Česko-africké vztahy po ruské invazi na Ukrajinu: hledání cesty ze vzájemného odcizení

Ruská invaze na Ukrajinu ve světě oživila vzorce geopolitického myšlení z dob studené války. Nejsilněji se projevily zejména ve státech Evropské unie, které byly součástí sovětského bloku, včetně Česka. Velmi intenzivně však rezonují i v zemích tehdejšího třetího světa a především Afriky, která usilovala o zachování neutrality v konfliktu mezi někdejším Západem a Východem. Propast v již tak odlišném myšlení mezi globálním Severem a Jihem se tak dále prohloubila a ohrožuje i slibně se rozvíjející vztahy mezi ČR a Afrikou, kde bude na konci století pravděpodobně žít více než 40 % světové populace.

Česká rozhodovací sféra mívá nezřídka problémy vyhodnotit národní zájmy v Africe, Asii a Latinské Americe samostatně. Místo toho je druhotně odvozuje od zájmů EU či dalších spojenců. V případě vztahu k Africe však v Česku do hry vstoupily především právě geopolitické reminiscence. Od února 2022 tak dominuje pohled, ve kterém je Afrika „bitevní pole, kde musíme zvítězit nad ruským narativem“.1 Toto chápání je však v protikladu k africkému politickému diskurzu, který se naopak vymezuje proti pojetí kontinentu jako pouhého objektu velmocenských zájmů.

Vládní Strategie pro působení České republiky v Africe z dílny MZV přijatá s půlročním odstupem od ruské invaze je bezesporu kvalitním, komplexním a do velké míry progresivním dokumentem. Obsahuje ovšem hned 33 odkazů na Rusko (a jen devět na podstatně aktivnější Čínu). Zároveň dokonce třikrát opakuje tezi, že v Africe je Česko vnímáno jako nestranné a koloniální minulostí nezatížené.

Tato kapitola upozorňuje, že dynamika současného geopolitického myšlení toto zatížení naopak posílila jak na straně Česka, tak i samotných afrických zemí. Česká i unijní diplomacie proto stojí před výzvou zabránit ještě většímu odcizení mezi oběma bloky. K tomu je nutná nejen reflexe vlastních východisek, ale také lepší pochopení geopolitického uvažování na africkém kontinentě.

Problém I: zátěž minulosti jako překážka na africké straně

Neochota téměř poloviny afrických států odsoudit ruskou invazi při březnovém hlasování ve Valném shromáždění OSN byla pro mnohé překvapením. Vedle aktérů s nejsilnějšími vazbami k Rusku totiž rezoluci nepodpořily ani další země, zejména pak ty se silnou protikoloniální tradicí a historií kladných postojů k Sovětskému svazu. Jeho historická podpora protikoloniálních hnutí je totiž neoddiskutovatelná a z afrického pohledu zcela zastiňuje totalitární povahu sovětského zřízení i imperiální politiku SSSR ve Evropě.

Pozitivní vnímání sovětské role pak přešlo téměř výhradně na Rusko, zatímco Ukrajinu si s ním Afrika tolik nespojuje. Ukrajina jako součást SSSR přitom během studené války Africe nenabízela – a dodnes nepřestala nabízet – jen příležitosti pro vysokoškolské studium, ale podílela se třeba i na vojenském výcviku národně osvobozeneckých hnutí. Obavy o bezpečnost afrických studentů a studentek bezprostředně po ruském útoku a silně medializované případy nerovného zacházení při evakuaci navíc přiřkly obvinění z rasismu především Ukrajině – a ne Rusku, kde přitom zůstává endemickým problémem.

Vedle historického kontextu je také třeba porozumět, že z afrického pohledu je válka proti Ukrajině vzdálený konflikt na jiném kontinentě. Běžní Afričané a Afričanky, ale ani místní politici a političky často nemají o nic větší potřebu snažit se jej pochopit, než je tomu v případě Evropanů a Evropanek u afrických konfliktů. Protiruské rámování českého vztahu k Africe tak předpokládá povědomí a interpretaci ukrajinské situace, která v Africe zkrátka neexistuje.

Průzkumy Afrobarometru napříč kontinentem také dokazují, že nejen elity, ale i běžní občané a občanky afrických zemí velmi dobře rozlišují mezi praktickými přínosy jednotlivých mocenských hráčů. Afričané a Afričanky např. oceňují bezprostřední benefity Čínou vybudované infrastruktury, zůstávají ale skeptičtí k jejímu rozvojovému modelu, preferují demokracii a kladou velký důraz na odpovědnost politiků občanům. I přes větší část nerozhodnutých přesto stále vnímají Rusko méně negativně, než vnímají bývalé koloniální mocnosti.

Problém II: zátěž minulosti jako překážka na české straně

Historické reflexy Afričanů a Afričanek můžeme z Česka ovlivnit jen obtížně. Pokud ale propadneme sílícímu narativu o Africe jako předmětu svárů velmocí v nové studené válce a budeme africké země přesvědčovat proti spolupráci s Ruskem a popř. i Čínou, naše strategie může být nakonec kontraproduktivní.

Přístup „zadržování“ totiž africkým zemím de facto upírá svrchovanost a právo provádět samostatnou, vzájemně výhodnou politiku s vícero partnery. K opačnému, africké zájmy respektujícímu přístupu se proto přihlásily i Spojené státy a namísto soutěžení s Čínou se v Africe snaží zaměřovat na oblasti s vlastní přidanou hodnotou (byť v praxi je prosazování této politiky složitější).

