Ruská ekonomika třicet let od rozpadu SSSR – cesta tam a zase zpátky?

Reformní období

Nejdůležitější z mýtů, které se váží s ekonomickou transformací, ale také základem sporů mezi stoupenci rychlé přeměny versus pomalé, postupné transformace, je propad průmyslové výroby. Ten byl podle oficiálních čísel skutečně hrozivý, kdy se v nejhorším roce, tedy 1994, propadla o 21,6 % a ani předchozí léta nebyla s propady o 16 a 13,7 % o nic lepší. Pro stoupence státních zásahů do ekonomiky je to důkaz, že příliš rychlé změny způsobily kolaps. Ten ale nastal již daleko dříve s tím, jak se rozvolňovaly vazby mezi jednotlivými sovětskými republikami ještě za formální existence jednoho státu. 

Druhým faktorem vysvětlujícím důvody propadu ekonomiky po počátku transformace byl prostý fakt, že zboží, které Sovětský svaz vyvážel, bylo kromě ropy nekonkurenceschopné. Iluze kvality výrobků byla posilována vázanými úvěry, ať už na zbraně či průmyslové výrobky, často do zemí třetího světa, kdy úvěr byl poskytnut na nákup sovětského zboží. Sovětský svaz pak za to získával protiplnění v komoditách, které ne vždy, mírně řečeno, odpovídaly jeho potřebám. Sám nic jiného než suroviny či zbraně nebyl schopen vyvézt. V případě, že se o to pokusil, narazil na neschopnost dodržet kvalitu odpovídající západním standardům či poprodejní služby, které byly pro jiné výrobce normální. 

Velká část této výroby nebyla schopna v konkurenci obstát, zatímco byl hlad po západním zboží. Propad výroby sovětských aut či televizorů mohl asi jen stěží někoho mrzet, prostě kvůli tomu, že jediným důvodem, proč si takovou věc koupit, byla cena. Transformační šok tak v podstatě představoval to, co Josef Schumpeter nazýval kreativní destrukcí – stará, neefektivní výroba je nahrazena novou, kvalitnější, lépe odpovídající potřebám trhu. To, co se na západních trzích děje průběžně, zažil Sovětský svaz i ostatní postkomunistické země v kondenzované podobě. Jak by vypadal případný postupný přechod, lze vidět na příkladu Běloruska – země, která je stále životně závislá jak na ruských levných surovinách, tak i na ruském trhu pro běloruské zboží. Čínský příklad, populární u kritiků transformace, příliš nepomůže, protože Sovětský svaz neměl téměř neomezenou zásobárnu levné pracovní síly z vesnice. Aby mohl nový výrobní závod vzniknout, starý musel skončit. A to nebylo, i z politických důvodů, možné. 

Průmyslová výroba nebyla tím jediným, co transformace vyčistila od nánosů ze sovětského období. Devadesátá léta nastavila v Rusku to, čemu se dá říkat kapitalismus. Trh fungoval na základě prostého principu nabídky a poptávky, v obchodech bylo běžně k dostání zboží, které bylo dříve nedostatkovým. Vytvořila se i vrstva podnikatelů, a nebyli to zdaleka jen oligarchové napojení na stát, žijící z obchodů se surovinami. Rusku se po šoku z měnové krize v roce 1998, který přinesl i pročištění (byť ne definitivní) bankovního sektoru, vrátil ekonomický růst. Už v roce 1999 vzrostlo HDP země o 6 %, následující rok už o 10 %. Pomohla tomu i cena ropy, která se dostala na samé dno v listopadu 1998, aby poté opět začala růst. Devadesátá léta v Rusku tak začala volným pádem, aby na jejím konci předával Boris Jelcin zemi relativně stabilizovanou, byť zatíženou mnoha problémy. 

Vladimir Putin tak měl velkou část práce s transformací hotovou. Ostatně on sám se zpočátku nijak nebránil tomu, že vlastně pokračuje v cestě, kterou započal Boris Jelcin. To ale nic neměnilo na tom, že zemi sužovala chudoba, právní rámec byl mírně řečeno nedokonalý se spoustou vzájemně si odporujících zákonů, nepřehledné daně atd. První část Putinovy vlády se tak nesla ve znamení těchto reforem, ať již daňové, celní, ale také těch v mimoekonomické oblasti, tedy soudní či správní. Hned po nich se měly reformy zaměřit na sociální oblast, zdravotnictví či školství, tedy ty sektory, které výraznou měrou zlepšují život obyvatel.  

