Prašivé NATO? Poučení z ukrajinské krize

Putinova frustrace

Vezmu to od Ruska. Putinův emocionální a z mého pohledu upřímný projev k příležitosti „znovusjednocení Ruska a Krymu“ nám ukázal hlubokou frustraci Ruska ze Západu obecně a ze Spojených států obzvláště.

„Naši západní partneři v čele se Spojenými státy americkými dávají ve své praktické politice přednost tomu, že se neřídí mezinárodním právem, nýbrž právem silnějšího. Uvěřili ve svou vyvolenost a výjimečnost, v to, že je jim dovoleno rozhodovat o osudu světa, že pravdu mohou mít vždy jen oni. Jednají tak, jak si umanou: tam či onde používají sílu proti suverénním státům, vytvářejí koalice podle zásady: kdo nejde s námi, jde proti nám. Aby agresi dodali zdání zákonnosti, dožadují se nezbytných rezolucí od mezinárodních organizací. Pokud se to z nějakých důvodů nedaří, zcela ignorují jak Radu bezpečnosti OSN, tak i OSN obecně. …opakovaně nás podváděli, rozhodovalo se za našimi zády, byli jsme často postaveni před hotovou věc.”

Budiž, ruskou frustraci z americké zahraniční politiky v mnohém sdílím. Putin nám ale ve svém projevu zároveň ukázal, že Rusko nemá zábrany vybíjet si tuto frustraci ze Spojených států na „bratrské“ Ukrajině. Všimněme si, že Putin neobhajoval ruskou anexi Krymu poukazem na zločiny Ukrajiny, na její imperiální chování, na ignorování mezinárodního práva ze strany Ukrajiny nebo na opakované vojenské agrese Ukrajiny proti suverénním státům. Ani nemohl. Ukrajina nikdy Rusko ani nikoho jiného neohrožovala.

Jak dal Putin ve svém projevu najevo, skutečným důvodem pro bezprecedentní útok na ukrajinskou suverenitu a teritoriální integritu (anexe Krymu, rozpoutání ozbrojeného separatistického povstání na východě Ukrajiny), byla ruská frustrace ze Spojených států a Západu: rozšiřování NATO, bombardování Srbska, Kosovo (citováno hned šestkrát), dále pak Afghánistán, Irák, Libye. Byl to opravdu zážitek sledovat v posledních týdnech ruskou diplomacii a média. Jak snadno se z „bratrského slovanského národa“ stává „doupě banderovců a fašistů“ a „zaprodanců amerického imperialismu“.

Lukašenko versus Klaus

Události posledních měsíců nám ukázaly, jak je to ve skutečnosti se vztahy mezi Ruskem a ostatními bývalými státy SSSR. Doporučuji srovnat, jakým způsobem krizi na Ukrajině interpretují bývalý český prezident Klaus a „poslední diktátor v Evropě“ běloruský prezident Lukašenko.

Zatímco Klaus z rozpoutání celé krize obviňoval „soudruhy v západní Evropě a ve Spojených státech“, kteří se snažili „rozeštvávat“ Ukrajinu, podle běloruského prezidenta leží vina za celou krizi jednoznačně na režimu bývalého prezidenta Janukoviče: „pandemie korupce na Ukrajině… kolaps ekonomiky, sociální napětí… Byla to noční můra“.

Václav Klaus, Jan Kavan a další čeští politici si notovali s Putinem v tom, že Ukrajina je umělý stát, který „vznikl osamostatněním v podstatě umělého administrativního útvaru sovětského totalitního státu“ a který je rozdělen na „dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti“.

Naopak Lukašenko „nerozlišuje mezi západními a východními Ukrajinci … Ukrajinský národ nesmí být rozdělován na východní a západní Ukrajince“. Na rozdíl od Klause, pro Lukašenka rozhodně není Ukrajina umělý stát. „Bělorusko má extrémní zájem na stabilní, prosperující a jednotné (sic!) Ukrajině“.

