Co znamená klimatická krize pro mezinárodní politiku a diplomacii?

1⁄3 — Jak podle vás klimatická krize proměnila mezinárodní politiku?

Mats Braun: Několika různými způsoby. Reakce na dopady klimatické změny a obrat k uhlíkově neutrální ekonomice mění význam a zdroje ekonomické síly států. Státy závislé na exportu fosilních paliv budou ztrácet příjmy a vliv. Již před brutální ruskou invazí na Ukrajinu bylo tedy jasné, že evropská Zelená dohoda má geopolitický rozměr. Zároveň, jiné zdroje a nerostné suroviny nabývají na významu. Některé z nich ale zároveň mohou zvýšit závislost na ostatních zemích, např. na Číně, tady je tedy další geopolitický rozměr. Jiným, přímějším dopadem klimatické změny je, že určité regiony světa se stávají náročnějšími pro život kvůli stále častějším obdobím sucha, povodní a bouří. To přináší nejen hromadnou migraci, ale také politické napětí a konflikty. Obzvláště citelně tyto problémy dopadají na chudší regiony. Migrace se stává palčivým tématem zejména pro ty státy, jež již nyní hostí vysoký počet uprchlíků ze sousedních zemí, jako je např. Bangladéš. 

Bronislava Tomášová: Stále znatelnější dopady změny klimatu vidíme všude ve světě a nejcitelněji dopadají na země podílející se na tvorbě skleníkových plynů nejméně. Narůstá tak napětí, kterého rády využívají nově se rodící globální mocnosti v čele s Čínou. V některých oblastech světa, zejména v Africe, se změna klimatu stává i spouštěčem konfliktů. Potenciál hrozby změny klimatu pro mezinárodní mír a bezpečnost, ale i destabilizaci světové ekonomiky a finančních trhů s rostoucím oteplováním narůstá. Přijímání opatření k prevenci a zmírňování těchto dopadů je tak dnes v centru pozornosti mezinárodní politiky. Snaha o snižování skleníkových plynů je do velké míry spojena s hledáním nových technologických řešení pro dekarbonizaci ekonomiky. Je zřejmé, že ti, kteří pro tyto technologie utvářejí trhy, normy a standardy, budou patřit k vítězům nového geo-ekonomického uspořádání. Z geo-ekonomické síly pak vychází i síla geopolitická, tedy i síla ovlivňovat pravidla světového řádu, včetně uchování hodnot demokracie a lidských práv. 

Naďa Johanisová: Obávám se, že nikoliv dostatečně. Klimatický rozvrat, jehož jsme svědky, má kořeny hluboko ve fungování našich institucí a v převládající ideologii vycházející z osvícenské představy věčného pokroku a směřování ke zlatému věku. Prostředkem k jejich dosažení má být ekonomický růst a neregulovaný pohyb zboží a kapitálu po světě. Jsou to ale právě tyto faktory, které vedou k ekologické a sociální dezintegraci. Klimatický rozvrat je příležitostí klást si podstatné otázky (Jak docílit nerůstu bez společenských otřesů? Jak omezit systémové tlaky na ekonomický růst? Jak zabránit ekologickému dumpingu a nadvládě „trhů“, které brání skutečně účinným klimatickým politikám?). Tuto příležitost mezinárodní politické elity zatím nevyužily. Zelená dohoda pro Evropu je dobrým příkladem snah o kulatý čtverec: Jedním dechem vzývá ekonomický růst a snížení emisí (které přitom jdou proti sobě) a zdůrazňuje povrchní technologická řešení (jako je podpora elektromobilů) namísto hlubších systémových.

Klára Bělíčková: Klimatická krize neustále proměňuje veškerou politiku. Každý den jsme jako státy, a hlavně  lidé, stavěni do pozice, kdy se rychle musíme rozhodovat, jak v kontextu globálních změn klimatu zareagujeme. Myslím si, že klimatická krize na mezinárodním poli otevírá mnoho dalších témat, které jsou, ať už sekundárně, nebo přímo na klimatu navázané. Napadá mě třeba rozdíl mezi východní a západní Evropou, dopady změn na ženy, menšiny a jiné skupiny obyvatel, otevřely se nové debaty o migračních krizích a přichází nový tlak od běžných občanek a občanů na akci na mezinárodní úrovni. Proč by třeba Francie měla vybudovat jeden z nejdelších ropovodů svého typu na světě přes Ugandu, když se potřebujeme zbavovat fosilních paliv? Zároveň ale konzervativní strany vlastně následují dezinformační kampaně fosilního průmyslu a celou diskusi (a v závěru konkrétní opatření) zbrzďují a odvádějí pozornost od skutečných problémů na místní i mezinárodní úrovni.

