Podaří se zabránit šíření jaderných zbraní?

PŘÍČINY A PODSTATA BEZPEČNOSTNÍ HROZBY ŠÍŘENÍ JADERNÝCH ZBRANÍ

S energetickou krizí a klimatickými změnami se zvyšuje počet států usilujících o mírové využívání jaderné energie. V oblasti energetiky jde zejména o výstavbu jaderných elektráren. Budováním jaderných zařízení a eventuálně přidruženého jaderně-palivového cyklu na obohacování uranu se z některých těchto zemí stávají tzv. prahové státy. Jedná se o státy, které by v případě politického rozhodnutí mohly, s ohledem na své vyspělé personální a technologické kapacity, relativně rychle přejít vedle mírového i na vojenské využívání jaderné energie. Těmito zeměmi jsou např. Brazílie, Argentina, Švédsko nebo Jižní Korea.

Po hypotetickém přijetí politického rozhodnutí vedením země o zahájení vojenského jaderného programu by mělo následovat odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (dále smlouva NPT) a eventuálně ukončení členství v regionální zóně bez jaderných zbraní. Důsledkem by zejména bylo zkomplikování mezinárodního úsilí o zmírnění rizika vypuknutí jaderné války a oslabení globálního neproliferačního režimu, jehož základem je smlouva NPT. Mezinárodní společenství by v takovém případě zřejmě přijalo vůči takové zemi tvrdý sankční režim. Za hlavní příčiny šíření jaderných zbraní jsou označovány zejména rivalitní mocenské důvody zahrnující vojenské hrozby, nevyřešené územní spory a popř. snaha o zvýšení mezinárodní prestiže.

Obě vedoucí jaderné mocnosti, USA a Rusko, nemají zájem na takovém zvyšování počtu jaderných zemí. Bezpečnostní obavy svých aliančních a partnerských zemí proto řeší jejich zahrnutím do rozšířeného jaderného odstrašení (extended nuclear deterrence). USA tímto způsobem chrání především všechny členské země NATO, z tzv. partnerských zemí např. Japonsko a Jižní Koreu. Rusko řadí pod svou jadernou ochranu zejména Bělorusko a některé další členské země Společenství nezávislých států (SNS).

V případě rozmístění jaderných zbraní na území nejaderného státu, které posiluje jaderné odstrašování, vyvstává pro hostitelský stát bezpečnostní riziko. Je jím reálný předpoklad, že základny s jadernými zbraněmi budou, po vypuknutí regionálního konvenčního ozbrojeného konfliktu s hrozbou jeho přechodu na jadernou válku, mezi prvními cíli protivníka. U nových nejaderných aliančních zemí zatím stále existuje zábrana pro toto rozmisťování. Představuje ji Zakládající akt (Founding Act) uzavřený mezi NATO a Ruskem v roce 1997. V jeho textu, upravujícím vzájemné vztahy, je mj. vyjádření aliančních států, že „nemají žádný úmysl, plán, nebo důvod rozmisťovat jaderné zbraně na území nových aliančních zemí…“.

MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA A KONTROLNĚ-VÝVOZNÍ REŽIMY

Smlouvy NPT a TPNW

Dva hlavní platné mezinárodněprávní instrumenty se vztahem k jaderným zbraním jsou Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) a Smlouva o zákazu jaderných zbraní (TPNW).

Smlouva NPT, která je v platnosti od roku 1970, má se svými 191 smluvními státy téměř univerzální členství. Není jaderně-odzbrojovací smlouvou a problematikou rozmisťování jaderných zbraní na území nejaderných států se nezabývá. Jediný smluvní článek, který se jadernému odzbrojení věnuje, tj. čl. VI, má příliš vágní charakter. Smlouva legalizuje pěti stálým členům Rady bezpečnosti (USA, Rusko, Francie, Čína a Velká Británie) vlastnictví jaderných zbraní, zatímco nejaderným státům jejich získání zapovídá. Zbývající čtyři jaderné země (Indie, Pákistán, Izrael a KLDR) smluvními státy NPT nejsou.

Většina smluvních článků je zaměřena na opatření k zamezení šíření jaderných zbraní a na podporu mírového využívání jaderné energie. Důležitou kontrolní úlohu v tomto úsilí plní Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) prostřednictvím Všeobecných zárukových dohod a případně jejich Dodatkového protokolu, zpřísňujícího kontrolní režim. Kontrolní činnosti nepodléhají vojenská jaderná zařízení jaderných států.

