Nucené přesuny a deportace ukrajinských dětí - bezpečnostní opatření, nebo válečný zločin?

ÚVOD

Dne 17. 3. 2023 vydal Mezinárodní trestní soud (MTS) zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a prezidentskou komisařku pro práva dětí Marii Lvovou-Bělovou. Oba jsou viněni z toho, že se podíleli na spáchání dvou válečných zločinů, a to protiprávní deportace či přesunu osob požívajících ochrany Ženevských úmluv (podle čl. 8(2)(a)(vii) Římského statutu MTS) a okupační silou provedené deportace či přesídlení obyvatelstva okupovaného území uvnitř nebo vně tohoto území (podle čl. 8(2)(b)(viii) Římského statutu MTS). Zločiny se mají týkat specifické kategorie ukrajinského civilního obyvatelstva, a to ukrajinských dětí. Na zacházení s touto kategorií osob se zaměřila také třetí expertní mise k Ukrajině ustavená v rámci tzv. Moskevského mechanismu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) dne 4. 4. 2023. Na rozdíl od řízení před MTS, které se teprve pomalu rozbíhá, expertní mise se již svého úkolu nejen ujala, ale dokonce jej již splnila. Zpráva mise byla zveřejněna na webu OBSE, po její prezentaci ve Stálé radě OBSE, dne 4. 5. 2023. Tato reflexe nejprve krátce přestavuje tzv. Moskevský mechanismus a následně nabízí shrnutí hlavních závěrů zprávy. Zamýšlí se také nad vztahem mezi zprávou a řízením před MTS.

TZV. MOSKEVSKÝ MECHANISMUS OBSE

Tzv. Moskevský mechanismus byl zřízen v rámci OBSE, resp. v té době ještě KBSE (Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) v roce 1991 během setkání členských států v Moskvě – odtud název mechanismu. Mechanismus dovoluje kterémukoli z dnes 57 členských států OBSE ustavit jednorázovou (ad hoc) tříčlennou expertní misi a pověřit ji prošetřením určité konkrétní otázky týkající se tzv. lidské dimenze (human dimension) OBSE. Pod tuto dimenzi spadají různá témata spojená s ochranou lidských práv, aplikací
mezinárodního humanitárního práva (MHP) či předcházením a potíráním závažných mezinárodních zločinů, jako jsou mj. válečné zločiny či zločiny proti lidskosti.

Experti, kteří jsou vybíráni ze seznamu vedeného OBSE, sestaveného na základě jmenování jednotlivých členských států, mají následně tři týdny na to, aby provedli šetření a sepsali zprávu. Takto funguje mechanismus ve své kooperativní podobě, která předpokládá, že s vytvořením mise expertů souhlasí stát, jehož se šetření týká. Vedle toho existuje mechanismus rovněž v nekooperativní podobě – využívá se tehdy, pokud dotčený stát s vytvořením mise nesouhlasí. V takovém případě je expert pouze jeden a na sepsání zprávy má dva týdny. Velmi krátké termíny jsou motivovány snahou o to, aby mechanismus fungoval jako nástroj rychlého „ohledání“ určité situace, který by státům OBSE dovolil získat základní představu o tom, zda tato situace dává důvody ke znepokojení, a poskytl jim podklady pro zvážení dalších kroků (např. podrobnější šetření či uvalení sankcí).

Během prvních třiceti let své existence (1991–2021) byl tzv. Moskevský mechanismus využit pouze devětkrát. Ve dvou případech mechanismus aktivovaly přímo dotčené státy, konkrétně Estonsko (1992) a Moldavsko (1993), a to k posouzení své legislativy týkající se menšin. V ostatních případech šlo o nekooperativní formu mechanismu, jež byla využita např. ve vztahu k útokům na civilisty během válek na území bývalé Jugoslávie (1992), zásahu NATO v Kosovu (1999), porušování lidských práv v Bělorusku (2010 a 2020) či porušování
těchto práv v Čečensku (2018). Mechanismus nejčastěji aktivovalo kolem patnácti států OBSE, ve dvou případech mezi nimi byla i Česká republika – šlo o případy ohledně Běloruska.

Svůj zlatý věk zažívá tzv. Moskevský mechanismus v posledních dvou letech. Od března 2022 byl již spuštěn pětkrát, a to třikrát ve své kooperativní podobě, ve vztahu k Ukrajině, a dvakrát v podobě nekooperativní, vůči Ruské federaci (2022) a Bělorusku (2023). Mezi aktivujícími státy figurovala ve všech případech i Česká republika a ukrajinské zprávy nesou českou stopu rovněž v tom, že jedním z jejich autorů byla česká expertka Veronika Bílková. První dvě zprávy, vydané v dubnu a červenci 2022, zdokumentovaly obecný stav dodržování, resp. porušování MHP a mezinárodního práva lidských práv (MPLP) a páchání závažných zločinů za období prvních čtyř měsíců konfliktu na Ukrajině (24. 2.– 25. 6. 2022). Zpráva třetí je naopak, jak již bylo řečeno, zaměřena na výrazně užší téma nucených přesunů a deportací ukrajinských dětí.

