Radikalizace a „fake news“ - stav expertního poznání

V první části analýza představuje různé pohledy a koncepty, kterými se v rámci výzkumu na problémy informačního prostoru nahlíží. Ty rozděluje primárně na pohledy zdůrazňující systémový charakter problémů a pohledy akcentující jednání aktérů. První část ukazuje roztříštěnost přístupů a obtížnou souměřitelnost výsledků vycházejících z výzkumů využívajících různých konceptuálních perspektiv.

Druhá část diskutuje inherentní metodologické problémy spojené s identifikací dopadů a uvádí závěry primárně empirických výzkumů ohledně dopadů „fake news“ na společnost, rozdělených na dopady na obecenstvo, dopady na mediální prostor a dopady na celospolečenskou diskusi.

Hlavním závěrem analýzy je relativní absence empirického potvrzení teoreticky předpokládaných dopadů „fake news“, a to zvláště pokud jde o jejich schopnost významně proměnit společenskou debatu. Zároveň dopady „fake news“ na polarizaci a radikalizaci jsou relativně méně empiricky probádané, a tedy
jsou stále otevřenou otázkou.

Úvod

Především od zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států a referendem o odchodu Velké Británie z Evropské unie (Camargo – Simon 2022) se stále více dostává do popředí veřejné debaty problém, jehož samotné pojmenování a definování je stejně rozporuplné jako názory na jeho příčiny, dopady a možná řešení. Veřejnou debatu zužují problémy od krize tradičních médií, polarizace, zahraniční a domácí propagandy až po „fake news“, dezinformace, misinformace i malinformace. Někteří autoři pak mluví o post-faktické (Manjoo 2008) nebo post-pradivé době (např. Krugman 2011). Vzhledem k široké shodě na významu probíhajících změn v informačním prostředí není překvapením, že se oblasti dostalo značné akademické pozornosti (Camargo – Simon 2022).

Cílem této veřejné analýzy je shrnout a prezentovat veřejně v přehledné a srozumitelné formě stávající poznání v otázce dopadů probíhajících informačních změn, a to se snahou o integraci závěrů řady vědních disciplín, které se problematice věnovaly, od sociologie přes mediální studia a politologii až po bezpečnostní studia.

Dopady přitom práce nahlíží se zvláštní pozorností věnovanou otázce radikalizace a primárně prizmatem empirických výzkumů a otázky velikosti identifikovaných dopadů. Ta na jedné straně patří mezi méně akademicky prozkoumané oblasti, a to primárně z důvodu metodologické náročnosti studia a měření těchto dopadů. Na druhé straně je pak míra dopadů zásadním kritériem pro tvorbu veřejných politik zaměřených na čelení těmto dopadům (Miró-Llinares – Aguerri 2021).

V kontextu problému s vymezením tématu uvedenými hned v počátku této práce je pak důležitá poznámka o volbě pojmu „fake news“ v názvu práce. Jak bude diskutováno v první části, pojem „fake news“ patří mezi ty méně používané ve stávající diskusi vzhledem k jeho diskreditaci prostřednictvím jeho zneužívání především D. Trumpem. Vzhledem k tomu, že pojem byl relativně opuštěn, v práci ho uvádíme s uvozovkami jako zástupné označení pro celé spektrum diskutovaných problémů informačního prostoru.

Analýza je strukturována do dvou hlavních částí. První část se věnuje klíčovým konceptům, které se v kontextu debaty o probíhajících změnách a problémech informačního prostředí objevují. Cílem první části je přehledně uvést čtenáře do tématu, skrze různé existující koncepty a definice pomoci ilustrovat diverzitu výzkumu v předmětné oblasti a v neposlední řadě pak pomoci teoreticky vymezit oblast zájmu pro předkládanou analýzu. Druhá část se pak zaměřuje na metodologické úskalí zkoumání dopadů a samotné dopady informačních proměn. Závěr pak nejen shrnuje poznatky, ale také diskutuje jejich implikace pro formulaci veřejných politik i pro roli dalších aktérů veřejné debaty v čelení dopadům probíhajících informačních změn.

ČÁST PRVNÍ – POJMY, KONCEPTY A DEFINICE

Pro identifikaci dopadů určitého jevu je důležité jej v první řadě konceptuálně usadit a stabilizovat. Vzhledem k roztříštěnosti výzkumu v oblasti „fake news“ (které zde používáme jako zástupce pro celý široký fenomén šíření dezinformací a úpadku kvality informačního prostředí) nelze přehledně prezentovat stávající stav poznání v oblasti dopadů „fake news“, aniž by čtenář byl seznámen s rozdílnými přístupy různých výzkumníků k problematice. Pokusy o konceptuální postihnutí problémů informačního prostředí lze při určité míře zjednodušení rozdělit do dvou širokých táborů, které v kontextu této analýzy mohou posloužit jako dobrý způsob pro uvedení čtenáře do problematiky. Osou rozdělení je dichotomie mezi strukturou a aktérem.

