Proti Rusku potřebujeme pomoc Afriky

To, že se zdržela Čína, nikoho nepřekvapilo. Indie si pro změnu svázala ruce svojí drtivou závislostí na dodávkách ruských zbraní. Sotva půl roku stará deklarace summitu BRICS z Nového Dillí, ve které se všech pět zemí včetně Ruska zavázalo k „nepřípustnost hrozby nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu“ tak působí jako žert.

O to zajímavější ale byla otočka Jihoafrické republiky. Jihoafrická diplomacie sice po útoku okamžitě vyzvala Rusko, aby „okamžitě stáhlo své síly z Ukrajiny“, brzy se však ukázala dvoukolejnost její zahraniční politiky mezi ministerstvem zahraničí a od roku 1994 nepřetržitě vládnoucím Africkým národním kongresem. Prezident Cyril Ramaphosa nakonec dost nepřesvědčivě vysvětlil, že JAR nehlasovala pro rezoluci, protože k mírovému řešení v ní vyzývala jen jedna věta. Poté, co se občanské společnosti podařilo zastavit tajnou dohodu mezi prezidenty Putinem a Zumou o stavbě jaderné elektrárny, navíc nejsou ani hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi zvláště intenzivní. Největší obavy JAR tak působí růst cen pšenice a ropy kvůli konfliktu.

Koloniální kostlivci, studenoválečnické zombie

Jihoafrické lavírování přitom jen odráží rozštěpení celé Afriky. Žádný jiný kontinent není v pohledu vlád na ruskou agresi tak rozdělený. Africká skupina 54 zemí je v OSN vůbec tou největší, představuje přes čtvrtinu všech členů. Ze zemí, které proti rezoluci hlasovaly, zdržely se, nebo se na hlasování vůbec nepřišly, ale tvoří dokonce polovinu. Afrika se stala před Asií nejproruštějším kontinentem. Teritoriální integrita, jakkoli předrýsovaná koloniálními velmocemi, je zde přitom právě díky neblahým zkušenostem svatější než jinde.

Afrika je tradičním geopolitickým kolbištěm. Čína zde sice předehnala ve svém hospodářském vlivu USA, ale za Evropskou unií stále zaostává. Rusko zůstává obchodním trpaslíkem a do Afriky vyváží hlavně pšenici a ropu. Zato zbraní sem vyváží jako Francie, USA a Čína dohromady a prostřednictvím svých žoldáků se mu daří vytlačovat Francii ze Středoafrické republiky anebo naposled Mali. První rusko-africký summit, který se konal v Soči v roce 2019, tak symbolicky potvrdil návrat pokračovatele Sovětského svazu mezi těžké váhy, v tradici „přátelských vztahů“ a dikci „vzájemně výhodné spolupráce“. Mezi účastníky přitom seděla řada afrických absolventů sovětských vysokých škol.

Ruský útok na Ukrajinu tak jen posvítil na probouzející se studenoválečnické reflexy. V jejich silnější verzi představuje Rusko hráz proti imperialismu Západu, který za sebou táhne břímě koloniální okupace. V jejich slabší verzi se africké vlády vrací k identitární tradici Hnutí nezúčastněných zemí, k hrdé příslušnosti ke Třetímu světu. Nechtějí se spolčovat ani se Západem, ani s Východem, které si prostřednictvím zástupných válek vyřizovaly v Africe své účty. Návrat konceptu nezúčastněnosti se objevil v odvodnění hlasování třeba představitelů Namibie, Senegalu nebo Madagaskaru. Případ Keni, která v Radě bezpečnosti rozpoznala chování Ruska jako plně imperiální a varovala před „nebezpečnou nostalgií“ setrvávání v minulosti, je spíše výjimkou.

Jižní křídlo v ohrožení

Není pravda, že by se tzv. geopolitická komise Ursuly von der Leyen, která svoji první mimoevropskou cestu podnikla do Addis Abeby, sídla Africké unie, na geopolitické proměny  nepřipravovala: africká podpora multilaterálních institucí včetně byla klíčovým vstupním bodem její pozice dlouho před únorovým summitem.

Přes všechna slova o skutečném partnerství však Evropská unie doposud nebyla schopna uvolnit licence na vakcíny proti COVID-19 nebo zahájit skutečnou debatu o migraci. O hlavním výstupu summitu EU-AU, slibu 150 miliard eur pro Afriku, doposud nevíme nic. Jeho naplňování však bude pod obrovským tlakem postcovidové obnovy, zelené transformace i hospodářského zpomalení v Evropě i Africe kvůli sankcím a narušení mezinárodního obchodu.

Také česká vláda zásadně proškrtala rozvojovou spolupráci i humanitární pomoc již před útokem a omezení pomoci Jihu na úkor Východu je v Evropě nevyhnutelné. Doufejme alespoň, že Česko v nové situaci neukončí své bezpečnostní a rozvojové angažmá v Sahelu, ve kterém se ke Franci přidalo. Bez naší podpory a solidarity s jižním křídlem Unie nemůžeme očekávat jeho podporu na křídle východním, které je nám nejbližší.

Skutečné partnerství něco stojí

Ideologické pozice afrických zemí, které nezohledňují naše historické zkušenosti se sovětskou či ruskou rozpínavostí, lze snadno odmítnout. Jsou ale důsledkem přirozeného soustředění Afriky na vlastní problémy. Zatímco africká média se snaží odhadnout důsledky zvyšování cen chleba kvůli válce pro obyvatele měst, západní média se věnují spíše diskriminaci afrických studujících na ukrajinských hranicích.

Neměli bychom zapomenout, že tento afrocentrismus má svůj zrcadlový odraz v našem vlastním eurocentrismu, tedy podobném nezájmu o jiné části světa. Stačí se podívat, jak málo se česká média věnují Africe, jejím ozbrojeným konfliktům, dopadům klimatické krize a 30 milionům uprchlíků a vnitřně přesídlených osob.

Rozdíl ale spočívá v tom, že jako stárnoucí kontinent v současné geopolitické situaci potřebujeme spojence více než rostoucí Afrika, která je na to být předmětem vnějších agresí a vlivů zvyklá po staletí. Dopady války na Ukrajině zvládneme v Evropě sami, ale udržovat svět, ve kterém se podobné útoky nebudou opakovat, dokážeme pouze ve spojenectví s Afrikou. Co pro ně můžeme udělat? Není to více pomoci, ale hlubší reformy vzájemných vztahů, po kterých Afričané a Afričanky dlouhodobě volají.