České zájmy 2021: Analýzy ÚMV

Úvod

Svět, ve kterém se odehrává česká zahraniční politika, je světem nestálým; světem proměn; světem stasis. Pandemie COVID-19 patrně zvolna odezní, socioekonomické a potažmo politické pnutí, které se bude z úrovně národních států přelévat do prostoru globální politiky a katalyzovat již přítomné disruptivní trendy, však zůstane. Ruská agrese na Ukrajině zanechala v troskách evropskou bezpečnostní architekturu, zároveň i pokud se konflikt nevyhrotí ve válku regionální, jeho dopad na předivo globálních politických a ekonomických vztahů je již nyní patrný – a bezpochyby poroste. Potvrzuje se tak mj. teze, že pokračující ústup americké hegemonie a posuny k bipolarizaci struktury mezinárodní politiky s tím, jak se USA a Čína ve svých kapacitách vzdalují ostatním a dostávají se na kolizní kurz jak v tradiční geopolitice (Asie a Tichomoří), tak nových plánech globální politiky (kyberprostor), vede i k nižší schopnosti zklidňovat napětí v regionálních bezpečnostních systémech.

Konvenční válka na evropském kontinentě o rozměrech nevídaných od konce druhé světové války povzbudila k akci i Evropskou unii. Zejména německé Zeitenwende, pokud bude dokonáno, nese příslib posílené integrace v oblasti obrany a bezpečnosti. Nový Strategický kompas poté určuje konkrétní směr a cíle, kterých by EU měla v příští dekádě dosáhnout. Revize společné analýzy hrozeb, jež by v souvislosti s rozpoutáním konfliktu na Ukrajině měla za koordinace SIAC (Single Intelligence Analysis Capacity) v rámci EEAS začít do konce tohoto roku, může potom nechat vzniknout doplňujícímu balíčku aktivit, zvlášť pokud se rozjíždějící vlak v mezičase (opět) nezastaví. I tak bude ale EU daleka ambice, kterou si vytyčila ve své Globální strategii (2016) – stát se strategickým aktérem, jenž disponuje rozhodností a schopnostmi sebevědomě spoluurčovat řád světové politiky. A i pokud bude mezi Ukrajinou a Ruskem nastolen křehký mír, a mezi NATO a Ruskem povládne válka pouze studená, Evropa nadále nebude obklopena markami v podobě dobře a spravedlivě spravovaných a stabilních zemí, ale bude svírána prstencem lokálních krizí od východní Evropy přes Kavkaz a Blízký východ až po Etiopii, Súdán a Sahel zůstávající nejméně stabilním světovým regionem a současným epicentrem teroristického násilí.

Světová politika nesestává jen z politické mapy, ale i z mapy ekonomické; mapy globalizované výroby a spotřeby a přeshraničních toků lidí, zboží, kapitálu a ideologií. I tato mapa prochází, nejen díky dopadům pandemie a sankcí uvalených na Ruskou federaci na dodavatelské řetězce a další globální toky, dynamickou proměnou, která přidává k základnímu organizujícímu konceptu moderní světové politiky, suverenitě, nová adjektiva – mezi jinými „digitální“. A zatímco národní státy nejsou s to dostatečně řešit problém kolektivní akce v oblasti změny klimatu, na půdě EU se zelená transformace spolu s postcovidovou obnovou a souvisejícím střetem o principy, jimiž se mají při opouštění fosilních paliv řídit, a způsob rozdělení prostředků stává kvapně politickým tématem, které rozděluje a odcizuje. Ukrajinská krize sice ukazuje rychlostí nevynikající, ale přece jen rozhodnou součinnost členských států, odhaluje ale zároveň třecí plochy v klíčových otázkách jako odkud čerpat a jak ukládat energetické zdroje tak, aby byly omezeny – nebo ještě lépe – odstraněny zranitelnosti plynoucí ze závislosti na ruských dodávkách.

