Puč v Myanmaru a konec budování demokracie

Převrat

Dne 2. února 2021 se měl uskutečnit v myanmarském hlavním městě Neipyijto slavnostní ceremoniál, při němž členové nově zvoleného myanmarského parlamentu (Pyijtchaunsu hlutto) vzešlého z demokratických voleb v listopadu loňského roku měli složit poslanecký slib. K této události však už nedošlo. Den předtím provedly myanmarské ozbrojené síly státní převrat. Armáda ustavila tzv. Státní správní radu v čele s generálem Min Aun Hlainem a vyhlásila výjimečný stav. Prezident Win Myin, státní poradce Aun Schan Su Ťij, členové vlády a řada poslanců byli zatčeni. Win Myin a Su Ťij byli následně obviněni z řady vykonstruovaných zločinů, které zahrnují porušování opatření proti šíření COVID-19, nelegální držení krátkovlnných vysílaček, korupci, pobuřování apod. Za to jim hrozí mnohaleté tresty. Výsledky demokratických voleb byly prohlášeny za zfalšované a anulovány. Min Aun Hlain přislíbil opakování voleb za rok, poté za dva roky, a pravděpodobně ani to nebude poslední termín. 

Na protest proti převratu vyšly do ulic desetitisíce lidí. Rozvinulo se hnutí nenásilného občanského odporu. Jeho aktivisté organizují demonstrace, stávky, motocyklová procesí, bojkot zboží a služeb firem napojených na armádu, blokování dopravy, hackerské útoky na armádní počítačové sítě, politické happeningy. Symbolem hnutí se staly tři zdvižené prsty, používané rovněž demonstranty v Thajsku či Hongkongu. K odporu proti vojenské juntě se připojilo i několik ozbrojených etnických organizací, které kontrolují pohraniční oblasti Myanmaru. 

Ekonomická situace se rychle zhoršuje a řada představitelů mezinárodních organizací varuje před humanitární katastrofou. Počet zabitých během převratu dosáhl v polovině dubna 2021 počtu 730 lidí, zatčených bylo více jak 3200. Obě čísla rychle směřují k vyšším hodnotám. Vojenská junta ani za této obtížné situace neprojevuje snahy o kompromis a na občanský odpor reaguje s rostoucí brutalitou. 

Armáda jako stát ve státě

Sebevědomí organizátorů převratu je postaveno na faktu, že dlouhodobě kontrolují silové složky v zemi a také významnou část myanmarské ekonomiky. Po volbách v roce 2015 vznikl v Myanmaru systém, který lze označit jako „polo-demokracii“. Myanmarská armáda, po více jak půl století vlády, formálně předala moc demokraticky zvoleným orgánům. Již předtím si ale zajistila své výsadní postavení. Na základě ústavy přijaté po značně diskutabilním referendu v roce 2008 mají zástupci armády vyčleněno 25 % míst v myanmarském parlamentu a rovněž kontrolují bezpečnostní radu státu, ministerstva obrany, vnitra a pohraničních záležitostí. V ústavě mají dokonce zakotveno právo převzít moc v případě ohrožení bezpečnosti a integrity země (články 417 a 418 ústavy) – tedy provést vojenský převrat. 

Armáda rovněž funguje jako samostatná ekonomická jednotka s vlastními podnikatelskými aktivitami a nekontrolovanými zisky. Osoby napojené na armádu vlastní přibližně 3/4 podniků s více jak 100 zaměstnanci. Kontrolují i většinu zahraničních investic. Autonomie armády se výrazně projevila např. v souvislosti s etnickými čistkami myanmarských Rohingů po roce 2017, kdy vojáci jednali prakticky nezávisle na vůli vlády.

Všeobecné volby v listopadu 2020 přinesly vojensko-politickému bloku jednoznačnou prohru. Národní liga za demokracii (NLD) vedená Su Ťij získala 396 ze 476 poslaneckých mandátů (což bylo podstatně výraznější vítězství nežli v roce 2015), zatímco armádní Strana solidarity a rozvoje Svazu získala pouhých 33 míst a ocitla se na politickém dně. Myanmarští vojenští pohlaváři očividně kalkulovali s tím, že vláda NLD v mnoha ohledech nenaplnila očekávání voličů. Nedařilo se jí dostatečně urychlit ekonomický rozvoj, prosazovat zákony podporující liberalizaci společnosti či vyřešit vleklý etnický konflikt. Volební výsledky politických stran napojených na armádu proto měly být daleko příznivější nežli ve volbách v roce 2015. S podporou 25 % mandátních míst pro armádu v parlamentu měly vojenským kruhům zajistit opětovné převzetí moci nenásilnou cestou. Bylo veřejným tajemstvím, že Min Aun Hlain má ambice stát se novým myanmarským prezidentem. 

