V osmém roce hybridní války. Jak se termín „hybridní hrozby“ stal synonymem pro dezinformace útočící na liberální hodnoty

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 3/2021.

Když na jaře 2014 neoznačení ruští vojáci obsadili ukrajinský Krym a zapojili se do bojů na východní Ukrajině, svět s úžasem sledoval nejen bezostyšné lhaní ruských představitelů, ale také řadu aktivit, které bojové operace doprovázely. K těm patřily např. kybernetické útoky na ukrajinské cíle, ale také využívání ruských státních médií i zdánlivě nezávislých kanálů k dezinformování o tom, co se vlastně stalo.

Pro tuto kombinaci otevřených i skrytých metod se brzy vžilo označení hybridní válka, jež oficiálně posvětil i summit NATO v září 2014. Postupně však došlo k zásadnímu významovému posunu. Z původního chápání hybridní války jako konfliktu vedeného neoznačenými vojáky a milicemi na Ukrajině se časem stala hodnotová a vlivová konfrontace mezi Ruskem a Západem, při které se vůbec střílet nemusí. Hybridní válka v tomto novém chápání získala hlavně podobu dezinformací, hackerských operací a působení ruských agentů i jejich pomahačů. Z Ukrajiny se přesunula přímo do Česka.

Je potěšující, že po více než sedmi letech od Krymu a Donbasu již nejen NATO, ale třeba i analytici z českého ministerstva obrany od ostře válečného jazyka opouští. Z širšího českého veřejného prostoru ale hybridní válka stále ne a ne odejít. S Ruskem „válčíme“ již osmým rokem; tedy déle než trvaly obě války světové.

Neodcházení hybridní války z Česka

O hybridní válce slyšíme běžně na českých sociálních sítích, kde se stala synonymem dezinformací namířených proti liberálním hodnotám a jejich zastáncům. Nevyhnou se jí ani někteří politici při popisování nejen ruských či čínských aktivit, ale i postojů a činů svých oponentů. Vzniká o ní souborná kniha, do níž přispěla většina předních osobností české „hybridní“ debaty.

Jak je možné, že se nyní široce kritizovaný a opouštěný koncept hybridní války a s ním spojené všudypřítomné hledání ruských stop v Česku stále těší takové popularitě? Hybridní válka sice není příliš kvalitní analytický nástroj, ale plní významnou společenskou funkci. Poskytuje totiž pohodlné vysvětlení toho, co se v Česku v posledních letech stalo a proč se tolik občanů obrátilo zády k politickým idejím,které od roku 1989 dominovaly českému veřejnému prostoru.

Zároveň ovšem odvádí pozornost od příčin současných krizí. Dokud můžeme za problémy hledat cizí agenty a jejich domácí „kolaboranty“, nemusíme se pouštět do bolestných debat o prohlubujících se regionálních a sociálních nerovnostech či přemýšlet nad selháváním tradičních politických, novinářských či akademických elit.

Co je a co není hybridní válka

Pojem hybridní válka a jeho odvozeniny (zejména hybridní hrozby) dnes kritizuje kdekdo. Vědci z univerzity v Nové Lovani dokonce zjistili, že i sami pracovníci centrály NATO jsou vůči užitečnosti „hybridní války“ velmi kritičtí. Považují ji spíše za PR nálepku pro mobilizování politiků a veřejnosti než za účelný analytický nástroj pro čelení – nepopiratelně existující – ruské hrozbě.

Hlavní výhradou sdílenou praktiky i akademiky je, že díky svým extrémně širokým definicím a volnému používání nakonec mohou hybridní válka či hybridní hrozby označovat prakticky cokoli. Pod jednou nálepkou se zde schovávají různorodé aktivity, které často spojuje jen to, že je (nejspíše) provádí naši oponenti. Do škatulky hybridní války se tak vejde zmíněné nasazení neoznačených vojáků v bojových operacích, využívání dezinformací, korupční či zpravodajské aktivity, pokusy o ovlivňování voleb či pouhé šíření zmatených konspiračních mailů pár známým.

Jak ukazujeme v naší odborné studii v časopise Cooperation and Conflict, v českém prostředí lze najít hned tři různá chápání hybridní války. Tyto tři narativy – které označujeme jako obranný, protivlivový a vzdělanostní – se často zásadně liší v tom, co považují za hlavní podstatu oné hrozby a jaká navrhují řešení.

V národních strategických dokumentech a vojenské debatě můžeme nalézt akcent na vnější vojenské i nevojenské ohrožení, které se snaží podlomit schopnost bezpečnostních institucí bránit náš stát. Řešením tak je pečlivé plánování, odhalování slabin a posilování kapacit státu, zejména armády, policie a tajných služeb.

Jiní naopak vidí hlavní problém v nástupu internetových a sociálních médií, jež zásadně proměnily způsob získávání informací. Část populace tak ztrácí orientaci v tom, co jsou pravdivé zprávy a co manipulace, dezinformace či propaganda. Reakcí má proto být spíše důraz na mediální vzdělávání a adaptaci na nové informační prostředí.