Státní kapitalismus 

Pokud devadesátá léta přinesla vzestup soukromého vlastnictví, Putin šel spíše opačným směrem. Paralelně s reformami, často ale jen omezeně praktikovanými, šel trend k zestátňování. Vladimir Putin ve své disertaci (byť podle některých autorů nejde úplně o jeho dílo) mluvil o nutnosti státu vlastnit těžbu nerostných surovin. Útok na oligarchy s sebou nesl i zestátňování, kdy televize jsou v současné době výhradně v rukou státu (pokud nepočítáme obskurnosti typu pravoslavné TV Cargrad či na internet vytlačenou opoziční TV Dožď), ropný průmysl z velké části za pomoci státních orgánů a soudů přebrala Rosněfť, plynárenství je v rukou Gazpromu.  

Vytváření státních korporací od roku 2005, jako je Rostěch, Vněšekonombank či Roskosmos, mělo za cíl zachovat a modernizovat ruský průmysl. Rostěch tak sdružil široké portfolio firem dominantně z vojenského průmyslu, ale také výrobce automobilů AvtoVAZ či Kamaz. Specifikem korporace jako formy je fakt, že jejím primárním úkolem není nutně tvorba zisku. Korporace je úzce navázaná na stát, její ztráty jsou uhrazeny ze státních financí. Vněšekonombank tak byl zachráněn po z finančního hlediska katastrofální olympiádě v Soči v roce 2014. Státní korporace mají za úkol přinášet technické novinky, což ale ne vždycky končí zrovna ideálně. Roskosmos je tak spíše proslulý plány svého šéfa Dmitrije Rogozina či obrovskou korupcí na kosmodromu Vostočnyj než reálnými výsledky, Rostěch vyprodukoval kromě jiného tank T-14. Ten, i přes velké plány, zatím existuje pouze ve formě prototypů a první dodávka 20 kusů je slibována až na druhou polovinu roku 2021. I nejnovější produkt, tedy vakcínu proti koronaviru Sputnik V, má na starosti státní Fond přímých investic. A ani jí se nevyhnuly problémy, kdy se ze zemí jako Argentina či Írán množí stížnosti na neplnění dodávek vakcíny podle původní smlouvy. 

Současně se zestátňováním se stále více v ruské ekonomice projevuje stírání rozdílů mezi soukromým a státním majetkem. V čele státních firem i korporací stojí lidé, kteří jsou přímo spříznění úzkými vazbami na Vladimira Putina. Igor Sečin z Rosněfti byl jeho dlouholetým asistentem, Sergej Čemezov z Rostechu a Nikolaj Tokarev z Transněfti se s ním znají z KGB z Německa, Alexej Miller z Gazpromu či German Gref ze Sberu s ním spolupracovali v Petrohradě. Všechny státní firmy jsou ovládány prezidentem a jeho okolím. A aby toho nebylo málo, soukromé společnosti vlastněné Putinovým okolím získávají výhodné státní zakázky. 

Stírání rozdílů mezi státním a soukromým se pak projevuje i z druhé strany, kdy soukromé firmy stále častěji zajišťují funkce státních organizací. Propouštění nadbytečných zaměstnanců může podnikateli přinést sankce. S posilováním silových složek stále roste také pocit jejich beztrestnosti a všemocnosti. Případy, jako byl ten kolem Michaila Chodorkovského, Sergeje Magnitského a krádeže Hermitage Capital Management v Rusku, Michaela Calveye či Alexeje Uljukajeva, jsou jen několika málo příklady zneužití soudní moci a obecně práva k soukromým zájmům. Obrana přitom neexistuje, podle ruské prokuratury pouze 0,3 % případů sporů mezi státem a soukromou osobou končí vítězstvím občanů. Není ani divu, že investice do základního kapitálu, tedy hlavní předstihový ukazatel, který určuje budoucí tempa ekonomického růstu, se drží na nízkých hodnotách. Velmi zjednodušeně, ruské firmy peníze mají, jen je v takovém prostředí nechtějí investovat. 

Rusko se v posledním roce žebříčku Corruption Perception Index zlepšilo o osm míst, přesto umístění na stejném 129. místě jako Mali či Ázerbájdžán není nic, čím by se mohlo jakkoli chlubit. Index of Economic Freedom mu přiděluje 92. místo, jen těsně před Běloruskem (ale třeba i Řeckem). Snad jen s výjimkou Doing Business od Světové banky, kde zaujímá 28. místo, se Rusko ve všech žebříčcích umísťuje přinejlepším v polovině pelotonu. Pokud už dojde na řešení situace, nese často formální nádech – Vladimir Putin např. vyhlásil útok na první dvacítku v Doing Business, a tak se ruská vláda soustředila na splnění jednotlivých kritérií v Moskvě a Petrohradě, podle kterých se žebříček sestavuje. Získat elektřinu je tak v Moskvě snadné, jen je stejně snadné o svou firmu také přijít. A toto kritérium už v žebříčku není.

I přesto by bylo nefér tvrdit, že v Rusku neexistují soukromé společnosti. Řada autorů v souvislosti s Ruskem mluví o dvou ekonomikách. Jedné, která je zaměřená na „stará“ odvětví ekonomiky, jako je těžba surovin, těžký průmysl či výroba zbraní, je silně regulovaná, v rukách státu. Ta druhá je pak ve znamení sektorů, jako je IT či retail, kde ruské firmy vykazují silnou dynamiku růstu. Problémem ale je, že, jak ukazuje případ firmy Jandex, ruské obdoby Google, stát má stále větší tendenci zasahovat do fungování i těchto firem. To samozřejmě není čistě ruské specifikum, protože regulace nadnárodních gigantů včetně těch z IT světa je předmětem mnoha diskusí kdekoli, ale zkušenost s ruskými zásahy vzbuzuje spíše skepsi.

Rusko v současné době prožívá dlouhé období stagnace. Ta, ačkoli je připisována účinkům západních sankcí po roce 2014, započala již v roce 2012. Má tak daleko hlubší kořeny. Zatímco jeho HDP rostlo v letech 2000–2008 o 7 % ročně, v letech 2010–2019 to byla jen 2 %, tedy pod světovým průměrem 3 %. Nepodařilo se mu zbavit závislosti na ropě a dalších surovinách. Veškeré pokusy o modernizaci ekonomiky prozatím končí rozpačitě, s projekty, které provází sice velký humbuk, ale reálné výsledky jsou více než skromné. I proto je současné Rusko tak často připodobňováno k brežněvovskému Sovětskému svazu. I ten přinesl stagnaci, na kterou následně Michail Gorbačov reagoval, byť ne zrovna šťastně.

Závěrem 

Snad každá analýza současné situace v Rusku končí závěrem, že zatímco čistě ekonomická politika je velmi dobrá, to, co skutečně Rusko brzdí v rozvoji, jsou takové záležitosti, jako je korupce či bídný stav ruských soudů, které slouží všem možným zájmům více než právu. Aby se vyhnulo osudu Sovětského svazu v podobě dlouhodobé stagnace a zaostávání za zbytkem světa, muselo by revidovat současný systém osobních preferencí a vazeb a zásahů státu do fungování ekonomiky. Na začátku nového milénia v této pozici bylo, následný vývoj je ale vrátil zpět. 

Ruský politolog Vladimir Geľman ve své knize Nědostojnoje pravlenije poskytl asi nejlepší hodnocení toho, jak si současné Rusko vede. I přes kritiku to není žádný pětkař. Země funguje, zvládá plnit většinu svých funkcí, dokonce i ekonomika určitým způsobem postupuje. Ale také nejde o jedničkáře, kde by podnikatelé mohli přicházet s novými nápady, země by se neustále posouvala kupředu a své občany hýčkala štědrým sociálním systémem. Jedná se prostě o trojkaře, který by chtěl mezi jedničkáře, ale není toho i přes veškeré úsilí schopen. Zvládne tak existovat po mnoho let, jako ostatně mohl existovat i Sovětský svaz, pokud by Gorbačov nezačal se svými změnami, ale nepůjde o nic, co by stálo za následování.  

O autorovi: Karel Svoboda Autor je odborník na Rusko z Institutu mezinárodních studií FSV Univerzity Karlovy.