Bývalý český ministr zahraničních věcí Kavan podporuje ruský plán na skutečnou federalizaci Ukrajiny, nikoliv jen „jakousi decentralizaci“. Jak se k ruským plánům na federalizaci Ukrajiny postavil Lukašenko? „Jsem zcela proti jakýmkoliv formám federace. Je to úplná idiocie!“ Konec citace běloruského prezidenta.

Lukašenko opakovaně vypadával z role údajně nejvěrnějšího spojence Ruska. V době, kdy v ruských médiích a mezi českými přitakávači (např. poslanec Huml) vrcholila kampaň o „fašistech v nelegitimní ukrajinské vládě“, která vzešla z „ozbrojeného puče“, běloruský prezident pěstoval přátelské vztahy s dočasným ukrajinským prezidentem a vládou. Dokonce neváhal vyjádřit osobní sympatie k Turčinovovi: „Ano, je přehnaně nacionalistický…. Ale vyvolává ve mně jenom pozitivní emoce. … je to velice čestný a rozumný muž, věřící a intelektuál“.

Bělorusko na konci května podepsalo s Ruskem a Kazachstánem dohodu o vzniku tzv. Eurasijské unie. Nebylo to ale bez problémů. Lukašenkovi mimo jiné vadilo, že přes původní sliby se eurasijská integrace netýká energetiky. Ta je i nadále řešena bilaterálními dohodami, což dává Rusku prostor k politickému nátlaku. V předvečer podpisu Eurasijské unie proto Lukašenko trval na tom, že v případě, že by se „v Bělorusku dostali k moci jiní lidé“ a Rusko by potopilo bilaterální smlouvy na ropné produkty, tak že celá Eurasijská unie padá. „Nechceme pozdější odlišné interpretace“. Opravdu to vypadá, že „poslední evropský diktátor“ požadoval záruku, že pokud by se v Bělorusku dostali k moci „jiní lidé“, tak že Rusko nebude zneužívat svoji pozici dominantního dodavatele ropy a plynu podobným způsobem, jak to teď dělá vůči Ukrajině.

Kravčuk, Kučma i Juščenko jako jeden muž

Jak situaci na Ukrajině vidí bývalí prezidenti Běloruska a Ukrajiny? Zatímco český ex-prezident Václav Klaus viní z krize „soudruhy v západní Evropě a USA“, přičemž „v tomhle konkrétně je Rusko a Putin nevinně“, běloruský ex-prezident Stanislav Šuškevič je zcela opačného názoru. Podle prvního běloruského prezidenta Putin anektoval Krym a rozpoutal válku s Ukrajinou ve snaze „dobýt ruskojazyčné země“ a zajistit si popularitu mezi obyvateli Ruska.

Podobným způsobem interpretují situaci bývalí prezidenti Ukrajiny. Bylo zajímavé sledovat, že už během Majdanu všichni tři bývalí prezidenti Ukrajiny koordinovali svoje kroky a vystupovali jako jeden muž: první prezident Leonid Kravčuk, „proruský“ prezident Leonid Kučma a „prozápadní“ prezident Viktor Jučšenko.

Všichni tři viní Rusko z anexe Krymu, agrese vůči Ukrajině a z destabilizace jihovýchodních částí Ukrajiny. Například „proruský“ prezident Kučma dnes hlasitě vyzývá Západ a USA, aby pomohli Ukrajině víc, než jen planými řečmi o sankcích. Podle Kučmy „Putin Ukrajině nikdy nevěřil“ a Rusko mělo připravené scénáře pro případ, že se na Ukrajině k moci dostane proevropský politik. „Součástí těchto plánů byla i anexe Krymu – byla provedena spektakulárně.“ Podobně jako Kučma vystřízlivěla i většina do té doby „proruských“ politiků / oligarchů ze Strany regionů: Achmetov, Kernes, Dobkin, Tihipko.

Jestřábí Sikorski versus revizionistický Orbán

Přesuňme se z Běloruska a Ukrajiny do střední Evropy. Slavná Visegrádská čtyřka je v troskách. Na jedné straně máme Polsko, které se od počátku angažovalo ve snaze vyřešit krizi na Ukrajině. V okamžiku vyvrcholení revoluce na Majdanu se Polsko postavilo za legitimní požadavky demonstrantů a pokusilo se vyjednat dohodu mezi nimi a Janukovičem.