2⁄3 — Co tyto změny znamenají pro českou zahraniční politiku a jak můžeme být lépe schopni na ně reagovat?

Mats Braun: Musíme si uvědomit, že klimatická krize představuje skutečnou bezpečnostní výzvu. Je nezbytné chápat širší důsledky změny klimatu a uvědomit si, že nedopadají pouze na tzv. globální Jih. Extrémní klimatické jevy různého druhu, tedy povodně, bouře, sucho a podobně, budou pravděpodobně častější i ve střední Evropě. Z toho důvodu je aktivní a ambicióznější klimatická diplomacie rovněž v zájmu České republiky. Vnější komentátoři hodnotili pozitivně práci českého předsednictví EU na COP27. Je ale důležité nadále zůstávat konstruktivním partnerem v této oblasti, i když to zrovna není součástí práce během předsednictví. V neposlední řadě je pro zahraniční politiku zásadní být připraveni na důsledky klimatické změny a zahrnout její dopady do analýz budoucího vývoje v různých částech světa.

Bronislava Tomášová: Dnes již nelze hovořit o tom, že agenda změny klimatu je výlučně agendou ministerstev životního prostředí. Hrozby i příležitosti spojené se změnou klimatu včetně geopolitických souvislostí posouvají tuto agendu do centra zahraniční politiky. I samotná povaha Pařížské dohody a jejích cílů vytváří nové pole působnosti pro každodenní diplomacii a využívání různých zahraničněpolitických nástrojů. Dnes již vesměs neexistuje komplexnější diplomatické jednání, které by se této problematiky nedotknulo. Česká zahraniční politika se aktuálně angažuje zejména v oblasti klimatické bezpečnosti a snaží se více reflektovat příležitosti vyplývající ze změny klimatu pro české firmy. Důležitá je spolupráce MZV s dalšími resorty, protože klimatická diplomacie dnes znamená i mezinárodní spolupráci napříč sektory pro podporu zelené transformace. Opomenout nelze ani aktivní účast na formování efektivní zelené diplomacie EU nebo angažovanost v nově se utvářející klimatické politice NATO.

Naďa Johanisová: Naši politici tradičně klimatickou změnu bagatelizovali či ignorovali. Václav Klaus a Miloš Zeman byli dokonce klimatickými popírači. I dnes je u nás velmi krotká Zelená dohoda pro Evropu politiky často kritizována jako příliš radikální. Ovšem díky ní jsou naši politici nuceni o tématu přece jen alespoň hovořit a zabývat se jím. Domnívám se, že zvýšený zájem ve světě o omezování (mitigaci) a přizpůsobení se (adaptaci) ve vztahu ke klimatickému rozvratu, spojený s extrémními klimatickými jevy ve světě i u nás (které bohužel akcelerují), bude postupně nutit naše politiky se tomto oboru alespoň dovzdělat. Neumím si ale zatím představit, že by hráli nějakou významnou roli ve světové debatě o skutečných kořenech klimatické změny a o komplexnějších řešeních. Na vině je i to, že nemáme silnou stranu Zelených, a prakticky žádnou demokratickou levici. Řešení klimatického rozvratu přitom musí být sociálně spravedlivé – se současným liberálně pravicovým laděním naší společnosti příliš nesouzní.

Klára Bělíčková: Tyto změny jsou nové pro většinu států celého světa. Jako Česká republika ale musíme začít hlavně v domácí politice, protože ta se promítá na mezinárodní úrovni. Pokud budeme jednat přesně opačně než zbytek Evropy, nebudeme připraveni na přechod na obnovitelné zdroje energie, naše energie bude drahá, nedostane podporu rekultivace a podobně. S popíráním a nekonečným oddalováním řešení nebudeme připraveni ani na adaptaci, natož mitigaci, politici ani občané nebudou mít o konkrétních opatřeních povědomí. To znamená, že nebudeme prosperovat ani v mezinárodní politice. Musíme ale řešit i další sociální problémy, jež klimatická krize prohlubuje, jako je genderová nerovnost, rozdíly mezi různými částmi republiky, diskriminace menšin a konečně si přiznat, že fosilní oligarchie je téma. Daniel Křetínský je stejná hrozba pro demokracii jako Andrej Babiš – vydělává na klimatické krizi, vlastní média, obchoduje s ruským plynem, jen nestojí v prvních řadách politiky. To jsou debaty, které se na mezinárodní úrovni vedou, jenže my na ně nejsme připraveni.