„FAKE NEWS“ JAKO STRUKTURÁLNÍ PROBLÉM

První z táborů lze označit jako strukturální. Při popisu problému se zaměřuje na charakter informačního prostoru, změny, které se v něm odehrávají, a dopady, které tyto změny mají. Jedním z příkladů může být pojem infodemie (z ang. orinálu Infodemic) (např. Solomon et al. 2020; World Health Organization 2021; Zarocostas 2020), velmi často skloňovaný v průběhu pandemie COVID-19. Světová zdravotnická organizace charakterizovala infodemii jako „tsunami informací – přesných i nepřesných –, které se šíří spolu s nemocí“
(World Health Organization 2021: iv). Konkrétně pak WHO definovala infodemii jako „přemíru informací, dobrých i špatných. Ty dohromady tvoří virtuální tsunami dat a rad, které všem lidem komplikuje nalezení jasných sdělení, důvěryhodných zdrojů a spolehlivých doporučení v momentě, kdy je potřebují“ (World Health Organization 2021: 1).

Další často užívané pojmy spadající do skupiny pohledů kladoucích důraz na celý informační ekosystém je „informační znečištění“ (z angl. originálu Information polution) (Wardle – Derakhshan 2017) nebo „informační chaos“ (z angl. orginálů Information Chaos nebo Information Disorder) (Wardle – Derakhshan 2017; Freivogel 2018; Beasley et al. 2011; Wade 2017).

Dva pojmy zasluhující bližší představení je „post-pravdivost“ (z angl. originálu Post-truth) a „úpadek pravdy“ (z angl. originálu Truth decay) (Kavanagh et. al. 2018; Huguet et al. 2021; Ranschaert 2020), zvláště s ohledem na to, že akcentují systémový charakter. Slovo postpravdivé nepochybně patří k veřejně známějším, ostatně bylo vyhlášeno slovem roku 2016 Oxfordským výkladovým slovníkem (BBC 2016) – ne náhodou krátce po Trumpově vítězství v prezidentském klání ve Spojených státech amerických. Samotný Oxfordský slovník pojem definoval jako přídavné jméno „…vztahující se nebo odkazující na okolnosti, v nichž jsou objektivní fakta méně vlivná v utváření veřejného mínění než apely na emoce nebo osobní přesvědčení“ (Oxford Languages 2016).

Stejného roku se post-pravdivost řešila i na stránkách časopisu Nature, kde Higgins popsala, že „post-pravdivost odkazuje na rutinní otevřené lhaní napříč společností a znamená, že politici mohou lhát bez odsouzení. To se liší od klišé, že všichni politici lžou a slibují věci, co neplánují splnit — protože to stále předpokládá upřímnost jako výchozí pozici. V postpravdivém světě už takový předpoklad neplatí“ (Higgins 2016). Z akademického pohledu se pojmu extenzivně věnoval Lee McIntyre, který mj. poznamenává, že „… postpravdivost představuje formu ideologické nadřazenosti, přičemž se její praktici snaží přinutit někoho jiného věřit v něco nehledě na to, zda pro to existují dobré důkazy“ (McIntyre 2018: 13). S méně filozoficky orientovaným konceptem „úpadku pravdy“ přišla v roce 2018 výzkumná instituce RAND, kdy fenomén definovala prostřednictvím tří trendů, které popisuje následovně: „1. narůstající rozpory ohledně fakt a analytické interpretace faktů a dat; 2. rozostření hranice mezi názorem a faktem; 3. rostoucí relativní objem, a tedy i vliv, názorů a osobní zkušenosti oproti faktům; 4. upadající důvěra v dříve respektované zdroje faktických informací“ (Kavanagh et al. 2018: 3). Koncept úpadku pravdy je velmi užitečným můstkem k uvedení druhé skupiny pohledů, zaměřujících se více na konkrétní aktéry, vzhledem k tomu, že autoři v práci rozvedli seznam faktorů, které ke čtyřem trendům úpadku pravdy přispívají. Ty přitom rozdělili na neosobní systémové síly, typické pro první tábor přístupů, a na konkrétní aktéry přispívající k trendům, které jsou primárním předmětem zájmu druhé skupiny pohledů.

Jako systémové faktory pak konkrétně identifikovali přirozené lidské kognitivní limity, změny v informačním prostředí (včetně transformace konvenčních médií, příchod internetu a sociálních sítí a šíření dezinformací), výzvy pro vzdělávací systémy a polarizaci, a to jak politickou, tak i sociodemografickou a ekonomickou. Zároveň ale také identifikovali aktéry, kteří vědomě či nevědomě k fenoménu úpadku pravdy a jeho čtyřem trendům přispívají. Ze čtyř jmenovaných aktérů, tedy médií, akademických a výzkumných institucí, domácích politických a vládních aktérů a zahraničních aktérů jsou pro potřeby tohoto textu zajímavější poslední dvě jmenované skupiny, tedy domácí a zahraniční aktéři vědomě a cíleně ohýbající pravdu. To nás přivádí k druhé skupině pohledů na předmětnou problematiku.

