Zásadní a osudové jaderně-zbrojní dilema

V této souvislosti reflexe poukazuje na slepou uličku, do které se dostal americko-ruský kontrolně-zbrojní proces a strategický dialog, v důsledku vyostřených vzájemných vztahů a pokračující válce na Ukrajině. Rozebírá rovněž předpokládaný vývoj v oblasti jaderných zbraní s přihlédnutím k varování amerického Pentagonu o možném nárůstu čínského jaderného arzenálu. Závěry zejména konstatují hlavní dilema dalšího vývoje v této oblasti. Je jím buď zahájení jednání hlavních jaderných mocností o kontrole zbrojení a snížení jaderného rizika, nebo rostoucí spirála nákladných a bezpečnostně-rizikových závodů v jaderném zbrojení. Jako dočasné řešení této bezpečnostní krize se ukazuje možnost přijetí eticko-morálního závazku pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN, tzv. P5 (USA, Ruská federace, Čína, Francie a Velká Británie), k „odpovědnému jadernému chování“, prosazované americkou administrativou.

Rizika použití jaderných zbraní

Jaderné zbraně se řadí mezi zbraně hromadného ničení. Na rozdíl od dalších dvou obdobných zbraní, tj. chemických a biologických (bakteriologických), mají výrazně vyšší destrukční účinky. Ničí nejen živou sílu a materiální hodnoty, ale rovněž devastují a dlouhodobě zamořují životní prostředí. Nerozlišují mezi bojujícími jednotkami a civilním obyvatelstvem a způsobují nadměrné utrpení, což je v rozporu s mezinárodním humanitárním právem.

Hlavními fyzikálními projevy výbuchu jaderných zbraní jsou ohnivý záblesk, vysoký žár přerůstající v ohnivé bouře, tlaková vlna, pronikavá radiace, elektromagnetický impuls vyřazující z činnosti elektronická zařízení a dlouhodobé radioaktivní zamoření. Odhaduje se, že v případě vypuknutí jaderné války by trosky a zemina vyvržené do atmosféry vytvořily příkrov zabraňující přístupu slunečních paprsků a došlo by k tzv. jaderné zimě. Jejím důsledkem by byl globální ekonomický rozvrat a následný hladomor, znásobený zamořeným životním prostředím.

Výbušná síla jaderných hlavic strategických nosičů tzv. jaderné triády (pozemní, letecké, námořní), s doletem nad 5500 km, se uvádí v milionech tun konvenční trinitrotoluenové výbušniny (TNT). Zmíněné nosiče mohou nést několik hlavic a okolo 2000 těchto zbraní je ve vysokém stupni připravenosti k odpálení, která se počítá v minutách. Obě americké atomové bomby svržené 6. a 9. 8. 1945 na japonská města Hirošimu a Nagasaki měly výbušnou sílu několik tisíc tun TNT („hirošimská“ asi 15 kt TNT). Ničivým následkem jejich výbuchů bylo okolo 200 000 obětí a totální destrukce obou měst. V případě použití megatunových náloží by se oběti zřejmě počítaly v milionech.

K výbuchu jaderných zbraní nebo jeho bezprostřední hrozby přitom nemusí dojít pouze při vypuknutí jaderné války. Historie zná řadu příkladů, kdy v důsledku technické závady, lidského opomenutí nebo chybného výkladu chování protivníka mohlo relativně snadno dojít k jaderné tragédii s nepředstavitelnými důsledky.

Jaderné vojenské havárie se v kódovém označení americké armády registrují jako „zlomené šípy“. V  šedesátých a sedmdesátých letech minulého století např. došlo k několika haváriím amerických strategických bombardérů B-52, často spojeným s tankováním za letu. V této souvislosti bylo uvolněno několik vodíkových bomb s megatunovou náloží, kterým při dopadu naštěstí ve výbuchu zabránil pojistný systém. Stalo se tak např. v roce 1961 u městečka Goldsboro v Severní Karolině a o několik let později ve španělském Palomares, kde tři vodíkové bomby spadly na pevninu a jedna do Středozemního moře.

