Nové technologie radikálně mění způsob válčení. Jsme připraveni na novou éru ozbrojených konfliktů?

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 1/2022.

V současné se době se nacházíme v dalším z přelomových období, kdy se tempo technologického rozvoje znatelně zvyšuje. Pokroky např. v umělé inteligenci, autonomních strojích a biotechnologiích budou mít zásadní dopad na lidskou společnost z hlediska sociálního, ekonomického, kulturního a ve výsledku i politického. Fakt, že technologie hýbou světovou politikou, není ničím novým. Stačí si stručně zopakovat historii studené války a různé reakce na vnímané zaostávání Spojených států v počtu bombardérů (tzv. bomber gap), či balistických raket (tzv. missile gap) či na umisťování raket středního doletu v Evropě. Po konci studené války se nicméně mezinárodní agendou stal hlavně krizový management: humanitární intervence a důraz na prevenci a řešení vnitrostátních konfliktů. Technologický rozměr nebyl natolik důležitý v momentě, kdy genocida ve Rwandě byla provedena za použití technologicky primitivních mačet, teroristé 11. září unesli letadla za pomoci obyčejných nožů a největší americké ztráty během angažmá v Iráku a Afghánistánu padly na vrub improvizovaných výbušných zařízení (IED).

Technologické soupeření znovu na výsluní 

V posledních několika letech se situace obrací a technologické soupeření se opět stává ústředním tématem mezinárodní politiky. Jen si vzpomeňme na nedávný test čínské hypersonické střely a zaoceánskou debatu, která je už od dob Pearl Harboru poznamenána obavou z překvapivého úderu. Na konci minulého roku vyvolalo oprávněné pozdvižení zničení ruské družice, jež zahltilo nebezpečným odpadem zemský orbit, který je domovem stovek družic nepostradatelných pro fungování globálního obchodu. Další formy technologického soupeření se odehrávají mimo kinetickou rovinu a jsou definovány např. kybernetickými krádežemi dat, verbováním vědců a studentů za účelem průmyslové špionáže či akvizicí inovativních start-upů a transferem know-how do třetích zemí, které nesdílejí náš vztah k demokracii. Snad nyní nejviditelnějším symbolem technologického rozměru mezinárodních vztahů jsou komponenty z polovodičů, specificky mikroprocesory. 

Kvůli souběhu několika událostí jako povodně v Malajsii, ledová bouře v Texasu, šíření onemocnění COVID-19, zvýšená poptávka po grafických kartách a nástrojích na těžbu kryptoměn, a v neposlední řadě americké sankce vůči Číně, došlo ke kritickému nedostatku mikroprocesorů na světovém trhu. Z toho důvodu musel jeden z největších zaměstnavatelů v ČR omezit svou výrobu, což např. způsobilo, že jen šťastlivci mezi herními fanoušky se dočkali dodávky nového Playstationu 5. Geopolitika se tak opět dotkla běžného života s intenzitou jí vlastní.

Skrze ekonomické sankce se USA pokusily zabránit přístupu čínských firem k nejpokročilejší technologii mikročipů. To má kromě jasných dopadů na čínské korporace i značné strategické implikace. Výpočetní výkon čipů je totiž mj. nezbytný pro další pokrok ve výzkumu a vývoji umělé inteligence a zpracování velkých dat. A umělá inteligence je pro Čínu ústředním nástrojem pro vyvážení americké převahy v konvenčních zbraních, která v kombinaci např. s kvantovými technologiemi, nasazením autonomních systémů a pokroku v biotechnologiích umožní čínské lidové armádě stát se v polovině století dominantní globální silou. Takové mínění o kvalitativní změně je v souladu s převažujícím narativem o vlivu nastupujících a přelomových technologií, tzv. EDTs, na oblast obrany a bezpečnosti. 

I když se kvůli dynamickému pokroku nejedná o pevně definovanou kategorii, mezi EDTs můžeme mimo již zmíněnou umělou inteligenci, analýzu velkých dat, kvantové technologie a biotechnologie zařadit také např. 3D tisk, pokročilé technologie nových materiálů, oblast superpočítačů či hypersonické zbraňové systémy a kosmické technologie. Očekává se, že EDTs způsobí proměnu vedení konfliktu horizontálně napříč všemi operačními doménami, ale i vertikálně od úrovně jednotlivého vojáka až po úroveň strategickou. 

Tak např. hypersonické zbraňové systémy, definované nejen rychlostí vyšší než MACH 5, ale zejména schopností snadného manévrování, překonají dosavadní systémy protiraketové obrany. Mohou tak poskytovat nepopiratelnou výhodu pro potenciálního útočníka. Stejně destabilizačním prvkem se mohou stát pokročilé radary a senzory pro satelity odhalující i letouny využívající technologie stealth a atomové ponorky dosud skryté v hlubinách moře a garantující možnost bezpečné odvety. Kvantové počítače zase budou moci prolomit jakoukoliv před-kvantově zašifrovanou komunikaci a umožní simulaci nových fyzikálních i chemických jevů, jež povedou k výrobě pokročilých materiálů. Nasazení strojového učení a zpracování velkých dat posílí situační povědomí vojáka v poli propojením, segmentací a analýzou vstupů z širokého množství senzorů. Stejný systém, který může poskytnout informace o pohybu nepřátelské jednotky, vyhodnocováním družicových snímků a záběrů z průzkumných dronů, může také odhalit umístění dosud skrytých mobilních platforem balistických střel, rozeznat prázdná raketová sila a tím zefektivnit např. preemptivní úder. 