Namísto toho přišel volební debakl. Voliči dali i napodruhé přednost NLD. Ta navíc získala v parlamentu pohodlnou většinu k odhlasování řady zákonů, které armáda zatím blokovala. Její politické a ekonomické zájmy tak byly ohroženy. Armáda si proto přestala hrát na demokracii a provedla puč. Myanmarské ozbrojené složky byly na násilné převzetí moci dobře připraveny. Již po léta nezávisle na vládě budovaly své kapacity a zahraniční kontakty. Není tajemstvím, že mnoho příslušníků armády (tatmato) a policie prodělalo výcvik v Číně, Velké Británii, Japonsku, Rusku. V Rusku již prošlo výcvikem na 6000 důstojníků tatmato. Díky zrušení zbrojního embarga po demokratických změnách je armáda dobře vyzbrojena. Min Aun Hlain, jako vrchní velitel ozbrojených sil, dnes velí 350 000 příslušníkům armády, více jak 90 000 zaměstnancům policie a zhruba 150 000 příslušníkům tzv. Pohraničních strážních sil (Nei san tat) a Lidových milicí (Pyijthu sit). V případě milicí je ovšem jejich věrnost nové vládě problematická a bude se odvíjet od jejich lokálních zájmů. I tak má vojenská junta na potlačení neozbrojených demonstrantů a zatýkání představitelů opozice dostatek sil a prostředků.

Jedinou složkou schopnou ozbrojeného odporu jsou různé etnické organizace ovládající horské oblasti Myanmaru. Na stranu opozice se přidaly např. silná Armáda Kačjinské nezávislosti a Karenská národně osvobozenecká armáda, které mají s tatmato dluhodobě napjaté vztahy. Naopak jiné z těchto organizací, jako Armáda sjednoceného Waoského státu, která je pod vlivem Číny, zatím zachovávají vyčkávací postoj nebo projevují ochotu se s vojenskou juntou dohodnout. Je zřejmé, že etnické organizace budou v probíhajícím konfliktu sledovat především své subjektivní zájmy a otázka návratu k demokracii v Myanmaru pro ně bude mít až druhotný význam. 

Vojenská junta předpokládá, že tuto roztříštěnost etnických organizací dokáže, stejně jako už mnohokrát předtím, využít a opozici eliminovat. Zatímco s některými etnickými organizacemi vyjednává, proti těm nepoddajným, jako Karenům a Kačjinům, zahájila operace za využití těžkých zbraní. Jejím trumfem při boji v horách jsou moderní útočné helikoptéry a letadla ruské výroby.

Spojenci v zahraničí

Sebevědomí organizátorů puče výrazně zvyšuje slabá reakce ze zahraničí. Spojené státy, Velká Británie, Kanada, země Evropské unie, Japonsko, Jižní Korea a mnoho dalších zemí zejména z demokratického prostoru vojenský převrat odsoudily a připojují se k sankcím proti vojenskému režimu. Tyto sankce však očividně limituje obava z toho, že by se Myanmar dostal do závislosti na Číně. To za současné geopolitické situace, kdy se západní mocnosti snaží omezovat čínskou expanzi, není nijak vítaný vývoj. Dosavadní sankce jsou tak demonstrativně zaměřeny na hlavní představitele junty a velké firmy napojené na armádu. S tím však vojáci na základě svých dřívějších popřevratových zkušeností počítali a na sankce se připravili. Ty proto nemají vážnější dopad a nedá se předpokládat, že by jednání vojenské junty nějak významněji ovlivnily. Nejbližší sousedé v asijském regionu, tedy Čína a členské země Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), prohlašují převrat za vnitřní záležitost Myanmaru, oficiálně vyjadřují pouze znepokojení nad situací v zemi a vyzývají k jejímu mírovému řešení. K odsouzení převratu či ekonomickým sankcím se odmítají připojit, či jim dokonce brání. 

