Ruská geopolitická expanze v subsaharské Africe po roce 2022

Tato kapitola zkoumá ruské snahy o šíření geopolitického vlivu v subsaharské Africe po invazi na Ukrajinu. Snaha Moskvy o rozšíření svého vlivu v subsaharské Africe se pojí s šířením politické nestability a protizápadních nálad v této oblasti, vyvoláváním migračních vln do zemí EU, podporou diktátorských režimů a drancováním tamních přírodních zdrojů bez ohledu na udržitelný rozvoj. Rusko se pokouší získat si přízeň afrických zemí využíváním image Sovětského svazu jako antiimperialistické, antikoloniální a antikapitalistické velmoci, která vždy stojí na straně slabých a utlačovaných navzdory vedení koloniální a imperiální války proti Ukrajině. Hlavní ruské metody rozšiřování vlivu jsou diplomatická úsilí, predátorské ekonomické a bezpečnostní aktivity na podporu autoritářských režimů a šíření protizápadních ideologických narativů.

DIPLOMATICKÁ ROVINA

Na diplomatickém poli Rusko usiluje zejména o podporu svých pozic na mezinárodní úrovni, zajištění nehlasování proti Rusku v mezinárodních organizacích a demonstraci, že západní pokusy o izolaci Ruska neuspěly. V roce 2022 se Moskvě v tomto ohledu podařilo získat v zemích subsaharské Afriky určitou podporu, zejména při hlasováních v mezinárodních organizacích. Zřetelně to je vidět např. při hlasováních o rezolucích OSN, souvisejících s ruskou agresí na Ukrajině. Rezoluci odsuzující ruskou agresi na Ukrajině v březnu 2022 podpořila jen asi polovina afrických států – z 54 zemí rezoluci proti Rusku podpořilo 28, 17 se zdrželo a osm se hlasování neúčastnilo – proti hlasovala jen Eritrea. Rusko se snaží docílit loajality těchto států i odpouštěním dluhů. V roce 2023 Putin zmínil, že africkým zemím odepsal celkové dluhy ve výši 23 mld. USD. Kromě hlasování v mezinárodních organizací a snahy ukázat, že Rusko není izolováno, tato politika další výhody v geopolitickém soupeření Rusku neposkytuje.

Moskva rovněž pořádá summity Rusko-Afrika, které se konaly v letech 2019 a 2023. Zejména druhý summit byl ruskou propagandou prezentován jako grandiózní zahraničněpolitický úspěch, ale při bližším pohledu jsou výsledky tohoto summitu skromné. Oproti summitu z roku 2019 tentokrát přijelo méně hlav států a většinou byly africké státy zastoupeny na úrovni velvyslanců, což vytváří značný kontrast proti summitu USA-Africa Leaders v roce 2022, kterého se účastnili téměř výhradně prezidenti nebo premiéři 49 afrických zemí. Kromě výměny ideově zabarvených frází o budování „spravedlivého multipolárního světa“ a ruské pomoci Africe tento summit žádný zásadní přínos k rozvoji vztahů nepřinesl, což souvisí zejména s tím, že Rusko kromě udržování jednotlivých diktatur u moci nemá Africe příliš co nabídnout. Ostatně autoritářských režimů, jež jsou přímo závislé na ruské podpoře, není tolik – v podstatě se jedná o Touadérův režim ve Středoafrické republice, vojenskou diktaturu v Mali a donedávna Súdán, který je ale od dubna 2023 zmítán občanskou válkou. V ostatních případech Rusko poskytuje těmto režimům spíše verbální či ideologickou podporu, popř. hlasuje proti uvalení sankcí na tyto režimy.

RUSKÝ VLIV V OBLASTI EKONOMIKY A BEZPEČNOSTI

V ekonomické rovině není Rusko v subsaharské Africe významným hráčem. Obchodní výměna mezi Ruskem a Afrikou je malá. Rusko je až páté po USA, Číně, EU a Turecku a má dokonce, jako jediný z těchto pěti aktérů, klesající tendence obchodních aktivit, což je způsobeno i sankcemi, které ztěžují přepravu zboží a finanční operace. Obchodní výměna mezi Ruskem a Afrikou klesla ze 14 mld. USD v roce 2020 na 10,3 mld. USD v roce 2022, zatímco obchod zemí EU s Afrikou za stejné časové období vzrostl z 239,4 mld. USD na 412,2 mld. USD. Kromě toho se hlavní ruští obchodní partneři nenacházejí v subsaharské Africe, ale na severu kontinentu a tvoří až dvě třetiny celkového ruského obchodu v Africe. Rusko do Afriky investuje méně než 1 % z celkových zahraničních přímých investic a v rámci celkových přímých zahraničních investic v Africe podle dat z roku 2021 Rusko předběhla Jižní Afrika, Singapur nebo Indie.