V tehdejším Sovětském svazu zase došlo k několika tragickým haváriím jaderných ponorek. Známý je rovněž případ sovětského operačního důstojníka Stanislava Petrova z roku 1983. Svou rozvahou zabránil odpálení sovětských strategických řízených střel na USA poté, když systémy včasného varování, v důsledku technické závady, chybně nahlásily americký útok. Příběh zfilmoval v roce 2014 dánský režisér Peter Anthony pod názvem Muž, který zachránil svět.

Tzv. kubánská raketová krize v roce 1962, často označovaná za nejhorší krizi v americko-sovětských vztazích hrozící vypuknutím jaderné války, nakonec skončila podpisem kompromisní dohody. Podle ní Sovětský svaz odvezl jaderné zbraně z Kuby a USA se zavázaly nezaútočit na Kubu a stáhnout jaderné zbraně z Turecka a Itálie. Krize přispěla ke sjednání mezinárodní Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Oba rivalové také vytvořili krizové komunikační kanály, zahájili kontrolně-zbrojní jednání. V roce 1972 uzavřeli prozatímní Smlouvu o snížení počtů rozmístěných strategických jaderných zbraní (SALT) a Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany (ABM). Význam smlouvy ABM spočíval především v tom, že de facto vylučovala provedení prvního úderu. Měl by totiž za následek „vzájemně zaručené zničení“ v důsledku možnosti provést odvetný úder, usnadněný omezenou protiraketovou obranou. V roce 1973 obě velmoci rovněž uzavřely významnou dohodu o prevenci jaderné války (U.S.-Soviet Agreement on the Prevention of Nuclear War).

Umělá inteligence (AI) a jaderné zbraně

V souvislosti s rychlým technologickým rozvojem a zejména AI, experti pracující v této oblasti a různá nevládní uskupení a mezinárodní organizace vyjadřují obavy z možných negativních dopadů na globální bezpečnost, strategickou stabilitu a na snižování jaderného rizika. Za varující aspekty jsou považovány zejména tzv. strojové učení (machine learning) a autonomnost, směřující k možnosti vyřazení lidské kontroly nad autonomními zbraňovými systémy.

V červnu 2020 vydal např. Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum otázek míru (SIPRI) publikaci Umělá inteligence, strategická stabilita a jaderné riziko. V dubnu letošního roku SIPRI, ve spolupráci s Odborem OSN pro odzbrojovací otázky (UNODA), také oznámilo zahájení společné tříleté iniciativy o odpovědné inovaci v oblasti AI pro zachování míru a bezpečnosti. Bezpečnostními důsledky využívání AI se zabývá rovněž NATO, jehož ministři obrany schválili v říjnu 2021 Strategii NATO ve vztahu k umělé inteligenci. Kromě popisu cíle strategie dokument mj. stanoví alianční zásady odpovědného využívání AI.

Z hlediska hrozeb zneužití jaderných zbraní tak AI představuje vážnou výzvu. Následující varovné poznatky jsem získal dotazem ke zmíněným rizikům na adrese <https://chat.openai.com/>. V zásadě odpovídají obavám různých expertů na AI.

S vývojem a vytvářením automatizovaných jaderně-zbrojních systémů s pomocí AI by mohlo dojít k vyřazení lidského faktoru z rozhodovacího procesu o použití jaderných zbraní. Takové autonomní systémy by byly schopné rozhodovat o svém vlastním použití, tj. dokázaly by samostatně identifikovat cíle a provést jaderné útoky. Případné chyby v programování nebo nesprávná interpretace situace by však mohly zvýšit riziko neoprávněného nebo nepřiměřeného použití těchto zbraní.

Další hrozbu představuje závislost na informačních technologiích a síťové bezpečnosti. Chyby v softwaru a nedostatečná ochrana před kybernetickými útoky by mohly přispět k ovládnutí jaderných zbraní neautorizovanými subjekty. V případě úspěšného proniknutí hackerů do systému řízení jaderných zbraní by tyto subjekty získaly nad těmito zbraněmi a jejich odpálením kontrolu. K nechtěnému odpálení jaderných zbraní by tak mohlo dojít na základě napodobení autorizovaného signatáře či zfalšování důvěryhodných informací. Případné nekontrolovatelné chování jaderných systémů, způsobené např. chybami v algoritmech
či technickými poruchami, může být rovněž výsledkem závislosti na AI.

