do obnovitelných zdrojů ve východním Středomoří.

DLOUHODOBÝ VÝHLED II: ROZVOJ VODÍKOVÉ EKONOMIKY

Východní Středomoří také přispěje k dlouhodobým cílům Vodíkové strategie pro klimaticky neutrální EU. To souvisí i s výše zmíněnou strategií pro vztahy se zeměmi jižního sousedství, která cílí na spolupráci při rozvoji vodíkové ekonomiky a naplňování této vodíkové strategie. Vodíková strategie stanovuje prioritu mezinárodní spolupráce za účelem instalace 40 GW výkonu a jejich propojení s elektrolyzéry, což je také následně rozvinuto v Nové agendě pro státy jižního sousedství. REpowerEU pak obsahuje cíl zajistit vnější dodávky čistého vodíku ve výši alespoň 10 mil. tun do roku 2030. Vzhledem k vzájemně se protínajícím se faktorům – klimatické podmínky, zelené ambice EU, strategické záměry a očekávání zemí v regionu, technické a geografické aspekty – se celé Středomoří může stát jedním z hlavních hubů globálního vodíkového hospodářství.

Na rozdíl od západního Středomoří je ale rozvoj vodíkové ekonomiky v tom východním ve velmi rané fázi. Řecko v listopadu 2022 představilo národní vodíkový plán, který počítá s instalací 30 GW nové kapacity z obnovitelných zdrojů za účelem výroby čistého vodíku do roku 2040 a zdvojnásobení do roku 2050. Turecko o možnostech rozvoje vodíkové ekonomiky uvažuje od roku 2020. Do roku 2022 byl nicméně oznámen pouze jeden konkrétní projekt na výrobu čistého vodíku.

Výraznou dynamiku nabírá toto odvětví v Egyptě. Zahraniční investoři ve spolupráci s místními partnery představili několik pilotních projektů na rozvoj zařízení na výrobu zeleného vodíku a zeleného čpavku v okolí Suezského průplavu. Jedním z nich je např. projekt v hodnotě 3 mld. USD podepsaný v dubnu 2022 mezi EDF Renewables a egyptskou společností Zero Waste na produkci 350 tis. tun vodíku pro potřeby proplouvajících lodí. Připravované projekty a stávající plány by měly navýšit výrobní kapacitu egyptského vodíkového průmyslu na 12 GW, resp. 1,5 mil. tun čistého vodíku.

Rozvoj vodíkové ekonomiky může stavět na existující infrastruktuře pro zemní plyn a postupně přecházet k výrobě tzv. modrého vodíku (ze zemního plynu) a následně navyšovat produkci cenově konkurenceschopného zeleného vodíku. Část plynové infrastruktury by mohla být dlouhodobě takto využita, a místním státům by nehrozilo, že budou v případě investic do plynárenské infrastruktury čelit nadměrnému riziku uvízlých aktiv.

Egypt opět ověřuje možnosti využití technologie zachytávání a skladování uhlíku, a to ve spolupráci s italskou společností ENI jako první pilotní projekt. Potenciál možného ukládání uhlíku zejména ve starších ložiscích nebo v oblasti delty Nilu jsou mnohem větší. Využití modrého vodíku bude nicméně záviset na standardech, které přijme EU, a to s ohledem na vnitřní trh s dekarbonizovanými plyny, ale také s ohledem na aplikaci CBAM.

Hlavním geopolitickým faktorem pro rozvoj tohoto regionu jako hubu vodíkové ekonomiky bude schopnost inkluzivní spolupráce při rozvoji výrobních kapacit a infrastruktury. Spory o budoucnost plynovodu EastMed tomu nasvědčují. Skupina zemí kolem Eastern Mediterranean Gas Forum jej považuje za základ budoucí vodíkové exportní infrastruktury. Na druhé straně, Turecko se snahami o oživení tohoto projektu cítí být izolováno, navzdory úsilí o zlepšení vztahů s regionálními aktéry zejména v posledním roce.

Příležitosti pro českou ekonomickou diplomacie

Výše uvedené trendy v oblasti přechodu k udržitelnému hospodářství a navýšení podílu OZE v energetice zemí východního Středomoří nabízí potencionální příležitosti pro české firmy. Z pohledu českých ekonomických zájmů jde v první řadě o modernizaci infrastruktury umožňující větší zapojení OZE v elektroenergetice zemí regionu s možností vývozu elektrické energie do střední a severní Evropy. Pro české firmy se nabízí příležitosti v oblasti investic, popř. dodávek dílčích technologií, např. řídících systémů.

Druhou a atraktivnější příležitostí je spolupráce v návazných projektech, zejména v oblasti stability sítě s rostoucím zapojením OZE a aplikací pro domácí uplatnění v dotčených zemích. Příkladem může být rozvoj chytrých sítí, ale především ukládání energie. V této oblasti má poměrně velké ambice Řecko, které chce využít své geografie k navýšení kapacit přečerpávacích elektráren, jež přispějí k větší stabilitě dodávek elektrické energie. Obdobně Turecko upravuje pravidla regulace energetiky, aby urychlilo rozvoj sektoru energetického ukládání s cílem dosáhnout kombinované kapacity 67 GW. V případě Egypta, Turecka, Libanonu či Jordánska jsou příležitosti především v aplikacích založených na obnovitelných zdrojích, zejména v zemědělství, zásobování vodou či v některých průmyslových odvětvích. Ty i s ohledem na zavedení CBAM budou muset velmi rychle snížit svoji uhlíkovou stopu kvůli přístupu na evropský trh. Zajímavou oblastí pro trilaterální spolupráci, která by mohla stavět na předchozích záměrech česko-izraelského partnerství, mohou být projekty propojující agrotechnologie s obnovitelnými zdroji a systémy zavlažování (zejména v zemích jako je Jordánsko nebo Egypt).

Další příležitosti pak vzniknou při realizaci samotných investic do navýšení výrobních kapacit OZE v  projektech pro samostatnou výrobu elektrické energie nebo pro případné využití při výrobě zeleného vodíku. Evropská komise věnuje velkou pozornost potenciálu offshorové větrné energetiky v regionu a za tímto účelem nechala vypracovat studii energetického potenciálu. Zejména oblast řeckých ostrovů a Egejského moře se ukazuje jako velmi slibná a lze předpokládat, že bude v následujících letech přitahovat výrazné investice do nových kapacit. Pro českou ekonomickou diplomacii to představuje příležitost zejména s ohledem na zapojení českých dodavatelů řešení a komponent pro větrné elektrárny.

V oblasti vznikajícího trhu s čistým vodíkem se rovněž nabízí několik příležitostí. Česká ekonomická diplomacie by měla především cílit na zapojení českých firem a investorů do místních hodnotových řetězců. V blízké době nelze předpokládat, že by se východní Středomoří stalo významnějším dodavatelem vodíku do střední Evropy. Větší rozvoj přeshraničního obchodu s čistým vodíkem se očekává až po roce 2030 společně se snížením výrobních a přepravních nákladů. Ve střednědobém horizontu však především Turecko představuje velmi zajímavý trh s budoucím potenciálem vývozu čistého vodíku. Důvody jsou především napojení stávající plynárenské infrastruktury, geografická blízkost a vhodné klimatické podmínky.

České subjekty se mohou v následujících letech angažovat zejména v rozvoji výrobních kapacit čistého vodíku. Například půjde o uplatnění technologií v oblasti elektrolýzy, ale také v oblastech jako je využití odpadu, aplikace vodíku v dopravě (zejména automobilová, ale také lodní) a průmyslu (ocelářství, výroba hliníku, výroba hnojiv, chemický průmysl).

V této oblasti bude rovněž rostoucí zájem o investice do modernizace a využití nových technologií, což může být příležitost pro české investory a investiční skupiny. Nicméně z celkového hlediska ČR není s ohledem na náskok zahraniční konkurence nejlépe situovaná pro zapojení se do hodnotových řetězců v regionu východního Středomoří. Česká ekonomická diplomacie by se proto měla aktivněji zaměřit na podporu českého vstupu na trh s technologiemi OZE a čistého vodíku v tomto regionu.

DOPORUČENÍ

→ MZV ČR by mělo rozvinout dialog se zeměmi východního Středomoří v oblasti zeleného přechodu se zaměřením zejména na Turecko, Izrael a Řecko. Do dialogu je žádoucí začlenit témata rozvoje výrobních kapacit pro čistý vodík, ukládání energie a investiční a obchodní spolupráce v oblasti OZE.

→ MZV ČR by mělo prohloubit spolupráci s partnery ve středoevropském prostoru, zejména Německem a Rakouskem, v oblasti výzkumu, analýzy a přípravy pilotních projektů v oblasti OZE a vodíku v regionu východního Středomoří.

→ MZV ČR by autonomně mělo rozvinout vodíkový dialog se strategickými partnery v regionu, zejména s Izraelem, s potenciálem přípravy a realizace třístranných projektů v regionu.

→ MZV ČR ve spolupráci s MPO ČR a zástupci podnikatelské sféry (Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy) by mělo vytvořit platformu pro podporu projektů ekonomické diplomacie zaměřené na vstup na trh zemí východního Středomoří v oblasti řešení pro OZE a čistý vodík.

→ MZV ČR ve spolupráci s MPO ČR by mělo aktivně podpořit vstup českých investorů na trhy ve východním Středomoří s cílem dlouhodobého zapojení do sektoru obnovitelné energie, který má doposud nevyužití značný potenciál a bude vyžadovat významné veřejné i soukromé investice. Mělo by podporovat dosud nízké investiční zastoupení českých subjektů v regionu s cílem navýšit jejich zastoupení a logické zvýšení jejich šancí na zapojení do hodnotových řetězců. Tyto řetězce již vznikají vlivem energetického přechodu regionu a rozvoje jeho potenciálu pro dodávky čisté energie do EU.

Tento policy paper je výstupem projektu TL05000626 „Odborná komunikace jako nástroj posilování společenské odolnosti v postfaktické době“, podpořeného Technologickou agenturou ČR.