Svět očima Tálibánu

Tálibán versus politika?

Již v době svého vzniku v roce 1994 se Tálibán prezentoval pouze jako hnutí studentů islámu a náboženských škol (tálibů, od toho název hnutí Tálibán), trestající činy, které podle nich porušovaly morálku nebo místní normy spojované se šarí'ou. Mluvčí Tálibánu mulla Wakil Ahmed například v rozhovoru publikovaném v arabském časopise al-Madžalla v říjnu 1996 prohlašoval: „Poté co v roce 1992 mudžáhidé přišly k moci, afghánský lid očekával, že v zemi zavládne mír. Místo toho tu ovšem panovala všudypřítomná korupce a krádeže, všude byly zátarasy, ženy byly znásilňovány, napadány a zabíjeny. Po těchto incidentech se proto skupina studentů z náboženských škol rozhodla povstat proti velitelům ve snaze zmírnit utrpení obyvatel provincie Kandahár. Podařilo se nám převzít kontrolu nad několika centry, pak jsme dobyli Kandahár a bývalí velitelé odtud utekli.“

Od počátku přitom Tálibán jednal vůči lidem v Afghánistánu z pozice moci. Ve venkovských oblastech si Tálibové nejčastěji podřídili místní rady (šúry) nebo uzavřeli spojenectví s některým z místních velitelů. V nepaštunských oblastech členové Tálibánu nejdříve posílali dopisy místním mullům, kde je žádali, aby od lidí vybrali zbraně a připravili je na příchod Tálibů. Většina ze stávajících velitelů, kteří předtím ovládali jednotlivé oblasti, údolí či části měst, buď před Tálibánem utekla, nebo se k hnutí přidala. Ze skupinky sta mužů v roce 1994 se tak v již v roce 1996 stalo uskupení s vlastní divizí, o počtu 30,000-35,000 vojáků.

Vedení Tálibánu přitom nikdy nenavrhlo, jakým způsobem sestavit vládu. Podle mluvčího Wakila Ahmada Mutawakkila byly činy Tálibánu: „založeny na doporučeních vůdce věřících... [kterým byl jmenován vůdce Tálibánu mulla Omar, a proto] ... nebylo potřeba se o ničem radit. Věříme, že to je v souladu se sunnou [praxí proroka Mohammeda]. ... Hlava státu nebude. ... Mulla Mohammad Omar bude nejvyšší autoritou a vláda nebude moci naplnit jakékoli rozhodnutí, se kterým on nesouhlasí.. Všeobecné volby jsou se šarí'ou nekompatibilní, a proto je odmítáme. Místo toho se radíme s významnými učenci, kteří naplňují určitá kritéria.”

I když Tálibán de facto zemi vládl, v praxi - v oblastech, které měli pod kontrolou - se tak členové Tálibánu zaměřovali především na odstraňování praktik, které považovali za neislámské či nemorální. Na ministerstvech a ve veřejných zařízeních Tálibán zajišťoval, aby byly stoly a židle pořízené dřívějšími režimy ve snaze modernizovat státní administrativu nahrazeny tošaky (matracemi na sezení) a zaměstnanci byli správně oblečeni: nenosili saka, kravaty a naopak měli vousy patřičné délky. Vůdci Tálibánu také nahradili pracovníky na ministerstvech a ve veřejných institucích lidmi z jejich středu, a různé náboženské osobnosti z řad mullů se ujali kontroly a řídících pozic na ministerstvech, včetně Ministerstva zdravotnictví. Uskupení také změnilo rétoriku v soudnictví, i když afghánská ústava z roku 1964 byla plně v souladu se šarí'ou a demokratickými principy. Po 11. září a útoku Spojených států na Afghánistán byl na konci roku 2001 Tálibán ovšem s podporou Severní aliance rozehnán, a většina jejich vůdců a členů buď utekla do Pákistánu nebo se snažila vrátit k normálnímu životu ve svých komunitách a vesnicích.

NeoTálibán po roce 2001

Dnes v podstatě jednotný Tálibán neexistuje a hnutí „neo-Talibánu“ je mnohem více rozptýlené. Část je řízena z pákistánské Kvéty radou Tálibánu, část operuje ve východním Afghánistánu a je řízena z Federálně spravovaných kmenových území v Pákistánu. S Tálibánem se spojuje řada místních velitelů a aktérů, kteří si tak snaží získat autoritu ve svém regionu nezávisle na současném státním zřízení. Počet Tálibů v Afghánistánu včetně zahraničních bojovníků se v současnosti odhaduje na 25,000-35,000 bojovníků.

Afghánský prezident Hamid Karzáí již brzy ztratí jistotu vojenské přítomnosti amerických vojáků. O to nebezpečnější může být pro jeho vládu hnutí Táliban, byť už dávno nejde o stejnou organizaci jako v 90. letech (foto: Wikimedia Commons)

Stejně jako v minulosti hnutí Tálibů jedná vůči lidem z pozice vládců, a to i přesto, že mají jasné politické cíle a v novém prostředí nemají žádnou infrastrukturu, na kterou by se mohli spoléhat. Ve většině provincií Tálibán postupně ustanovil malé skupiny lidí, kteří prováděli útoky proti vládním budovám, policii nebo armádě. S vytvořením větších skupin v horských oblastech pak Tálibové infiltrovali do dalších okresů a přibližují se k hlavním cestám, kde napadají konvoje koaličních sil a afghánské armády. V oblastech se slabou přítomností vlády se také snaží řídit záležitosti lidí. Natáčejí účast v mešitách, varují lidi, aby se neobraceli na státní soudy a místo toho své spory řešili prostřednictvím místních stařešin a mullů a podobně.