ZPRÁVA K NUCENÝM PŘESUNŮM A DEPORTACÍM UKRAJINSKÝCH DĚTÍ

Třetí zprávu připravila mise tří expertek zahrnující Veroniku Bílkovou (ČR), Cecilii Hellestveit (Norsko) a Elinu Šteinerte (Lotyšsko). Mise byla ustavena 4. 4. 2023, zprávu předložila 24. 4. 2023 a prezentovala ji na Stálé radě OBSE 4. 5. 2023. Zpráva se opírá o značné množství různých pramenů. Ty zahrnují psané materiály, mj. zprávy mezinárodních organizací a nevládních organizací, prohlášení států, zprávy z médií, ale i příspěvky na sociálních sítích (např. kanál komisařky Lvové-Bělové na Telegramu). Dále expertky realizovaly více než 25 on-line či osobních rozhovorů, včetně rozhovorů se svědky a obětmi šetřené praxe. Konečně, ve dnech 14.–20. 4. 2023 navštívily expertky Ukrajinu, kde získaly cenné materiály a svědectví od zástupců různých ukrajinských státních orgánů, místních občanských sdružení, novinářů, právníků i, opět, svědků a obětí. Ke spolupráci mise vyzvala rovněž Ruskou federaci, bohužel tato výzva zůstala bez odpovědi.

Po faktické stránce mise potvrdila to, že velký počet ukrajinských dětí byl skutečně v období od 24. 2. 2022, a dokonce i před tímto datem, přesunut jednak v rámci území Ukrajiny, obvykle z jednoho dočasně okupovaného území na jiné (např. z Chersonské oblasti na Krym), jednak z území Ukrajiny na území Ruské federace (a to nejen do oblastí poblíž ukrajinských hranic, ale i do oblastí v asijské části Ruska). Přesný počet takových dětí nelze zatím jasně určit, nejnižší odhady ale mluví o cca 20 000 dětech, většinově by se mělo jednat o sirotky a děti přesunuté bez rodičů či zákonných zástupců. Přesuny standardně realizovaly buď přímo ruské ozbrojené síly, nebo okupační správa zřízená na Ruskem dočasně okupovaných územích, včetně území tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky. Nejčastěji uváděné důvody přesunu byly tři, a to evakuace z bezpečnostních důvodů, přemístění za účelem adopce nebo pěstounské péče a dočasný pobyt v tzv. rekreačních táborech.

Po přesunu byly děti buď umístěny do institucionálních zařízení, popř. pěstounských rodin, nebo pobývaly, často po řadu měsíců, v tzv. rekreačních táborech (obdoba dřívějších pionýrských táborů). Docházelo také k případům adopce, byť jejich počet je opět nejistý a podle všeho se týkaly především dětí z Krymu, na něž Rusko od nelegální anexe poloostrova v březnu 2014 nahlíží jako na děti s ruským občanstvím – jen takové děti je možné podle ruské legislativy adoptovat. Nelegální anexe čtyř dalších ukrajinských regionů (Doněck, Luhansk, Cherson a Záporoží) na podzim 2023, spolu se zjednodušením procedury získání ruského občanství pro občany Ukrajiny, včetně dětí, zřejmě připravují půdu pro masivnější adopce.

Mise nezískala informace svědčící o tom, že by s ukrajinskými dětmi přesunutými na Ruskem kontrolovaná území či přímo do Ruska bylo zacházeno vyloženě krutým způsobem. Tyto děti nicméně byly (a mnohé stále jsou) vystaveny rusifikačním snahám – školní výuku či další aktivity měly k dispozici jen v ruštině, vzdělávaly se podle ruských osnov, byla jim prezentována jen oficiální ruská verze různých událostí (včetně současného konfliktu) a mnohé musely pravidelně zpívat ruskou hymnu. Část dětí byla nucena podstupovat vojenskou výchovu, která je v Rusku momentálně velmi rozšířená a zapojují se do ní entity, jako je Junarmija (organizace pro vojenskou výchovu dětí a mládeže). Ukrajinské děti umístěné do ruských pěstounských rodin často čelily nezájmu a nepříznivým životním podmínkám vyplývajícím z toho, že tyto rodiny mnohdy patří ke spíše nižším sociálním vrstvám a k péči o dětí je motivuje zejména vidina na ruské poměry relativně slušné finanční odměny.

