Přístupy zemí severní a západní Evropy k fenoménu migrace - Posun k restrikci?

Úvod

Přistěhovalectví bylo tradičně vnímáno jako čistě ekonomické nebo sociální téma spojené výhradně s trhem práce a sociální integrací imigrantů. Během posledních let se nicméně stalo jednou z nejvíce diskutovaných politických otázek v západní Evropě. Získalo své místo v agendě „vysoké politiky“ i národních programech bezpečnosti. Migrační krize z roku 2015, pandemie COVID-19, ruská invaze na Ukrajinu vedoucí k vysídlení bezmála jedné třetiny Ukrajinců podnítily debaty o nastavení přijímacích politik, kapacitách evropských států, podobě solidarity a základech evropských hodnot nejen na politické scéně, ale i napříč evropskou veřejností. Dnes v Evropě pozorujeme restriktivnější rétoriku politických představitelů týkající se imigrace, a to i u států, které byly vždy pozitivně nakloněny imigraci, jako jsou Německo a Švédsko. Cílem tohoto policy paperu je prozkoumat faktory, jež by mohly pomoci vysvětlit tento rétorický posun směrem k restrikci v současných politikách západní Evropy.

MIGRACE JAKO TÉMA VYSOKÉ POLITIKY

Po druhé světové válce byla imigrace v západní Evropě vnímána pozitivně. Rozsáhlý nábor pracovních sil zejména ze států jižní Evropy a bývalých kolonií výrazně napomohl ekonomickému rozkvětu západoevropských států. Situace se změnila v sedmdesátých letech minulého století, a to následkem ekonomického šoku a ekonomické krize, která dala stopku náboru. Od té doby lze pozorovat snahu států omezit imigraci. Přestože však panuje obecný předpoklad, že přistěhovalecké politiky jsou nyní restriktivnější než kdy dříve, někteří to rozporují. Podle výsledků tohoto výzkumu se naopak imigrační politiky od roku 1945 staly liberálnějšími. V padesátých letech nastartovala liberalizace vstupních a po-vstupních podmínek pro většinu kategorií migrantů, která, přestože zpomalila v devadesátých letech, stále převažuje nad restriktivními prvky. Migrační politiky se nestaly restriktivnějšími, ale spíše složitějšími a selektivnějšími, a to kvůli diferenciaci politických nástrojů a rostoucímu důrazu na kritéria, jako jsou dovednosti, pro výběr přijatých imigrantů. Bez ohledu na politickou rétoriku cílící na omezení počtu příchozích je skutečným cílem migračních politik zefektivnit svoji schopnost kontrolovat, kdo a jak smí
imigrovat.

Nehledě na charakter migračních politik, nelze popřít, že postoje k přistěhovalectví představují nyní důležitou dělicí politickou linii mezi členskými státy EU i v rámci samotných států mezi politickými stranami. Konflikty o ideální podobě přistěhovalectví se staly nedílnou součástí nových štěpících linií ve společnosti. Migrace motivuje politické chování a nové formy občanské mobilizace. Brexit a silné zaměření aktivistů kampaně „Leave“ jsou paradigmatickým příkladem tohoto vývoje. Podle některých nedošlo v posledních dvou dekádách k výraznému nárůstu protiimigračních postojů v Evropě, které zůstávají stabilní, jakkoliv je možné mírný nárůst protiimigračních postojů v čase identifikovat. Nicméně význam, jenž lidé připisují otázce přistěhovalectví, po roce 2015 dramaticky vzrostl. Nárůst důležitosti a významu témat spojených s migrací mezi širší populací pak vyvolala protiimigrační dispozice mezi částmi evropských voličů a zároveň podnítila růst podpory protiimigračních politických stran. Jinak řečeno, byť protiimigrační postoje veřejnosti jsou spíše stabilní, imigrace nyní hraje důležitější roli ve voličském rozhodování, což má za následek nárůst podpory protiimigračních stran.

