Jan Lipavský: Bezhodnotová zahraniční politika nikam nesměřuje a ničeho nedosáhne

Rozhovor vyšel ve třetím čísle časopisu Mezinárodní politika (2023). PDF ke stažení je níže.

V čem je česká zahraniční politika odlišná od zahraniční politiky podobně velkých zemí?

Naše zahraniční politika těží ze staleté historie československé státnosti. Například i když jsme byli sovětským satelitem, bylo v zájmu tehdejší moci i Moskvy, abychom měli silnou diplomatickou přítomnost po celém světě. Moderní demokratická zahraniční politika tak zdědila hodnotové založení Masarykova Československa, které vzniklo na základě diplomatického triumfu a cest Tomáše Garrigua Masaryka a lidí s ním spojených, jako byl Edvard Beneš. Zároveň Česká republika zdědila i funkční systém klasické diplomacie, jak ji po čtyřicet let budovalo komunistické Československo. Moderní česká diplomacie prošla samozřejmě zásadními proměnami po sametové revoluci. Ty měly základ ve změně hodnotové orientace naší země, kdy se prioritou naopak stal vstup do OECD, NATO a Evropské unie. Koneckonců, v příštím roce si připomeneme 25. a 20. výročí členství v těchto organizacích.

Při porovnání podobně velkých zemí, jiné země nemají takto unikátní kombinaci široké sítě zastupitelských úřadů. Tu my dnes můžeme využívat například pro podporu ekonomické diplomacie nebo šíření dobrého jména Česka ve světě. Jsme v době, kdy svět vstupuje do období globální konfrontace. To, co jsme dříve mohli latentně vnímat jako soupeření systémových a antisystémových sil, se dnes již odehrává silou. Příkladem je bezpochyby ruská válka proti Ukrajině. Vidíme, že dlouho neřešené problémy se najednou „vyřešily“ například v Náhorním Karabachu. Také situace na Blízkém východě hrozí další regionální eskalací a týká se rozkladného vlivu Íránu v regionu.

Já bych navázal na to, co jste říkal o rozsáhlé síti zastupitelských úřadů. Myslíte si tedy, že Česká republika má silnější vliv, než jaký odpovídá velikosti našeho státu?

To bez pochyby. Je to dáno naší ekonomickou silou, členstvím v Evropské unii, v NATO, v OECD. Česko je vyspělou zemí, což ukazují i indikátory životní úrovně. Samozřejmě pokud se budeme bavit o regionu Indo-Pacifiku, Afriky nebo Jižní Ameriky, tam neneseme zátěž koloniální minulosti. Toto všechno nám otevírá dveře k tomu, abychom měli velmi kvalitní bila- terální vztahy s řadou zemí. Zároveň díky hodnotovému vkladu, který česká zahraniční politika má, už od dob TGM či Václava Havla, máme silnou prioritu podpory lidskoprávních a hodnotových projektů. Ty nám v různých zemích otevírají dveře k určitým částem společnosti.

To znamená, že je s čím pracovat, máme dobré jméno. Určitě by se vyplatilo, abychom v politické sféře našli shodu na tom, že se mají například navyšovat příspěvky na rozvojovou spolupráci nebo na propagaci České republiky ve světě, tedy na kulturní a veřejnou diplomacii.

Dost se momentálně mluví o tom, že Evropská unie nedokáže komunikovat na globál- ním Jihu, protože jí v tom zabraňuje právě koloniální minulost evropských zemí. Myslíte si, že Česká republika má v tomto případě konkrétní roli, které by mohla využít?

Česko má v celé řadě afrických zemí poměr- ně silnou a kvalitní bilaterální relaci, jež je opřena o lidi, kteří v Československu studovali. Česko má také kvalitní obchodní spolu- práci. Ve vybraných afrických zemích máme i rozvojové a transformační projekty. A samozřejmě jako Ministerstvo zahraničních věcí ČR máme speciální strategii pro Afriku.

Asi nemůžeme mluvit o tom, že Česko se hrává strategickou roli v rámci afrického kontinentu, ale jedno číslo mluví za všechny kdyby Česko bylo africkým státem, tak jsme tam čtvrtou nejsilnější ekonomikou. To znamená, že vůči všem zemím v Africe jsme relevantní partner, silný ekonomický hráč. V celé řadě oblastí naše výrobky nabízíme, řekněme, v německé kvalitě za české ceny. Oni tak vnímají, že je ta spolupráce výhodná. Na druhou stranu, pro nás je často složité s těmi zeměmi navazovat intenzivnější obchodní vztahy kvůli tamní nižší vládě práva.

