Jak se kalí historie v Rusku

Ruská válka o paměť a památníky pokračuje. Ještě ani neopadly největší emoce spojené s odstraněním Koněvovy sochy v Praze a pozornost se počátkem května těsně před výročím konce druhé světové války přenesla k citlivým momentům rusko-polských vztahů. V ruském městě Tver totiž místní administrativa nechala na doporučení městské prokuratury odstranit dvě pamětní cedule připomínající popravené sovětské občany a také část obětí tzv. Katyňského masakru. Přes šest tisíc polských zajatců (z celkového počtu téměř 22 tisíc obětí), kteří byli drženi v táboře Ostaškov, totiž bylo v dubnu 1940 popraveno právě v místní věznici NKVD, na jejímž místě dnes stojí budova tverské lékařské univerzity. Tehdy se město jmenovalo Kalinin a zastřelení byli pohřbeni do masových hrobů u 30 kilometrů vzdálené obce Mědnoje. Své doporučení o demontáži polské cedule městská prokuratura odůvodnila tím, že nikde nenašla povolení k instalaci památníku z roku 1991.

Český rozměr Katyně

Tato tragédie má i nepříliš známý český rozměr. Jak již v 90. letech upozornil historik Mečislav Borák, mezi popravenými v rámci Katyňského masakru bylo i 350 jmenovitě určených obětí, které měly přímou souvislost s územím dnešní České republiky. Mrtví pocházeli většinou z Těšínska, jež bylo po Mnichovu v říjnu 1938 z podstatné části přičleněno k Polsku. Šlo tedy převážně o Poláky, kteří se na území dnešní České republiky narodili nebo tu v době vypuknutí války bydleli a pracovali a dodnes u nás žijí mnozí jejich příbuzní. Jako vojáci polské armády narukovali koncem léta 1939 na frontu proti hitlerovskému vpádu nebo jako příslušníci policie, četnictva a jiných státních složek se evakuovali před frontou na východ Polska, kde byli spolu s vojáky koncem září 1939 zajati Rudou armádou, jež nečekaně vpadla Polákům do zad. Polští zajatci pak byli na příkaz nejvyšších sovětských vůdců hromadně povražděni. Mezi mrtvými bylo i několik Čechů.

Podle databází sdružení Memorial mezi 6311 oběťmi poprav v Kalininu, jejichž pamětní deska byla nyní odstraněna, bylo nejméně 126 osob narozených na území českého Těšínska – v Orlové, Karviné a dalších městech. Jejich osudy, jakož i údaje o všech ostatních zavražděných, známe díky obsáhlé trojdílné knize Zabiti v Kalininu, pohřbeni v Mědném, kterou v loňském roce vydalo sdružení Memorial v Moskvě. Na vydání této unikátní publikace sdružení vybralo v přepočtu více než půl milionu korun od drobných dárců v rámci ruské crowdfundingové kampaně.

Jak je tedy na tomto případu vidět, Rusko nehovoří k historickým tématům pouze jedním hlasem, který se snaží zpochybnit sovětské zločiny a za každou cenu zdůrazňovat reálné i domnělé úspěchy. Stále je zde aktivní i alternativní pohled společnosti hledající co nejobjektivnější pohled na historická témata. Názory nezávislých historiků do značné míry tlumočí právě sdružení Memorial, neformální síť několika desítek organizací fungujících po celém Rusku, která se už od dob perestrojky (Memorial vznikl v roce 1987) snaží o mapování sovětských represí a vyrovnávání se s temnými stránkami vlastní historie. Je ovšem pravda, že se kvůli tomu dostává do stále těžších střetů se státním aparátem. Válka o paměť totiž zuří především v Rusku samotném a k nám se dostanou většinou jen její ozvuky zabalené do černobílého vidění.

Atentát na paměť

Ke kauze odstraněných tabulek vydal Memorial následující prohlášení pod názvem „Atentát na paměť“:

„Dnes, 7. května 2020, byly z fasády bývalé budovy NKVD v Kalininské oblasti (nyní zde sídlí Tverská státní lékařská univerzita) odstraněny dvě pamětní desky instalované v roce 1991 na památku obětí stalinského teroru. Nápisy na odstraněných deskách zněly: ‚Na památku umučených. Ve třicátých a padesátých letech zde bylo ředitelství NKVD-MGB v Kalininské oblasti a jeho vnitřní vězeníʻ a ‚Na památku Poláků z tábora Ostaškov zabitých NKVD v Kalininu jako varování světuʻ.