„FAKE NEWS“ JAKO AKCE

Pokud první pohled na problematiku zdůrazňuje charakter celého informačního prostředí, pak druhý pohled zaměřuje pozornost na činnost konkrétních aktérů, šířících zprávy považované z různých důvodů za nepravdivé, nevhodné nebo škodlivé. Pokud je spektrum systémových pohledů široké, pak rozsah možných definic „informačních intervencí“ (což je asi nejširší možné označení) je obdobně velký. Při pohledu na problém „fake news“ prizmatem aktivní komunikace je možné brát v úvahu široké spektrum možných charakteristik dané komunikace, na základě kterých mohou být takovéto „informační intervence“ klasifikovány. Kdo komunikuje – jednotlivci, organizace nebo státy? Na koho je komunikace zacílena? Za jakým cílem komunikace probíhá? Je komunikace jednostranná nebo oboustranná? Je komunikace transparentní nebo klamavá, pokud jde o jejího původce? Je předávaná informace pravdivá, zavádějící nebo nepravdivá? (viz např. Arceneaux 2021).

Na základě rozdělení komunikace dle některých z této kritérií vznikla celá řada pojmů více či méně používaných v kontextu problematiky „fake news“. Pokud ponecháme z důvodů prostoru stranou pojmy popisující komunikaci obecně považovanou za přípustnou, vhodnou nebo legitimní, jako je PR, strategická komunikace nebo veřejná diplomacie, nejvýznamnějšími pojmy, které stojí za bližší pohled, patří „fake news“ (Tandoc et al. 2018), propaganda (např. Lough et al. 2014; Stanley 2015; Cull et al. 2017; Benkler et al. 2018), dezinformace, misinformace, malinformace (např. Wardle – Derakhshan 2017: 48) a „bullshit“ (volně přeložitelné do češtiny jako „kecy“) (např. MacKenzie – Bhatt 2020; Pennycook – Rand 2020).

„Fake news“ (volně přeložitelné jako „falešné zprávy“) je pojem, jehož popularita vychází primárně z období americké prezidentské kampaně předcházející zvolení D. Trumpa. Pojem nicméně byl poměrně brzy opuštěn, a to nejspíše primárně vzhledem k jeho přivlastnění Trumpem pro označení jakýchkoliv zpráv, se kterými nesouhlasil. Významově byl pojem „fake news“ používán i v akademické literatuře variabilně k popisu řady svébytných tipů komunikace, konkrétně pak satirického zpravodajství, parodie zpravodajství, vyfabrikovaných zpráv, manipulativních zpráv, reklamy a propagandy. Ve všech případech přitom hlavním kritériem byla snaha výše uvedených komunikací navozovat falešný dojem reálného seriózního zpravodajství (Tandoc et al. 2018: 147).

Ze zde diskutovaných pojmů má propaganda patrně nejdelší historii (viz např. Benkler et al. 2018). Jako taková má také extrémně široké spektrum definicí (viz např. Arceneaux 2021, Walton 1997, Brennan 2017, Henderson 1943). V nejširším vnímání je propagandou snaha o informační ovlivnění cílové populace (doma nebo v zahraničí), byť je zpravidla spojována s negativními konotacemi a některé definice tak akcentují v rámci jejích definic aspekty, jako je relativní skrytost původce propagandy nebo jeho cílů.

Pojmy dezinformace, misinformace a malinformace je nejlepší diskutovat společně, v neposlední řadě proto, že jsou často vzájemně zaměňovány. Byť podobně jako u dalších pojmů jsou jejich definice stěží konsenzuálně přijímané napříč odbornou komunitou, pro naše potřeby je možné vyjít z vlivné studie Wardla a Derakhshan z roku 2017. Dezinformace (v angličtině Disinformation) označující informace, které jsou nepravdivé a zároveň záměrně vytvořené s cílem ublížit. Misinformace pak označuje informaci, která je nepravdivá, nicméně nevznikla nebo není šířena s cílem ublížit. Nakonec relativní neologismus malinformace je informace sice postavena na realitě, ale využitá nebo šířená s cílem způsobit újmu (Wardle – Derakhshan 2017: 20). V kontextu těchto třech pojmů je důležité vést v patrnosti dva důležité aspekty jejich používání. První je, že hranice mezi dezinformací a misinformací může být velmi tenká, zvláště pokud někdo uvěří dezinformaci a následně ji šíří v dobré víře. Druhý důležitý aspekt terminologie dis-, mis- a malinformace je, že jejich rozlišení do značné míry závisí na identifikaci motivace šiřitele, která je empiricky velmi obtížně zkoumatelná a často ji nelze jednoznačně prokázat.

V neposlední řadě je na místě se zastavit ještě u jednoho pojmu, kterým je, do českého jazyka obtížně přeložitelný, „bullshit“. Pojem, který lze volně chápat jako „kecy“ se užívá pro informace, jež jsou produkovány s cílem vyvolat určitý dojem nebo reakci (např. interakce přinášející výnos z reklamy), přičemž původce informace nutně vědomě nelže, pouze je mu pravdivostní hodnota informace lhostejná (Benkler et al. 2018: 24; Frankfurt 2005; Pennycook – Rand 2020).