VYČERPÁNÍ KAPACIT

Po snížení počtu příchozích žadatelů o azyl v Evropské unii v reakci na pandemii COVID-19 v letech 2020 a 2021, začaly počty azylových žádostí v roce 2022 opět výrazně narůstat. Podle dostupných dat Agentury Evropské unie pro otázky azylu obdržely země EU+2 přibližně 98 000 žádostí o azyl k září 2022. Jedná se o nejvyšší číslo za posledních šest let. Počet podaných žádostí o azyl v roce 2022 dokonce již převýšil počty žádostí podaných za několik měsíců uprchlické krize v roce 2016. Do uvedeného počtu nadto nejsou započítány osoby prchající z Ukrajiny, které se v zemích EU+ registrují pro statut dočasné ochrany. V říjnu 2022 rovněž čtrnáct členských států EU upozornilo EUAA na příchod větších toků migrantů ze Srbska, přičemž tento příliv se nezdál být přímo spojen s žádnou konkrétní událostí na rozdíl od války v Sýrii a na Ukrajině. Političtí komentátoři upozorňují, že nová „migrační krize“ je doslova na spadnutí.

Evropské státy čelí největší uprchlické krizi od druhé světové války a z jednotlivých zemí stále silněji zaznívá, že situaci kapacitně přestávají zvládat. Přeplněná azylová centra byla hlášená v Belgii, Švýcarsku, Rakousku, Irsku i Nizozemsku. Mnoha lidem hrozí, že skončí na ulici. Německá vláda se v říjnu 2022 zavázala poskytnout větší majetkovou podporu městům (zhruba pro 4000 uprchlíků), která začala přeměňovat kongresová centra na dočasná ubytování pro uprchlíky kvůli přeplněnosti běžných azylových středisek. Převážná většina uprchlických krizí není otázkou krátkodobého trvání, a tak mohou představovat dlouhodobější dopad na uprchlické kapacity v cílových zemích. Podle dat Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) žije většina uprchlíků v tzv. vleklých situacích, kdy nejméně 25 000 osob ze stejné země žije v exilu déle než pět po sobě jdoucích let. Velká část uprchlíků stráví mimo svoji zemi několik desítek let a mnohdy se nikdy nevrátí domů. Proaktivní rychlý postup a zajištění nouzového přístřeší je pro tyto zranitelné osoby zásadní, ale nedostačuje. Uprchlíci potřebují zajistit přístup na pracovní trh, přístup k sociální ochraně a zajištění dlouhodobějšího bydlení. V těchto segmentech tak v důsledku uprchlická populace soupeří s populací domácí. Dopady této skutečnosti jsou patrné např. na evropském realitním trhu.

Podle Směrnice EU o dočasné ochraně3 mají osoby požívající dočasné ochrany ve členských státech nárok na vhodné ubytování či bydlení, anebo alternativně na prostředky k získání ubytování. Příchod velkého počtu ukrajinských uprchlíků posiluje tlak na domácí realitní trhy, kde se evropské státy už delší dobu potýkají s problémy dostupnosti. Ceny bydlení v mnoha zemích za poslední desetiletí výrazně vzrostly, a dostupnost se tak stala výzvou pro většinu občanů, a to zejména v městských oblastech. Problémy mají především domácnosti s nízkými příjmy, nájemci a mladí lidé. Ekonomický dopad pandemie, včetně náhlých ztrát příjmů některých pracovníků, ztížil mnohým domácnostem schopnost platit měsíční výdaje. Ještě před pandemií COVID-19 byly v mnoha zemích, jako jsou Česká republika, Německo, Lotyšsko a Polsko, zjevné kapacitní problémy, přičemž pandemie tuto situaci prohloubila. Polsko, které přijalo z Evropy nejvíce ukrajinských uprchlíků, zaznamenalo v posledních letech nárůst cen nájmů přibližně o 10 % ročně. V Lucembursku je stále větší nedostatek dostupných možností bydlení pro trvalé obyvatele a pro osobu s nově přiznaným statusem uprchlíka bez finanční stability je pronájem často nemožný, ačkoliv teoreticky by měl opustit útulky do tří měsíců. Vliv přítomnosti vysídlených imigrantů na realitní trh silně rezonuje jako společenské téma v Irsku či Nizozemsku. Přestože se Irsko potýkalo s bytovou krizí před příchodem ukrajinských uprchlíků, její prohloubení po jejich příchodu mění náladu irské společnosti a irská ministryně spravedlnosti Helen McEnteeová nedávno varovala, že se v Irsku začínají vytvářet protiuprchlické nálady. Dlouhá bytová krize poskytuje základ pro potenciální konfrontaci a etnické či rasové napětí.
Postoj evropského obyvatelstva k uprchlíkům by se tudíž mohl změnit zvláště při zhoršení ekonomické situace.

