Americko-indické obavy z OBOR

Geopolitické implikace Nové Hedvábné stezky

Určitou závislost na Číně si v současnosti vytváří například Pákistán. Ve snaze zkrátit cestu zboží určeného pro export ze západních čínských provincií (které často putuje do východočínských přístavů, odkud se pak „vrací“ na západ přes Indický oceán) buduje Peking ve spolupráci s Islámábádem tzv. čínsko-pakistánský ekonomický koridor (CPEC). Koridor bude v budoucnu též sloužit k nezbytné diversifikaci dovozních tras pro suroviny a zboží putující do Číny. Země se totiž potýká s tzv. „malackým dilematem“, tedy situací, kdy až 80 % dovážené ropy putuje přes zranitelnou Malackou úžinu, jejíž celková námořní blokáda by například pro Spojené státy nebyla příliš složitá. Společný projekt v hodnotě přesahující 60 miliard USD tak zahrnuje nejen výstavbu silnic a železnic, ale rovněž rozšíření přístavu Gwadar či konstrukce hydroelektráren. Avšak i přesto, že Pákistán obdržel čínský kapitál za úrokové sazby, které by na finančním trhu těžko získal, panuje zde přirozená obava, zda bude ekonomika země schopna generovat dostatek prostředků na splácení půjček. Lze jen těžko odhadovat, jak se zachová budoucí čínská vláda, pokud se Pákistán dostane do dluhové pasti v souvislosti s budováním CPECu.

zdroj: commons.wikimedia.org

Jako analogie a pohled do budoucnosti může sloužit příklad Srí Lanky, jejíž vláda si po skončení občanské války v roce 2009 vzala řadu půjček na rozvoj infrastruktury nabízených Čínou (ale i Indií, která však nedokáže v poskytnutém kapitálu Pekingu konkurovat). Avšak v důsledku dlouhodobější neudržitelnosti splácet půjčky rozhodla vláda Srí Lanky v roce 2017 o předání 85 % podílu v komerčních aktivitách přístavu Hambantota, a to čínské firmě China Merchants Port Holdings Company (jejímž majoritním vlastníkem je čínský státní konglomerát China Merchants Group) za cenu 1.1 miliardy USD. „S touto dohodou jsme začali splácet dluhy“, řekl v parlamentu premiér Srí Lanky Ranil Wickremesinghe. Kritici dohody však argumentují, že země přichází o kontrolu nad svými strategickými aktivy a ztrácí tak část své suverenity.

Reakce regionálních velmocí na OBOR

Z tohoto pohledu mohou geopolitické implikace Nové Hedvábné stezky znepokojovat řadu světových hráčů. Například Japonsko nedávno poněkud překvapivě oznámilo, že pomůže s financováním projektů OBORu, na kterých se spolupodílí čínské a japonské soukromé společnosti. Tento krok značí, že z ekonomického hlediska je lepší propojenost Evropy a východní Asie prospěšná pro Tokio, pročež vláda Šinzó Abeho nemá důvod projekt podrývat. Zároveň lze však rozhodnutí interpretovat tak, že se Tokio vstupem do čínské iniciativy snaží okrajovat potenciální vliv Pekingu ve státech podél trasy Nové Hedvábné stezky. K vyvažování čínského vlivu totiž Japonsko zformulovalo alternativní projekt již v roce 2015 s názvem „Partnerství pro kvalitní infrastrukturu“.

Větší obavy z OBORu však panují v Indii, která vnímá rostoucí čínský vliv v sousedních státech a zvýšenou aktivitu Pekingu v Indickém Oceánu jako bezpečnostní hrozbu. Pro své znepokojení však nachází nového partnera, a to Spojené státy, které se od nástupu Donalda Trumpa několikrát ohradily vůči čínským aktivitám spojeným s OBORem.

Indický premiér Naréndra Módí využil svého prvního setkání s Donaldem Trumpem a do společného prohlášení z 26. června 2017 byla prosazena formulace, která jasně naráží na čínský OBOR. Oba státníci se v prohlášení zavazují, že budou:

„podporovat hlubší propojení regionálního hospodářství prostřednictvím transparentního rozvoje infrastruktury s využitím zodpovědných postupů dluhového financování, přičemž budou dbát na respektování státní svrchovanosti a územní celistvosti, právního státu a životního prostředí; a vyzývat ostatní státy v regionu, aby dodržovaly tyto zásady.“

I když prohlášení nezmiňuje projekt Nové Hedvábné stezky explicitně, je jasné, že se obě vlády ohradily proti politické závislosti, kterou může způsobit levný čínský kapitál proudící do sousedství Indie. Z pohledu USA jde i o to, že čím více bude konkrétně Pákistán svázaný s Čínou, tím menší vliv zde bude mít sám Washington, od něhož pákistánská vláda tradičně přijímá vojenskou, ekonomickou i rozvojovou podporu s různými výkyvy již od počátku studené války.