Vzhledem k častému označování (zvláště v českém prostředí) nežádoucích informačních intervencí za hybridní hrozbu, je na místě se aspoň krátce zmínit i o hybridních hrozbách. Pojmy hybridní vedení války, hybridní válka, hybridní hrozby a hybridní působení pocházejí původně z prostředí amerického obranného establishmentu, kdy byly původně formulovány v reakci na vnímané proměny vedení války a zkušenosti z probíhajících válek na Blízkém východě (např. Fridman 2018; v češtině Bahenský 2018; Kurfürst – Paďourek
2022). Postupem času se koncept významně transformoval, zvláště po raketovém růstu jeho popularity po okupaci a anexi Krymu v roce 2014, byť informační dimenze hybridních hrozeb byla obsažen už v původních amerických formulacích konceptu. V současnosti je pojem převážně definován jako otevřené nebo skryté využívání kombinace nástrojů pod hranicí konvenční války za účelem poškození protivníka nebo dosažení jiných cílů (viz např. Hybrid CoE 2021). Informační působení je pak jedním z možných nástrojů soupeře využívajícího hybridního působení. Zvláště v kontextu České republiky jsou hybridní hrozby ztotožňovány s dezinformacemi, vzhledem k tomu, že dezinformace představují nejviditelnější aspekt hybridních hrozeb.

IMPLIKACE

Jaký závěr lze z komplexity přístupů k problému „fake news“ učinit? Hlavním závěrem je, že při zkoumání dopadů je důležité uvažovat o konceptualizaci a definici jejich příčin. Byť jsou všechny výše uvedené přístupy a koncepty vzájemně blízké v různých ohledech, ve veřejné diskusi jsou příliš často zkratkovitě shrnovány do jednoho problému, což pak působí notné zmatení nejen pro identifikaci problémů našeho informačního prostoru, tak i v hledání jejich dopadů a opatření, které by mohly zmírnit dopady nebo odstranit samotné příčiny. Jak bylo nastíněno v úvodu a na začátku první části, pro nadcházející diskusi dopadů „fake news“ je také zásadní, že často nelze jednoduše kombinovat závěry studií o dopadech problému „fake news“ do jednolitého obrázku, když jinak definují předmět svého zkoumání. Vzhledem k cíli uvést pro širokou i odbornou veřejnost stávající stav poznání v oblasti dopadů problému „fake news“ si práce pro další sekce nevybírá žádný z výše uvedených konceptů jako výhradní zaměření – snaží se spíš představit širší spektrum studií, pracujících s dopady různě definovaných informačních problémů.

DOPADY „FAKE NEWS“

Než se v druhé části pustíme do přehledu stávajícího poznání o dopadech „fake news“ na společnost a radikalizaci, je vhodné blíže vysvětlit, proč po letech zájmu o tuto problematiku máme stále poměrně omezené poznání o dopadech „fake news“.

PROČ VÍME MÁLO

Jedním z problémů je roztříštěnost výzkumu, která komplikuje integraci výsledků jednotlivých studií a následně i kumulaci poznání generovaného těmito výzkumy (viz také Camargo – Simon 2022). Dalším a nejspíše i největším problémem je nicméně komplexita problému a s ní spojené metodologické výzvy pro zkoumání kauzálního vztahu mezi „fake news“ a pozorovatelnými změnami závislých proměnných (viz např. Schünemann 2022; Miró-Llinares – Aguerri 2021).

Pro ilustraci lze uvést asi nejjednodušší formu výzkumu, kterou si lze pro výzkum dopadu „fake news“ představit a rozebrat její metodologické problémy a limity. Pokud někdo chce znát dopady např. ruských dezinformací, může udělat reprezentativní průzkum veřejného mínění a ptát se na mínění o otázkách pokrývaných dezinformačními portály spojovanými s Ruskem a publikujícímu dezinformační obsah. Na první pohled pak lze následně tvrdit, že ti, jejichž mínění (názor nebo hodnocení pravdivosti fatického tvrzení) odpovídá obsahu publikovanému danými weby, si to myslí na základě toho, že to tyto weby publikovaly, a toto mínění je tedy výsledkem jejich existence a publikace.

Jakkoliv nelze takovou podobu výzkumu označit za zcela bezcennou, je třeba uvažovat o jeho limitech. Co takový výzkum relativně spolehlivě změří, je mínění obyvatelstva, pokud jde o položená tvrzení nebo otázky, byť i v tomto případě je nutné uvažovat, do jaké míry jsou odpovědi vyjádřením skutečné víry ve faktickou správnost podávaných odpovědí a do jaké míry se může jednat o přihlášení se ke skupině nebo názorovému proudu (Lane 2020; Brashier – Schacter 2020). Skutečný metodologický problém nastává při propojení mínění veřejnosti a příčin tohoto mínění. V tomto kontextu je totiž nesmírně obtížné spolehlivě rozlišit, zda je daná odpověď produktem přímé konzumace „fake news“, konzumace informací, které se do informačního prostoru dostaly skrze „fake news“, nebo zda k danému mínění nebo odpovědi daný respondent došel sám, popř. na základě konzumace informací bez napojení na „fake news“.

