Úpadek demokracie v USA jako důsledek ekonomické globalizace

Populistická rétorika i vítězství Donalda Trumpa v roce 2016 i volby v roce 2020 naplno odkryly frustraci běžných Američanů se stavem americké liberální demokracie a lze je přirovnat ke polanyiovskému společenskému „protipohybu“ proti ekonomickému liberalismu. Tento článek se pokusí prokázat, že právě síly ekonomického liberalismu tažené ekonomickou globalizací v podobě volného obchodu a volného toku kapitálu, které se daly do pohybu od poloviny sedmdesátých let 20. století bez dostatečné korekce ze strany veřejných institucí, přispívají k narůstající socio-ekonomické nerovnosti, podrývají klíčovou konsenzuální roli střední třídy a podmiňují tím narůstající rozkoly v americké společnosti. 

Individualismus proti kolektivismu a sociální solidaritě

Proměna smýšlení v sedmdesátých letech 20. století zpochybnila keynesiánské myšlenky zakotvené v silných veřejných institucích a nabídla nové řešení v podobě příklonu k individualismu, odmítnutí kolektivismu a sociální solidarity vzešlé z obou světových válek a velké hospodářské krize. Ekonomický neoliberalismus znamenal návrat důvěry v samoregulační trhy v kontrastu s velkou vládou a liberalizaci obchodu propojil s politikou deregulace a liberalizací finančních trhů. 

Z pohledu mezinárodního obchodu poslední vlna globalizace přinesla vznik Světové obchodní organizace, do níž následně vstoupila Čína, a posléze došlo k rozšíření regionálních obchodních úmluv, skrze něž se americké vlády dobrovolně zbavovaly možností chránit domácí výrobce a pracovní místa ve prospěch otevírání nových exportních trhů (slovy T. Friedmana globalizace oblékla vlády do zlaté svěrací kazajky). Spojené státy byly až do nástupu D. Trumpa tahounem této obchodní liberalizace s důvěrou, že výdobytky a pozitivní přínosy otevřené obchodní výměny pomohou americké ekonomice lépe se vyrovnat s narůstající mezinárodní konkurencí, která začala ohrožovat americký průmysl od sedmdesátých let. Někdejší mantra, že volný obchod jako příliv zvedá všechny lodě a může posilovat ekonomický růst, připouštěla, že některé průmyslové sektory budou zanikat. Věřila však, že tyto ztráty budou bohatě kompenzovány novými obchodními příležitostmi vytvářejícími nová pracovní místa. Vyspělé demokracie očekávaly, že dokážou kontrolovat dopady globalizace a těžit z ní. Navíc liberalizace obchodu byla pro americké politiky prostorem, v němž od 2. světové války panoval politický konsenzus mezi demokraty a republikány. S přijetím Severoamerické dohody o volném obchodu NAFTA nezávislí politici jako Ross Perot přicházejí s prvními argumenty o ničivých následcích volného obchodu pro tzv. modré límečky (dělníky v továrnách), demokratické vlády Clintona a Obamy však vytrvale odmítaly přehodnotit svůj postoj o nevyhnutelnosti globalizace.

Důsledky otevřeného světového obchodu přitom byly ničivé nejvíce pro voliče Demokratické strany zaměstnané v tradičních průmyslových sektorech, což je patrné na dramatickém poklesu pracovních míst v průmyslu (představovala 25 % všech pracovních míst v roce 1970, dnes tvoří pouhých 10 %). V poválečných dekádách amerického kapitalismu právě tato místa byla velmi dobře placená, krytá zdravotním a důchodovým pojištěním, čímž vytvářela masu dobře etablované nižší střední třídy. Velká část této výroby byla regionálně koncentrovaná v Rezavém pásu amerického severovýchodu, de-industrializace zde tudíž nabyla rozměrů lokální pohromy.

Nejde přitom pouze o ekonomickou, ale především sociální a kulturní degradaci tohoto regionu, jak zachycuje kniha J. D. Vance Americká elegie. Dělníci v továrnách odvozovali svou identitu a pocit sounáležitosti s prací v továrně, s kolektivem, který pravidelně každodenně potkávali, a toto společenství v lidech upevňovalo pocit vlastní důstojnosti a hrdosti. Sektor služeb, kam se přemístila ekonomická aktivita amerického hospodářství, pak bohužel nabízí méně pozic tradičního zaměstnaneckého typu a více pozic na dohodu o provedení práce, ale hlavně menší sounáležitost a z ní odvozenou identitu a důstojnost. Nejnovější fenomén práce ve službách, dobře reprezentovaný společností Uber, nevytváří komunitu lidí a minimalizuje lidskou interakci v rámci firmy. Pracovní místa ve službách jsou často navíc méně kvalifikovaná, panuje zde mnohem větší konkurence, a tím pádem jsou tato místa hůře placená v porovnání se středně kvalifikovanými místy v průmyslu. 