Stejně tak je omylem odřezávat se od dědictví působení v rámci bývalého východního bloku. V africkém vnímání totiž neexistuje mezi Československem a Českem žádný zlom. Československo nebylo v Africe nikdy nestranným hráčem. Naopak se výrazně angažovalo v budování kapacit nových států a nepřímo se účastnilo zástupných válek na kontinentu. Z toto důvodu bývalo vnímáno spíše jako samostatný hráč, možná jako satelit, ale nikoliv pouhý vazal či kolonie Sovětského svazu.4 Proto je dnešní srovnávání Československa a Afriky jako obětí impéria z afrického pohledu špatně pochopitelné.

Identifikace se Západem pak u samostatného Česka vedla k jisté netečnosti vůči porušování mezinárodních norem ze strany západních států, jakkoliv tyto prohřešky správně kritizujeme např. právě u Ruska a Číny. Ze strany Afriky, která není a nikdy nebyla ani Západem, ani Východem, je ale porušování mezinárodního práva a lidských práv skutečně „prašť jako uhoď“, což vysvětluje její potřebu odstupu a nezávislosti. Kromě nestranného zhodnocení a rehabilitace československého působení v Africe je proto v české politice nutné kriticky reflektovat i tento problém.

Důsledky pro Česko a EU

Vztahy mezi Afrikou a EU se nacházejí v krizi. Česko zde může přispět nejen k narovnání vlastního vztahu k Africe, ale i k celoevropské sebereflexi a citlivější politice paměti. Bez zhodnocení nejednoznačné, zdaleka nejen negativní role současné Evropské unie v africké historii totiž není možné vytvořit politiku založenou na skutečném partnerství, o kterou EU dlouhodobě bezúspěšně usiluje.

V praktické rovině bude pro Evropskou unii v nadcházejících letech klíčové využít relativně stabilnějšího společného rozpočtu oproti rozpočtům členských států pro udržení své africké politiky ve světle očekávané prioritizace Ukrajiny a východního sousedství. Zároveň ale bude Evropská komise muset projít hlubokou sebereflexí a úpravou vnějších politik tak, aby využila objemu rozvojové pomoci k budování vzájemně prospěšných partnerství s africkými vládami i občanskou společností. Vnímání EU zůstává nesmazatelně zatížené africkými zkušenostmi s evropskými koloniálními velmocemi. Potřeba změny ale vytváří prostor pro země jako Česko, pokud ovšem správně uchopí svoji roli.

Dobře míněná snaha neztrácet zřetel z Afriky skrze její uchopení optikou střetu s Ruskem totiž může svádět ke kontraproduktivním postojům vůči africkým zemím. Ruské dezinformační kampaně v Africe a specificky v Sahelu, na něž česká diplomacie intenzivně upozorňuje, jsou skutečným problémem. Politika zadržování Ruska v této specifické oblasti konkrétní nabídkou českých kapacit pro práci s dezinformacemi má jistě smysl. Česká republika by se však měla především zaměřit na samotnou proměnu vnější politiky EU procházející vystřízlivěním po neúspěchu čelení mnohočetným krizím v Sahelu a zejména v Mali, ze kterého se EU i její členské státy stahují.

Výhled: bez politické vůle v Africe neoslabí jen Rusko, ale i EU

Válka na Ukrajině Rusko v Africe neposílí. Ať již příčinu přímých či nepřímých dopadů ozbrojeného konfliktu na Ukrajině připíší africké vlády kterékoli straně, párijský status Ruska se bude prohlubovat s omezením jeho hospodářských kapacit. Pokračující válka může dále zejména vyčerpat výrobní a vývozní kapacity vojenského materiálu, který je hlavním zdrojem ruských příjmů. Ruské zaměření na nestabilní režimy – strategie, kterou již Čína opustila – se rovněž z dlouhodobého hlediska nevyplácí.

To neznamená, že Rusko v Africe ztratí schopnost generovat devizové příjmy prodejem nerostných a zemědělských surovin a v omezené míře nabízet za úplatu vojenské a bezpečnostní služby. Dále bude podrývat politickou stabilitu afrických zemí a pozici Evropské unie prostřednictvím nízkonákladových zásahů do informačního prostoru a konečně také využívat mezilidských vztahů a „protiimperialistického“ kapitálu sympatií získaných během i po konci studené války.

Koncentrace finančně náročné podpory ve východním sousedství ale těžko zabrání efektu vytlačování pomoci jiným regionům i v samotné Evropské unii. Oslabené příjmy vlád v důsledku zpomalení růstu povedou k silnému tlaku na stávající financování politik v jižním sousedství. Lepší povědomí o geopolitických posunech v Africe tento efekt jen těžko kompenzuje.

Vzhledem k dlouhodobému způsobu fungování unijních politik toto riziko leží především na úrovni bilaterálních vztahů. Výhoda strukturálních kapacit leží nesrovnatelně více na straně Evropy než Ruska. Pokud však EU svoji politiku výrazně nezefektivní a neposílí její soudržnost, z evropského zpomalení budou v Africe opět profitovat zejména Čína, Indie, Turecko nebo země Perského zálivu podobně jako během pandemie COVID-19.

• Posilování ruských aktivit v Africe je často spíše důsledkem selhání afrických a evropských politik než jejich příčinou. Česká republika a Evropská unie by měly vzájemné partnerství stavět na základě společných zájmů spíše než na základě negativního protiruského, popř. i protičínského rámování. 
• Česká republika by měla porozumět a ve své strategické komunikaci a veřejné diplomacii respektovat historické úsilí afrických zemí nepřipojovat se exkluzivně k žádnému geopolitickému bloku.
• Česká diplomacie by ve vztahu k Africe měla opustit sebevnímání Československa během studené války jako oběti Sovětského svazu a přihlásit se ke svým historickým přínosům v intenzivní podpoře budování nezávislých afrických států.

Kapitola vyšla v letošní výroční publikaci “Svět v proměnách 2023: Analýzy ÚMV”.