Zvláště problematické jsou v tomto ohledu názorové otázky, kde sice daný názor konvenuje původcům propagandy nebo „fake news“, ale zároveň se jedná o dlouhodobé součásti legitimní politické debaty. Příkladem takové otázky může být členství v NATO nebo názor na stávající výši obranných výdajů. I pokud můžeme srovnat počet odpůrců členství v NATO s dřívějším počtem a sledovat proměňující se trend, je problematické jednoznačně připsat tento vývoj jediné příčině (např. šíření dezinformací). To přináší zásadní problém identifikace informací nebo zdrojů informací považovaných za škodlivé, ať už vzhledem k jejich záměrům (viz dezinformace, malinformace), nebo vzhledem k pravdivostní hodnotě těchto informací (viz dezinformace nebo misinformace) (viz např. Miró-Llinares – Aguerri 2021). Jakkoliv nepochybně existuje široká shoda na nepravdivosti některých výroků, velká část „fake news“ se nevyhnutelně pohybuje na hraně, kde je možné vést o jejich pravdivosti nebo škodlivosti debatu, nemluvě o snahách o identifikaci nepřijatelné míry manipulativnosti informace nebo identifikace záměru za šířením informace, kde je ještě obtížnější dojít k rigorózním vědeckým závěrům.

Podobně omezený obrázek jako průzkumy víry v „dezinformační“ názory nebo fakta často poskytnou studie zaměřující se na konzumaci „fake news“, které mohou podat dobrý obrázek o čtenosti nebo navštěvovanosti daných stránek nebo médií, ale zpravidla nedokážou dovodit, zda konzumace daných zdrojů vedla ke změně postoje čtenářů (popř. v jaké míře). Zvláště komplikovanou otázkou pak je, do jaké míry je konzumace „fake news“ výsledkem, nikoliv příčinou konkrétních postojů (viz Guess et. al. 2018). Jak poznamenává Schünemann (2022: 38), měření jakýchkoliv dopadů informací je obtížné, to platí o to více, pokud se jedná o dopady specifické informace v již tak informačně rozbouřené oblasti, příkladem které mohou být např. volby. „Fake news“, ať už hovoříme o dezinformacích zahraniční moci nebo falešným zpravodajstvím produkovaným s cílem generovat zisk z reklamy zpravodajství, se zpravidla snaží přiživit na již existujících debatách a mediální pozornosti, což pak výrazně komplikuje odlišení jejich dopadu od dopadu dalších informací v informačním prostoru.

Dalším problémem pro identifikaci dopadů dezinformací je pak omezení zdrojů empirických dat, kdy je více výzkumů realizováno v oblastech, která jsou datově dobře pokrytá. Typickým příkladem je velký zájem výzkumníků o Twitter a další sociální sítě, jejichž data dobře umožňují provést analýzu velkého množství dat, nicméně často není zcela jednoznačné, do jaké míry jsou dané závěry platné i mimo sociální sítě a jakým způsobem informační prostředí sociálních sítí interaguje s širším informačním prostředím.

Z těchto důvodů je často diskuse o dopadech „fake news“ založena na teoreticky smysluplných hypotézách, ale s omezeným základem empirických dat přesvědčivě prokazujících jejich dopady. Závěry teoretických a empirických studií o dopadech se navíc často rozchází, přičemž teoretické studie předpokládají negativní dopady, které nicméně empirické studie spíše kvalifikují jako omezené (Tucker et al. 2018: 15). Vědecké studie, u kterých jsou velké nároky na rigoróznost, se tak často zaměřují na jiné oblasti problému „fake news“. Z 84 citovaných akademických článků o „fake news“ v rámci systematického přehledu Miró-Llinares a Aguerri (2021) tak nepřekvapí, že jen 42 pracovalo s empirickými daty, a z nich jen sedm v nějaké míře zkoumalo dopady „fake news“. Je přitom na místě zmínit, že absence přesvědčivých závěrů o dopadech „fake news“ je pravděpodobně jedním z důvodů „morální paniky“.1 Existence potenciálně fatální hrozby pro společnost a liberální demokracii při absenci jednoznačného vyvrácení této hrozby prakticky nevyhnutelně vede k velké míře obav, pokud ne úzkosti a paniky (viz např. Schünemann 2022), zvláště pokud jsou „fake news“ vnímány jako součást širší koordinované kampaně, jež je stejně obtížně pozorovatelná a analyzovatelná jako samotné „fake news“ (Eberle – Daniel 2022; také Bahenský 2022).