KONTROVERZNOST KONCEPCE JADERNÉHO ODSTRAŠENÍ A POČTY JADERNÝCH ZBRANÍ

Vlastnictví jaderných zbraní je odvozeno od koncepce jaderného odstrašování, založené na hrozbě odvetného úderu v případě napadení. Jedná se o kontroverzní koncepci, která má své stoupence a odpůrce. Stoupenci zejména zdůrazňují „mírotvorný charakter“ koncepce zabraňující vypuknutí jaderného konfliktu a třetí světové války. Odpůrci naopak argumentují neprokázaností tohoto tvrzení a zdůrazňují její rozhodující úlohu při šíření jaderných zbraní a hlavní překážky pro dosažení cíle jaderného odzbrojení. Na některých příkladech ozbrojených konfliktů, ve kterých nejaderné státy zahájily ozbrojené akce proti jaderné zemi, dokumentují neefektivnost dané koncepce. Mezi příklady uvádějí např. tzv. jomkipurskou válku vedenou v roce 1973 Egyptem a Sýrií proti Izraeli nebo britsko-argentinský konflikt o Falklandské (Malvínské) ostrovy v roce 1982.

Ročenka 2023 SIPRI mj. odhaduje, že k lednu 2023 bylo ve vlastnictví devíti jaderných zemí 12 512 kusů jaderných hlavic (USA – 5244, Rusko – 5889, Francie – 290, Čína – 410, Velká Británie – 225, Indie – 164, Pákistán – 170, Izrael – 90, KLDR – 30). V operačním rozmístění, tj. buď na nosičích, nebo v jejich blízkosti, mělo být 3844 jaderných hlavic (USA 1770, Rusko 1674, Francie 280 a Velká Británie 120). Zbývající počty jaderných hlavic těchto zemí jsou uloženy ve skladech a v případě USA a Ruska připravených k demontáži (USA 1536 a Rusko 1400 kusů).

AMERICKO-RUSKÉ KONTROLNĚ ZBROJNÍ VZTAHY

Po jednostranném odstoupení republikánských administrativ od smlouvy ABM (George W. Bush ml. v roce 2001) a od Smlouvy o likvidaci řízených střel středního a kratšího doletu (INF) prezidentem Donaldem Trumpem v roce 2019, zůstává v platnosti poslední bilaterální kontrolně- zbrojní smlouva New START z roku 2010.

Zmíněná smlouva stanovila limity obou zemí pro jaderné hlavice (1550 kusů) operačně rozmístěné na strategických nosičích (pozemní, letecké a námořní), dále pro tyto nosiče (700 kusů) a pro rozmístěná a nerozmístěná vypouštěcí zařízení (800 kusů). Desetiletá smluvní platnost, v jejímž průběhu obě země svůj závazek splnily, byla v roce 2021 prodloužena o pět let. Následná jednání o její náhradě, v rámci tzv. strategického dialogu, však byla ukončena po zahájení ruské agrese vůči Ukrajině v únoru 2022 a výrazném zhoršení rusko-amerických vztahů. Rusko také v únoru 2023 pozastavilo plnění závazků v rámci smluvního ověřovacího systému, což posílilo obavy z úplného kolapsu americko-ruského kontrolně-zbrojního procesu. Přes zmíněné pozastavení však ruská strana hodlá nadále dodržovat výše zmíněné smluvní limity a notifikovat vypouštění mezikontinentálních pozemních a námořních balistických řízených střel podle americko-sovětské dohody z roku 1988.

