Klimatická diplomacie měst přináší nové ambice do globální správy klimatu

Svět se urbanizuje rychleji než kdykoli předtím. Podle Organizace spojených národů (OSN) bude do roku 2050 žít ve městech 68 % světové populace. Toto tempo urbanizace znamená, že města hrají a budou muset hrát stále zásadnější slovo v mezinárodním klimatickém režimu. Města sice pokrývají pouhá 3 % zemského povrchu, ale podle Světového ekonomického fóra (WEF) jsou odpovědná za více než 70 % globálních emisí CO2. Tato čísla ukazují na obrovskou odpovědnost, kterou města nesou. Jejich postavení jim však umožňuje akcelerovat aktivity k omezení změny klimatu a jeho dopadů.

Cílem je uhlíková neutralita (Net-Zero)

V současné době má většina zemí stanovený časový úsek, během něhož dojde k razantnímu omezení emisí CO2 či k úplné uhlíkové neutralitě (dosažení uhlíkové neutrality znamená vyvážení množství uhlíkových emisí, které jsou vypouštěny do atmosféry, s množstvím uhlíku, jež je z atmosféry odstraňováno). Oxfordská univerzita ve spolupráci s dalšími organizacemi vydala analýzu nazvanou Net Zero Tracker, podle níž je od listopadu 2021 více než 80 % světového HDP a 77 % globálních skleníkových plynů pokryto nějakou formou deklarace uhlíkové neutrality. Pod těmito deklaracemi jsou schované také stovky měst, které se zavázaly snížit emise v souladu se scénářem Pařížské klimatické dohody o nárůstu teploty maximálně o 1,5 °C. Tyto závazky jsou často přijímány v rámci iniciativ, jako je Cities Race to Zero.

Kampaň Race to Zero byla zahájena v červnu 2020 pod záštitou Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) s cílem podpořit závazek britské vlády k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 a urychlit tak reakci na klimatickou krizi v období před konferencí COP26, která proběhla v listopadu 2021 v Glasgow. Do konání COP26 se do kampaně zapojilo 1049 měst, 67 regionů a mnoho dalších nestátních aktérů.

Rozdíl v záměru a akci (Intention-Action Gap)

Klimatické konference posledních let jsou prostoupené ambiciózními prohlášeními, otázkou ale je, zdali to stačí. Podle Net Zero Tracker si pouze 240 měst s populací nad půl milionu obyvatel, ať již v rámci Race to Zero kampaně, nebo samostatně, oficiálně zaneslo uhlíkovou neutralitu do svých strategických cílů. Zajímavostí je, že nejméně 60 měst šlo se svými závazky nad klimatické deklarace svých vlád. Tato města sice oficiálně vyjádřila silný postoj k dosažení uhlíkové neutrality, ale ne všechna z nich mají zpracovaný konkrétní plán nebo stanovený strategický cíl. I z těch, která tyto dokumenty zpracované mají, je to pouze 30, která jdou nad rámec závazků vlád. Jedním z příkladů je Kodaň. Ta se zavázala být klimaticky neutrální už v roce 2025, což je o 20 let dříve, než deklaruje současná dánská vláda.

Faktem zůstává, že v posledních letech značně narostl počet klimatických iniciativ, které nemusí nutně kopírovat přijaté závazky mezinárodních úmluv a v deklarovaných cílech jdou nad jejich rámec. Právě v těchto deklaracích jsou města lídry. Otázkou zůstává, jak rychle jsou města schopna přenést svá slova do praxe a zda nejde pouze o líbivý branding. I pokud by tomu tak však bylo, jde o zřejmý signál, který vysílají směrem ke svým partnerům v zahraničí i svým vládám. S uhlíkovou neutralitou počítají, a to ideálně co nejdříve.

Jedním ze záměrů veřejně prezentovaných ambiciózních klimatických cílů může být zaujmout pozornost médií a veřejnosti. Tento symbolický aspekt pak má posílit pozitivní image města jako předního aktéra v boji proti klimatické změně. Na druhou stranu, nejde jen o slova. Ambiciózní deklarace mohou sloužit jako impulz pro skutečné akce a zároveň i pro spolupráci nejen mezi městy. Právě proto je zásadní, aby silné politické deklarace byly zaneseny do strategických akčních plánů a začaly mít i reálné výsledky.

Mezinárodní spolupráce měst

Na urychlení reakce na změnu klimatu míří také čl. 12 Pařížské dohody – Action for Climate Empowerment (ACE), který zahrnuje národní a substátní vlády. Konkrétně vyzývá k vytvoření komplexní strategie, včetně participativních procesů, jež zapojí občanskou společnost a povedou k potřebné ekonomické transformaci na udržitelnější, zelenější a odolnější ekonomiku. Jednou z dimenzí ACE je mezinárodní spolupráce. V posledních třech dekádách vidíme v mezinárodním prostředí značný nárůst netradičních vazeb mezi různými aktéry. Hybridní multilateralismus umožnuje propojení měst, regionů a jiných nestátních aktérů s národními, mezinárodními a supranacionálními institucemi.