Mise potvrdila, že Ruská federace nepřijímá žádná opatření směřující k tomu, aby se ukrajinské děti mohly spojit se svými rodinami a k těmto rodinám se vrátit. Neexistují žádné oficiální seznamy ukrajinských dětí nacházejících se na území pod ruskou kontrolou či přímo v Rusku. Navázání kontaktu je obvykle výsledkem osobní iniciativy samotných dětí a jejich rodičů nebo jiných rodinných příslušníků, popř. pomoci ze strany ukrajinských i ruských dobrovolníků a nevládních organizací. Stejní aktéři se angažují v zajišťování návratu dětí. Tomu ruské orgány přímo nebrání, snaží se jej ale co nejvíce zkomplikovat mj. tím, že děti odmítají vydat komukoli jinému než rodičům, kteří si pro ně musejí přijet osobně a předložit řadu různých dokumentů. Celý proces je jednak zdlouhavý, jednak logisticky, finančně i psychicky velmi náročný. Tomu odpovídá rovněž to, že do dnešní doby se nepodařilo vrátit více než cca 350 (z celkového počtu oněch cca 20 000) dětí.

PRÁVNÍ HODNOCENÍ EXPERTNÍ MISE

Expertní mise posuzovala nucené přesuny a deportace ukrajinských dětí z hlediska souladu této praxe s normami mezinárodního humanitárního práva (MHP) a mezinárodního práva lidských práv (MPLP). Hodnotila také, zda by tato praxe mohla naplnit znaky válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.

MHP se aplikuje specificky za ozbrojeného konfliktu. Chrání nebojující a z boje vyřazené osoby, které se ocitnou v moci nepřítele, a omezuje způsoby a prostředky používané stranami konfliktu. Děti jsou v rámci MHP chráněny coby součást civilního obyvatelstva, na nějž je zakázáno útočit a s nímž je třeba vždy zacházet lidsky. Kromě toho obsahuje MHP některá zvláštní pravidla vztahující se výlučně na děti, popř. rodiny. Pro téma zprávy měly zvláštní význam čl. 49 Ženevské úmluvy IV (ŽÚIV) z roku 1949, který zakazuje „nucené přesuny, jakož i deportace chráněných osob z okupovaného území na území okupační mocnosti“, a čl. 78 Dodatkového protokolu I k ŽÚ z roku 1977, podle nějž „žádná strana v konfliktu neučiní opatření k evakuaci jiných dětí než dětí svých příslušníků do cizí země s výjimkou dočasné evakuace z naléhavých důvodů, které souvisí se zdravotním stavem nebo léčením dětí nebo, jestliže se nenacházejí na okupovaném území, s jejich bezpečností“.

Mise konstatovala, že i když některé případy evakuace dětí z oblasti aktivních bojů mohly být s touto úpravou slučitelné, v mnoha dalších případech (např. při přesunech dětí pro účely adopce, nebo když ustupující ruská vojska brala děti s sebou) tomu tak nebylo. Problematické z pohledu MHP je dále to, že Rusko nevytvořilo Národní informační kancelář (podle čl. 136 ŽÚIV), která by shromažďovala informace o přesunutých dětech a sdílela je s ukrajinskou stranou. Nezřízení tohoto mechanismu ztěžuje, zřejmě úmyslně, dohledání dětí a jejich návrat k rodinám (zásada sloučení rodin) a zpět na Ukrajinu (zásada repatriace). Skutečnost, že Rusko nepodniká žádné aktivní kroky, aby tyto zásady uvedlo v život, a naopak jejich realizaci všemožné brání, rovněž představuje porušení MHP (čl. 26 ŽÚIV). Tím jsou rovněž snahy o převychování a asimilaci ukrajinských dětí do ruské společnosti, jejichž extrémní formou je adopce těchto dětí spojená se změnou jména, popř. i data a místa narození (čl. 50(2) ŽÚIV). Ukrajinské děti tak získají zcela novou identitu a nemusejí být nikdy schopny zjistit pravdu o svém původu a o vlastní rodině.