Podle hodnocení výkonného ředitele americké nevládní Asociace pro kontrolu zbrojení (ACA) Daryla G. Kimballa není situace úplně bezvýchodná. Připomněl vystoupení Národního bezpečnostního poradce Jake Sullivana na výroční schůzi zmíněné Asociace začátkem června 2023, ve kterém vyjádřil „připravenost USA angažovat se v kontrolně-zbrojní diplomacii s Ruskem a ostatními jadernými státy NPT bez předběžných podmínek“. V souvislosti s blížícím se ukončením platnosti smlouvy New START považují USA podle Sullivana za pragmatičtější nejednat nyní s Ruskem o sporných bilaterálních otázkách, ale zaměřit se na oblast jaderného rizika a na přípravu kontrolně-zbrojního rámce po roce 2026. V následné reakci mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov potvrdil zájem Ruska na dialogu s USA o kontrolně-zbrojních otázkách. Návrh označil za „důležitý a pozitivní“ a současně vyjádřil nutnost jeho upřesnění. Sullivan dále informoval o podpoře prezidenta Bidena „novému multilaterálnímu kontrolně-zbrojnímu úsilí“ zahrnující jaderné země tzv. P5, které jsou současně členskými státy smlouvy NPT. V této souvislosti Sullivan navrhl, aby P5 souhlasila s větší transparentností o jaderných doktrínách, s vytvořením účinnějších krizových komunikačních kanálů, dále společných pravidel pro notifikace o vypouštění řízených střel a s prováděním politiky zaměřené na udržení
lidského faktoru v oblastech velení, kontroly a použití jaderných zbraní. Kimball v článku v této souvislosti uvedl, jako možné vhodné zahájení „odpovědného jaderného chování“, opětné přihlášeni se ke smluvní platnosti výše uvedené americko-sovětské smlouvy o prevenci jaderné války z roku 1973, přičemž nevyloučil možnost případné novelizace některých jejích článků.

Novému přístupu ke kontrole zbrojení je věnován stejnojmenný článek autorů Ulricha Kühna a Heather Williamsové, publikovaný 14. 6. 2023 v magazínu Foreign Affairs. Autoři v něm mj. připomínají, že již na květnovém summitu západních průmyslově nejvyspělejších zemí G7 v Hirošimě se jeho účastníci zavázali prosazovat „odpovědné jaderné chování“, včetně opatření ke snížení jaderného rizika, a větší transparentnost o arzenálech jaderných zemí. V článku dále rozebírají důvody existující slepé uličky v kontrolně-zbrojní oblasti a docházejí k závěru o nezbytnosti přijmout navrhovaná přechodná opatření ke snížení jaderného rizika a zabránění jaderné válce.

ODHADOVANÝ VÝVOJ ČÍNSKÉ JADERNÉ KAPACITY

V politické zprávě Pentagonu pro Kongres USA z listopadu 2022 se v příštích letech předpokládá výrazné posílení čínského jaderného arzenálu. Odhadované zvýšení počtu jaderných hlavic by mělo koncem dekády dosáhnout 1000 kusů a 1500 kusů okolo roku 2035. Dalším signálem čínských jaderných ambicí je výstavba tří rozsáhlých polí raketových sil pro pozemní odpalování mezikontinentálních balistických řízených střel. Předpokládá se, že v silech by mohlo být rozmístěno asi 350 mezikontinentálních balistických řízených střel, přičemž každá by mohla nést několik jaderných hlavic, podobně jako tomu je v případě obdobných amerických a ruských řízených střel. O rozšiřování čínského jaderného potenciálu údajně svědčí budování podniků na přepracování vyhořelého paliva pro výrobu plutonia, výstavba nových reaktorů, které zřejmě nejsou určeny pro civilní energetické sítě, a rekonstrukční aktivity na jaderném zkušebním polygonu v Lop Nor. Obavy rovněž vyvolává čínsko- ruské prohlubování spolupráce v jaderné oblasti. Dané problematice se věnoval rovněž článek v deníku New York Times z 19. 4. 2023. Autoři v něm mj. uvedli, že naléhavost tohoto problému dokumentuje vytvoření panelu expertů na Ministerstvu zahraničních věcí USA začátkem letošního roku ke zpracování doporučení do 180 dnů.