Americký ministr obrany James Mattis byl při svém slyšení na půdě senátního Výboru pro ozbrojené složky v říjnu 2017 již konkrétnější:

„V globalizovaném světě existuje mnoho pásem a mnoho cest, a tak žádná země by se neměla stavit do pozice, kdy diktuje jedno pásmo, jednu cestu‘.“

Přímo z úst prezidenta Trumpa podobná slova neslýcháme, což do jisté míry svědčí o jeho snaze nevyvolat dojem, že se Washington pokouší o zadržování ekonomických aktivit Číny a zároveň o potřebě si udržet Peking na své straně při řešení bezpečnostní situace na Korejském poloostrově. Nicméně nový, autoritativní dokument americké zahraniční a bezpečnostní politiky – tzv. Národní bezpečnostní strategie – publikovaný Bílým domem v prosinci 2017, opět naznačuje americké obavy z OBORu:

„Čína se snaží vytlačit Spojené státy z indo-pacifického regionu, rozšířit svůj státem-řízený ekonomický model a přeskupit region k obrazu svému“ (str. 25)

„Čína investuje miliardy dolarů do infrastruktury po celém světě […] Spojené státy poskytují alternativu k státem-řízeným investicím, které často zanechávají rozvojové země v horší situaci.“ (str. 38)

„Čínské investice do infrastruktury posilují její geopolitické aspirace […] Čína prezentuje své ambice jako vzájemně výhodné, ale čínská dominance s sebou přináší ohrožení svrchovanosti mnoha států v indo-pacifickém regionu.“ (str. 46)

zdroj: wikipedia.org

Pevnější semknutí Indie a Spojených států?

Národní bezpečnostní strategie dále naznačuje, jak se Spojené státy míní zajistit proti rostoucímu politicko-ekonomickému vlivu Číny: soustředí se na pevnější vztah s Indií. Již dva měsíce před zveřejněním strategie vystoupil americký ministr zahraničí Rex Tillerson ve washingtonském think-tanku Center for Strategic and International Studies, aby (dle názvu projevu) „definoval americký vztah k Indii pro nové století“. Tillerson zde zmínil, že současná administrativa je „odhodlaná dramaticky prohloubit“ partnerství obou zemí a že Trump a Módí jsou oddáni tomuto sblížení více než kteříkoli jiní leadeři obou zemí v minulosti. (Nutno podoktnout, že vláda Baracka Obamy se také snažila o prohloubení vztahů obou zemí) Národní bezpečnostní strategie v tomto smyslu proklamuje:

„Budeme rozšiřovat obrannou a bezpečnostní spolupráci s Indií, předním obranným partnerem Spojených států, a podporovat rostoucí indické vztahy napříč regionem.“ (str. 47)

„Posílíme naše strategické partnerství s Indií a podpoříme její ústřední roli v bezpečnostním rámci Indického oceánu a napříč širším regionem […] Při rostoucím vlivu Číny v regionu pomůžeme státům Jižní Asie zachovat si svou svrchovanost.“ (str. 50)

„Vítáme vzestup Indie jakožto klíčové globální síly a silnějšího strategického partnera v obraně. Budeme se snažit o rozšíření quadrilaterální spolupráce s Japonskem, Austrálií a Indií.“ (str. 46)

Tento odkaz na „quadrilaterální spolupráci“ mezi USA, Japonskem, Austrálií a Indií je z čínské perspektivy problematický. Skupina čtyř zemí, označovaná jako Quad, vznikla jako koncept v roce 2007 a přes čínské protesty nebyla nikdy zformalizována. Zdá se, že nová strategie tento koncept oživuje a hodlá jej používat jako platformu pro spolupráci v „Indo-pacifiku“ (symbolicky je znát Trumpův zvýšený zájem o Indii i v oficiálně používaných termínech – Obamova administrativa preferovala termín Asia-Pacific před termínem Indo-Pacific).

zdroj: wikipedia.org

V blízké době nelze očekávat nějakou formalizovanou alianci mezi Indií a Spojenými státy, mimo jiné i vzhledem ke strategické autonomii, kterou Nové Dillí uplatňuje od dob studené války, kdy stálo v čele tzv. Hnutí nezúčastněných. Avšak podle tónu zahraniční politiky, kterou formuluje současná americká exekutiva (byť se občas jeví jako nekonzistentní) se skutečně zdá, že před americko-indickými vztahy se otevírá nová kapitola. I indická strategická kultura se v tomto smyslu mění a někteří armádní a političtí činitelé se vyslovují pro opuštění doktríny strategické autonomie, jelikož podle nich jen s pomocí spojenců bude Indie moci čelit potenciální čínské bezpečnostní hrozbě.

Každá akce v mezinárodním systému vyvolá reakci, pročež z výše popsaného plyne hlubší otázka. Když rostoucí čínský vliv podél Nové Hedvábné stezky nutí Indii a Spojné státy reagovat formou bližší spolupráce, jaká bude následná reakce Pekingu? Pokud se skutečně prohloubí spolupráce Indie a USA a rozvine se platforma Quad, nebude Čína tyto kroky vnímat jako snahu o vyvažování a v důsledku bude ještě bedlivěji chránit své zájmy v Indo-pacifiku? V takové situaci se bezpečnostní dynamika v regionu může dostat do spirály vzájemného balancování a nastartovat tak hon na partnery a na tvorbu regionálních, vzájemně se vyvažujících bloků. Pokud bude administrativa Donalda Trumpa skutečně následovat myšlení zakotvené v nové strategii, bude to mít dalekosáhlé dopady na bezpečnostní dynamiku v Indo-pacifiku. Během administrativy Donalda Trumpa tak můžeme být svědky nejvýraznějšího přeskupování sil v tomto regionu od konce studené války.

O autorovi

PhDr. Jan Hornát, PhD. působí na Katedře severoamerických studií IMS FSV Univerzity Karlovy a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se bilaterálními vztahy USA-ČLR, teorií demokratizace, a vnitřní a zahraniční politikou USA.