V polské reakci na anexi Krymu se odráží jeho traumatické zkušenosti s nacistickým Německem i Sovětský svazem: „Nikdo nemá jednostranné právo měnit hranice na základě údajných etnických křivd. V minulosti jsme viděli, co se stane, pokud se o to nějaký evropský vůdce pokusí.“ Jednoznačné přirovnání k expanzivní etnocentrické zahraniční politice Německé říše ve 30. letech. Polsko patří mezi nejhlasitější „jestřáby“ ve vztahu k Rusku a jeho agresi vůči Ukrajině. Podle Polska by měla EU posílit své vlastní obranné kapacity a v mezičase je potřeba posílit přítomnost USA ve východní Evropě.

Slovensko je někde uprostřed. Nakonec souhlasilo s reverzními dodávkami plynu pro Ukrajinu a nový slovenský prezident volá po jednotném postupu vůči Rusku. Zároveň ale slovenský premiér s odkazem na „inváziu v roku 1968“ odmítl umístění „cudzích vojakov“ NATO na území Slovenska.

Na opačné straně od Polska je revizionistické Maďarsko. Ponechme stranou krajně-pravicový Jobbik, druhou nejsilnější stranu, které imponuje Putinův konzervativní, autoritářský režim. Problémem je oficiální maďarská zahraniční politika, jejíž revizionismus se naplno ukázal v souvislosti s ukrajinskou krizí. V okamžiku, kdy je Ukrajina oslabena ruskou agresí, Maďarsko ventiluje své vlastní revizionistické ambice. Nově zvolený premiér Orbán se při svém inauguračním projevu nechal slyšet, že od nové ukrajinské vlády a prezidenta očekává „dvojí (maďarské) občanství, kolektivní práva a autonomii“ pro maďarskou menšinu na Ukrajině. Následovala ostrá kritika ze strany Polska, na kterou Orbán reagoval tím, že svůj požadavek zopakoval.

Česká střízlivost nebo fraška?

Rusko-ukrajinská válka nám zároveň umožnila nahlédnout do myslí českých politiků i naší společnosti jako takové. Předesílám, že jsem nikdy nepatřil mezi tzv. „rusofoby“ a „atlantisty“. Nesouhlasím s českými rusofoby, kteří považují Klause za ruského agenta. Podle mého názoru jeho proputinovské postoje nejsou výrazem nějaké rusofilie, ale spíše hlubokého „západoskepticismu“ (euroskepticismu a amerikanoskepticismu). Dopis, který Vondra, Havel a další středoevropští atlantisté adresovali v roce 2009 Obamovi a ve kterém se rozepisovali o „bouřkových mracích na horizontu“, jsem považoval a nadále považuji za zoufalý pokus o udržení americké přítomnosti ve střední a východní Evropě.

Nicméně to, co v posledních týdnech předvádí někteří vládní a opoziční politici (a expolitici) ve vztahu k NATO a rusko-ukrajinské válce, se nedá nazvat jinak než fraška. Příslovečná česká střízlivost, racionalita a rozvážnost postupně zmutovala do skepticismu, nerozhodnosti a bezzásadovosti. U některých českých (ex)politiků pak původně zdravý skepticismus zdegeneroval do podoby nejrůznějších konspiračních teorií o tom, že za rusko-ukrajinskou válku ve skutečnosti mohou „soudruzi v západní Evropě a ve Spojených státech rozeštvávající Ukrajinu“ nebo americký zbrojní komplex ženoucí svět do třetí světové války.

Je zarážející, že titíž čeští politici, kteří měli v minulosti plná ústa národní suverenity evropských států, dnes zpochybňují národní suverenitu Ukrajiny (umělý stát) a vehementně obhajují historický revizionismus evropské velmoci, která silou překresluje ukrajinsko-ruské hranice ustavené v letech 1922, 1954 a 1991. Je zarážející, že titíž čeští politici, kteří v minulosti (oprávněně) kritizovali velmoci za porušování mezinárodního práva, dnes vyzývají k „realistickému“ smíření se s porušením mezinárodního práva jinou velmocí.