Příchozí osoby, a především pak osoby se statusem uprchlíka, kladou nároky na kapacity hostujícího státu. V případě vysokého počtu příchozích může dojít k vyčerpání a přetížení kapacit, jako je dnes možné pozorovat u ubytovacích kapacit pro žadatele o azyl ve členských státech EU. S vyšším počtem příchozích narůstají i finanční prostředky směřované na správní řízení o udělení ochrany a podporu jejich začlenění do společnosti. Tato skutečnost může být negativně vnímaná domácí populací, zejména pokud nabude dojmu, že jsou prostředky států směřovány na podporu „cizích“ na úkor občanů. Tento dojem bývá zintenzivněn obzvláště v kontextu ekonomických a hospodářských krizí. V důsledku může u nezanedbatelné části domácí populaci dojít k formování, anebo posílení proti-imigračních postojů. Hlasité vyjádření nesouhlasu s imigrací ze strany společnosti, ať už v podobě demonstrací či snižující se podpory současné vládní politiky, spolu s přetížením státních kapacit podněcuje změnu imigrační politiky více restriktivním směrem.

ZATÍŽENÍ SOCIÁLNÍHO STÁTU

Otázka souhry evropských sociálních států a vysoké míry imigrace je jedním z nejožehavějších témat přistěhovaleckých debat. Argument, že narůstající míra přistěhovalectví zvyšuje náklady evropských sociálních systémů, neboť jsou zatíženy vysokými náklady přijímání uprchlíků a neuspokojivými výsledky integračních politik, je široce rozšířená. Empirická literatura o migraci přitom nenachází žádné migrační trendy, které by mohly vážně ohrozit udržitelnost sociálních států. Nedávný výzkum zjistil, že např. mezi lety 1995 a 2011 měli přistěhovalci z Evropského hospodářského prostoru pozitivnější dopad na státní finance Velké Británie než domácí populace. Ve společensko-politické debatě však mohou ekonomické argumenty ohledně zatížení sociálního státu, zejména pokud jsou zaměřeny pouze na krátkodobé a finanční aspekty příchodu uprchlíků, velmi účinně přesvědčit skupiny nespokojené s probíhající restrukturalizací ekonomiky. Vztah mezi rostoucí nespokojeností s rozsahem imigrace mezi občany a neschopností začlenit skupiny migrantů do společnosti je prokázán.

Podle dalších výzkumů evropské obyvatelstvo považuje příchozí imigranty za méně motivované, méně ochotné a méně schopné tvrdě pracovat, a proto méně hodné podpory z veřejně financované sociální pomoci a podpory. Jiný výzkum se soustředil na vztah mezi imigrací a preferencemi pro přerozdělování pomocí nově sestaveného souboru údajů o populacích přistěhovalců v 16 zemích západní Evropy. Využitím rozdílů v podílu přistěhovalců v rámci jednotlivých zemí na regionální úrovni došli výzkumníci k závěru, že domácí respondenti vykazují nižší míru podpory přerozdělování, když je podíl přistěhovalců v regionu jejich bydliště vyšší. Svým výzkumem potvrdili Schmidt-Catran a Spies tyto závěry ve studii zaměřené na Německo. Podíly cizinců mají negativní vliv na podporu rodilých Němců pro sociální stát a přerozdělování bohatství. Tento efekt navíc posiluje v regionech s nepříznivými ekonomickými podmínkami a regiony bez zkušenosti s imigrací. Lze tedy konstatovat, že odborná literatura nachází vztah mezi imigrací a veřejnou podporou pro velikost sociálního státu a přerozdělování bohatství. Na druhou stranu již není možné dle dostupných zdrojů udělat závěr o tom, že imigrace představuje excesivní či substantivní přetížení sociálního státu v zemích západní Evropy.