Smlouva TPNW, která jaderné zbraně zakazuje a delegitimizuje, byla sjednána v roce 2017 a vstoupila v platnost v lednu roku 2021. Kromě toho, že zakazuje vývoj, zkoušky, výrobu, vlastnictví, nákupy, skladování, použití a hrozbu použitím jaderných zbraní, zahrnuje do zákazu také jejich rozmisťování v nejaderných státech. Všechny jaderné země, včetně jejich aliančních a partnerských států, smlouvu TPNW nepodporují. Nicméně loňské červnové první schůzky smluvních zemí se zúčastnily se statusem pozorovatelů Německo
a Nizozemsko, na jejichž území jsou rozmístěny americké taktické jaderné zbraně.

Kontrolně vývozní režimy

Na podporu úsilí zabránit šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů byla vytvořena čtyři nesmluvní uskupení, složená z několika desítek převážně průmyslově vyspělých států. Jejich účelem je kontrolovat převody dohodnutého okruhu položek v rámci kontrolně vývozního režimu.

Ve vztahu k jaderným zbraním se jedná o Zanggerův výbor (Zangger Committee, ZC) a o Skupinu jaderných dodavatelů (Nuclear Suppliers Group, NSG), jejichž činnost podporuje úlohu smlouvy NPT. ZC je historicky prvním kontrolně vývozním režimem a jeho vytvoření přímo souvisí s čl. III NPT, což vede k jeho široké podpoře. NSG se od ZC liší především tím, že již rozlišuje využitelnost kontrolovaných prvků v civilním nebo vojenském sektoru. Mezi další kontrolně vývozní režimy patří Australská skupina (Australia Group, AG), která se orientuje na problematiku chemických a biologických zbraní. Zamezení šíření nosičů zbraní hromadného ničení se věnuje Kontrolní režim raketových technologií (Missile Technology Control Regime, MTCR).

RIZIKOVÉ REGIONY

Korejský poloostrov

Na Korejském poloostrově dosud nedošlo, od skončení tříleté války v roce 1953, k mírovému uspořádání podpisem příslušné smlouvy. V regionu, rozděleném 38. rovnoběžkou oddělující oba korejské státy, je tak nadále v platnosti pouze dohodnuté příměří.

Dne 12. 1. 2023 jihokorejský konzervativní prezident Jun Sok-jol, na společném brífinku s ministry zahraničí a obrany, zmínil možnost zahájit vlastní výrobu jaderných zbraní. Tento krok podmínil případnou neochotou USA tyto zbraně v zemi rozmístit. Následně své prohlášení zmírnil tvrzením, že se zatím nejedná o oficiální politiku země, která hodlá nadále reagovat na severokorejské jaderné hrozby posilováním aliance s USA. V minulosti Jižní Korea již dvakrát porušila ustanovení smlouvy NPT, jejíž smluvní stranou je od dubna 1975. V sedmdesátých letech, v době vojenské diktatury Park Čong-huie, země prováděla utajovaný jaderný vojenský program. V roce 2004 vedení země oficiálně přiznalo utajovaný program obohacování uranu využitelného k vojenským účelům, který údajně probíhal bez vědomí vlády. Na americký nátlak země nelegální programy ukončila. USA měly v zemi jaderné zbraně do roku 1991, kdy je stáhly v rámci tehdejšího omezování počtu svých jaderných zbraní ve světě. V zemi nadále udržují vojenskou základnu s přibližně 30 000 vojáky. Její význam narůstá v souvislosti se zhoršováním bezpečnostních vztahů s Ruskem a Čínou, jež s Korejským poloostrovem sousedí.

KLDR odstoupila od smlouvy NPT v roce 2003 v důsledku svého jaderného vojenského programu. Jako důvod odstoupení uvedla bezpečnostní hrozbu vůči zemi pro neplnění dohody z roku 1994 USA o poskytnutí pomoci při budování jaderných elektráren a závazku normalizace vzájemných vztahů. V letech 2006–2017 země uskutečnila šest jaderných zkoušek.

V době Trumpovy administrativy došlo v průběhu roku 2018 v mezikorejských vztazích a ve vztazích KLDR s USA k relativně nadějnému vývoji. Pozitivní úlohu v něm sehrálo výjimečné úsilí tehdejšího jihokorejského prezidenta Mun Če-ina. Severokorejské vedení v dubnu 2018 vyhlásilo, jako projev dobré vůle, mj. moratorium na zkoušky mezikontinentálních balistických řízených střel a na jaderné zkoušky. V té době rovněž Trumpova administrativa výrazně omezila intenzitu americko-jihokorejských vojenských cvičení. Po neúspěchu druhého summitu prezidenta Trumpa s Kim Čong-unem v Hanoji koncem února 2019, z něhož se obviňovaly obě strany, a následném výrazném zhoršení vztahů KLDR s USA, severokorejský vůdce oznámil zrušení zmíněného moratoria. V září 2021 vystoupil na Valném shromáždění OSN jihokorejský prezident Mun Če-in, jehož pětiletý mandát skončil v květnu 2022, s významným návrhem řešení korejské problematiky. V něm mj. vyzval, „aby se obě Koreje a USA anebo obě Koreje, USA a Čína sešly a prohlásily válku na Korejském poloostrově za skončenou“. Návrh však nevyvolal u zainteresovaných stran žádný praktický ohlas.

Koncem března roku 2022 KLDR uskutečnila zkoušku balistické řízené střely dlouhého doletu (Hwasong 17) a následně provedla řadu zkoušek různých druhů řízených střel převážně taktického charakteru s doletem do 500 km. V září téhož roku země schválila zákon upřesňující jadernou doktrínu. Zákon oficiálně vyhlásil KLDR za stát s jadernými zbraněmi, který se nezúčastní žádných kontrolně-zbrojních jednání, a zdůraznil výhradní
odpovědnost severokorejského vůdce za použití jaderných zbraní. Nevyloučil také možnost provedení prvního jaderného úderu a poprvé se zmínil o automatickém odpálení jaderných zbraní v případě účelového útoku zaměřeného na eliminaci vedoucích představitelů země. Bidenova administrativa zatím neprojevila vůči KLDR žádnou konkrétní vstřícnější aktivitu. Severokorejská strana občasné americké obecné výzvy k obnovení rozhovorů „bez předběžných podmínek“ odmítá. USA se v souvislosti s hlavní bezpečnostní výzvou v asijském a pacifickém regionu, představovanou Čínou, zaměřují především na prohlubování vojenských vztahů s Japonskem a Jižní Koreou.

Evropský region

V evropském regionu zatím nehrozí vznik nových jaderných zemí jako spíše zvýšení počtu nejaderných států, na jejichž území mohou být cizí jaderné zbraně umístěny.

Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu 24. 2. 2022 o tři dny později Bělorusko přijalo novou ústavu umožňující mj. rozmístění jaderných zbraní na běloruském území. V červnu 2022 následovalo uzavření dohody mezi Běloruskem a Ruskem o přizpůsobení běloruských letounů Su-25 rovněž pro využití jako nosičů jaderných zbraní a o plánovaném přesunu ruských mobilních raketových systémů Iskander-M na běloruské území. Zmíněný raketový systém může odpalovat balistické řízené střely či řízené střely s plochou dráhou letu s konvenční nebo jadernou hlavicí s dosahem do 500 km. Dokončení realizace uvedeného záměru bylo oznámeno běloruským ministerstvem obrany koncem minulého roku. Dne 25. 3. 2023 oznámil ruský prezident Putin, že skladovací zařízení pro jadernou munici na běloruském území bude připraveno do 1. 7. 2023, bez uvedení času jejího rozmístění.

V rámci NATO jsou v pěti nejaderných zemích (Německo, Nizozemsko, Belgie, Itálie a Turecko) předsunutě rozmístěny, ještě z doby studené války, americké taktické jaderné zbraně ve formě leteckých bomb. Na základě Ujednání o jaderném sdílení (Nuclear Sharing Arrangements) se piloti hostitelských zemí cvičí na letounech tzv. dvojího užití, tj. jako nosičů konvenčních a popř. jaderných zbraní.

O začlenění země do aliančního systému tzv. jaderného sdílení z důvodu ruské bezpečnostní hrozby projevilo zájem rovněž Polsko. V říjnu 2022 na toto téma jednal v USA polský prezident Andrzej Duda. Podle následného vyjádření mluvčího amerického ministerstva zahraničních věcí USA nehodlají rozmisťovat jaderné zbraně v nových aliančních zemích.

Blízký východ

Íránský jaderný program
V roce 2018 Trumpova administrativa jednostranně odstoupila od Společného komplexního akčního plánu (Joint Comprehensive Plan of Action, JCPOA). Tento politický dokument, schválený ve Vídni v roce 2015, zamezoval přístup Íránu k výrobě jaderných zbraní a současně rušil hlavní protiíránské sankce. Několikaletého sjednávání se vedle Íránu zúčastnili všichni členové Rady bezpečnosti OSN, dále Německo a EU v úloze koordinátora. Na plnění ustanovení dokumentu dohlíželi inspektoři MAAE. Prezident Trump odstoupení odůvodnil tvrzením, že dokument nebyl dobře sjednán. Hlavními oponenty dohody v USA byli zejména republikánští kongresmani, ze zahraničí především Izrael a Saúdská Arábie a také několik dalších sunnitských arabských zemí Perského zálivu.

Po americkém odstoupení začal Írán od roku 2019 zejména modernizovat odstředivková obohacovací zařízení a bez omezení uskutečňovat obohacování uranu, maximálně však do 60 %, protože vojensky využitelný uran je obohacený okolo 90 %. S nástupem Bidenovy administrativy došlo v roce 2021 ve Vídni k zahájení jednání o obnovení členství USA ve zmíněné dohodě a návratu Íránu k plnění dohodnutých závazků. Jednání probíhala formou tzv. nepřímých rozhovorů, tj. účastníků dohody JCPOA s výjimkou přímé účasti delegace USA, která však byla o vývoji průběžně informována.

V polovině roku byla jednání na několik měsíců pozastavena v důsledku prezidentských voleb v Íránu. Nové íránské konzervativní vedení projevilo o pokračování rozhovorů zájem a také obnovilo dohodu s MAAE o pokračování inspekčních aktivit v íránských jaderných zařízeních. Následná jednání se komplikovala, mj. v důsledku íránského požadavku na získání záruk ze strany USA před případným opětovným vypovězením dohody. Írán naproti tomu odmítal např. požadavek MAAE na poskytnutí podkladů o provádění jaderného vojenského programu do roku 2003, kdy podle hodnocení zprávy amerických zpravodajských organizací (National Intelligence Estimate, NIE) tento program země ukončila.

V průběhu roku 2022 a začátkem roku 2023 byla jednání probíhající v katarském Dauhá negativně ovlivněna především íránskou podporou Ruska ve válce na Ukrajině, mj. dodávkami dronů a brutálním potlačením íránských protivládních demonstrací. V Íránu naproti tomu došlo k několika anonymním teroristickým aktivitám, obecně připisovaným Izraeli.

Postoj Izraele a Saúdské Arábie
Již v průběhu sjednávání původní JCPOA představitelé Izraele a Saúdské Arábie mj. vyzývali USA k provedení vojenských úderů na íránská jaderná zařízení. Jejich přístup k obnovenému jednání zůstal nadále jednoznačně odmítavý.

V Izraeli koncem roku 2022 zahájila činnost nová vláda, vedená staronovým premiérem Benjaminem Netanjahuem za konzervativní stranu Likud. V jejím koaličním složení jsou rovněž představitelé krajně pravicových a ultraortodoxních stran. Vůči Íránu a jednáním o nové dohodě se dá proto od ní očekávat velmi tvrdý odmítavý přístup. Premiér Netanjahu již také označil zastavení íránského jaderného programu za jednu ze tří vládních priorit.

Saúdská Arábie hodlá v rámci svého ambiciózního plánu rozvoje jaderné energetiky budovat jaderně-palivový cyklus, včetně výroby nízkoobohaceného uranu. V lednu 2023 tento záměr potvrdil saúdský ministr energetiky princ Abdulaziz bin Salmán. Podle dřívějšího vyjádření saúdskoarabského vládce korunního prince Mohameda bin Salmána jeho země nemá zájem vlastnit jaderné zbraně. Současně však dodal, že pokud by Írán tyto zbraně vyrobil, Saúdská Arábie je co nejdříve získá také.

ZÁVĚRY A DALŠÍ PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ

KLDR obhajuje vlastnictví jaderných zbraní jaderným odstrašením, zejména v souvislosti s vojenskými cvičeními USA s Jižní Koreou a Japonskem. K prosazení svých požadavků v oblasti bezpečnostních záruk a omezení sankčního režimu volí nátlakovou cestu demonstrováním vojenských kapacit, včetně provokačních akcí pomocí dronů vůči jižnímu sousedovi. Moratorium na jaderné zkoušky nadále dodržuje.

S přihlédnutím ke krizovému vývoji na Blízkém východě ve všech jeho aspektech se ukazuje jako jediná reálná alternativa řešení íránského jaderného programu urychlená finalizace kompromisní dohody nahrazující JCPOA.

Útlum v řešení denuklearizace Korejského poloostrova a ve sjednávání nové tzv. Íránské jaderné dohody, vytváří vysoké riziko nepředvídatelného vývoje v těchto regionech. Za jednu z příčin stagnace lze označit přednostní zaměření zahraniční a vojenské politiky USA na Rusko a Čínu. Určitou úlohu může zřejmě také sehrávat vnitropolitický vývoj v USA, s ohledem na oslabené postavení prezidenta Bidena a nejistý výsledek soupeření obou hlavních politických stran v nadcházejících prezidentských volbách v roce 2024.

Pokračující zhoršování americko-ruských vztahů, eskalace zbrojení, zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině a jejím řešením v nedohlednu, přispívá k narůstání bezpečnostního napětí ve světě a zejména v evropském regionu. Tento stav vyvolává zvýšený zájem některých nejaderných evropských zemí o posílení své bezpečnosti rozmístěním jaderných zbraní na svém území. Prezidentem Putinem potvrzené rozmístění ruských taktických jaderných zbraní v Bělorusku posiluje obavy z rizika možnosti použití jaderných zbraní v Evropě.