3⁄3 — V rámci tohoto čísla Mezinárodní politiky se věnujeme také sociálním a genderovým otázkám spojeným s klimatickou změnou. Co podle vás může česká zahraniční politika konkrétně udělat, aby se lépe vyrovnala s genderově podmíněnými dopady klimatické krize a dopady klimatických změn na ty nejzranitelnější?

Mats Braun: Klimatická spravedlnost ve své podstatě znamená identifikaci a uznání rozdílných dopadů změny klimatu na různé skupiny. Zranitelné společenské skupiny, zejména na tzv. globálním Jihu, jsou nejsilněji negativně postiženy klimatickou změnou, přičemž ženy a dívky jsou více postiženy suchem a nedostatkem vody než muži. Klíčovým bodem je uznání rozmanitosti různých společností a při promýšlení přístupů k mitigaci a adaptaci na klimatickou změnu je nezbytné zahrnout různé druhy společenských aktérů. Dalším tématem je odpovědnost bohatší části světa za klimatickou změnu. Evropská unie je globálním lídrem v politice zmírňování dopadů změn klimatu. Zároveň ale i když uznává, že otázky klimatické spravedlnosti musí být řešeny, tak se EU stále snaží udržovat své celkové bohatství. To má i své paradoxy, v Česku si tak nejsme vědomi toho, že naše země patří mezi největší producenty skleníkových plynů na hlavu v rámci EU.

Bronislava Tomášová: Zohledňování role žen a dívek i různých dalších zranitelných skupin ve společnosti patří k základním principům klimatické bezpečnosti. Česko se přitom v této oblasti soustředí na práci v terénu přes konkrétní projekty rozvojové spolupráce či účastí na projektech mezinárodních organizací, např. OBSE na západním Balkáně. Jsme si dobře vědomi, že změna klimatu může být příležitostí právě i pro posílení lidských práv, zejména žen, dětí a marginalizovaných skupin. Jejich lepším začleňováním do rozhodovacích procesů při budování klimatické odolnosti, především na lokální úrovni jako např. při hospodaření s půdou či vodou, má ve svém důsledku také pozitivní dopad na budování míru, hlavně v zemích historicky postižených konflikty a vysokou mírou potenciální nestability.

Naďa Johanisová: Klimatické změny dopadají nejvíc na drobné zemědělce (kteří přitom produkují 70 % světových potravin) a na samozásobitele, kteří jsou v přímém kontaktu s půdou a čelí suchům, požárům a dalším mimořádným událostem. Velká část z nich jsou právě ženy. Česká republika by se měla veřejně přihlásit k myšlence potravinové suverenity, jež nad imperativy globálního obchodu staví práva jednotlivých zemí podporovat a chránit své drobné potravinové producenty a lokální produkci pro lokání spotřebu. Takové politiky mají zároveň význam pro mitigaci klimatické změny. Nebezpečím pro zranitelné skupiny např. v Africe či Latinské Americe je ale i tlak na těžbu nerostů, potřebných k přechodu na obnovitelné zdroje energie, jako je kobalt či lithium. „Zelená transformace“ ve svém povrchním až naivním pojetí tak hrozí deja vu – další vlnou extrakcí surovin z „periferie“ směrem k „jádru“. Na takovéto problémy by politici měli upozorňovat na mezinárodních fórech, stejně jako na problematický dopad tzv. carbon offsettingu, který prosazuje evropská Zelená dohoda.

Klára Bělíčková: Je to složitá otázka, ale jednoduše musíme být více sociální. Klimatická krize prohlubuje všechny nerovnosti a víme, že její následky dopadají nejvíce na ty nejchudší, ženy a menšiny; ti ale za klimatickou krizi mohou nejméně. Je to složitý systém, jenž se těžko nabourává. Základem je, aby se i do mezinárodní politiky dostávali lidé, o kterých se rozhoduje. Následně je třeba podporovat konkrétní opatření sociální politiky, jako je sociální bydlení, podpora zaostávajících regionů, budování veřejné udržitelné dopravy, kvalitní vzdělávání v místech, kde chybí, stejně tak zdravotnictví, přijetí Istanbulské úmluvy, vystoupení z Energetické charty, dialog o zkráceném pracovním týdnu a mnoho dalšího... To jsou témata, která se otevírají, a to i pro zahraniční politiku, ale v Česku zatím končí jen u diskusí. Jestli tak moc toužíme být „Západem“, musíme přestat vnímat slovo sociální jako synonymum pro nedemokratické. Věřím, že z toho v závěru dokážeme profitovat a vybudovat udržitelnější svět, protože „klimatická spravedlnost bude“.