Severoevropské sociální státy jsou známé svojí efektivitou a podporou, které se mezi občany těší jejich národní, regionální i lokální politické instituce. Známý je zejména švédský model vyznačující se používáním velkých centralizovaných institucí a rozsáhlých finančních transferů, jež jsou běžně poskytovány na univerzálním základě. Švédsko tradičně patřilo k nejvíce otevřeným zemím pro příchozí migranty a uprchlíky. V dubnu 2015 švédský premiér Stefan Löfven prohlásil, že pro syrské uprchlíky, které může Švédsko přijmout, neexistuje „žádný limit“. Jak počet žadatelů o azyl rychle rostl, politická rétorika se začala měnit. Vnímaná finanční zátěž vyplývající z velkého příjmu uprchlíků byla jedním z hlavních problémů, které ve švédské společnosti podnítily debatu o přistěhovalectví. Mnoho výzkumníků studujících růst protiimigračních nálad ve Švédsku uvedlo ekonomické náklady prostřednictvím sociálního přerozdělování (Obrázek 1) jako rozhodující faktor růstu protiimigračních diskurzů založených na nativistických a populistických tvrzeních.

Během posledních deseti let se ve Švédsku prohloubil rozdíl ve výši poskytované sociální podpory švédským domácnostem a domácnostem osob narozených v zahraničí, i když celkově došlo od roku 2015 ke snížení počtu těch, jež pobírají sociální dávky. Jedním z hlavních důvodů vyšších nákladů pro příchozí populaci jsou vysoké náklady spojené s jejich začleněním na pracovní trh. Negativní čistý příspěvek uprchlíků do ekonomiky, který ovlivňuje celkovou statistiku migrace, lze podle Ruista vysvětlit poměrně velkým rozdílem mezi mírou zaměstnanosti osob narozených ve Švédsku a osob narozených v zahraničí. Náklady na integraci uprchlíků do systému sociálního zabezpečení lze přitom drasticky snížit, pokud trh práce začne migranty zaměstnávat efektivněji. Nižší míra zaměstnanosti uprchlíků a dalších příchozích je obvyklá v prvních letech jejich pobytu. Míra zaměstnanosti lidí pobývajících ve Švédsku narozených v zahraničí se nicméně nijak zásadně neliší od ostatních států EU. Švédsko vždy tradičně vykazovalo vysokou míru zaměstnanosti, a je tedy očekávána stejná míra zaměstnanosti i od příchozích.

MIGRACE A KRIMINALITA

Vztah mezi imigranty a kriminální činností je v posledních letech živě diskutován. Nárůst kriminality je ze strany veřejnosti mnohdy vnímán jako jeden z problémů, jež imigraci inherentně doprovází (Obrázek 2). Chování a veřejné postoje k přistěhovalectví se v důsledku vnímání vztahu mezi imigrací a kriminalitou může proměnit. V roce 2015 byl každý druhý německý respondent přesvědčen, že Německo se dokáže vyrovnat s přílivem žadatelů o azyl. Přesto se tato důvěra rozplynula na 37 % po sexuálních napadeních a loupežích na silvestra v Kolíně nad Rýnem, kterých se dopustili muži ze severní Afriky, mezi nimiž byli také žadatelé o azyl. Ve Švédsku se debata o migraci vyvíjí mj. i v souvislosti se zaznamenaným nárůstem kriminální činnosti. Podle zprávy Švédské národní rady pro prevenci kriminality se Švédsko za posledních dvacet let dostalo v Evropě z jedné z nejnižších na jednu z nejvyšších příček v případě spáchaných zločinů s použitím zbraně. Tyto zločiny jsou převážně spojovány s nárůstem počtu gangů a skupin organizovaného zločinu, jež bývají převážně složeny z přistěhovalců první nebo druhé generace. Jsou tedy často implicitně či explicitně připisovány imigraci. Neexistují však data, která by přesvědčivě prokazovala vztah mezi imigrací a nárůstem kriminality ve Švédsku či v dalších zemích západní Evropy. Stejně tak neexistují data vyvracející existenci tohoto vztahu. Proto není v současnosti možné přijít s jednoznačným závěrem ohledně jeho (ne)existence. I přes nedostatek dat pro vytvoření kauzálních mechanismů mezi nárůstem kriminality a zvýšenou mírou imigrace, veřejné debaty o tomto vztahu vedou mnohdy k dezinterpretacím a implikacím, které mohou být zavádějící a snadno zneužitelné. Bez ohledu na příčiny nebo závažnost násilí ve Švédsku, má narativ, že násilí je kvůli imigrantům a jejich nedostatečné integraci stále horší a grotesknější, velmi reálný dopad na politické mínění a potažmo politickou podporu jednotlivých stran.