V rámci Evropské unie musíme ale hledat nástroje, které budou mít geopolitický charakter vůči Africe. Abychom se vzájemně motivovali k tomu, že máme do Afriky jezdit a jednat s tamními lídry. Je třeba jim věnovat pozornost, protože ostatní to dělají. Dělá to Čína, dělá to Rusko, dělají to bohaté, ambiciózní státy Perského zálivu, například Saúdská Arábie. Pokud máme klíčové zájmy například při hlasování ve Valném shromáždění OSN nebo pokud se chceme seriózně vymezit vůči globálním ambicím Ruska projevujícím se imperiální invazí na Ukrajinu, tak musíme být aktivní v tom, co bychom ministerskou hantýrkou nazvali „trajektorií“. To může být Indo-Pacifik, Afrika nebo Jižní Amerika.

Je v historii české zahraniční politiky, řekněme za posledních třicet let, nějaké období, které by se výrazně odlišovalo od těch ostatních?

To musí zhodnotit historici. Můj pohled je velmi subjektivní a politický. Já velmi kriticky hodnotím osm let zahraniční politiky sociální demokracie, kdy česká diplomacie dostala řadu tvrdých ran. Hlavně tím, že přestala být vnímána optikou bezpečnosti. Za ty dva roky, co jsem ve funkci mistra, tak zdůrazňuji, že jsme součástí bezpečnostního aparátu České republiky. Když selžou diplomaté, tak nastupují ti přísloveční vojáci. V dnešním rozbouřeném světě se ukazuje, že role vyjednávání je důležitější než kdy jindy, a to z hlediska politických i bezpečnostních otázek.

Během těch třiceti let vnímám určité fáze. Devadesátá léta se nesla ve znamení výměny personálu a tvorby moderního know-how diplomacie. Odcházeli lidé se silnou vazbou na režim a přicházeli noví, kteří budovali diplomacii. Ministerstvo se samozřejmě nevyhnu- lo určitým skandálům, ale je zde celá řada profesionálů a dnes jsou všichni ve vrchních pozicích vedení kariérní diplomaté. Mají za sebou zkušenosti z Diplomatické akademie, z práce na ministerstvu, s výjezdy... Jsou to lidé, kteří umí dělat své řemeslo. Na pozici ministra a náměstků jsou logicky také lidé zabývající se detailně zahraniční politikou.Nicméně, zcela přiznaně, se jedná o politické nominace a myslím si, že toto rozdělení je zdravé, protože nechává diplomatický sbor dělat co nejlépe jeho práci na základě jasně deklarovaného politického zadání.

Můžete být konkrétní v tom, co jste myslel zanedbáním otázky bezpečnosti za vlády ČSSD?

Nástup Lubomíra Zaorálka a náměstka Petra Druláka deklaratorně hanobil hodnoty a myšlenky Václava Havla. Zcela chybnou a nelogickou úvahou do protikladu postavil otázky hodnotové a pragmatické. Ten pragmatický postoj se vyznačoval důrazem na ekonomickou diplomacii. Přitom v zahraniční politice platí, že obě nohy jdou spolu a tvoří celek. Bezhodnotová zahraniční politika nikam nesměřuje a ničeho nedosáhne. Proto také selhala politika Miloše Zemana. Byla bezhodnotově pragmatická, neměla žádné vyšší cíle, nedokázala tuto zemi nikam nasměrovat. Orientace na Rusko a Čínu jednoznačně selhala.

Zároveň hodnotové ukotvení české zahraniční politiky do západního civilizačního okruhu s jasnou orientací na transatlantickou vazbu přece neznamená, že se nebudeme v naší zahraniční politice chovat pragmaticky a že nebudeme udržovat kontakty i se zeměmi, s jejichž politikou nesouhlasíme. Tato chybná dichotomie, jež byla vnuknuta ministerstvu před necelými deseti lety, způsobila celou řadu problémů ve fungování diplomacie. Troufnu si ale říct, že po dvou letech se většina těchto šrámů již zahojila. A věřím, že i mým přičiněním.

Jaké jsou podle vás tedy na druhou stranu největší úspěchy české zahraniční politiky?

Bavíme se o posledních třiceti letech?

Ano.

Jednoznačně je to vyvázání Československa z orbitu ruského imperialismu a Sovětského svazu, odchod sovětských vojáků, vstup do OECD, vstup do NATO, vstup do Evropské unie a navázání a udržování silné transatlantické vazby se Spojenými státy americkými.

Jak se díváte na roli české diplomacie v rámci Evropské unie?