Demontáž těchto desek není jen vandalismus. Jedná se o zločin proti historii, zneuctění památky našich spoluobčanů a polských válečných zajatců zabitých ve sklepech této budovy, další pokus o popření známých a opakovaně zdokumentovaných zločinů stalinského režimu.

Je dvojnásob nechutné, že se tak stalo provokativně v předvečer 75. výročí Vítězství. Tverské úřady se nezastavily před tím, aby zneuctily náš svátek. Pokud vláda Ruské federace nepodnikne okamžité a rozhodné kroky, budou na stránkách novin po celém světě články o výročí Vítězství publikovány vedle informací o likvidaci paměti jednoho z nejzávažnějších zločinů druhé světové války v Rusku.“

Pravdou je, že událost neunikla pozornosti zahraničních médií, i u nás se o ní hojně informovalo. A pravdou také je, že velké podpory se krok k odstranění cedulí v Tveru nedočkal ani z dalších oficiálních míst. Protestoval proti němu bývalý ruský ombudsman a senátor za Tverskou oblast Vladimir Lukin, negativně se vyjádřili i členové Rady prezidenta pro lidská práva. Ti ve svém prohlášení z 8. května žádají o prověření zákonnosti takového rozhodnutí:

„Rada je těmito informacemi hluboce znepokojena, protože tento návrh neobsahuje přesvědčivé argumenty týkající se nutnosti demontovat pamětní desky, zejména v předvečer 75. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Rozhodnutí orgánů města Kalinin z roku 1991 o instalaci desek zůstává v platnosti, státní zastupitelství nepřijalo žádná opatření k jeho zrušení. V tomto ohledu Rada žádá, aby byla věnována pozornost současné situaci a aby bylo nařízeno ověření zákonnosti a odůvodněnosti rozhodnutí státního zastupitelství v centrální části města Tver.“

O cynismu tverské administrativy hovoří také zástupci ruské akademické obce. Protestní prohlášení odsuzující demontáž pamětních desek a varující před návratem k praktikám totalitního režimu podepsalo během několika dnů na tři sta profesorů a členů ruské Akademie věd.

Jak je vidět, rozhodnutí o demontáži pamětních cedulí v Tveru bylo příliš i na ruské poměry a rozhodně jej nelze zjednodušeně vykládat jako přímou ruskou pomstu za odstranění sochy Koněva a zhoršující se polsko-ruské vztahy, jak psala mnohá zahraniční média včetně českých. Jak říká předseda správní rady Memorialu Jan Račinskij, město se prostě unáhlilo a nejspíš nejednalo na přímý rozkaz z Kremlu, i když ani jeho vina není nulová:

„Rozhodnutí je určitě místní, tverské, ovšem umožnila ho atmosféra rozsévaná z Moskvy. Všechna ta současná protipolská hysterie, všechna ta šílená historická politika s odmítáním obecně známých faktů vzbuzuje u lidí jak v Moskvě, tak i v regionech jakousi přemrštěnou úslužnost. Myslím, že činovníci v Tveru se prostě jen rozhodli předehnat lokomotivu.“

Zahraniční agent

O tom, kde přesně se tato lokomotiva zrovna nachází, je často možné jen spekulovat. Nicméně směr, který udává, je poměrně jasný: Odkazovat se na velké úspěchy v minulosti, sakralizovat vítězství ve druhé světové válce, a pokud tomuto výkladu historická fakta neodpovídají, tak je zamlčet či upozadit. Zbavit se nezávislého pohledu na sovětskou historii a vyvinit sovětský stát z odpovědnosti za miliony obětí. Aby se dalo (především před vlastními občany, ale stále častěji i směrem do zahraničí) odkazovat na Sovětský svaz jako na veskrze kladnou a pozitivní kapitolu v ruských dějinách, jejíž je nynější Rusko úspěšným dědicem.