Nucené přesuny a deportace ukrajinských dětí neporušují jen MHP, ale i MPLP, zejména pak Úmluvu OSN o právech dítěte z roku 1989. Nejzávažnější porušení se týkají práva na totožnost podle čl. 8 Úmluvy a práva na rodinu, jehož různé aspekty jsou upraveny v čl. 9, 10, 11, 20 a 21 Úmluvy. Právo na totožnost zahrnuje právo zachovat si nejen jméno a základní údaje, ale i rodinné vazby a státní příslušnost. Vytržení dětí z jejich přirozeného prostředí a jejich nedobrovolné začlenění do prostředí jiného toto právo nesporně porušuje. Extrémní formou takového porušení je pak adopce ukrajinských dětí ruskými rodinami s parametry popsanými výše. Součástí práva na rodinu v širokém slova smyslu je, vedle práva na příznivé rodinné prostředí, také právo nebýt oddělen od rodičů, popř. s nimi být v případě oddělení co nejdříve spojen. Úmluva smluvním státům výslovně ukládá povinnost přijímat „opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět“ (čl. 11(1)). Z přehledu zjištěných skutečností je zjevné, že Rusko tuto povinnost nenaplňuje a že se dopouští četných porušení práva ukrajinských dětí na rodinu.

MHP a MPLP zavazují primárně státy. Malý počet jejich klíčových pravidel se ale vztahuje též na jednotlivce a porušení těchto pravidel mohou představovat válečný zločin či zločin proti lidskosti. Válečné zločiny jsou vázány výlučně na dobu ozbrojeného konfliktu a spočívají v porušení klíčových pravidel MHP. Spadají sem mj. oba zločiny, z jejichž spáchání jsou viněni prezident Putin a komisařka Lvova-Bělova, a dále také „neodůvodněné zdržování repatriace [...] civilních osob“ (čl. 85(4)(c) API). Zločiny proti lidskosti se rozumějí určitá nehumánní jednání, k nimž dochází v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu. Mezi taková jednání patří mj. „deportace nebo násilný přesun obyvatelstva“ (čl. 7(1)(d) Římského statutu MTS). Expertní mise dospěla k závěru, že všechny uvedené zločiny byly s vysokou pravděpodobností spáchány. Posouzení viny konkrétních jednotlivců, včetně prezidenta Putina a komisařky Lvové-Bělové, již ale bylo mimo možnosti mise, protože to vyžaduje standardní trestní řízení.

VYUŽITÍ ZÁVĚRŮ ZPRÁVY EXPERTNÍ MISE

Takové řízení již, jak bylo řečeno výše, běží před MTS. Právě pro něj by tak zpráva expertní mise mohla být užitečným zdrojem informací. V částech věnovaných MHP a MPLP jde zpráva nad rámec toho, čím se zabývá MTS, dodává tak trestněprávnímu řízení širší mezinárodněprávní kontext. Jeho součást tvoří rovněž posouzení některých obecných otázek, které MTS nemá za úkol řešit primárně, bez jejichž zodpovězení by ale těžko mohl v individuálních kauzách postoupit dále. Příkladem je otázka, odkdy probíhá ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou či zda boje na východě Ukrajiny v letech 2014–2022 naplňovaly znaky mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Zpráva v těchto věcech zaujala podobný postoj jako Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích vydaných v případech Ukrajina v. Rusko (ve věci Krymu) z roku 2020 a Ukrajina a Nizozemsko v. Rusko z ledna 2023. Konstatovala, že ozbrojený konflikt mezi oběma státy započal již v březnu 2014 nelegálním obsazením a následnou nelegální anexí Krymu a že charakter mezinárodního, resp. mezistátního konfliktu měl s ohledem na vysokou míru zapojení Ruské federace i konflikt v oblasti ukrajinského Donbasu, který započal více méně ve stejné době. Vzhledem k tomu, že oba válečné zločiny, k nimž směřuje zatykač MTS, lze spáchat jen za mezinárodního ozbrojeného konfliktu, je právní kvalifikace bojů na Ukrajině v různých obdobích pro možnost stíhání pachatelů těchto zločinů zásadní.

MTS by na zprávu expertní mise mohl navázat také v tom, že by potvrdil její závěry, podle nichž nucený přesun a deportace ukrajinských dětí na dočasně okupovaná ukrajinská území či na území Ruské federace velmi pravděpodobně naplnily znaky válečných zločinů. Na rozdíl od expertek by se ovšem MTS nemohl tímto konstatováním spokojit, ale musel by prokázat, že k naplnění znaků došlo mimo jakoukoli pochybnost a že odpovědnost za jejich spáchání mají, opět mimo jakoukoli pochybnost, konkrétní osoby, např. opakovaně zmínění prezident Putin a komisařka Lvova-Bělova. S ohledem na to, že MTS nemůže vést hlavní řízení v nepřítomnosti obviněných (čl. 63(1) Římského statutu MTS), je otázka, zda někdy bude mít příležitost k onomu prokazování přistoupit. Pokud se tak nestane, popř. než se tak stane, zůstává třetí zpráva k Ukrajině vydaná v rámci tzv. Moskevského mechanismu OBSE nejkomplexnějším textem dokumentujícím a právně analyzujícím praxi nucených přesunů a deportací ukrajinských dětí.