Konečně poslední a v Česku bohužel nejhlasitější proud chápe problém hybridní války jako ohrožení liberálních hodnot a polistopadového konsenzu za pomoci dezinformací a skrytého ovlivňování. Na takto závažnou hrozbu je třeba reagovat odhalováním manipulátorů a údajných (pro)ruských hlasů, vytlačováním dezinformátorů z veřejného prostoru a propagováním liberálních a prozápadních narativů.

Příliš hrozeb, obráncova smrt

Hybridní válka jako pojem tak odkazuje k velmi odlišným věcem, což má řadu negativních dopadů. Nejde jen o rozmělňování debaty nejasným vymezením pojmů. Důležitější je, že dochází ke zmatení ohledně toho, kam přesně má stát investovat své omezené zdroje. Není prostě možné čelit všem hrozbám naráz. Státní aparát má jen určité množství lidí, expertizy i peněz a musí se tedy rozhodovat, co je skutečně závažným problémem a na něj upřít svou pozornost. Toho si ostatně ve svých textech všímá třeba i Michael Rühle, který má agendu hybridních hrozeb na starosti přímo v NATO.

Pokud se vrátíme k našemu rozčlenění české debaty na tři různé proudy, hlavní dilemata se vyjeví jasně. Máme raději ve jménu reakce na hybridní válku investovat do potírání dezinformací, nebo máme směřovat úsilí k řešení méně viditelných, ale o to nebezpečnějších problémů v podobě našich vlastních nefunkčních institucí?

Můžeme důvěřovat lidem, že s odpovídajícím vzděláním budou schopni samostatně kriticky přemýšlet, nebo se je máme snažit primárně ochránit a zajistit, aby s dezinformacemi vůbec nepřišli do styku? A konečně, fungují dezinformace spíše kvůli skutečným problémům naší společnosti, nebo díky sofistikovanosti a záludnosti ruské propagandy?

Spektakulární nálepka hybridní války sice může přitáhnout pozornost, při hledání odpovědí ale spíše překáží.

Za co (ne)může Rusko

Co je tedy na hybridní válce tak lákavého a proč je tu s námi již osmým rokem? Část odpovědi je bezesporu v tom, že ruské akce bylo třeba nějakým způsobem pojmenovat. Na hybridní válku pak padla volba spíše náhodou, jak dokumentuje Ofer Fridman z londýnské King’s College.

Domníváme se ale, že popularitu hybridní války v České republice je možné vystopovat i k dalším důvodům souvisejícím právě s její společenskou funkcí. V roce 2014 nedošlo jen k útoku Ruska na Ukrajinu, ale tou dobou kulminovaly i dlouhodobé domácí problémy. Ekonomická krize přinesla politiku škrtů, která řadu lidí dostala do existenční tísně a vedla k oslabení společenské soudržnosti i důvěry ve stát. S pádem Nečasovy vlády se do velké míry rozpadl i tehdejší stranický systém. Důvěra ve vládu a poslaneckou sněmovnu se podle průzkumů CVVM dostala na historická minima okolo pouhých 10 %. Hlavní média skoupily oligarchické skupiny.

Tyto nálady dokázal pro své zvolení velmi dobře využít Miloš Zeman i řada nacionalistických či populistických stran a hnutí. Zatímco liberální části společnosti, které dříve veřejnému prostoru dominovaly, se ocitly v politické defenzivě, na rychle se rozšiřujících a prakticky neregulovaných sociálních sítích se naopak nově dostali ke slovu i ti, kteří dříve neměli do médií přístup.

Hybridní válka umí tento, pro mnohé nepochopitelný vývoj elegantně vysvětlit, když z frustrovaného či zmateného voliče udělá automaticky oběť aktivit cizí mocnosti. Problémem se tak pro mnohé stala spíše ruská propaganda a její pomahači než hlubší sociální a ekonomické důvody, které přispěly ke zklamání z politického vývoje a dovedly mnohé k odvrácení se od tradičních politických stran, mainstreamových médií či polistopadových hodnot.

Propagandisté, dezinformátoři či rozeštvávači všeho druhu – a to domácí i zahraniční – pak této situace samozřejmě umí skvěle využít a nepochybně naše současné krize vyostřují. Jsou však spíše symptomem těchto krizí než jejich příčinou.

Miřme na správné cíle

Neříkáme tedy, že Rusko či Čína nejsou bezpečnostní hrozbou či že proti Česku nepodnikají žádné nepřátelské operace. Vyzýváme ale k tomu, abychom při analýze těchto problémů byli opatrnější, preciznější a nenechali se zaslepit politickým placebo efektem, který nabízí černobílá optika hybridní války. Nepřátelskému působení neodoláme tím, že budeme nazývat každé rýpnutí na sociálních sítích (hybridní) válkou. Ale možná bychom se mohli stát odolnějšími proti domácím krizím i nepřátelským vlivům, pokud se nám povede identifkovat, co lidem konzumujícím (pro)ruskou propagandu vlastně vadí na současném systému a pokusit se to řešit. V osmém roce „hybridní války“ by už bylo načase.

O autorech:

Jan Daniel je výzkumný pracovník a vedoucí Centra pro studium globálních regionů Ústavu mezinárodních vztahů

Jakub Eberle je výzkumný pracovník a vedoucí Centra evropské politiky Ústavu mezinárodních vztahů)