Návraty do syrské bezpečné zóny z pohledu práva lidských práv

Plán Turecka na vybudování bezpečné zóny v Sýrii musí být nejprve posouzen na globálním pozadí nepřátelství států vůči uprchlíkům. Nyní čelíme nejvyššímu počtu evidovaných vysídlených osob a odpovídající vysoké míře nepřátelství států vůči uprchlíkům. Státy zavedly různé politiky a bariéry, aby zabránily uprchlíkům dostat se na jejich území a požádat zde o azyl, jako zákazy cestování, sankce proti dopravcům, zamítnutí víz, zdi a politiky odsouvání uprchlíků zpět na moři i na souši. Státy rovněž interpretují své závazky v oblasti lidských práv a uprchlického práva stále restriktivnějším způsobem, aby snížily počet těch, kteří mají právo zůstat na jejich území. S tím, jak stoupá počet osob vysídlených kvůli syrskému konfliktu a klesá politická vůle přijímat uprchlíky, není divu, že se Turecko rozhodlo vytvořit bezpečnou zónu v Sýrii a že tento postup již dříve zvažovalo mnoho dalších států, včetně Iráku, Francie, Ruska a USA. Turecko si klade za cíl využít tuto bezpečnou zónu k přesídlení až dvou milionů uprchlíků v Sýrii a vzhledem k všeobecnému globálnímu nepřátelství vůči uprchlíkům, jak je uvedeno výše, ostatní státy, které uprchlíky přijímají, by mohly následovat kroky Turecka.

Nelze tvrdit, že by turecký návrh na vytvoření bezpečné zóny v Sýrii nebyl vůbec záslužný. Vytvoření bezpečné zóny by mohlo umožnit vysídleným Syřanům využít okamžitou pomoc a ochranu ve svém domovském státě (např. mohli by získat přístup k práci nebo vzdělání, anebo získat potřebné potraviny a léky). Pobyt v bezpečné zóně by jim také mohl umožnit vyhnout se nebezpečím spojeným s opuštěním jejich země za účelem získat azyl, jako je cestování oblastmi stiženými ozbrojenými konflikty, utonutí, život v uprchlických táborech, nebo spoléhání se na převaděče. Bezpečná zóna by také mohla být jedinou možností pro ty, kteří si nepřejí opustit svou zemi, když útěk je nemožný, nebo když státy nejsou ochotny přijímat uprchlíky.

Nevýhody bezpečných zón

Bezpečné zóny však mají také mnoho nevýhod. Může být obtížné zajistit, aby byla bezpečná zóna chráněna před útoky, jak tragicky ukazuje případ Srebrenice. Přestože bezpečné zóny v Bosně byly zřízeny údajně pro humanitární účely, Srebrenica podlehla bosensko-srbským silám, což mělo za následek smrt více než 7000 bosenských muslimů. Kromě toho může být obtížné, vzhledem k povaze války, zajistit, aby se do zóny dostalo dostatečné množství pomoci, a stejně tak životní podmínky mohou být otřesné. Bezpečné zóny tedy mohou být jak útočištěm, tak zároveň i místem utrpení. Z toho vyplývá otázka, zda je turecký plán využít bezpečnou zónu k přesídlení uprchlíků v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv.

Příslušná právní zásada, kterou zde musíme prozkoumat, je tzv. alternativa vnitrostátní ochrany (AVO). Tento koncept se uplatňuje v právu uprchlickém i právu lidských práv. Jelikož se turecká definice uprchlíka omezuje na ty, kteří uprchli před událostmi v Evropě, je třeba se zaměřit na turecké závazky podle mezinárodního práva v oblasti lidských práv spíše než podle uprchlického práva. Koncept AVO podle mezinárodního práva v oblasti lidských práv ve své podstatě znamená, že jednotlivec, který má prima facie důvod pro získání mezinárodní ochrany, může být vyhoštěn do země své státní příslušnosti, protože tam je bezpečné místo, kam se může přestěhovat. Příkladem AVO může být přemístění dané osoby z venkova do města, kde je méně pravděpodobné, že by ji pronásledovatelé našli, nebo její přesídlení do oblasti, kde by jí klan, kmen, milice nebo mezinárodní organizace mohly poskytovat ochranu.

Podmínky pro alternativu vnitrostátní ochrany

V případu MS v. Slovensko (2020) dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že v legální AVO je taková oblast, do níž má příslušná osoba možnost se dostat, být tam vpuštěna a usídlit se tam. Turecko, coby strana Evropské úmluvy, tedy nesmí vracet uprchlíky do syrské bezpečné zóny, pokud tato bezpečná zóna nesplňuje minimální kritéria pro AVO. Tato kritéria jsou kumulativní, proto nesplnění kteréhokoli z nich znamená, že v daném případě neexistuje platná AVO.

Zaprvé, AVO musí být pro žadatele bezpečně a legálně přístupná. Podle rozhodnutí Kanadského federálního odvolacího soudu, „jakékoli překážky bránící žadateli dostat se k cílovému místu by měly být přiměřeně překonatelné. Nelze požadovat od žadatele, aby se setkal s velkým fyzickým nebezpečím nebo aby podstoupil nepřiměřené útrapy při cestě na cílové místo nebo při pobytu v něm. Například od žadatelů by nemělo být požadováno, aby při cestě do bezpečného místa překračovali bitevní linie, kde zrovna probíhají boje, což by představovalo velké riziko pro jejich životy.“

Zadruhé, schopnost usídlit se v oblasti znamená, že AVO musí poskytovat účinnou ochranu před původním rizikem pronásledování. To znamená, že AVO by měla sloužit jako pomoc proti hrozícímu pronásledování. Mezi příklady závažné újmy postačující k prokázání rizika pronásledování patří riziko ohrožení života, riziko mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, otroctví, riziko bití či jiného fyzického násilí a riziko porušení hospodářských a sociálních práv. Oblast, ve které by bylo reálné riziko vystavení jakékoli z těchto újem, nenaplňuje znaky AVO.