Česko se hledá. My trochu bojujeme s národním sebevědomím. Česko bojuje s tím, jak se jmenuje. Nevíme, jestli jsme „the Czech Republic“ nebo „Czechia“, jestli jsme „Česká republika“ nebo „Česko“. I proto jsem silným zastánce krátkého názvu v an- glickém jazyce. Ke krátkému názvu si lze vytvářet pozitivní emoci, což je nesmírně důležité pro to, abychom měli zdravé sebevědomí. Zároveň si myslím, že po třiceti letech tady máme silnou generaci lidí, jež vyrostla v demokratickém režimu a nenese si zátěž totality. Tato generaci vnímá svět otevřenýma očima. Tito lidé se cítí být Evropany. Je pro ně přirozené, že Česko je aktivní v Evropě. To se postupně propisuje i do politické reprezentace.

Českou evropskou politiku tvoří politická reprezentace. Samozřejmě k tomu slouží i diplomatický aparát, stálá mise v Bruselu a naše zastupitelské úřady v členských státech. Ale tím, kdo uvede českou politiku v Bruselu v chod, a tím, kdo chce něco prosadit, nebo něčemu zabránit, je politik. Vnímám, že díky tomu, že jsme si na začátku našeho vládnutí prožili předsedání Evropské unii, tak se to naše vláda naučila. Například, v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky pravidelně přicházíme za Česko s různými iniciativami směřujícími především vůči Rusku a Ukrajině. Někdy to prosadíme, někdy ne. Vnímám ale, že i v oblasti energetiky nebo životního prostředí dokážeme hájit český národní zájem způsobem, jenž je konstruktivní, v Evropě pochopitelný a ve svém důsledku úspěšný.

Jak je podle vás důležité, aby Česko našlo v rámci Evropské unie vlastní hlas a svá profilovaná témata?

Každý stát je unikátní. Nejsem příznivcem vymezování se proti EU, jak to dělají SPD a jiní extremisté, nebo Andrej Babiš. Nehrozí nám ztráta národní identity nebo ně- čeho, co by se tomu blížilo. Ve skutečnosti musíme mravenčí prací identifikovat vlastní zájmy a musíme mít kapacitu rozumět bruselskému dění, aby následně politická sféra měla odvahu jednat. Myslím si, že tu kapacitu má. Pravidelně se vracíme z rad s tím, že jsme tam „jedno dvě slovíčka“ dokázali opravit. To jsou ty důležité detaily, které tvoří celek.

Když jste zmínil hlavní úspěchy České republiky, jsou to věci, kterými procházely i sousední státy. Jak důležité je podle vás, aby Česko bylo odlišné od ostatních zemí našeho regionu?

Já jsem o české politické identitě v Evropě nikdy nepřemýšlel v kategorii odlišnosti. Já vždy přemýšlím v kategorii český zájem. Vím, s jakým programem kandidovala moje politická strana a koalice. Vím, co očekávají moji voliči. Vím, co očekávají jiné politické strany, které jsou ve vládě a jejich voliči. Máme programové prohlášení vlády, máme koaliční smlouvu. Vnímám, co říká opozice a co chtějí její voliči. Snažím se jako český politik vnímat, co čeká česká společnost od politické reprezentace a s tím dokážu pracovat. Jestli je to odlišné nebo stejné jako v Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku a na Slovensku, tím se tolik nezabývám. Pro mě jako politika to nemá přidanou hodnotu.

Můžeme ale vidět, že se celá řada politických vzorců ve střední Evropě opakuje. Region historicky procházel stejným vývojem a čelí stejným problémům. Čelí stejné vlně válečných uprchlíků, čelí stejnému vzestupu nelegální migrace, inflaci a podobně. Ale rozhodně se neobávám ztráty národní identity. A nemyslím si, že by pro naše postavení v Evropě bylo jakkoliv nosné, abychom jej budovali na odlišnosti.

Spíše se v evropské politice snažím, abychom byli v západní Evropě přijímáni jako moderní, plnohodnotný, evropský stát. Já tomu říkám, aby nám „netrčela sláma z bot“. Proto jsme se zapojili do iniciativy BIG (Bru- ssels Institute for Geopolitics), proto se snažím iniciovat schůzky zahrnující západní partnery. Chtěl bych, abychom nebyli zamknuti ve středoevropských formátech S3, V4, C5. Abychom hráz, kterou v Evropě vytvořil Stalin, už dokázali prolomit. V některých případech se to daří. Nedá se to ale změnit přes noc, je to běh na dlouhou trať a musíme si to odpracovat.

Je podle vás tedy stále Česko vnímáno jinak?

Jednoznačně. Myslím si, že to jde například vidět na tom, kolik Čechů pracuje v evropských institucích. Ať už se bavíme o Evropské unii nebo o NATO. Je tam spousta našich domácích úkolů, na druhou stranu je to dané i naším vnímáním. Dokud budeme mít v české politice přítomen narativ „ten zlý Brusel“, tak část naší politické sféry nebude dělat konstruktivní proevropskou politiku. Právě díky ní ale budeme na Západě přijímáni jako plnohodnotní členové. To ale bude ještě nějakou dobu trvat.

Můžete definovat, co je hlavní úkol české zahraniční politiky?

Hlavním úkolem české zahraniční politiky je zajistit existenci a suverenitu státu. To je základní definice toho, proč stát potřebuje zahraniční politiku. Tato definice se propisuje do nástrojů a principů, kterými tu zahraniční politiku politická reprezentace a diplomatický sbor vykonává. Je to udržování bilaterálních relací, přítomnost v mezinárodních organizacích plus v řadě specializovaných institucích.

Existence a suverenita státu má přímou vazbu na ekonomickou prosperitu. V případě Česka je ekonomická diplomacie velmi důležitá, protože 80 procent naší ekonomiky směřuje na export. Není to jen o našich čtyřech sousedech, ale o celém světě. Týká se to přístupu k námořním přístavům, ale i dodávek energetických zdrojů. V době deglobalizace je to také otázka proměny dodavatelských řetězců. Dnes firmy reálně zažívají výpadky, ať už způsobené politickými zásahy, uměle vystavěnými bariérami nebo i postcovidovými otřesy. V tom všem je zahraniční politika naprosto klíčová.

Nezanedbatelnou součástí zahraniční politiky je i to, aby všude na světě lidé věděli, co to Česko je, jací tam žijí lidé, jaké vyznávají hodnoty a jakou mají kulturu. Tím se dostáváme na pole veřejné a kulturní diplomacie. Já bych si přál, aby se na ni podařilo získat více peněz. Zahraniční politika ale je i to, jak jsme schopni pomoci našim občanům, když jsou v zahraničí, nebo že udržujeme vztahy s našimi krajany.

Jaká je momentálně největší výzva České diplomacie?

Těch výzev je řada. Z hlediska zahraniční politiky je to jednoznačně ruská válka proti Ukrajině a globální konfrontace, například riziko vojenského konfliktu v Indo-Pacifiku. To jsou kardinální výzvy. Ruská agrese na Ukrajině, půl milionu válečných uprchlíků, vysoké ceny energií, vnitřní rozpory ve společnosti. To jsou dopady, jež mají přímý vliv na tuto zemi.

Velkou výzvou pro nás je, abychom byli naši- mi ostatními kolegy v Evropské unii a v NATO bráni jako plnohodnotní spojenci. Tady bych chtěl pochválit naši vládu, že jsme i přes rozpočtové problémy našli finanční prostředky na modernizaci naší armády. Další výzvou je již zmíněná práce s africkým regionem, regionem Blízkého východu, Indo-Pacifiku a Jižní Ameriky. Myslíte si, že mezi některými cíli může dojít ke konfliktu? Když se například p díváme na Čínu. Je podle vás lepší být otevřený, nebo se naopak vůči takovému státu uzavírat?

To je otázka, na kterou hledá odpověď celý západní svět. Spojené státy se vydaly cestou stavění obchodních a technologických bariér z bezpečnostních, ale zdá se, že i z ekonomických důvodů. Pro Spojené státy to v tuto chvíli funguje velmi pozitivně a myslím si, že je to jeden z úspěchů Bidenovy administrativy. Evropa takto razantní politiku nemá. Řada evropských zemí – Francie, Německo, Dánsko, Nizozemsko, Velká Británie – má rozsáhlé investice v Číně a zapojuje se do technologických transferů. Ale i tyto země jsou si vědomy bezpečnostních rizik a závis- lostí, které to přináší.

Jsme svědky debaty, jež až schizofrenně popisuje Čínu jako partnera, konkurenta a systémového rivala. Je to odrazem složitosti těch vztahů. Buzzwordem, který dnes převládá, je „derisking“, tedy snižování rizika a závislosti na Číně. Investice jsou ale tak masivní, že z ní nejde jednoduše odejít. Já si nemyslím, že ta dichotomie hodnot a pragmatické politiky je v čínské otázce nepřekonatelná. My prostě musíme s Čínou aktivně jednat, abychom vzájemně chápali motivy našeho chování v mezinárodním prostředí. Rozhodně je třeba s Čínou jednat, aby nepodporovala Rusko v jeho imperiálních ambicích. Zároveň si musíme být vědomi, co například čínské vedení otevřeně říká v otázce znovusjednocení. Pokud by vypukl válečný konflikt v Tchajwanské úžině, tak to ohrozí polovinu národního obchodu a 70 procent výroby mikročipů. To by mělo fatální dopad na evropskou i českou ekonomiku.

Musíme jasně říkat, o jaký mezinárodní řád usilujeme, a zároveň jednat i s Čínou. Hodnotová politika má smysl i pro „pragmatický“ byznys, což se prokazuje na tom, že když nemáte žádné hodnoty, tak nemáte vládu práva a ochranu majetku. Nedává to smysl ani z hlediska investic a byznysu.