TŘI KATEGORIE DOPADŮ

Co tedy s různou mírou jistoty o dopadu „fake news“ víme? Schünemann (2022: 38) navrhl užitečný rámec pro rozdělení (výzkumu) dopadů do tří kategorií. První kategorií je otázka vystavení obecenstva „fake news“ a dopadům, které na toto obecenstvo mají. Druhou kategorií je dopad „fake news“ na mediální ekosystém a primárně pak na masová média. Třetí a poslední kategorií navrženou Schünemannem je oblast celkové veřejné debaty, resp. veřejného diskurzu. Z pohledu této studie jsou nejzajímavějšími první a poslední kategorie. V rámci první kategorie si zvlášť ve vztahu k otázce radikalizace zaslouží studie kolektivu autorů zaměřená na otázku distribuce konzumace „fake news“ ve společnosti (Guess et al. 2018). Autoři v ní ukázali, že v posledních týdnech před Trumpovým zvolením sice zhruba čtvrtina amerických voličů navštívila alespoň jednou stránku „fake news“, nicméně 60 % z celkového počtu návštěv bylo generováno desetinou nejkonzervativnějších voličů, pro které pro-trumpovské „fake news“ odpovídaly jejich názoru (Guess et al. 2018). Jakkoliv je tato koncentrace konzumace pozitivní zprávou, pokud jde o celkové dopady „fake news“ na společnost, je zároveň varovným signálem o jejich dopadu na skupiny obyvatelstva, které je konzumují systematicky.

Otázka nerovnoměrné konzumace „fake news“ nás přivádí k otázce společenské a politické polarizace a jejímu vztahu s informačním prostředím. Jakkoliv nárůst specificky afektivní polarizace2 je např. v USA dobře dokumentován (Iyengar et al. 2019), vztah mezi „fake news“ a politickou a afektivní polarizací je více sporný (Azzimonti – Fernandes 2018, Ribeiro et al. 2017, cf. Boxell et al. 2017). Byť se Piazza (2021) ve své práci nezabýval primárně polarizací, identifkoval na státní úrovni korelaci mezi přítomností dezinformací v informačním prostoru (zahrnujících dezinformace šířené vládami, politickými stranami nebo cizími státy) a existencí domácího terorismu, přičemž právě polarizace jako výsledek dezinformací a příčina domácího terorismu byla předpokládaným kauzálním mechanismem.

Byť jsou „fake news“ s radikalizací často spojovány a existuje řada případů, kdy politické násilí bylo přinejmenším na první pohled alespoň částečně formováno „fake news“ (např. Pizzagate, obsazení Kapitolu, v českém prostředí případ Balda), existuje poměrně málo výzkumů, které by empiricky zkoumaly specificky kauzální propojení „fake news“ a radikalizace. Existují nicméně důkazy o roli konspiračních teorií v procesu radikalizace, konkrétně potom působící větší připravenost k použití politického násilí (Vegetti – Littvay 2022). Stejně tak existuje extenzivní literatura k roli, kterou v procesu realizace internetová komunikace a sociální sítě mohou hrát (např. Bleakley 2020).

Mezi druhou a třetí kategorii lze umístit závěry Frau-Meigs (2019) upozorňující na vztah mezi „fake news“, technologickými změnami a celkovým mediálním ekosystémem. Vzhledem k technologickým změnám jsou masová i sociální média účastna závodu o pozornost, který vytváří prostředí svádějící k tvorbě, přebírání a šíření „fake news“. Frau-Meigs tak upozorňuje na dlouhodobé dopady takového prostředí, které může poškodit důvěru, tvorbu názoru a demokratické společnosti (Frau-Meigs 2019). Třetí kategorie se zaměřuje na ze společenského a politického pohledu asi nejčastěji diskutované oblasti dopadů „fake news“. Mezi diskutované hrozby dopadů dezinformací v této kategorii by patřila zvláště možnost „fake news“ ohrozit demokratický charakter státu, výrazně proměnit národní debatu na konkrétní otázku, změnit volební výsledek nebo přestavět hodnotové žebříčky cílové společnosti. Jakkoliv je třetí kategorie dopadů „fake news“ pochopitelně úzce spojena s prvními dvěma vzhledem k tomu, že změna veřejné debaty přichází jako výsledek změny mediálního diskurzu a/nebo změny individuálních postojů, propojení velkých společenských změn s „fake news“ je z dříve popsaných důvodů výrazně obtížnější. Každý kauzální krok od „fake news“ k jejich efektu vnáší další možné proměnné a vysvětlení a činní tak výsledný obrázek kauzální spojitosti zakalenější a méně průkazný.

Patrně stále nejvlivnější empirickou studií zkoumající dopad „fake news“ na společnost a specificky pak výsledek voleb je poměrně raná studie dvojice autorů reflektující kombinaci několika metod množství „fake news“ a interakci s nimi ve volební kampani vedoucí ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem (Alcott – Gentzkow 2017). Jejich závěry byly k dopadu „fake news“ na zvolení Trumpa relativně skeptické – za předpokladu, že by jeden přečtený text spadající do kategorie „fake news“ ovlivnil voliče stejně jako shlédnutí jedné televizní volební reklamy, by byl vliv „fake news“ na volební výsledek kvantifikovatelný okolo 0,2 %, tedy, jak poznamenávají autoři, hluboko pod rozdílem mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clinton v rozhodujících (swing) státech (Ibid: 233). Zároveň je třeba zdůraznit, že sami autoři reflektovali faktory, které nebyly součástí analýzy a mohly by výsledek analýzy výrazně ovlivnit – např. fakt, že obsah „fake news“ mohl být pro voliče výrazně více překvapující než obsah televizní reklamy, a tedy ovlivnit voliče více než reklama. Na druhé straně ale analýza nebrala v úvahu, zda daný volič předmětným „fake news“ uvěřil, potenciálně klesající efekt při opakované konzumaci „fake news“ ani predispozici pravděpodobných voličů Donalda Trumpa „fake news“ konzumovat – tedy faktory, které by ukazovaly spíš na omezenější efekt (Ibid.).