Pro města jsou to hlavně nadnárodní městské sítě (Transmunicipal Networks, TNM), umožňující jim společně vystupovat na mezinárodní scéně a prosazovat své zájmy a cíle v oblasti klimatu. Tímto způsobem mohou města zastávat silnější pozici a mít zásadnější vliv na mezinárodní klimatickou politiku a tvorbu globálních klimatických dohod a opatření. Města také mohou snadněji vstupovat do přeshraničních partnerství. Zatímco státy mezi sebou soupeří, ať ekonomicky či s ohledem na rozdílnou ideologii, města tvoří nové politické aktéry, kteří v globální správě klimatu často nahrazují či doplňují centrální vlády s jejich těžkopádným a pomalým rozhodováním.

Sdílení zkušeností a dobré praxe je jednou z hlavních věcí, které nadnárodní městské sítě, jako jsou C40 Cities Climate Leadership Group (C40), Local Governments for Sustainability (ICLEI), United Cities and Local Governments (UCLG) apod., svým členům nabízejí. Tato propojení posilují znalosti městských administrativ v oblasti řešení klimatické krize a často v tomto nahrazují roli státu. Taková partnerství nejen přispívají k rychlejšímu šíření inovativních řešení, ale ovlivňují mezinárodní prostředí, ve kterém se klimatická diplomacie odehrává. Síťování navíc nevyužívají jen evropská a americká města, ale městské administrativy po celém světě.

Příkladem je město Bandar Lampung v Indonésii, které díky využití nadnárodní městské sítě Asian Cities Climate Change Resilience Network (ACCCRN) aktivně začlenilo adaptační klimatické cíle do svých plánů a rozpočtu. Sítě mají navíc vysoký advokační potenciál. Město nejprve zorganizovalo řadu vzdělávacích setkání s úředníky z jiných měst, nevládních organizací a univerzit a vedlo mnoho dialogů s různými zúčastněnými stranami, což vyústilo v politickou vůli vytvořit tým, jenž zhodnotil klimatická rizika a stanovil priority adaptační strategie. Tato strategie společně s lobbingem ze strany různých aktérů sdružených v rámci sítě přispěla k přijetí daňové reformy umožňující výrazné navýšení finančních prostředků na adaptační opatření.

Sociální aspekt klimatických politik

Podobně jako na národní úrovni, tak i na úrovni municipalit je při tvorbě klimatických politik důležité brát v potaz socioekonomické faktory, a to zejména chudobu. Nízkopříjmové komunity čelí jednak vyššímu riziku negativních dopadů klimatických změn a zároveň na ně mohou dopadnout negativní externality přijatých opatření. Podle Rozvojového programu OSN (UNDP) ženy tvoří více než 70 % lidí žijících na celém světě pod hranicí chudoby. Uznání žen jako specifické zranitelné skupiny je důležitým faktorem při tvorbě klimatických politik. Nejen města by proto měla upřednostňovat genderově a sociálně citlivé přístupy v kontextu plánování a tvorby klimatických opatření. Inkluzivní a spravedlivý klimatický plán může přinést nejen lepší účinnost, ale také větší podporu veřejnosti.

Například hlavní města států Visegradské čtyřky jsou na tom s tvorbou a implementací klimatických plánů rozdílně. V Bratislavě byl „Akčný plán adaptácie na zmenu klímy platný pro roky 2017–2020“ částečně nahrazen strategickým plánem Bratislava 2030, ve kterém je sice zahrnutý sociální aspekt rozvoje města (tato strategie také vznikala jako participativní projekt města o jeho obyvatel), ale bez užší návaznosti na sociální dopady klimatických opatření. Součástí strategie je však další rozvoj projektu Klimaticky odolná Bratislava, který by se měl právě těmto dopadům přijatých opatření více věnovat.

Varšava v první polovině tohoto roku přijala usnesení „Green Vision of Warsaw“, klimatický plán podporovaný European Bank for Reconstruction and Development (EBRD) a nadnárodní městskou sítí C40. Město využilo metodologii Climate Action Planning (CAP) vytvořenou C40, obsahující podrobný popis, jak sociální a genderovou dimenzi do městských klimatických plánů zakomponovat.

Naopak Praha a Budapešť se svými plány v genderové a sociální oblasti zaostávají. „Budapest Sustainable Energy and Climate Action Plan z roku 2021“ sociální a genderový rozměr klimatických politik zcela vynechává. Praha se pro změnu nechala inspirovat koncepcí Akčního plánu pro udržitelnou energii a klima (SECAP), kterou vypracoval Pakt starostů a primátorů. K tomuto paktu se Praha připojila již v roce 2018, čímž se zavázala Akční plán vytvořit. „Klimatický plán hl. m. Prahy do roku 2030“ je pak současně slibovaným akčním plánem a zastřešujícím strategickým dokumentem, který reaguje na klimatickou krizi. Genderovým a sociální aspektům klimatické krize a klimatických politik se ale dokument nevěnuje.

Městské klimatické plány ale zároveň slouží jako zdroj inspirace pro projekty, které mohou být předloženy k financování z EU a dalších fondů. Řešení klimatické změny tak nezůstává pouze na papíře mezinárodních dohod, ale aktivně se do něj zapojují i další aktéři. Ačkoliv města představují technologická, ekonomická a politická centra, jsou také těmi, která se musí s extrémními projevy počasí vyrovnat nejrychleji. Znečištěná ovzduší, záplavy, extrémní vedra či sesuvy půd nutí města hledat inovativní a efektivní způsoby, jak se měnícím se podmínkám přizpůsobit a současně snižovat svou emisní stopu. Souběžně je ale nutné brát v potaz dopady zelené transformace na všechny skupiny obyvatel.