Globalizace jako ohrožení pracovních míst

V americkém veřejném mínění je globalizace negativně asociovaná se zánikem pracovních míst zejména kvůli Číně a narůstající mezinárodní konkurenci (známá studie D. Autora The China Shock to potvrzuje), neméně závažným důvodem poklesu pracovních příležitostí je zavádění nových technologií. Pracovní místa díky automatizaci už nemizí pouze z výrobních linek, ale i z kanceláří úředníků, odkud je vytlačují chytré softwarové aplikace. Informační revoluce a globalizace jsou totiž vzájemně propojené procesy. Vítězné firmy tohoto velkého informačního propojování (Facebook, Google, Apple, Amazon) ovšem zaměstnávají mnohem menší počet zaměstnanců než tradiční výrobní podniky. Jejich dominantní postavení na trhu, přirovnávané čím dál častěji k monopolnímu postavení, s sebou přináší rizika spojená s oslabováním konkurence, produktivity a inovativnosti podnikatelského prostředí. 

Druhým fenoménem ekonomické globalizace, který koroduje životaschopnost americké liberální demokracie, je liberalizace kapitálu a narůstání významu finančního sektoru v americké ekonomice. Ať již tyto vnitřní strukturální přeměny amerického kapitalismu nazývá americká socioložka G. Krippner financializací či M. Wolf rentiérským kapitalismem, je pro něj typické, že umožňuje privilegovaným skupinám rentiérů (držitelů kapitálu ve formě akcií, nemovitostí apod.) získávat nepoměrně větší část ekonomických přírůstků než ostatním. Stěžejním úkolem finančního sektoru v ekonomice je vytvářet úvěry a peníze na financování ekonomických aktivit podniků a firem. Problém však nastává tehdy, když finanční transakce nejsou reinvestovány zpětně do produktivní ekonomické aktivity a cirkulují ve finančním sektoru. Exploze finančnictví od osmdesátých let charakterizovaná 50% nárůstem podílu této oblasti na tvorbě amerického HDP se bohužel neprojevila do zvyšování produktivity. Jak dokládá autorka knihy Makers and Takers R. Faroohar, pouhých 15 % prostředků, které protečou skrze finanční instituce, je dnes investováno do produktivních aktivit firem. 

Toto nabobtnávání bylo provázeno sekuritizací finančních trhů prostřednictvím nejrůznějších finančních nástrojů a derivátů, rozvojem globálních akciových trhů či mezinárodního dluhopisového trhu. Neméně důležitou roli pak sehrála proměna chápání smyslu existence firmy, kdy se rozvoj firmy a manažerská strategická rozhodnutí odvíjí primárně od zájmů akcionářů, potažmo zvyšující se tržní hodnoty firmy. Přitom až do sedmdesátých let nebyli akcionáři jedinými zohledněnými. Smyslem existence firmy byli i zaměstnanci, komunita či zákazníci a subdodavatelé. Řada rozhodnutí, jako např. zpětné odkupy akcií, je tak motivována krátkodobým růstem tržní hodnoty akcií a nevrací prostředky zpět do firmy a jejích zaměstnanců. V pomyslných nůžkách příjmové nerovnosti se pak trend orientace podle tržní hodnoty promítl na poměru mezi průměrnou odměnou výkonného manažera a průměrným platem zaměstnance firmy (z někdejšího 23násobku v roce 1970 na současný 278násobek). 

Mnozí vnímali finanční krizi roku 2008 za prozření z obludností finančního kapitalismu, ale dvanáct let po krizi se nůžky příjmové nerovnosti rozevírají ještě více a během koronavirové pandemie se vývoj akciových trhů ještě více odtrhnul od reálné ekonomiky. Bohatství 5 % nejbohatších rodin se zvýšilo v letech 1998–2007 o 88 %, což je téměř dvojnásobek nárůstu bohatství nejbohatších 20 % rodin, a je v ostrém kontrastu se zbývajícími rodinami, jejichž bohatství se ve stejném období propadlo o 20 %. Tento trend pak pokračoval i v letech po finanční krizi. Pokud 5 % nejbohatších rodin v roce 1989 vlastnilo 114násobně více bohatství než nejchudší rodiny, v roce 2016 už tyto rodiny vlastnily 247krát více. 