Po teroristických útocích z 11. 9. 2001 se rozšířila obava ze spojení přistěhovalců s teroristickými organizacemi. Vnímaná souvislost mezi imigrací a terorismem často legitimizuje implementaci přísnějších imigračních opatření a kontrol. Vztah mezi migrací a terorismem přitom není tak jednoznačný. Přestože přistěhovalci mohou představovat pro teroristické organizace nástroj šíření terorismu z jedné země do druhé, výzkumy docházejí k závěru, že přistěhovalectví jako takové nemá na terorismus růstový vliv. Empirická souvislost mezi migrací a terorismem je v tomto ohledu slabá, přesto v cílových zemích bývá vnímaná jako platná. Bezpečnostní hrozba v podobě teroristických útoků podporuje růst protiimigračních sentimentů. Tento efekt bývá spíše krátkodobý a těží z něj strany zastávající nativistické názory. Na druhou stranu empirické studie ukazují, že samotní imigranti jsou často oběťmi (pravicového) terorismu, kdy bývají cílem útoku protiimigračních nálad a útočníkům slouží jako obětní beránci. Tato dimenze spojení migrace a terorismu je ve veřejné debatě i výzkumech velmi často přehlížená.

Jakkoliv tedy existující studie neprokazují vztah mezi imigrací a nárůstem kriminality, a dokonce se občas přiklání k tomu, že takový vztah nelze aktuálně důvěryhodně prokázat, neznamená to, že nelze pozorovat vliv propojení migrace a kriminality na veřejnou debatu a veřejné mínění. Rozsáhlá evropská studie o účincích přistěhovalectví na kriminalitu dospěla k závěru, že i když nárůst přistěhovalectví obecně neovlivňuje míru kriminality, jde ruku v ruce se zvýšenou úzkostí veřejnosti a protiimigračními postoji. Vyšší míra imigrace podporuje navýšení podílu domácího obyvatelstva, které se přestává cítit bezpečně. Přestože se zločiny s imigrací nezvyšují, strach z kriminality s rostoucí imigrací narůstá. Jak bylo výše zmíněno, veřejné mínění o vztahu imigrace a kriminality může být často ovlivněno zavádějícími či selektivně vybranými empirickými důkazy, což následně vede k vytvoření nepravých korelací a domnělých kauzálních mechanismů. Domácí obyvatelstvo si všímá, že oblasti, kde převládají přistěhovalci, jsou obecně ty, jež se vyznačují vyšší mírou kriminality, přičemž neberou v úvahu další vstupující faktory, které nárůst kriminality mohou ovlivňovat. Dochází tedy ze strany obyvatelstva k tomu, že nárůst kriminality je přisuzován imigraci, což však nutně nemá podporu v datech a výzkumu.

VZESTUP KRAJNÍ PRAVICE

Migrace byla vždy ústředním bodem nacionalistického populistického diskurzu v Evropě. Pravicově populistická komunikace má zvláště silný vliv na protiimigrační postoje kvůli kombinaci stereotypního obsahu s emocionálně přitažlivým stylem. Radikální pravicové strany jsou a vždy byly důležitými hybnými silami v politických i společenských debatách o migraci. Přispívají k její politizaci a zároveň podněcují další politické strany, aby se tímto tématem zabývaly. Mobilizace radikální pravice zvyšuje význam migrace mezi všemi ostatními stranami během volebních kampaní. Po migrační krizi v roce 2015 se přistěhovalectví stalo jedním z klíčových témat v národních volbách, což napomohlo krajně pravicovým stranám posunout se více do politického hlavního proudu. V tomto ohledu krize mobilizovala téma imigrace u národních politických stran. Navzdory tomu, že migrace a politika identity jsou v současné době v médiích méně prominentní kvůli bezpečnostním aspektům války na Ukrajině a rostoucím cenám energií, stále jsou klíčovými tématy
pravicové debaty.

