Předsednictví nechtějme jen přežít, může to být český restart v Evropě

Připomeňme si, že dva roky před minulým předsednictvím nebylo optimismu o mnoho více. První Topolánkova vláda nezískala důvěru a jeho druhý kabinet prošel Sněmovnou jen díky „přeběhlíkům“ Melčákovi s Pohankou. Koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených se přes slabé parlamentní zázemí pustila do řady reforem, které zahrnuly i nepopulární spoluúčast občanů na zdravotní péči. Vládní strany navíc měly odlišné představy o evropské integraci i zahraniční politice, kdy na jedné straně stála euroskeptická a silně „atlanticky“ orientovaná Občanská demokratická strana a na druhém pólu eurofederalisticky naladění Zelení.

Lekce minulosti

První pohled na výchozí podmínky v Evropě zatím nepříliš zkušeného Česka roku 2007 ukazuje, že jsme se nacházeli v situaci možná obtížnější, než se kterou se potýkáme nyní. Zatímco na vládní nestabilitu Topolánkův kabinet narazil a úspěšně rozeběhlé předsednictví skončilo frustrací, druhý úkol politická elita zvládla. Předsednictví nám pomohlo najít si evropské priority a ty držet.

První rámcový dokument hovořící o ambicích předsednictví představil tehdejší vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra v únoru 2007. Východiska k prioritám uvedená mottem „Evropa bez bariér“ představovala další předěl v integraci České republiky do Evropské unie. Do té doby neexistoval žádný koncepční dokument definující, jakou EU chceme, a tedy ani to, jak chceme k evropské integraci již zevnitř jako členové EU přispívat. Předcházející koncepce české zahraniční politiky z roku 2003 připravená ještě před vstupem do Unie totiž pouze lakonicky hovořila o prioritě „úspěšné[ho] začlenění České republiky do Evropské unie a naplňování plnohodnotného členství“, aniž by prozradila, čeho konkrétně chceme dosáhnout. Málokdo si ještě před vstupem takovou otázku kladl, protože cílem bylo stát se součástí sjednocující se Evropy. Právě blížící se předsednictví nás ale před takové otázky postavilo.

Pohlédneme-li na samotná východiska k prioritám lze mezi nimi najít oblasti, které se staly prioritami ČR v EU na řadu dalších let a mnohdy platí dodnes. Ústřední okruh byl definován jako konkurenceschopnost, čtyři svobody a liberální obchodní politika. Otevřený vnitřní trh i otevírání Evropy světu v obchodních vztazích se následně skutečně staly základem českého uvažování o evropské integraci. Mezi dalšími prioritami byla např. bezpečná a udržitelná energetika, kdy se i díky úsilí ČR během předsednictví či po něm podařilo v posledních patnácti letech zcela proměnit energetickou bezpečnost České republiky i celé Evropy. Důraz na východní Evropu se pak promítl do spuštění Východního partnerství i pokračování české podpory v evropském směřování celého regionu. Zájem o západní Balkán se odrazil v trvalé podpoře dalšího rozšiřování EU. Ačkoli dokument obsahoval i jiné body, jako byla revize rozpočtu nebo institucionální otázky, které měly na české předsednictví jednoduše připadnout, je patrné, že rozvíjení některých priorit přineslo české zahraniční a evropské politice program na řadu dalších let.

Úkol současnosti

Příprava předsednictví přináší České republice další příležitost hovořit o prioritách v EU. Řada úkolů rozběhnutých na konci předminulé dekády došla ke svému naplnění nebo nyní hledá nové impulsy. Stejně tak ČR objevuje nové priority. Česko samozřejmě není v Evropě nováčkem a nejsme v situaci jako před minulým předsednictvím, kdy nám právě příprava na půlrok v čele Evropy pomohla se v řadě oblastí etablovat, pochopit nuance agendy i vytvořit si očekávání od ostatních členských států nebo evropských institucí. Dnes jsme v mnohem komfortnější pozici – víme, do čeho jdeme, a umíme se zorientovat. Tento stav nás ale může ukolébávat k přesvědčení, že karty jsou již stejně dávno rozdané, že evropské soukolí běží i bez našeho přispění a že každé úsilí znamená i riziko neúspěchu. Do myslí se tak může snadno vkrást úvaha, že předsednictví musíme hlavně „přežít“ a že úspěchem bude, když si na naše účinkování po pár měsících nikdo nevzpomene. Takovéto uvažování je však zcela mylné a je smutné, že tento postoj, beroucí předsednictví spíš jako přítěž než jako příležitost, deklaruje i premiér Andrej Babiš, jak lze alespoň odtušit z jeho dosavadních výroků.

Právě politický leadership je přitom pro formulaci priorit zásadní. Samozřejmě, že minimem předsednictví bude zvládnutí všech organizačních, manažerských a vyjednávacích úkolů. Rezignovat však na možnost posunout (nebo naopak zbrzdit) některé otázky vhodným nastavování, strukturací nebo opouštěním agendy by znamenalo nevyužít možnosti, které nám předsednictví dává.