Ve většině venkovských oblastí, nezávisle na jejich síle v daném regionu, si také Tálibán vynucuje od místních mullů, stařešin a hlav rodin podporu, ať již formou sběru náboženské daně (zakátu), požadavkem jídla či zbraní. V některých oblastech Tálibové chodí dům od domu a říkají lidem: „jste přeci Afghánci, a máme tu přeci náboženský problém. Američani přijeli, ostatní přijeli, pracují tady proti našemu náboženství, chtějí Muslimy odvrátit na jinou víru, to je přeci hřích! Dokonce ženy v Saudské Arábii nám dávají své zlato a šperky pro podporu džihádu a vy jste Afghánci. Proč nějak nepomáháte?” Tálibán také vybírá zakát od firem, které se podílejí na rekonstrukci země, a od obchodníků s opiem v jižních provinciích požadují zakát někdy až sedmkrát větší než od ostatních pod záminkou, že produkce opia je nemorální. Ve vesnicích, kde jim lidé odmítnou dát podporu, bývají případy, že Tálibán zabije pro výstrahu některého ze stařešinů nebo členů místních rodin.

Tálibán zároveň zesměšňuje morální autoritu vlády a jejich mezinárodních spojenců. V roce 2008 například ve svém prohlášení u příležitosti konce ramadánu mulla Omar prohlásil: „pokud se policie skládá z lidí, kteří nejsou morální ani náboženští, kteří jsou závislí na drogách a které zavrhla i jejich vlastní rodina, jak mohou chránit majetek, hrdost a čest lidí?” I na svých stránkách Tálibán pravidelně prohlašuje, že koncept politiky je v základu neislámský. Článek nazvaný “Rakovina občanského státu” publikovaný v roce 2013 tak například vysvětluje: „Svoboda. Rovnost. Volnost. Tato emotivní chytlavá slova a slogany, vykřikovaná z úst nevěřících uvádí největší pokus nevěřícího muže instalovat sama sebe na místo Alláha, korunovat sebe na krále, lorda, soudce, legislátora, prezidenta – „boha“ ve své vlastní zdeformované verzi. Moderním nástrojem pro jeho sebe-destruktivní snahu je občanský stát.“

Přesto Tálibán popírá, že jim jde o politickou moc. „Je povinností každého Muslima respektovat tento dopis, protože jsou v něm verše z Koránu a slova posla Alláha,“ říká noční dopis distribuovaný „Islámským emirátem Afghánistánu“, jak si Tálibán říká, v provincii Helmand na jihu země. „Jménem Velikého Boha. Hadíth: Kdo jedná jako oni, je jedním z nich,“ uvádí jiný z provincie Wardak blízko Kábulu. Podle průzkumu mezi řadovými Táliby v provincii Kandahár v roce 2008 se členové popisují jako náboženští studenti, nebo prostě farmáři. Ve vztahu k vládě v Kábulu tito členové mimo jiné tvrdí: „neříkáme, že to má být naše vláda. Ale chceme muslimského krále, nechceme nemuslima. Pak pokud je to Karzai nebo mulla Omar, je jedno.“ Podle mully Omara: „Islámský emirát Afghánistánu nemá v úmyslu monopolizovat si moc.. Vzhledem k tomu, že všichni jeho občané mají zodpovědnost za ochranu emirátu, mají právo účastnit se vlády, pokud pro to mají schopnosti. Islámský emirát udělá vše, co bude moci, aby rozdělil pozice a místa těm, kteří si to zaslouží a kteří mají kapacitu a vymýtí korupci ve vládních orgánech.“ Vůdce Tálibánu tak ujišťuje, že hnutí nejde o politiku, ale stejně jako v minulosti o naplnění svých – již tak dobře známých cílů kontrolování morálky a plnění role samozvaných ochránců spravedlnosti a islámu.

Co bude dál?

V souvislosti s blížícím se odchodem mezinárodních vojsk z Afghánistánu v roce 2014 rétorika vítězství a prohlášení o porážce Ameriky a ideálu demokracie ze strany Tálibánu sílí. Zvláště ve východních a jižních provinciích přibývá místních i zahraničních bojovníků Tálibánu, kteří si nárokují roli místních vůdců na základě tvrzení, že byli schopni porazit 42 zemí. Mulla Omar přitom sleduje ve svých prohlášeních vůči Afgháncům stále smířlivější přístup, což je některými považováno za strategický postup v souvislosti s nadcházející změnou politického kontextu a snahou uchovat si politickou autoritu.

Ať již jakkoli, v praxi je Tálibán rozdrobené hnutí, spojující velmi různorodé aktéry, které odchodem vojsk postupně ztratí společný zájem. Tálibán se tak velmi pravděpodobně dostane přesně tam, kde byli jeho předchůdci z řad mudžáhidů v době vzniku Tálibánu počátkem 90. let – do pozice neoblíbených vládců, kteří zneužívají moc a islám pro vlastní zájem. Již dnes mnoho lidí v zemi rozumí tomu, že islám ve skutečnosti Tálibům nedovoluje jednat násilně nebo obviňovat druhé. Přesto se budou Afghánci muset hnutím jako je Tálibán postavit, protože je jen málo pravděpodobné, že se Tálibové budou snažit získat podporu ne násilím a vyvoláváním strachu, ale závazkem k politické odpovědnosti.