Konkurenční výhodu proti ostatním globálním aktérům má Rusko v poskytování relativně levných vojensko-bezpečnostních služeb, včetně dodávek zbraní a protipovstaleckého výcviku. V bezpečnostní rovině je v subsaharské Africe i po smrti vedení klíčová Wagnerova skupina, popř. její nástupnické struktury pod silnější kontrolou ruského státu, které budou sloužit k udržení moci jednotlivých diktátorů a drancování přírodních zdrojů těchto režimů. Patrně nejzávislejší na této skupině byl režim prezidenta Faustin-Archange Touadéry ve Středoafrické republice, jenž se k moci dostal v roce 2016. Rusku se zřejmě podaří udržet postavení významného dodavatele zbraní a vojenské techniky do subsaharské Afriky i po roce 2022. Současné ruské zbraně jsou levnější než západní analogy a kompatibilní se zásobami ze sovětské éry, které mnohé africké země mají ještě z dob studené války. Rusko dodávky zbraní nepodmiňuje žádnými lidskoprávními či jinými požadavky a na rozdíl od jiných dodavatelů dodává zbraně do válkou zmítaných zemí včetně Mali, Súdánu či Středoafrické republiky. Mezitím ale Moskva přišla o některé lukrativnější zákazníky jako např. Angolu, dávající od roku 2022 přednost americké výzbroji.

RUSKO JAKO SYMBOL – IDEOLOGICKÁ ROVINA

Rusku se v omezené míře daří prezentovat jako lákavý protipól „západnímu neokolonialismu“. V této ideologické rovině Rusko prostřednictvím diplomacie a summitů Rusko-Afrika šíří vizi „spravedlivého multipolarismu“, společného boje proti neokolonialismu a podpory „tradičních hodnot“. Rusko se snaží stavět na sovětském dědictví ideologické podpory pro dekolonizaci. V ideové i mocenské rovině je ale současné Rusko jen stínem sovětské éry v období dekolonizace. Ruská humanitární pomoc Africe se pohybuje v řádech desítek milionů dolarů (kolem 40 mil. USD) z celkových 58 mld. USD v roce 2021, zatímco Sovětský svaz v roce 1986 poskytl jen Etiopii pomoc za (v přepočtu na dnešní dobu) 26 mld. USD. Rusko se soustředí spíše na elite capture a dezinformace a propagandu, navazující na sovětské tradice „aktivních opatření“, v čemž hrál významnou roli Jevgenij Prigožin, jeho wagnerovci, média a trolí farmy na šíření protizápadních sentimentů v subsaharské Africe.

IMPLIKACE PRO ČESKO

Zesílení ruského vlivu prohlubuje problémy, které subsaharskou Afriku sužují a které mají přímé důsledky pro členské země EU, včetně Česka. Klasickou ukázkou je zneužívání obilné dohody Ruskem k vydírání západních zemí, kdy Putin vzal africké státy, závislé na dodávkách obilí z Ruska a Ukrajiny, jako rukojmí, aby si pod hrozbou hladu a migrace vydobyl od Západu určité ústupky (např. zrušení sankcí na hnojiva). Prohlubování nestability a bezpečnostních problémů v subsaharské Africe může mít za následek i vysílání nových bezpečnostních misí EU, jichž se budou účastnit čeští vojáci, jako tomu bylo v případě téměř desetiletého působení českých vojáků na misi EUTM v Mali.