Podobně skeptický k celkové schopnosti „fake news“ a specificky pak zahraničních dezinformací propagandy ovlivnit významně konkrétně zahraničněpolitickou orientaci a politiku cílových států byl i Alexander Lanoszka (2019). Ten ve své studii na příkladu pobaltských států ukázal absenci hmatatelných výsledků ruských dezinformací spolu s řadou dalších ilustrativních příkladů, kdy dezinformace významně neproměnily
zahraniční a bezpečnostní politiku cílových států ani významně neovlivnily jejich sílu na mezinárodním poli. Mezi hlavní důvody pro neefektivitu zahraničních dezinformací Lanoszka uvádí především korektivní mechanismy reagující na šířené dezinformace nebo obtížnost změny názoru obyvatelstva na otázky, ve kterých má obyvatelstvo (a politické vedení) již formované názory. Zvláště poslední bod je zásadní, vzhledem k tomu, že stát šířící dezinformace stojí podle Lanoszky před dilematem, kdy na jedné straně dezinformace výrazně vybočující z existující diskuse budou primárně konzumovány malou skupinou již přesvědčených, zatímco méně vyzývavé dezinformace sice mohou oslovit širší obecenstvo, ale nebudou generovat výraznější efekt.

Nad rámec přímých dopadů „fake news“ je třeba brát v úvahu také efekty, které lze označit za sekundární. Už výše bylo diskutováno, že v mnoha ohledech je absence přesných dat o dopadech dezinformací silným motorem obav z nich. Stejně tak je třeba uvažovat, jaký dopad na společnost a politiku má samotné vědomí o existenci „fake news“. Mezi nejzajímavější empirické výzkumy v této oblasti patří text z roku 2020 studující postoje americké veřejnosti vůči možných vnějším intervencím v prezidentských volbách prostřednictvím experimentálních průzkumů veřejného mínění3 (Tomz – Weeks 2020). V kontextu této analýzy jsou zajímavé především výsledky ohledně míry, s jakou se schvalování konkrétně informační intervence ve volbách vázalo k politické afiliaci a dopadům samotného vědomí o intervenci na pohled veřejnosti na volby a demokratický proces.

V prvním případě je zásadním zjištěním článku míra rozdílu mezi schvalováním intervence do volebního procesu mezi Demokraty a Republikány v závislosti na tom, zda došlo k intervenci ve prospěch jejich kandidáta, která v závislosti na typu intervence byla až 32 %. To může přirozeně mít vlastní polarizační efekt na společnost. Ještě zásadnější je z pohledu sekundárních dopadů vliv samotné existence pokusu o vměšování na postoj k volbám jako takovým. Zde je důležité zdůraznit, že respondentům byl předložen text, který neuváděl dopad, ale pouze upozorňoval, že cizí země měla plán na ovlivnění voleb ve prospěch jednoho z kandidátů. Navzdory nejistotě ohledně dopadu nicméně specificky v případě šíření pravdivých nebo lživých zpráv došlo k nárůstu nedůvěry ve výsledek voleb z 25 % v situaci bez jakékoliv intervence (předloženého kontrolní skupině) na 66 % v případě pravdivých zpráv a 69 % v případě lživých zpráv. Procento respondentů, deklarujících ztrátu důvěry v americkou demokracii, vzrostlo z 23 % na 44 % u pravdivých a 49 % u lživých šířených zpráv (Tomz – Weeks 2020: 865). Tyto výsledky signalizují významný dopad samotné snahy o ovlivnění voleb prostřednictvím šíření informací nehledě na jejich faktickou úspěšnost v podobě změny volebního výsledku. Zároveň je třeba reflektovat, že tyto změny v postojích k volbám jsou výsledkem nejen existence informační intervence, ale také funkcí toho, jakým jsou reportovány veřejnosti – a studie je tedy i varováním před reportováním málo podložených podezřeních na existenci snah cizí moci volby ovlivnit.

Nad rámec výběru diskutovaných empirických studií existuje řada dalších analýz dopadů „fake news“, které nicméně postrádají stejnou obdobnou oporu. Za všechny lze jmenovat např. publikaci ukazující vliv Ruska na zvolení Donalda Trumpa (Jamieson 2018), jejíž závěry o významu ruského hacku mailu Hillary Clinton jako kandidátky lze do kategorie „fake news“ zařadit přinejlepším jako malinformace opírající se primárně o anekdotické a nepřímé důkazy. Stejně tak v konceptuální části diskutovaná studie RAND o „úpadku pravdy“ identifikuje řadu dopadů formulovaného fenoménu, jako je neschopnost hledat ve společnosti shodu na řešeních problémů, politická paralýza, odcizení od státu a veřejných institucí. Nicméně tyto závěry o dopadech, byť se zdají logické, jsou opřené pouze o sérii rozhovorů.