Na pozadí těchto dramatických dějů nastoupila v ČR nová vláda. Její programové prohlášení obsahuje řadu konstant české zahraniční politiky, od zakotvení v evropských a transatlantických strukturách přes blízké vztahy s Izraelem po podporu prosazování lidských práv a demokracie ve světě; zároveň ale snahu ji v jiných oblastech – mj. vztahů s Ruskem a Čínou – revidovat a na proměňující se mezinárodní prostředí adaptovat.

Publikace, kterou držíte v rukou, je odborným příspěvkem k úvahám o nastavení kurzu české zahraniční politiky – nastavení, jež musí být založeno na politickém rozhodnutí, které se však může opřít o expertizu nejen popisující stav věcí, ale uplatňující konceptuální nástroje, díky nimž může nahlížet za horizonty a posouvat meze politické představivosti a praxe. Zde použité konceptuální nástroje vycházejí z kritérií legitimního národního zájmu, která byla v minulosti rozpracována v ÚMV. Těmito kritérii jsou relevance, konsenzus a vnější přijatelnost. Kategorie přitom na těchto základech konkretizuje a adaptuje po procesních liniích. Ke kritériu relevance, spočívající v tom, že určitá politika zásadním způsobem ovlivňuje společenství, podstatně proměňuje jeho základní charakteristiky nebo mu díky ní vznikají důležitá práva a povinnosti, doplňuje, že relevantní nemůže být dost dobře politika, která je společenství vnucena jednou zájmovou skupinou, jíž vyhovuje, a která může disponovat schopností mobilizovat prostředky k tomu, aby byl její zájem osvojen a prosazován vládou bez deliberativního procesu vycházejícího z obecně liberální koncepce politiky, na níž jsou první dvě výše zmíněná kritéria založena. Na konsenzus nenahlíží nikoliv jako na proměnnou se dvěma hodnotami (přítomný/nepřítomný), ale spíše sleduje proces jeho společenského ustavení a usazení. U třetího kritéria, vnější přijatelnosti, potom podtrhává, že jeho začlenění není vedeno snahou o outsourcing národní suverenity, ale opírá se o předpoklad – dnes vzhledem k fragmentaci mezinárodního práva a společnosti namnoze zpochybňovaný – že legitimní zahraniční politika státu je v souladu s pravidly širšího politického společenství, jehož je nevyhnutelně součástí. Podmínkou pro platnost tohoto kritéria legitimního zájmu nicméně je, že pravidla tohoto širšího společenství odkazují k jeho konstitutivním normám a nejsou ustavována donucením.

Zde obsažené studie, s tématy pečlivě vybranými tak, aby se vztahovala k živým oblastem české zahraniční politiky – od vztahu k Spojeným státům a Číně, digitální suverenity a politice postcovidové obnovy v EU přes rozvojovou spolupráci a pozici k Izraeli a Palestině až k mimořádně složité relaci s Ruskem a krizi ve vztazích s Polskem –, nicméně nepracují s těmito kritérii mechanicky. Jednotlivé kapitoly obsahující analytické části, ale i strategický výhled (foresight) a praktická doporučení, otevírají prostor pro kritické zhodnocení této koncepce a jejích jednotlivých stavebních bloků. Tento kritický přístup je plně v souladu s druhým cílem knihy, kterým je vedle prakticky využitelné expertizy i otevření prostoru k ustavení nového konceptuálního rámce pro analýzu české zahraniční politiky včetně nástrojů pro odborně založené promýšlení národního zájmu. Na základech dlouhé řady výročních analýz české zahraniční politiky z dílny ÚMV tak publikace usiluje zároveň o příspěvek k naplnění záměru nového projektu TA ČR ÉTA Odborná komunikace jako nástroj posilování společenské odolnosti v postfaktické době (CURIE) – vyvinout a testovat nástroje pro účinnou komunikaci vědecké expertizy za účelem kompetentní veřejné politiky a posilování důvěry ve státní instituce i instituce expertního vědění a tím zvyšování společenské resilience nutné ke zvládání rizik, kterým naše společnost čelí.