Ekonomická nejistota střední třídy roste

Tyto trendy jsou výsledkem víry v tzv. efekt stékání, díky němuž posílená vyšší příjmová třída bude vytvářet pobídky pro tvorbu pracovních míst v produktivní ekonomice (na této teorii byly postavené i daňové reformy přijaté Reaganem či Trumpem). Navíc snaha „nechat vyhladovět vládu“ a otevřít prostor efektivním trhům odebrala vládním elitám prostor pro regulační a korektivní mechanismy v podobě dobře financovaných veřejných institucí. 

Výsledkem je narůstající ekonomická nejistota střední třídy, jejíž úloha je nezastupitelná v medializaci tlaků uvnitř demokracie. M. S. Lipset ve své modernizační teorii z roku 1961 tvrdí, že ekonomický rozvoj střední třídy jdoucí ruku v ruce s procesem industrializace, urbanizace a rozvojem vzdělání byl pro americkou demokratizaci zásadní. N. McCarthy, K. Poole a H. Rosenthal v knize Polarized America spolehlivě dokládají, že existuje silný vztah mezi nárůstem příjmové nerovnosti v USA a nárůstem politické polarizace. Zdůrazňují pak, že tato polarizace paralyzující politický prostor vede k neschopnosti vlád adekvátně reagovat na ekonomické a sociální výzvy, které před Američany stojí. B. Eichengreen v knize The Populist Temptation vysvětluje, že populistické hnutí a Trumpův úspěch se živí primárně socioekonomickou nejistotou, v níž žijí dnešní řadoví Američané. Pocit ekonomického ohrožení navíc neodráží pouze současný stav problémů střední třídy, ale především výhled do budoucna, v němž dominuje obava z dohánění rychle se rozvíjejících ekonomik, zejména Číny, a nostalgie po nenávratně zmizevších časech zlaté éry poválečného amerického kapitalismu. Nicméně uplynulé čtyři roky Trumpovy vlády ukázaly, že zavádění protekcionistických opatření či bojkot mezinárodních organizací nepřináší řešení ekonomických nejistot Američanů. 

Má-li americká demokracie najít cestu z paralýzy, v níž se ocitla, stojí před zásadní otázkou, jak změnit kurz kormidla definovaný ekonomickým liberalismem posledních tří dekád. Akademická debata se vrací k myšlenkám společensky zakotveného liberalismu, v němž tržní síly kapitalismu vytváří dialog se silným inovativním státem a do centra pozornosti přináší téma tvorby dobrých pracovních míst. Podle M. Mazzucato by se debata o úloze státu tváří tvář příjmové nerovnosti neměla tolik zaměřovat na otázku redistribuce příjmů, která ve společnosti vzbuzuje tolik kontroverzí, a navíc nenabízí řešení pro silnější a dlouhodobě udržitelný ekonomický růst. Stát by se naopak měl znovu přihlásit ke své roli hybatele národních průmyslových politik postavených na silných pobídkách pro vědu a výzkum, jakým byly inovační agentury NASA, DARPA či BARDA (mimochodem tato biochemická agentura byla klíčová pro vznik tzv. mRNA vakcín). Financování těchto programů však nebude možné bez revize přístupu k antitrustové a daňové politice zejména nadnárodních firem, a to nebude možné bez koordinace na mezinárodní úrovni. Navíc mají-li se americké firmy do budoucna opírat o silný domácí trh, nepůjde to bez solidní střední třídy jako klíčového spotřebitele a do firemní strategie rozvoje se musí vrátit postavení zaměstnance, jeho hodnota a úspěch. 

Donald Trump Bílý dům opustil, ale americká společnost po loňských volbách zůstává hluboce rozdělená stejnými frustracemi, které jej do úřadu vynesly. Dokud se americkým vládnoucí elitám nepodaří alespoň částečně řešit socio-ekonomické problémy střední třídy, nebezpečí populismu a nebezpečí autoritářství bude viset nad americkou demokracií jako Damoklův meč. 

O autorce: Magdalena Fiřtová působí na katedře severoamerických studií FSV UK, specializuje se na politickou ekonomii Kanady a USA.