ZÁVĚR

Předložená studie si klade za cíl představit stávající stav poznání v otázce širokého spektra příbuzných problémů současného informačního prostředí, shrnutých pro potřeby tohoto textu pod pojem „fake news“. První část textu představila spektrum pojmů a konceptů postihujících problémy z různých úhlů pohledu. Ilustrovala tak mj. mimořádnou roztříštěnost přístupů, která je možná vzhledem k multidisciplinárnímu
a multidimenzionálnímu charakteru problémů pochopitelná, nicméně představuje zásadní bariéru pro kumulaci expertního poznání, jež by poskytlo lepší základ pro hledání řešení problémů samotných nebo jejich dopadů. Druhá část, představující jádro analýzy, se následně pokusila představit stávající empirické výzkumy identifikující dopady těchto problémů na společnost.

Z analýzy lze vypíchnout tři hlavní závěry pro dopady „fake news“. Prvním je, že empirické studium dopadů „fake news“ představuje z řady důvodů mimořádnou metodologickou výzvu. Fakt, že předpoklady teoretické studie o dopadech „fake news“ se často rozcházejí s výsledky empirických studií, je přinejmenším varovným signálem, ať už jsou rozpory dány chybami teoretických modelů neodpovídajících realitě, nebo  metodologickými limity bránícími empirickým studiím studovat proměnné a kauzální procesy tak, jak je konceptualizují teoretické studie. Zvláště z hlediska tvorby veřejných politik je pak zjevná potřeba dalšího výzkumu, který by poskytl lepší informační oporu pro protiopatření – zvláště pokud tato protiopatření vedou k omezení práv, a tedy vyžadují notnou míru opodstatnění.

Druhým důležitým závěrem je, že společenské a politické obavy ohledně role „fake news“, dezinformací (a to včetně jejich možné role jako součásti hybridních kampaní) ve výrazné proměně diskurzu a politik cílových společností se nezdají být zcela opodstatněné. Dosavadní empirické studie doposud neprokázaly výrazný efekt „fake news“ na změny zahraničněpolitické orientace státu nebo výsledků voleb.

Nakonec, třetím hlavním závěrem je oblast radikalizace a polarizace, kde relativně omezená existující literatura naznačuje možnou roli „fake news“. I zde by se hodilo více robustních empirických studií, jejichž pozornost by si přitom zasloužily např. situace v různých zemích mimo ty nejvíce studované, především pak mimo Spojené státy. Přehled literatury ukázal poměrně zásadní orientaci literatury na situaci ve Spojených státech, což je na jednu stranu logické vzhledem k roli, kterou šíření „fake news“ hrálo jak při zvolení Donalda Trumpa, tak i další události jako např. okupace Kapitolu. Na druhou stranu, zjištění platná ve  Spojených státech nemusí mít externí validitu pro jiné státy.

Jaké jsou na základě těchto závěrů možnosti expertního vědění – a to jak ve vztahu k veřejnosti, tak i státu? Rozcházející se závěry teoretických a empirických studií, stejně jako někdy až propastné rozdíly mezi veřejným vnímáním problému a expertním konsenzem, volají po kvalitnějším procesu tvorby veřejné politiky, která by měla podporovat a očekávat empirické výsledky poskytující základ i obhajobu pro případná protiopatření. Stát by také mohl hrát pozitivní roli pro konsolidaci expertního vědění, pokud by více podporoval spolupráci výzkumníků napříč obory při identifikaci a zkoumání problémů zastřešených pod pojmem „fake news“. Stejně tak existuje velký prostor pro empirický výzkum širších změn informačního prostoru a jejich dopadů. První část této studie identifikovala řada přístupů zdůrazňujících strukturální charakter problémů informačního prostředí, nicméně většina empirických studií se z metodologického hlediska zaměřuje na úžeji definované nezávislé proměnné. To nicméně může být zavádějící pro celistvé chápání existujících problémů a vhodných protiopatření.

Větší pozornost by si na základě analýzy jednoznačně zasloužila otázka možné role „fake news“ v procesu radikalizace. Nakonec je dobré zdůraznit, že, jak upozorňují některé citované studie, veřejná diskuse o problému může mít sama o sobě negativní dopady na společnost nehledě na dopady samotného problému. Zvlášť empirické výzkumy ovlivňování voleb přesvědčivě ukázaly, jaký efekt může mít samotná rétorika ohledně existence vměšování do voleb na pohled veřejnosti na volby a jejich vlastní politickou aktivitu. Za situace z expertního pohledu velmi nejistého přímého dopadu je tak namístě jak ze strany expertů, tak i států velmi odpovědně vážit způsob, jakým o problému „fake news“ a dezinformací hovoří, aby předešli prohlubování nebo vytváření negativních dopadů často připisovaných „fake news“, jako je radikalizace, polarizace nebo odcizení společnosti od politických procesů v demokratické společnosti.