Úspěch krajní pravice a populistických stran v evropských demokraciích v posledních letech (Obrázek 3) láká pozornost médií i expertů. Ke vzestupu krajní pravice napomáhá skutečnost, že Evropa krátce za sebou prochází různými krizemi – migrační, pandemie, finanční, válka na Ukrajině. Existenční krize mají tradičně destabilizující účinek a vedou ke strachu, jenž voliči převádí do volebního chování a hlasování. V současné době pozorujeme jistou normalizaci krajní pravice. Tyto strany byly akceptovány elektorátem a rovněž dalšími politickými stranami. Základna podpory krajní pravice je dnes širší než dříve a zejména středo-pravicové strany ztrácejí podstatnou část svých voličů z dělnické třídy ve prospěch radikální pravice. Ve veřejných debatách je ztráta hlasů voličů připisována rostoucímu počtu imigrantů a neúspěchu elit při směřování k tvrdším protiimigračním postojům, nicméně velkou a narůstající roli hrají i ekonomické motivace. Na přesun voličských preferencí mainstreamové politické strany reagují, a to tím, že přijímají tvrdší politiku v oblasti migrace a integrace. Hlavní politické strany reagují na úspěch radikálních pravicových vyzyvatelů zdůrazňováním protiimigračních a kulturně protekcionistických pozic. Pokud krajně pravicové strany získají zastoupení v parlamentu, je obvyklé pozorovat silný posun směrem k protiimigračním postojům ostatních politických stran. Politické strany tedy nesledují posuny pouze na voličské straně poptávky volebního trhu, ale reagují na chování ostatních stran.

Zajímavou perspektivu ohledně nárůstu podpory krajně pravicových a protiimigračních stran poskytuje literatura studující vztah mezi aktivitami krajně pravicových stran a stran mainstreamových. Tato literatura se vlastně ptá, jestli mohou zavedené, mainstreamové politické strany stranám krajní pravice „vypustit rybník“ tím, že budou přejímat jejich rétoriku, pozice a návrhy veřejných politik vůči imigraci. Jestli tato strategie povede k tomu, že voliči se od krajně pravicových stran odkloní ve prospěch těch zavedených, protože ty jim budou předkládat podobnou protiimigrační nabídku jako strany krajní pravice. Tato
literatura zatím přesvědčivě ukazuje, že strategie přejímání diskurzu ohledně imigrace a politických řešení s imigrací spojených, se kterými přichází krajně pravicové strany, stranami zavedenými nevede ke snížení voličské a veřejné podpory krajně pravicových a protiimigračních stran. Naopak se ukazuje, že tato strategie vede naopak spíše k dalším přesunům voličů ke krajně pravicovým stranám. Důvodem toho, že akomodační strategie „nevypouští rybník“ krajně pravicovým stranám, a naopak vede k nárůstu jejich podpory, je pravděpodobně to, že reputace a důvěra krajně pravicových stran u otázek migrace je vyšší než u stran zavedených. Když tedy strany zavedené předkládají stejnou nabídku jako strany krajně pravicové, volič má spíše tendenci jít za tou stranou, které v daném tématu více důvěřuje, tedy ke straně krajně pravicové. Podobně Williams a Hunger ukazují, že větší pozornost ze strany tradičních, zavedených politických stran pro témata krajní pravice (a především pro migraci) a pokusy o přejímání krajně pravicových politických postojů
k migraci zavedenými stranami vedou k tomu, že lidé se více zajímají o tato témata (a tedy i migraci) a že tato témata jsou pro ně důležitější při jejich voličském rozhodování. To potom často vede k nárůstu voličské podpory pro krajně pravicové strany. Posunem svých postojů k více protiimigračním tedy strany zpravidla nezískají své voliče zpět, ale pomohou legalizovat pozici radikální pravice a s ní spojenou rétoriku v politickém hlavním proudu.