Pro Čínu má Myanmar značný strategický význam. Přes jeho území buduje jednu z větví své „Nové hedvábné stezky“, po níž plánuje ekonomicky expandovat do zahraničí a rovněž zajišťovat importy průmyslových surovin. Roku 2013 byla dokončena výstavba plynovodu a roku 2017 ropovodu vedoucích od Bengálského zálivu přes Myanmar do Číny. Ropovod jako jediný zajišťuje dodávky ropy ze Středního východu pro gigantickou rafinérii v čínském Kchunmingu. Plánována je výstavba železnice, zámořského přístavu, velkých průmyslových a obchodních zón na ostrově Ramrí a u města Yangonu, přehrad a elektráren. Současné a plánované čínské investice v Myanmaru se pohybují v řádech desítek miliard dolarů. 

Čína v zájmu svých projektů v minulosti udržovala přátelské vztahy s vládou Su Ťij, se kterou podepsala na 35 memorand o porozumění, stejně jako s tatmato. Ani do budoucna neučiní nic, co by její plány narušilo. Zda v Myanmaru bude fungovat demokraticky zvolená vláda, či vojenská junta, pro ni není podstatné – klíčové je, aby tato nová vláda byla čínským industriálním projektům příznivě nakloněna. Čína v souladu s touto strategií vyvíjí i své diplomatické aktivity a snaží se komunikovat se všemi stranami konfliktu.

Země ASEAN mají ve své zakládací listině klauzuli, která je zavazuje, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí svých členů. Navíc v části zemí ASEAN, jako Thajsku, Laosu, Vietnamu či Kambodži, vládnou autoritativní režimy, které mají k myanmarské vojenské juntě blízko. Vojenský převrat v Thajsku roku 2014, který poměrně hladce nastolil autoritativní režim Prajutha Čan-oči, byl pro myanmarské generály velkým vzorem. 

Když počátkem dubna 2021 přijala Rada bezpečnosti OSN prohlášení k situaci v Myanmaru, vyzvala vojenskou juntu pouze k omezení násilí a propuštění uvězněných zástupců opozice. O případných sankcích nebylo v prohlášení ani slovo. Proti se totiž postavili někteří členové Rady – Čína, Rusko, Vietnam a Indie. Důvody jejich postoje jsou zřejmé: Čína má v Myanmaru silné ekonomické zájmy; Rusko je významným dodavatelem zbraní pro barmskou armádu a v jeho geopolitickém scénáři znamená vítězství vojenské junty oslabení vlivu západních mocností v Myanmaru; Indie a Vietnam se dlouhodobě obávají nárůstu vlivu Číny v regionu a nemají zájem na tom, aby sankce zvýšily závislost Myanmaru na jeho severním sousedovi. Myanmarští generálové se mezinárodní izolace, která by podkopávala jejich postavení, rozhodně nemusejí obávat.

Perspektivy vývoje

Ve hře je dnes několik scénářů dalšího postpřevratového vývoje v Myanmaru. Asi nejpravděpodobnější jsou dva z nich. Situace v Myanmaru se může vrátit do časů vojenské diktatury a vleklého konfliktu. Tehdy centrální oblasti země kontrolovalo tatmato a policie a opoziční aktivity zde byly tvrdě potlačovány. Na okrajových územích operovala různá ozbrojená uskupení spolupracující nebo bojující proti vládě. 

Armáda také může pod tlakem vývoje doma a v zahraničí přehodnotit své postoje a zahájit dialog s opozicí, přičemž do rozhovorů může vstoupit nějaký zahraniční zprostředkovatel. Nejblíže k tomu má Čína a státy ASEAN. Výsledný kompromis by zřejmě znamenal opětovné zavedení „polo-demokracie“ v Myanmaru, pravděpodobně s ještě významnějším podílem armádních kruhů na moci.

Jednoznačné vítězství demokratických sil v Myanmaru se za současné domácí a zahraniční situace nedá očekávat. Návrat k budování skutečné demokracie je zde zatím v nedohlednu. Myanmarští generálové ho určitě neplánují.

O autorovi: Miroslav Nožina je výzkumný pracovník ÚMV se specializací na země jihovýchodní Asie.