Jaká bude budoucnost nových technologií? 

V příštích letech nás také čeká silnější souhra mezi člověkem a robotickými systémy zejména na souši, moři a ve vzduchu. Doprovodné bezpilotní letouny budou složit jako mobilní zásoba paliva, průzkumný prostředek anebo dodatečné systémy pro elektronický boj či údery na vzdušné i pozemní cíle. Bezosádkové podmořské drony budou křižovat hloubkou a stanou se dalšími ,,lovci“ ponorek. Pozemní prostředky budou doprovázet vojáky v poli a poskytovat jim potřebnou průzkumnou a logistickou podporu. 

S vyšší výpočetní silou, pokročilejší umělou inteligencí a plnohodnotnou autonomií můžeme oprávněně očekávat i rychlejší tempa boje. Bude tedy nutné některé systémy velení a řízení naprosto automatizovat, jako to už známe ze zbraňových systémů Phalanx chránících např. americké námořní síly. V čínském strategickém uvažování se ve spojitosti s moderními technologie můžeme někdy setkat s pojmem ,,bojová singularita“. Tento termín má značit přelom ve vedení války, která se bude po integraci umělé inteligence svou rychlostí vymykat kognitivním možnostem člověka. Ústřednost času způsobená rozvojem nastupujících a přelomových technologií ale nebude jen v rovině rychlosti konfliktu, ale také v rychlosti šíření technologií, a následné rychlosti jejich adaptace. 

Díky globalizaci dochází k snadné a rychlé proliferaci pokročilých technologií do rukou státních a nestátních aktérů, kteří tyto technologie dokáží využít k vojenským účelům. Například mobilní telefon běžného člověka má skrz připojení k internetu na dosah dříve nepředstavitelný rozsah technických informací, disponuje přístupem k družicovým snímkům a je vlastně také globálním zabezpečeným komunikačním systémem a nástrojem pro vedení psychologických operací v informačním prostoru. Typickým případem v tomto duchu je také rychlé šíření bezpilotních prostředků, které čím dál více využívají jak státy, tak nestátní uskupení jako třeba jemenští povstalci či tzv. Islámský stát. 

Dle tradičních kvantitativních měřítek relativně slabí aktéři můžou dnes už kromě vesmíru působit ve všech operačních doménách. Široká dostupnost EDTs by tak těmto aktérům mohla umožnit skokově navýšit schopnosti, což by následně vedlo k větší převaze v konfliktu zejména pod horizontem války, ale i za ním, jak ukázal nedávný konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií, kdy Ázerbájdžánci dokázali vhodně integrovat a efektivně využít turecké bezpilotní prostředky a izraelskou vyčkávací munici. Rychlost šíření těchto technologií by tak byla přímo úměrná nestabilitě bezpečnostního prostředí. 

To je důvodem, proč státy po celé planetě zvedají rozpočty na výzkum a vývoj v obraně. Na špičce se nachází USA, Čína, Izrael, Jižní Korea, Francie, Velká Británie a Rusko. Tyto státy si chtějí udržet převahu ve všech spektrech vojenských operací, předejít ztrátě svých dosavadních obranných schopností, popř. tím chtějí flexibilně reagovat na výskyt potenciálních technologických ,,černých labutí“. Jakkoliv totiž bude tempo šíření jednotlivých technologií rozdílné (je oprávněné očekávat např. větší proliferaci pokročilých algoritmů umělé inteligence než hypersonických zbraní), naprosto zásadní však zůstane rychlost jejich integrace do obranných systémů.

Při tom všem bude jednou z nejdiskutovanějších otázka mezinárodní regulace a kontroly šíření EDTs. Ta se jeví jako velice komplikovaná. Jak ale dokážeme efektivně monitorovat šíření algoritmů? Na rozdíl od předchozí technologické revoluce 20. století, která nám přinesla počítače, internet, zárodky autonomních strojů či GPS, nejpokročilejší výzkum současnosti probíhá v komerčním sektoru a na univerzitních výzkumných pracovištích, ne ve státních institucích. Je naprosto nezbytné vhodným způsobem nastavit spolupráci s technologickými subjekty ze soukromého sektoru a akademické obce nepatřícími mezi tradiční partnery ozbrojených sil, a to zejména v ČR. V případě správně vyjednané spolupráce s tuzemskými kapacitami, přispěje zaměření na nastupující a přelomové technologie nejen k posunu armády směrem blíže k tomu, aby mohla úspěšně čelit komplexním výzvám 21. století, ale může se stát motorem inovací, jejichž pozitivní efekt se následně přelije do celé ekonomiky a společnosti. V opačném případě hrozí v následujících letech prohloubení propasti mezi našimi a spojeneckými schopnostmi, jež znemožní ČR přispívat k zajištění kolektivní obrany a ohrozí tak dosavadní úroveň bezpečí. Integrace EDTs se v následujících letech stanou kritickým měřítkem schopností. Nejlepší možností, kterou ČR vzhledem k probíhajícím změnám má, je těžit ze svého ukotvení v NATO, EU a unikátního vztahu s množstvím partnerů po celém světě, kteří si závažnost další technologické revoluce pro obranu a bezpečnost rovněž uvědomují.

O autorech:

Tomáš Kopečný je náměstek pro řízení sekce průmyslové spolupráce Ministerstva obrany ČR.

Ondřej Vodička je vedoucí oddělení technologické spolupráce Ministerstva obrany ČR.