Česká republika přitom má Evropě co nabídnout – ať už jde o iniciativy v bezpečném budování 5G sítí, zájem o země Východního partnerství či rozšiřování EU, rozvoj digitálního vnitřního trhu či další oblasti. České předsednictví pak přijde na řadu přibližně v polovině politického cyklu nynější Evropské komise a většina legislativních návrhů tak bude již na stole. Při výběru ústředních priorit tak bude z čeho vybírat.

V neposlední řadě je předsednictví i příležitostí, jak přiblížit Evropu občanům a společnost probudit z táhlé „euroapatie“. Češi a Češky budou na evropskou integraci nahlížet pozitivněji, pokud v ní uvidí vlastní otisk. Paradoxně je naše společnost na Evropu hrdá, ovšem český příspěvek při jejím zdokonalování nevnímá. Následně se sami stavíme do role otloukánků a úkorně se sebeprezentujeme jako slabí, malí a marginalizovaní. Úspěšné předsednictví, ve kterém budeme vidět, nám může od těchto sentimentů trochu pomoci.

Politická (ne)stabilita

Při vzpomínce na minulé předsednictví bylo namístě zdůraznit selhání politických elit, když dopustily pád vlády uprostřed našeho mandátu. I dnes je třeba myslet na to, že stabilní politická situace představuje nezbytné zázemí, které dopomůže důstojnému šestiměsíčnímu vedení Evropy. Kontext, v němž se nacházíme, však naznačuje, že ani tentokrát nebude jednoduché dostatečného klidu dosáhnout.

Na podzim tohoto roku, necelý rok před začátkem předsednictví, proběhnou parlamentní volby. Několik měsíců před hlasováním je z preferencí zřejmé, že sestavit funkční koalici nebude jednoduché. Buď bude poskládaná z vysokého počtu dnes opozičních demokratických stran, nebo budou její faktickou součástí extrémisté. Přidáme-li do této rovnice nevypočitatelného prezidenta, který si jistě vychutná svoji poslední velkou politickou úlohu, nebo skutečnost, že volby proběhnou dle nového volebního zákona, popř. táhnoucí se epidemii COVID-19, nemusíme mít vládu pro předsednictví do jara.

Ať už natáhne svůj mandát současný kabinet, či vznikne vláda bez důvěry – politická nebo úřednická, vědomí, že předsednictví nebude pro ministry primární starostí, zkomplikuje finální přípravy. V rámci předsednického tria přebere iniciativu Francie a nikdo ji nebude chtít brzdit. Jakékoli pokusy připravit prostor českým prioritám budou bez politické opory přehlíženy. A dodejme, že Francouzi se nebudou ohlížet vlevo vpravo, protože hlavním cílem jejich mandátu bude, aby prezidentské volby nevyhrála Marine Le Pen.

V neposlední řadě proběhne české předsednictví krátce před prezidentskými volbami naplánovanými na začátek roku 2023. Miloš Zeman se o úřad znovu ucházet nebude a můžeme tedy počítat s tím, že se tentokrát do soutěže přihlásí i kandidáti parlamentních stran. Kampaň bude probíhat i během předsednictví a politická rivalita se samozřejmě do stability prostředí projeví.

Jak na úspěšné předsednictví

Co tedy s tím? Zaprvé je nezbytné, aby opoziční strany měly připraveny vlastní plán pro předsednictví. Musí vědět, jaká úloha je popř. čeká a jak této příležitosti může Česko využít. Ministři a ministryně příští vlády by měli umět anglicky a disponovat aspoň základní erudicí v unijní problematice. Bylo by báječné, kdyby takovou podmínku pro jejich jmenování formuloval i prezident, jakkoli je tato úvaha spíše z žánru sci-fi.

Od A. Babiše lze těžko čekat úplný obrat z dosavadního přístupu, nicméně by na jednu okolnost slyšet mohl. Předsednictví dává příležitost ukázat se jako schopný „manažer“ celoevropských záležitostí. Česká veřejnost, která má ráda úspěchy dosažené v národním dresu, by ho za zvládnutí předsednictví odměnila popularitou, jež by se mu mohla hodit v klání o prezidentský post. Prozatím tuto variantu pokračování své politické kariéry s bezpečím imunity nevyloučil.

Druhé české předsednictví, ke kterému prozatím přistupujeme s více či méně oprávněnými pochybami, je pro nás obrovskou příležitostí. Stejně jako rok 2009 a měsíce příprav přinesly skutečný český start v Evropě, může být předsednictví roku 2022 začátkem určitého re-startu. Je k tomu třeba zájem a připravenost politických elit i chuť něčeho společného dosáhnout. Zvládnuté předsednictví nám může přinést vizi toho, jakou Evropu si přejeme. Zbývá už jen to vše nyní odpracovat.

o autorovi: Vít Dostál je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky