Kulatý stůl: Třicet let od rozpadu Sovětského svazu

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021.

Jak bychom měli vnímat Rusko dnes? Je to velmoc, se kterou vždy budeme muset počítat? Nebo je to regionální hegemon, který nás až tolik neovlivňuje, či je to upadající mocnost, jejíž vliv ve světě slábne? Anebo je to ještě úplně jinak?

Petra Košťálová: Domnívám se, že je to skutečně velmoc, se kterou budeme muset počítat – a nejenom my – jak v současnosti, ale i v následujících letech. Ostatně jen namátkou: když si připomeneme např. události během syrské občanské války nebo nedávný a dosud trvající konflikt v Náhorním Karabachu, postavení Ruska se jeví jako velmocenské a v mezinárodním měřítku je takto i přijímáno. Za zavřenými dveřmi spolu velmoci vyjednávají jinak, než když jsou ty dveře otevřené; výsledky jsou ale dříve či později patrné navenek. 

Petr Kratochvíl: Měli bychom se vzdát staré představy založené na jednoduchém dělení světa na velmoci a zóny jejich vlivu. Rusko tak může být současně ekonomicky zemí středního významu i aktérem, jehož aktivity mají v určitých specifických oblastech nadregionální význam. Tak tomu je především kvůli úspěchu kremelského narativu o Rusku jako obránci „přirozeného“, „tradičního“ světa, posledního obránce Západu před Západem samotným. Přesně v souladu s hlavním proudem ruské historiografie. Rusko je tak ekonomicky relativně slabým státem, vojensky regionálním hegemonem, ale z hlediska jeho vnímání coby vůdce antiliberálního konzervatismu je jeho dosah globální.

Alena Marková: Hovořit o Rusku jako o upadající mocnosti je momentálně přehnané. Nezávisle na tom, zdali současná pozice a směr politické, hospodářské, mezinárodní a geopolitické činnosti Ruska vyhovuje či ne některým jiným hráčům na politickém jevišti (jako např. EU, ČR, resp. další země), nelze s vlivem Ruska v tuto chvíli objektivně nepočítat, a to obzvláště v regionu post-sovětských nástupnických států. Jde i o ty státy (Ukrajina aj.), které se snaží od tohoto vlivu dlouhodobě odpoutat. Celková balance se ovšem může ještě změnit po událostech, které budou následovat za případným tranzitem vlády po stávajícím prezidentu A. Lukašenkovi v současném Bělorusku.

Alexandr Morozov: Od rozpadu SSSR prošla tři desetiletí. V prvních dvou se zdálo, že Rusko našlo novou podobu, která má potenciál spolupracovat se státy v regionu i s NATO a EU. Avšak ve třetím desetiletí Putin změnil politický kurz a ve jménu stability zahájil cosi, co můžeme nazvat „konzervativní revolucí“. Jedná se o velmi výstřední, nepředvídatelnou a intenzivní politiku. Anexí Krymu Kreml sám zničil koncepci Ruska jako „regionálního lídra“, jelikož tím vyvolal nejistotu u svých sousedů, místo aby se zaměřil na transparentní formáty spolupráce. Putinova konzervativní revoluce dovedla Rusko k situaci války všech proti všem, Rusko se stalo nebezpečné všem v okolí, dokonce i těm zemím, které se jevily jako nejdůvěryhodnější partneři. Kreml se chová, jako kdyby byl globálním revolucionářem, jehož cílem je proměna celosvětové politické architektury. Avšak zřejmé je jedno: v této revoluční podobě Rusko dlouhodobě existovat nemůže, jelikož kremelský radikalismus převyšuje možnosti ruské společnosti.   

Markéta Žídková: V průběhu 20. století zasahovalo Rusko do vývoje u nás velmi výrazně. Dnešní geopolitická situace mu nedává takovou sílu a možnosti, nicméně ani v oslabení největší stát světa jistě nerezignoval na ovlivňování dění ve střední Evropě. Chceme-li se orientovat v krocích putinovského režimu vůči svobodným, demokratickým zemím, tedy i vůči České republice, měl by nás velmi zajímat také vnitřní vývoj dnešního Ruska. Je třeba si uvědomit i to, že ruská zahraniční politika již minimálně od roku 2014 není vedena jen pragmatickými potřebami a racionálním uvažováním, ale do značné míry osobními představami Putina o fungování světa a pravidlech mezinárodní politiky, zájmy různých vysokých představitelů režimu či horlivě prokazovanou loajalitou vysokých úředníků a diplomatů. Výsledkem jsou dnes nejhorší vztahy Ruska se Západem od konce studené války, nová ohniska napětí a války Ruska s nejbližšími národy. Putinovské Rusko nedémonizujme, ale pečlivě sledujme a studujme.

Na letošní rok připadá výročí 100 let Ruské pomocné akce, programu zahájenému v roce 1921 československou vládou pro emigranty z Ruska po bolševické revoluci. Program podporoval život emigrantů v Československu, rozvoj jejich kultury, vědy a vzdělávání. Domníváte se, že by ČR měla v současnosti navázat na Ruskou pomocnou akci a vyhlásit další takový komplexní program pomoci?

