NATO a vývoj nových schopností: politika, business i signál soudržnosti

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 1/2022.

Továrna NATO?

Co si však má člověk pod pojmem „schopnost“ představit? NATO definuje vývoj nových schopností jako „být schopen jednání k dosažení požadovaného cíle nebo efektu“. Typickým příkladem je schopnost nasazení ozbrojených složek nebo možnost výměny informací mezi NATO entitami. Aby toho byla Aliance schopna, musí k tomu mít odpovídající infrastrukturu, ať už se jedná o fyzickou strukturu nebo o komunikační systémy. 

Než může jakákoliv schopnost vzniknout, musí být jasně definované požadavky. Jak se nové požadavky vytvářejí, záleží na způsobu financování. Obecně se jedná buď o rozpočet samotných členských zemí, nebo o rozpočet společný. V prvním případě požadavky vznikají ze čtyřletého cyklu obranného plánovaní (NATO Defence Planning Process), ze kterého jsou členským zemím zadány konkrétní požadavky, jež mají naplnit. V druhém případě, na který se v tomto článku budu soustředit, jde o tzv. Common Funded Capability Delivery, kdy se vytvářením požadavků zabývá Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT). Vývoj požadavku má přesně daný proces, definici a řídí se podle rámce stanoveného Americkým ministerstvem obrany, tzv. DOTMLPF-I, což je zkratka pro: doktrína, organizace, trénink, materiál, vůdcovství, personál a vybavení. „I“ představuje interoperabilitu, která je unikátní pro NATO. 

Zjednodušeně se dá říct, že schopnosti tedy vznikají z „operačního problému“ identifikovaného Velitelstvím spojeneckých sil pro operace, které daný problém popíše. Zajímavá je lingvistika počátečního bodu. Požadavek nikdy nemluví o řešení, ale o schopnosti „něčeho“ co by NATO mělo být schopné udělat. „Potřebujeme počítač s větším úložištěm dat“, není správně definovaný požadavek, ale „NATO musí být schopné uchovat více dat“, již ano. Jestli to nakonec bude počítač, se stanoví později v procesu. Nemusí se tedy vždy jednat o materiální řešení. Nová schopnost nemusí být nutně nová technologie nebo něco, na co si můžeme fyzicky sáhnout. Člověk by nečekal, že počáteční bod je stejný pro vývoj všech schopností, ať už se jedná o nové učební standardy nebo drony.  

Letecká obrana jako výstavní NATO projekt

K nejdůležitějším společně financovaným projektům Aliance patří systém Alliance Ground Surveillance (AGS), který je složený z pěti bezpilotních letadel NATO RQ-4D Phoenix a flotila Boeing E-3A Airborne Early Warning and Control Force (AWACS). Pokud jste někdy zahlédli dron NATO, tak se jednalo právě o AGS – bezpilotní, dálkově řízený a neozbrojený letoun využívající se k získávání průzkumných a výzvědných informací. AWACS, zjednodušeně letoun včasné výstrahy, kterým samo NATO přezdívá oko v oblacích, je sledovací a kontrolní centrum pro protivzdušnou kontrolu. AGS a AWACS jsou prozatím jediná zařízení, na nichž můžeme najít vlajku Severoatlantické aliance. 

Oba typy letounů jsou pro Alianci vojensky i politicky důležité. Nejde jen o to, co AGS a AWACS technologicky umí, ale jak důležitou roli hrají pro všech třicet členských států. Každá země je velice citlivá na sdílení zpravodajských informací s dalšími dvaceti devíti partnery. Není překvapivé, že Velká Británie nebo USA nesdělují ostatním členům polohu svých jaderných ponorek. Díky AWACS může NATO jako takové získat své vlastní zpravodajské informace pro své účely, aniž by bylo závislé na informacích od členských států. Proto je pro mnohé státy jednodušší investovat do společných schopností než zpřístupňovat své vlastní informace. 

AGS a AWACS letadla jsou pro NATO důležitá nejenom vojensky, politicky, ale pro mnohé země i finančně. V podstatě by se dalo říct, že NATO je jako exkluzivní klub. Každý člen přispívá finančně do rozpočtu NATO a díky tomu získává přístup k technologiím jako AWACS nebo AGS. Menší země, jako třeba Česká republika, nebo země bez stálé armády jako Island, se rozpočtem na obranu nemohou rovnat zemím jako Spojené státy americké. Díky svému členství tak mají přístup ke společným schopnostem NATO. Česká republika je jedním v patnácti států, které se podílely na pořízení AGS, a lucemburské letectvo se skládá jenom a právě z NATO AWACS. 

Politika stranou, byznys vpřed 

Alianční státy jsou vojenskými spojenci, ale to samé neplatí pro zbrojní průmysl. Pro komerci jde alianční politika stranou. Jakmile se začnou definovat požadavky, obzvlášť pokud se jedná o požadavky na dodání nových technologií, různé společnosti si už brousí zuby na získání potenciální zakázky. V roce 2011 se odhadovalo, že Aliance zaplatí za celý životní cyklus AGS 2,2 mld. EUR. V praxi tato částka však může mnohonásobně narůst. Pět NATO ASG dronů Phoenix, vyvinutých nadnárodním americkým gigantem Northrop Grumman Corporation, stálo odhadem téměř 590 mil. EUR. Další americký gigant, Boeing, který vyrábí a dodává letouny AWACS, v roce 2019 získal dalších téměř 900 mil. EUR na údržbu letounů do roku 2035. 

Ačkoliv stíhací letadla ještě nedosloužila, Severoatlantická rada v roce 2016 zahájila iniciativu Alliance Future Surveillance and Control (AFSC) o pokračování monitorování oblohy nad aliančním teritoriem. Iniciativa si pokládá za cíl zásadně redefinovat, jak bude provádět průzkum, vedení a řízení v budoucnu. Je stále ve fázi definování vojenských požadavků a studií a konceptů od šesti národních nebo nadnárodních firem a konsorcií včetně Boeingu. Zajímavé je vidět, že Boeing se o zakázku nehlásí sám, ale dal dohromady konsorcium s několika evropskými společnosti jako italský Leonardo, britský Inmarsat nebo francouzský Thales. Airbus je naopak jediná evropská společnost, která se nespojila v konsorcium. Boeing a Airbus spolu vždy soutěžily o leteckou nadvládu a Boeing se snaží získat konkurenční výhodu spoluprací s dalšími firmami, jež budou soutěžit o dílčí části AFSC. 

Signál sjednocenosti a soudržnosti

Co společně financované schopnosti znamenají pro mezinárodní vztahy? Podíváme-li se na společně financované schopnosti a vývoj nových technologií ze širšího pohledu, uvidíme přesah do globální politiky. Skutečnost, že všech třicet členských států se nejen shodne, financuje a vyvine potřebné schopnosti, signalizuje funkčnost, sjednocenost a soudržnost Aliance. 

Na Varšavském summitu v roce 2016 se státy shodly na tom, že NATO musí mít celou škálu schopností nezbytných k odstrašení a obraně proti potenciálním protivníkům a hrozbám, kterým by mohla Aliance čelit. Důvěryhodnost je základ pro úspěšné odstrašování a vývoj nových schopností je jeden z principů alianční kredibility. Pokud Aliance nemá vhodné schopnosti a technologie, kolektivní odstrašování a obrana nebude efektivní. 

Interně, vývoj nových schopností můžeme vnímat jako signál zdravého fungování celé Aliance. Dokončit celý proces od definování požadavků po dodání není jednoduchý proces ani pro jeden stát. Příkladem může být vývoj amerických bojových letounů F-35, který se stal nechvalně známý díky velmi pomalému tempu vývoje. Počáteční výzkumný program začal na začátku devadesátých let a operační byl až v roce 2015. Pro další příklad nemusíme až za oceán. Česká republika začala s modernizací svých bojových vozidel pěchoty v roce 2005 a výroba doposud nezačala. 

Členské státy si ale musí věřit i mezi sebou. Některé si jsou přirozeně bližší a jsou vůči sobě přátelštější než jiné státy, což je často dané kulturními podobnostmi a geografií. Spojené státy americké, Kanada a Velká Británie spolu sdílejí zpravodajské informace rámci aliance zpravodajských služeb tzv. Five Eyes, které nesdílejí s dalšími NATO státy. Dalším příkladem je Česká republika, která je členem Visegrádské skupiny společně se Slovenskem, Maďarskem a Polskem. V Alianci můžeme také najít jiné vnímání hrozeb. Například Itálie a Španělsko budou více angažovány v tématu migrace ze severní Afriky a Středního východu, kdežto Polsko a pobaltské státy budou věnovat více pozornosti Rusku. Přesto všech třicet států přijalo čl. 5 Severoatlantické smlouvy, kde souhlasily s tím, že dojde-li k ozbrojenému útoku proti jednomu nebo více členům Aliance, budou tento útok považovat za útok proti všem. 

Pro menší členské země, které se historicky ocitly izolované, když čelily vnější agresi, je členství v NATO velmi důležité. Česká republika se účastnila a stále účastní mnoha zahraničních misí. Za zmínku stojí působení jednotek Armády České republiky v Pobaltí v rámci Alianční předsunuté přítomnosti (Enhanced Forward Presence). Česká republika se také dobrovolně přihlásila k vedení Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení (Joint Chemical, Biological, Radiological and Nuclear Defence Centre of Excellence) ve Vyškově, kde je jednou z hlavních priorit rozvoj schopností a obranného plánovaná v rámci zbraní hromadného ničení.

Vývoj nových schopností pro Severoatlantickou aliance není velmi atraktivní téma pro akademiky a definováním požadavků se zabývají převážně lidé, kteří v tomto oboru pracují. Není to nic překvapujícího, protože dokumenty obsahující popis nových schopností jsou často utajované a samotný proces toho o mezinárodní politice moc nevypovídá. Musíme to proto vidět z širšího pohledu, abychom pochopili, jak jsou schopnosti důležité pro kolektivní odstrašování a obranu a pro sjednocenost a soudržnost Aliance. 

O autorce: Eliška Filová je absolventkou War Studies na King's College London a momentálně pracuje pro NATO Allied Command Transformation, kde se věnuje transformaci spojeneckých sil. (Tento článek vyjadřuje výlučně osobní názory autorky, nejde oficiální postoje NATO.)