Konečně aby se jednalo o AVO, v daném případě nesmí existovat žádné nové riziko pronásledování nebo refoulement (vydávání). Toto kritérium v zásadě zakazuje návrat každého jednotlivce, který by mohl čelit novému riziku pronásledování v AVO, nebo návraty jednotlivců v případech, kde existují závažné důvody domnívat se, že by jim při návratu do konkrétní AVO hrozilo mučení, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání. Kromě toho nesmí existovat riziko „řetězového“ nebo „konstruktivního“ refoulement. To znamená, že žadatel by neměl být navrácen do neadekvátní AVO, kde podmínky jsou tak nepřiměřené, že se žadatel v zoufalství raději vrátí na území svých pronásledovatelů nebo do jiné oblasti, kde pro něj existuje skutečné riziko vážné újmy. Například špatné hospodářské a sociální podmínky, jako nedostatek jídla, přístřeší, ubytování a/nebo zdravotní péče – i když takové problémy nepředstavují pronásledování – by mohly způsobit, že daná oblast by nenaplnila znaky AVO.

Nejasné hodnocení kritérií

Může být velmi náročné určit, zda jsou daná tři kritéria v konkrétním případě splněna. Úvahy o tom, zda lze jednotlivce deportovat, ve své podstatě hledí daleko do budoucnosti, ale není jasné, jak až daleko do budoucnosti mají taková hodnocení dosahovat, a do jaké míry a zda obávaná újma musí bezprostředně hrozit. Navíc je velmi obtížné předpovědět, zda navrhovaná AVO je ve skutečnosti bezpečná a/nebo přístupná a zda tomu tak bude i nadále. Tato obtížnost je pak větší, když navrhovaná AVO je bezpečná zóna. Bezpečná zóna se nachází v oblasti zasažené ozbrojeným konfliktem. Povaha konfliktu znamená, že bezpečnostní situace se bude měnit ze dne na den, možná z hodiny na hodinu, a získávání přesných informací může být téměř nemožné. Zatímco soudy se při určování podmínek v navrhované AVO mohou obvykle spoléhat na zprávy od médií, nevládních organizací, akademických odborníků a mezinárodních organizací, během ozbrojeného konfliktu takové informace jednoduše nejsou k dispozici, bývají nepřesné, nebo nejsou aktuální. Pro jednotlivce může být příliš nebezpečné posílat zprávy z oblasti konfliktu, a/nebo komunikace přesných informací může být narušena stranami konfliktu, nebo dopady války. Cynický pohled by navíc mohl předpokládat, že státy, které vytvářejí a monitorují bezpečné zóny jako alternativu k mezinárodní ochraně, jednoduše nemají žádný důvod zveřejňovat bezpečnostní nedostatky v zóně, protože takové informace by pak mohly být použíty v řízení ohledně určení statusu uprchlíka a mohly by vést ke zvýšení počtu těch, kteří jsou uznáni za uprchlíky. Podobně mezinárodní organizace, jež se spoléhají na financování ze strany států, by mohly být v pokoušení vynechávat některé informace ze svých zpráv. Například UNHCR, jehož samotný mandát ho zavazuje k nestrannosti, byl obviněn ze zkreslování situace v bezpečné zóně na Srí Lance. Je pravda, že lze takové vynechávání informací očekávat, vzhledem k tomu, že bezpečné zóny byly vytvořené spíše proto, aby pomohly zastavit přílivy uprchlíků, než ve snaze poskytnout uprchlíkům lepší ochranu. Takže i když lze jasně určit základní standardní kritéria pro analýzu AVO, je obtížné – zejména v kontextu bezpečných zón – určit, zda jsou tato kritéria v daném případě opravdu splněná.

Bez ohledu na tato omezení se zdá, že bezpečná zóna v Sýrii nenaplňuje znaky AVO. Co se týče přístupnosti, organizace Amnesty International oznámila, že turecká vláda deportuje Syřany do bezpečné zóny autobusem. Za těchto podmínek se může zdát, že tato bezpečná zóna je skutečně přístupná. Avšak je velmi nepravděpodobné, že další dvě kritéria – tj. žádné nové riziko pronásledování nebo refoulement – jsou splněna v případě bezpečné zóny v Sýrii. UNHCR vyzval všechny státy, aby se zdržely deportací do Sýrie, protože „údajně všechny části Sýrie byly přímo nebo nepřímo ovlivněny jedním či několika konflikty“. Evropský soud pro lidská práva došel ke stejnému závěru v případě SK vs. Rusko (2017).

Závěrem lze říci, že přesídlování uprchlíků do syrské bezpečné zóny je porušením mezinárodního práva v oblasti lidských práv. Rovněž by to bylo porušení právních předpisů Evropské unie, kdyby se jakýkoli členský stát EU pokusil vrátit jednotlivce do této bezpečné zóny, protože výše uvedené normy jsou rovněž součástí přepracované kvalifikační směrnice EU (EU Recast Qualification Directive). Ačkoli bezpečné zóny mohou poskytnout ochranu před dopady války, je velmi důležité, aby nedocházelo k násilnému přemísťování jednotlivců do nich, protože je téměř nemožné zaručit, že tam budou skutečně v bezpečí.