Pro Česko z toho vyplývá potenciál pro advocacy aktivity s cílem změnit proruský politický a společenský diskurz v cílových zemích subsaharské Afriky, např. v těch zemích, kde má Česko zastupitelské úřady (Etiopie, Ghana, Jižní Afrika, Keňa, Konžská demokratická republika, Mali, Nigérie, Senegal, Zambie). Společně s Ukrajinou a členskými zeměmi EU bez koloniální minulosti, které zároveň mají silnou historickou zkušenost s ruskou expanzivní politikou, by Česká republika mohla poukazovat na imperialistickou a koloniální podstatu současného Ruska. Právě východní křídlo EU – v úvahu v současnosti připadá hlavně Česko, Polsko, Litva, Lotyško, Estonsko a Rumunsko – by mohlo vytvořit společnou iniciativu, s níž by vystupovaly v subsaharské Africe. Tyto země by v rámci této iniciativy mohly využít či prohloubit spolupráci s nevládními organizacemi pořádáním osvětových a veřejných akcí pro cílové skupiny obyvatel (studenti, novináři, občanská společnost). Tím by se posílily vazby přímo s určitými částmi společnosti na rozdíl od ruských snah působit zejména na úrovni politického vedení jednotlivých států.

FORESIGHT

Rusko nemá k dispozici potřebné zdroje, aby v budoucnu mohlo nadále intenzivně i extenzivně šířit svůj vliv v subsaharské Africe. Dodávky ruských zbraní, často zastaralé sovětské techniky, budou v podobné míře jako dosud pokračovat i navzdory západním protiruským sankcím, a to zejména v případě těch zemí, které si nemohou dovolit dražší a vyspělejší vojenskou techniku nebo které rovněž podléhají sankcím. Ruské vedení nejspíše bude wagnerovce, a na ně napojené společnosti a média, využívat i nadále pro své zahraničněpolitické ambice. Případně jejich nástupce mnohem těsněji propojené s ruským státem. V zemích, jako je Mali nebo Středoafrická republika, ostatně Moskva žádné jiné významné nástroje než tyto vojenské struktury ani nemá. Ekonomické struktury, v minulosti propojené s Prigožinem, se navíc angažují v pašeráckých operacích obstarávajících pro ruský stát zdroje v podobě zlata a diamantů. Rusko nemá kromě udržování u moci kleptokratických diktatur nic, co by těmto zemím mohlo nabídnout, a tudíž se Moskvě zřejmě nepodaří přetavit ideové sympatie a občasné nehlasování proti Rusku v mezinárodních organizacích v reálný politický vliv. Rusko se tím spíše snaží demonstrovat navenek i domácímu publiku, že není izolováno, a naopak udává tón na mezinárodní úrovni jako jeden ze světových lídrů usilující o „spravedlivější multipolární svět“.

Hlavní oblastí nestability, kde Rusko bude chtít vyplnit vznikající vakuum, jsou země Sahelu, kde dochází k celé řadě vojenských pučů na pozadí silných protifrancouzských sentimentů. Moskva se snaží angažovat v zemích jako Mali, Niger, Čad nebo Burkina Faso, kde využívá rostoucích protizápadních (resp. protifrancouzských) nálad, selhání mezinárodních a místních aktérů likvidovat příčiny nestability a krizí a snaží se z toho těžit i se svými poměrně malými zdroji.

→ Rusko má v subsaharské Africe značné geopolitické ambice, ale je to oportunistický aktér s nevelkými zdroji, který se zaměřuje na nízkonákladové vlivové operace, zejména ve vojensko-bezpečnostní oblasti a na diplomatické úrovni, kde se snaží zajistit, aby státy subsaharské Afriky nehlasovaly proti Rusku v mezinárodních organizacích.

→ V ekonomické rovině je Rusko prakticky bezvýznamné, jelikož má poměrně malý podíl na celkovém obchodu subsaharské Afriky se světem, a ještě menší je ruský podíl na přímých zahraničních investicích či humanitární pomoci.

→ V ideologické rovině může Rusko dosáhnout určitých úspěchů, zejména v autoritářských státech či v těch s velmi silným protizápadním cítěním, v nichž Moskva pomáhá rozdmýchávat protizápadní nálady.

→ Ruský zájem se v krátkodobé perspektivě bude zřejmě soustředit na země Sahelu, zmítané vnitřní politickou nestabilitou a džihádistickým povstalectvím. Klíčoví hráči subsaharské Afriky jako Nigérie, Etiopie či Jižní Afrika udržují s Ruskem dobré vztahy, ale nelze tvrdit, že by se Moskvě dařilo z těchto států dělat země, které stojí v geopolitickém soupeření bezvýhradně na ruské straně.