Není třeba se rozepisovat nad z mého pohledu upřímným prohlášením ministra obrany Stropnického. Vyjádřil se skepticky k „trvalému umístění vojsk NATO“ s ohledem na „psychologický problém“ nezanedbatelné části českého obyvatelstva, které zažilo rozmístění 80 000 sovětských vojáků v období „normalizace“. Jak pregnantně poznamenali někteří komentátoři, Stropnický zapomněl, že vojska NATO jsou už dávno v ČR rozmístěna. Toto vojsko NATO se nazývá česká armáda.

Premiér Sobotka označil výrok Stropnického za „velmi nešťastný“. Nicméně o pár dní později potvrdil skepticismus ČR v otázce rozmístění spojeneckých vojsk NATO na našem území. Podle Sobotky „Česká republika tedy nebude patřit a nepatří mezi země, které by volaly po posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO v Evropě“. Sobotka zaujal „zdrženlivý postoj“ vůči „posilování vojenské přítomnosti NATO na východních hranicích EU … [a] … umístění jednotek NATO na českém území“.

Spojenci v NATO nám smrdí?

Premiér stejně jako ministr obrany zapomněl, že jednotky NATO už dávno v ČR umístěny jsou. Zároveň ignoruje skutečnost, že „vojska NATO“ nejsou jenom americká armáda, ale i armády našich evropských spojenců: Slovenska, Polska, Francie, Německa, Nizozemska, Portugalska a dalších. Proč českému premiérovi vadí „posilování vojenské přítomnosti“ evropských (francouzských, portugalských nebo českých) jednotek v Evropě? Kde jinde by měly být přítomny? Vadí snad Sobotkovi posilování evropského pilíře NATO? Vadí mu posilování evropské obranné spolupráce?

Sobotkův pokus vysvětlit Stropnického faux pas bohužel vyvolává víc otázek než odpovědí. Jak chceme budovat společný "battlegroup" visegrádské čtyřky, když slovenské, polské a maďarské vojáky považujeme za „cizí vojska“, která nejsou na našem území vítána? Pokud se Sobotka staví proti „posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO ve východní Evropě“, má tím na mysli i přítomnost českých jednotek NATO ve východoevropských zemích? Vadí mu přítomnost českých stíhaček v Pobaltí, kde hlídají vzdušný prostor spojenců? Proč by nemohlo být několik českých vojáků trvale umístěno v Estonsku nebo třeba v Portugalsku nebo na Islandu? A proč by vlastně nemohlo být několik desítek polských, francouzských, portugalských nebo nedej bože amerických a německých vojáků umístěno v ČR? V čem jsou prašivější než česká vojska NATO?
Pokud bych byl francouzským nebo třeba portugalským politikem, cítil bych se uražen poznámkami českých politiků, které přirovnávají moje ozbrojené síly k okupační armádě SSSR, která se v ČSSR usadila po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Proč by měl francouzský prezident obětovat život byť jen jediného francouzského vojáka na obranu zemí, které se francouzských vojáků („cizí vojska NATO“) štítí natolik, že je nechtějí mít na svém území?

Místo toho, abychom přesvědčovali naše evropské spojence, s jejichž spolehlivostí nemáme zrovna nejlepší historické zkušenosti, že stojí za to bránit v případě potřeby malou zemi kdesi na druhém konci Evropy, tváříme se, že nám jejich „cizí vojska“ smrdí. A ještě tomu nasadíme korunu, když prohlásíme, že nám vlastně vojska spojenců smrdí jenom v době míru. Pokud by byla ČR skutečně ohrožena a spojenci z NATO by nás požádali o umístění svých vojsk na našem území, milostivě bychom je k nám pustili.