Marginalizace nezávislých historiků a iniciativ, které předkládají argumenty neodpovídající základnímu narativu, neprobíhá centrálně řízeným tlakem, ale jednotlivé úřady a regiony ve snaze vycítit trend přistupují k vlastním opatřením (a někdy, jako v Tveru, přestřelí). Sdružení Memorial, které za svou činnosti a dlouhodobou pomoc českým badatelům dostalo v loňském roce cenu Gratias Agit od českého ministerstva zahraničních věcí, pociťuje v posledních letech zvyšující se tlak z mnoha směrů, i když je jeho intenzita proměnlivá.

V roce 2016 byl Memorial ruským ministerstvem spravedlnosti zanesen na seznam tzv. zahraničních agentů. Na přelomu loňského a letošního roku čelila organizace sérii dvaceti soudních řízení za to, že na svých sociálních sítích neměla uveden fakt o zařazení na seznam zahraničních agentů (žaloby k soudu mimochodem podala FSB v Ingušsku, nejspíš jako pomstu za tamní činnost lidskoprávních aktivistů z Memorialu). Celkem Memorial musí zaplatit téměř dva miliony korun pokut. Tuto částku se ovšem podařilo vybrat v rámci crowdfundingové kampaně a v důsledku tak získat mnoho dalších podporovatelů.

Bývalá ministryně školství Ruské federace Olga Vasiljeva v listopadu prohlásila, že školní soutěž Memorialu „Člověk v historii – 20. století“, která je součástí prestižní mezinárodní sítě Eustory, ministerstvo nadále nepodporuje a neschvaluje to, co Memorial dělá. V loňském roce byly tisíce žáků a učitelů z celého Ruska, kteří se soutěže již přes 15 let účastní, zastrašováni ze strany úřadů a tajných služeb. Letos kvůli koronaviru proběhla celá soutěž online, zúčastnilo se jí bez ohledu na loňskou vlnu zastrašování rekordních 1300 žáků a žádné nové zastrašování se nekonalo.

Kauza v Tveru bohužel není ojedinělá. Stále častěji se objevují extrémní vyjádření oficiálních ruských představitelů, jako nedávný výrok poslance dumy v Jekatěrinburgu Alexandra Kolesnikova, podle něhož se na místě masových poprav ze 30. a 40. let na tzv. 11. kilometru u Jekatěrinburgu (kde se dnes staví nový biatlonový areál) vůbec nepopravovalo a jedná se pouze o antisovětskou agitaci. I proti tomu Memorial dlouhodobě protestuje a předsedkyně Memorialu v Jekatěrinburgu Anna Pastuchova čelí dehonestačním kampaním v prokremelských televizních kanálech.

Na pohřebišti Sandarmoch leží popravené oběti z dob Velkého teroru (1937–1938) včetně několika Čechů a jeho objevitel Jurij Dmitrijev (bývalý předseda Memorialu v Karélii) sedí ve vězení s vykonstruovaným obviněním ze zneužívání adoptivní dcery. Vloni se už podruhé proběhla expedice, která se navzdory všem důkazům a archivním materiálům snažila prokázat, že na místě nejsou pohřbeny nevinné oběti masových poprav za Velkého teroru, ale rudoarmějci zastřelení Finy během sovětsko-finské zimní války. Tyto expedice pořádá Ruská vojensko-historická společnost – militaristické sdružení, jehož čestným předsedou je bývalý ruský ministr kultury Vladimir Medinskij, dnes Putinův poradce. Ten „proslul“ mimo jiné tím, že navzdory historicky vyvráceným mýtům o 28 Panfilovcích (kteří během druhé světové války měli jen s použitím granátů zastavit německý útok na Moskvu) prohlásil, že věřit legendě je důležitější než věřit archivním materiálům.

Tatáž společnost vloni vybudovala v Katyni vedle památníku povražděným polským důstojníkům nový památník údajným sovětským občanům popraveným na tomtéž místě. A na webu nového muzea, v němž o Katyňském masakru jako takovém není ani zmínka, je zdůrazněna historie Polska jako součásti Ruského impéria, hladovějící rudoarmějci v polském zajetí v letech 1920–1922 a také vynikající poválečná spolupráce mezi SSSR a Polskou lidovou republikou.

V tomto světle není kauza odstranění pamětních cedulí v Tveru velkým překvapením. Je ale dobré vědět, že se i v dnešním Rusku proti takovému rozhodnutí pořád může zvednout velká vlna odporu.