Závěr

Debata o imigraci prochází živým vývojem a přistěhovalectví je dnes bezesporu jedním z ústředních motivů politického soupeření v západní Evropě. Cílem tohoto policy paperu bylo nastínit faktory, které mohou významným způsobem přispívat k posílení politické a veřejné protiimigrační rétoriky a formulaci více restriktivních imigračních veřejných politik, jež pozorujeme v současných západoevropských státech. Medializace migrace po roce 2015, a to zejména v souvislosti s krizemi (migrační, energetická, pandemie COVID-19), posílila zájem občanů o migraci jako téma a u některých z nich podpořila protiimigrační
dispozice. Hlas evropského elektorátu přitom představuje jedno z klíčových vodítek pro politické představitele při vytváření jejich politických postojů. Rostoucí nespokojenost s imigraci je velmi často ekonomicky motivovaná, a to dojmem finanční zátěže, kterou příchozí představují pro státní sociální systémy. Vysoký počet příchozích spolu s vyčerpáním materiálních a finančních statků pro ně určených, uvádí příchozí do souboje o veřejné i soukromé statky s hostitelskou populací (např. na realitním trhu), což může vést v důsledku k růstu protiimigračních postojů u domácího obyvatelstva. Imigrace rovněž budí obavy jako bezpečnostní hrozba ve spojitosti s vnímaným nárůstem kriminality, který však dle odborné literatury nelze na základě existujících dat kauzálně propojit s imigrací. Literatura studující vztah terorismu a imigrace ukazuje, že nelze prokázat bezpodmínečný vztah mezi vyšší imigrací a nárůstem teroristických aktivit. V každém případě vnímání těchto obav veřejností, ač nemusí být vždy podloženo fakty, posiluje negativní veřejné postoje k imigraci.

Své přesvědčení občané mohou vyjádřit podporou některé z protiimigračních stran, jež zaznamenaly nezanedbatelný nárůst volební úspěšnosti v západoevropských státech během posledních let. Protiimigrační strany jsou aktéry, kteří výrazně mobilizují národní debaty o imigraci a mnohdy i udávají jejich tempo. Svým vstupem do hlavního politického proudu podněcují mainstreamové strany, aby se imigrací začaly více zabývat a pro svoji konkurenceschopnost přijaly více restriktivní rétoriku.

DOPORUČENÍ

→ Čeští diplomaté, úředníci a politici by se měli seznámit s hlavními argumenty v debatě o migraci a jejích dopadech na evropské státy, a i na jejich základě formulovat vlastní, pokud možno empiricky podpořenou pozici. Byť formulace vlastní pozice proběhne také na základě politických a hodnotových úvah, bude ji ale dále třeba vysvětlovat nejen české veřejnosti, ale i zahraničním partnerům. Je proto žádoucí, aby čeští účastníci těchto diskusí znali jednotlivé argumenty a mohli tak přispívat ke konstruktivní a kultivované evropské debatě.

→ Čeští diplomaté by měli prosazovat, aby společná evropská debata o imigraci a integraci cílila kromě krátkodobých řešení i na řešení výhledová a udržitelnější. Vedle otázky přijetí migrantů a uprchlíků je třeba začít věnovat větší prostor debatě procesu dlouholeté integrace příchozích a nesnázím s ní spojených, jak pro samotné imigranty, tak pro hostitelskou společnost.

→ Čeští diplomaté by měli společně se svými evropskými kolegy usilovat o to, aby krajní a populistické strany nebyly hlavními aktéry udávajícími tempo společenské a politické debaty o imigraci a integraci. Přístup k migraci se v mnoha evropských státech zařadil ke standardním štěpícím politickým liniím a začíná být nezbytné, aby toto téma bylo občanům komunikováno i nad rámec krizového managementu. Vysoká viditelnost tématu migrace, zejména (a pouze) v kontextu krizového managementu, jednak rámuje migraci jako problém a hrozbu, jednak dává manévrovací prostor aktérům, kteří využívají tohoto rámování k prezentování zavádějících informací a podnícení strachu ve společnosti.