Místo toho, abychom posilovali vědomí společné odpovědnosti za naši kolektivní bezpečnost, ostentativně dáváme najevo, že chápeme, ale nesdílíme, bezpečnostní obavy spojeneckých zemí Polska a pobaltských států, protože na rozdíl od nich „nesousedíme přímo s Ruskem a Ukrajinou“. Pokud my nesdílíme bezpečnostní obavy Polska a pobaltských republik, jak můžeme očekávat, že Francie nebo třeba Portugalsko budou sdílet naše bezpečnostní obavy? Dá se pochopit, pokud česká vláda prohlásí, že nás neohrožuje anexe Tibetu kdesi na druhé straně planety, ke které došlo před více než půl stoletím. Ale anexe části evropského státu jiným evropským státem (velmocí) odůvodněná starostí o osud etnických soukmenovců? Zneužití údajných historických křivd (historický revizionismus) k teritoriální expanzi? Není snad společným bezpečnostním zájmem ČR a všech ostatních evropských zemí (i Ruska samotného), aby se podobné události už nikdy neopakovaly?

Psychologické problémy českého národa

Souhlasím se Stropnickým, že nezanedbatelná část českého obyvatelstva trpí psychologickým problémem v důsledku rozmístění cizích (sovětských) vojsk v období „normalizace“. Bohužel Sobotka se zoufale pokusil zamaskovat tyto psychologické problémy našeho národa za rétoriku jakýchsi „nových železných opon“ mezi Evropskou unií a NATO na jedné straně a Ruskem na straně druhé. Sobotka v tomto selhal jako politik a státník. Místo toho, aby pojmenoval a postavil se čelem psychologickým problémům, kterými trpíme, alibisticky se schovává za „podpůrná stanoviska“ té části českého obyvatelstva, která je podle Stropnického zmíněným psychologickým problémem postižena.

Argumentace „eskalací napětí“ a „novými železnými oponami“ neobstojí. Za prvé. Pokud se premiér obával zvyšování počtu vojáků NATO v ČR a v Evropě a následné „eskalace napětí“, proč třeba netrval na tom, že těch pár desítek amerických vojáků trvale umístěných v ČR musí být vyváženo přesunem pár desítek českých vojáků do USA? Nedošlo by tak k žádnému navýšení počtu vojsk NATO v Evropě ani v ČR, které by mohlo Ruskou federaci polekat. Pouze by jedni vojáci NATO nahradili jiné vojáky NATO.

Za druhé, český premiér očividně nepochopil, o čem návrhy na posílení vojenské přítomnosti NATO ve východní Evropě jsou. Jejich smyslem nebylo odvrátit nebo odstrašit nějaký hrozící útok Ruska na členské státy nebo „eskalovat napětí“. Pár desítek či stovek vojáků navíc nemůže změnit strategický poměr sil mezi státy NATO a Ruskem. Smyslem celého humbuku kolem posilování vojenské přítomnosti NATO bylo otestovat politickou vůli a ochotu všech států NATO (nejenom USA) naplňovat vzájemné závazky a společně čelit bezpečnostním hrozbám. V tomto testu politické vůle jsme spektakulárně propadli.

Řeknu to přímo. Stát, jehož čelní představitelé (a podle Stropnického i nezanedbatelná část veřejnosti) přirovnávají vojska NATO k invazním vojskům Varšavské smlouvy z roku 1968, nemá v NATO co dělat. Pokud je pro nás NATO natolik prašivé, že se štítíme „cizích vojsk NATO“ na našem území, měli bychom konečně přiznat barvu a z NATO vystoupit. Vrátit bychom se měli až v okamžiku, kdy se vypořádáme s naším „psychologickým problémem“.

Česká komedie kolem možné přítomnosti spojeneckých vojsk NATO na území ČR je o to trapnější, pokud si uvědomíme, co se v současnosti děje na Ukrajině. V době, kdy na území jiného evropského státu „vstupují“ zbraně, obrněná technika, polovojenské jednotky, kozáci, nejrůznější dobrodruhové, patrioti i žoldáci, bývalí i současní příslušníci ozbrojených složek cizího státu, aby zde obsazovali vládní úřady, strategické objekty, kasárna a hraniční přechody a bojovali proti ukrajinské armádě vedeni myšlenkou obnovy ruského impéria, čeští politici řeší, jestli na území ČR povolit „vstup“ pár desítkám vojáků ze zemí, jejichž bezpečnost jsme se sami zavázali bránit.