Petra Košťálová: Současný kontext není takový, jako byl před sto lety; v Rusku teď k žádné občanské válce nedochází, ani k následným hladomorům. Můžeme mít výhrady k současné politické reprezentaci jakékoli, ale je třeba připomenout, že vyšla ze svobodných voleb. Takže důvod pro komplexní program pomoci nevidím.

Petr Kratochvíl: Situace se značně změnila a srovnání s porevolučním Ruskem pokulhává. Ruská komunita v Česku je naprosto odlišná od migrantů za první republiky. Ale její potenciál pro českou politiku vůči Rusku je právě proto ohromný. U nás žijící Rusové nejsou žádní Putinovi poskoci, což dokazují i údaje o jejich volebním chování. Jedná se většinou o střední třídu, často umělce a intelektuály, kteří už dnes – i bez české vládní pomoci – formulují program post-putinovského Ruska. Česká vláda by tedy ruské komunitě neměla nabízet pomoc, ale být otevřená vůči spolupráci s ní a podporovat její hlas v mezinárodním prostředí i v Rusku samotném.

Alena Marková: Domnívám se, že vzhledem k nedávným událostem v Bělorusku, znovu vyhlášení podobné masivní podpory v podobě pomocné akce je téměř nezbytné. Po zfalšovaných volbách následovaly nejmasovější protesty v současných dějinách Běloruska. Doprovázelo je brutální policejní násilí potlačující mírné občanské protesty. K tranzici vlády do rukou Koordinační rady založenou Cichanouskou ihned po volbách ovšem nedošlo a v Bělorusku nastalo období, které by se dalo přirovnat k období normalizace po potlačení pražského jara v roce 1968. Velké množství běloruských občanů bylo donuceno z Běloruska odjet, aby se vyhnulo politicky motivovanému pronásledování. V případě podpory, kterou by ČR věnovala běloruské otázce, ať už rozvoji kultury, vědy nebo vzdělávání, mohla by země dostat nejen vysoce kvalifikované odborníky, ale současně i středisko rozvoje směrující své úsilí na nastolení demokratických změn v Bělorusku a uplatňující tam i nastřádanou českou zkušenost.

Alexandr Morozov: Ze strany Československa se jednalo o bezprecedentní akt solidarity. Česká republika dnes dělá mnohé, např. organizuje pomocný program Bělorusům, kteří utíkají před Lukašenkovými represemi, česká veřejnost i nemalá část ústavních činitelů podporují ruskou protiputinovskou opozici. V tomto smyslu Češi zůstávají věrni politické linii první republiky, což je velmi důležité pro budoucí rusko-české vztahy. Ale v roce 1921 ještě nebyla Evropská unie. A tudíž program pomoci, na kterém se Česko může podílet, by neměl ležet jen na jejích bedrech. Domnívám se, že evropské instituce by se měly připravit na to, že radikalismus Kremlu povede k masivní ruské emigraci. Podle mého názoru projekt po vzoru ruské akce potřebujeme, ale na úrovni EU.  

Markéta Žídková: Obdobná pomocná akce je dnes nepředstavitelná. Česko nejenže dlouhodobě nemá politika formátu Masaryka, který byl schopen prosadit věci, kterým věřil, ale naším oficiálním představitelem je politik Putinovi stranící. Z velkorysosti a pochopení pro imigranty zbylo také málo. Jen minimum českých politiků chápe, že pomoc současné vlně ruské emigrace by byla investicí do naší vlastní budoucnosti. Jistě by stálo za úvahu nabídnout mladým lidem, kteří jsou po nedávných protiputinovských protestech v ruských městech perzekvováni, stipendia ke studiu češtiny a poté na našich univerzitách. V neposlední řadě by u nás žijící, pracující a studující ruská menšina uvítala zájem o jí organizované kulturní a vzdělávací akce. Stávající podpora je opravdu minimální a obávám se, že se ani žádná skromná, natož s masarykovskými časy srovnatelná pomocná akce nechystá. 

Jak reálně vidíte integraci postsovětských zemí jako Ukrajina, Moldavsko nebo Gruzie do euroatlantických struktur (EU a NATO)?

Petra Košťálová: Popravdě nejsem politolog ani historik se specializací na 20. století, ale vypomohu si tady citací z díla Antoina de Saint-Exupéryho: jsem odpovědný za to, co si ochočím. V tomto případě to chápu obdobně: jsme zodpovědní za to, s kým a za jakých podmínek uzavřeme dohody, a tyto dohody obsahují povinnosti a závazky obou stran. Bezzubost takových smluv se ukáže velmi záhy a je trochu škoda se zavazovat k něčemu, o čem prakticky již dopředu víme, že to nebudeme moci naplnit. Francouzština má pro takové případy velmi výstižné slovo, lettre morte neboli mrtvý list, a je samozřejmě ke zvážení, zda by natolik velké organizace měly být ochotny riskovat svou reputaci pro gesto, které bude ve výsledku prázdným pojmem. Některé arménské politické špičky např. za současnou neutěšenou situací své republiky a zejména Arcachu (Náhorního Karabachu) částečně viní i neaktivitu EU i NATO, na kterou se na základě předchozích jednání spoléhaly více. Současný vývoj však ukazuje, že se na jižním Kavkaze – ostatně jako obvykle – dohodlo Rusko a Turecko. Velmoci si primárně řeší své zájmy nezávisle na strukturách, v nichž jsou. 

Petr Kratochvíl: Nic z toho není na pořadu dne. Důvody jsou regionální i globální. Ve všech třech zemích Rusko de facto ovládá část jejich teritoria a snadno může situaci eskalovat, což by v případě členství těchto zemí v NATO či EU znamenalo přímý konflikt, o který ani EU, ani NATO nestojí. Globálně potom jde o to, že pozornost Spojených států je upřena na Čínu a Rusko hraje jenom sekundární roli. Západní struktury navíc v současnosti procházejí spíše fází vnitřní reflexe a restrukturalizace; doba jejich rychlé expanze pominula.

Alena Marková: Integrace a její průběh včetně termínů dalšího rozvoje záleží na politické vůli elit těchto států. Nicméně na této cestě by tyto státy a jejich politická reprezentace měly překonat odpor vlivu Ruska, které nepodporuje posun hranic působení NATO a EU ke svým pomezním státům a zůstává významným politickým hráčem v regionu. 

Alexandr Morozov: Je jasné, že záruka rozvoje demokracie z dlouhodobého hlediska je vstup těchto zemí do NATO a EU. Nasvědčují tomu i průzkumy veřejného mínění, kdy většina obyvatel tento kurz podporuje. Vzájemná spolupráce na vojenské, tak i občanské úrovni je značná, nicméně plná integrace je zatím nemyslitelná. A v cestě navíc stojí Kreml. Avšak uvažujeme-li ze střednědobé perspektivy, pak musíme vzít v potaz několik faktorů: putinismus představuje natolik radikální konflikt se Západem, že se nemůže udržet dlouho, Moskva nemá silný vojenský blok a pro Rusko samotné by bylo výhodné podporovat partnerské vztahy s NATO a EU alespoň na takové úrovni jako v letech 2000–2007. Za jedno desetiletí se na globální úrovni stalo mnohé a my nemůžeme říct, kam svět dospěje za následujících 10 let. Proto si myslím, že možnosti integrace Ukrajiny, Moldavska a Gruzie, a z dlouhodobého hlediska i Běloruska, jsou otevřené. Jistě, nyní je „doba temna“, nicméně to není na věčné časy, jelikož Rusko v takové (samo)izolaci nemůže fungovat dlouho a přijde doba, kdy bude nuceno vztahy s EU a NATO naladit. 

Markéta Žídková: V nejbližších letech zůstane pro tyto země integrace do euroatlantických struktur nedosažitelným snem. I přes prokazatelný pokrok v některých oblastech zůstávají mnohé překážky, mezi hlavními pandemická korupce odrazující podnikatele a investory. Všechny tři státy řeší otázky teritoriální integrity a konflikty s Ruskem brzdí jejich další rozvoj. Když k tomu přičteme současnou neochotu mnohých členských států EU k jakémukoli dalšímu rozšiřování Unie, jak se ukazuje při jednáních s balkánskými zeměmi, neočekávám vůči Ukrajině, Moldavsku a Gruzii v příštích letech žádný zásadní zlom.

Účast přijali:

Petra Košťálová vystudovala etnologii a armenistiku, doktorát absolvovala v rámci co-tutelle (FF UK, Université Paul Valéry III.). Zabývá se zejména těmito tématy: stereotypní obrazy, kolektivní paměť a etnicita. Z hlediska regionálního zaměření se věnuje arménským dějinám a překládá z arménské prózy a poezie. V současné době působí jako docentka Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 

Petr Kratochvíl je profesorem a pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se ruskou politikou, teoriemi mezinárodních vztahů, evropskou integrací a vztahem politiky a náboženství. Přednáší na Metropolitní univerzitě Praha a na Sciences-Po v Paříži. V současnosti vyučuje na Diplomatické škole v Jerevanu.

Alena Marková je historičkou soudobých dějin. Působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a ve své odborné činnosti se věnuje současným dějinám východní Evropy, nacionalismu a postsocialistické transformaci. Je vedoucí řešitelkou mnoha odborných českých a mezinárodních projektů, dlouhodobě se zabývá expertní činností pro Horizon2020 a M17+. Působí jako redaktorka časopisu The Journal of Belarusian Studies.

Alexandr Morozov je ruský politický komentátor žijící v Praze a spolupracovník Akademického centra Borise Němcova pro výzkum Ruska Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je také analytikem The International Strategic Action Network for Security. 

Markéta Žídková působí jako odborná asistentka na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vystudovala politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého (Mgr., Ph.D.) a evropská studia na Loughborough University (M.A.). Spolupracuje s festivalem současného ruského nezávislého umění a lidských práv KULTURUS.