ZÁVĚRY A DALŠÍ PŘEDPOKLÁDANÝ VÝVOJ

Současný odhadovaný celkový počet jaderných hlavic okolo 12 500 kusů, ve srovnání s přibližným počtem 60 000 jaderných zbraní na vrcholu studené války, může vypadat velmi optimisticky. Realitou však je, že všech devět jaderných zemí pokračuje v modernizaci jaderných hlavic a jejich nosičů a výbušná síla těchto zbraní by zřejmě mohla několikrát zničit lidskou civilizaci. Jaderné země, v rámci jejich závislosti na koncepci jaderného odstrašování, nadále odmítají přistoupit ke Smlouvě o zákazu jaderných zbraní (TPNW) a  odpovědně plnit své jaderně-odzbrojovací závazky vyplývající z hodnotících konferencí smlouvy NPT. V důsledku toho důvěryhodnost smlouvy NPT nadále klesá.

Narůstající enormní hrozbu, z hlediska různých rizik zneužití jaderných zbraní, představuje AI. Riziko znásobuje její vzájemná propojenost s možnými kybernetickými útoky proti velícím a kontrolním stanovištím jaderných zbraní a s autonomními zbraňovými systémy.

Je velmi pravděpodobné, že dokud neskončí válka na Ukrajině a americko-ruské vztahy se nezlepší, k obnovení bilaterálního strategického dialogu nedojde. V sázce je tak strategická stabilita, transparentnost, prohlubování opatření na posilování důvěry, snižování jaderného rizika, předvídatelnost a hrozba zahájení závodů v jaderném zbrojení.

Pokud se týče jaderného arzenálu Číny, budou USA, podle odhadu Pentagonu, ve třicátých letech tohoto století konfrontovány s novou strategickou situací. Dojde údajně k vytváření tlaku na stabilitu a nová situace bude představovat výzvy pro odstrašení, kontrolu zbrojení a snížení jaderného rizika. Jedná se o to, jak se bude dál vyvíjet globální jaderný řád se zmíněnými výzvami a zejména v souvislosti s ukončením platnosti poslední americko-ruské kontrolně-zbojní smlouvy New START v únoru 2026.

Čínské vedení, se současnými odhadovanými 410 jadernými hlavicemi, které údajně nejsou v operačním nasazení, a s několikaletou oficiální politikou nepoužití jaderných zbraní jako první, charakterizuje svoji jadernou strategii jako umírněnou a odpovědnou. S ohledem na nepoměr v počtech svých jaderných hlavic, v porovnání s těmi ve vlastnictví USA a Ruska, se odmítá zapojit do kontrolně-zbrojních jednání do doby, než zmíněné země své arzenály sníží na přibližnou úroveň zbývajících tří států P5.

K prosazení návrhu Bidenovy administrativy na „odpovědné jaderné chování“, jako překlenovací varianty v době absence kontrolně-zbrojního úsilí, by měl být podle Kimballa vytvářen tlak ze strany nejaderných států a občanské společnosti na jaderné mocnosti P5 ke splnění uvedeného záměru. Čína, Francie a Velká Británie by měly udržovat své jaderné potenciály na stávající úrovni a zastavit výrobu štěpných materiálů pro vojenské účely. Tento stav by měl trvat po dobu, než se Rusko a USA dohodnou na zachování dosavadního množství svého jaderného arzenálu, v rámci budoucího obnoveného bilaterálního jednání o jeho snížení.

Přes ocenění zmíněného úsilí USA řešit dočasně krizovou bezpečnostní situaci, je nutné současně připomenout hlavní úskalí amerického návrhu. V případě souhlasu všech zemí P5 s uvedeným návrhem, zřejmě ve formě politické deklarace, se bude jednat o právně nezávazný dokument postrádající efektivní ověřovací systém. Jeho nedostatkem rovněž bude absence zapojení zbývajících čtyř jaderných zemí (Indie, Pákistán, Izrael a KLDR), které nejsou členskými státy smlouvy NPT.