Evropská agenda pro česko-německé vztahy

Česko-německým vztahům byla v posledních letech věnována spíše menší pozornost, protože byly zastíněny velkými evropskými a mezinárodními krizemi. Po změně vlády v Berlíně a Praze v roce 2021 se bilaterální vztahy výrazně zintenzivnily, a to i proto, že válka na Ukrajině si vyžádala zvýšenou koordinaci.

Česko a Německo se rozcházejí v některých velkých evropských otázkách, např. v debatě o budoucnosti, rozšíření a reformě EU nebo míře vojenské podpory Ukrajiny. Současně však existuje i řada podobností, takže rozdíly nejsou v žádném případě nepřekonatelné, zejména proto, že obě země nadále uplatňují pragmatický přístup k evropské politice. Rozmanitost postojů a konstruktivní dialog mohou z česko-německých vztahů naopak učinit jeden z mála fungujících bilaterálních vztahů s evropskou přidanou hodnotou.

To neznamená, že by v posledních letech nedocházelo k disonanci. Česká a německá společnost se v roce 2015 nacházela na opačné straně sporu v době tzv. migrační krize. Nekoordinované uzavírání hranic v pandemických letech 2020 a 2021 zase dočasně přerušilo vzájemné kontakty. Ruská agrese proti Ukrajině pak odhalila rozdílné geopolitické perspektivy – Praha byla aktivní, Berlín váhavý. Tyto výzvy byly zatěžkávací zkouškou, ale obě země trvale nerozdělily. Hustá infrastruktura vzájemné spolupráce mezi oběma vládami a vůle udržovat kontakty na vysoké politické úrovni umožnily rozpory překonávat.

V důsledku parlamentních voleb na podzim 2021 došlo v obou zemích ke změně vlády. V politické rovině zmizely dlouholeté konstanty vzájemných vztahů. První z nich byly osobní vazby německé kancléřky Angely Merkelové k Česku. Druhou pak linka mezi dříve vládnoucími sociálními demokraty na německé a české straně, kde ČSSD ztratila jakoukoliv relevanci. V parlamentní sféře navíc došlo k širší generační obměně, takže se zde vytratily staré kontakty.

Nové impulzy

V obou zemích v roce 2021 vznikly nové vládní konstelace. Berlínská koalice sociálních demokratů, liberálů a zelených se vyslovila pro výrazně proevropskou politiku. Vyzvala k prohloubení evropské integrace a posílení „strategické suverenity“ EU. V Praze vznikla koalice pěti stran pravého středu, která propojila „eurorealistickou“ ODS premiéra Petra Fialy s proevropskými partnery, ale její akcent je jednoznačně konzervativní a atlantický. Z hlediska stranické politiky nebyly mezi oběma vládami žádné významné styčné body. Přesto se od počátku objevovaly společné oblasti zájmu, např. pokud jde o deklarovanou ambici vést zahraniční politiku založenou na hodnotách.

V uplynulém roce se vztahy rychle zintenzivnily. Přispěla k tomu válka na Ukrajině a její důsledky, stejně jako české předsednictví v Radě EU. Proběhly bilaterální schůzky premiérů i všech klíčových ministrů, včetně zahraničních věcí a hospodářství. Kancléř Olaf Scholz si pro svůj klíčový projev o budoucnosti EU vybral v srpnu 2022 právě Prahu.

Intenzivnější dialog se promítl do řady společných projektů. Ústřední otázkou je energetická politika. Ministři hospodářství podepsali prohlášení o energetické bezpečnosti a solidaritě.

Byla také rozšířena kapacita ropovodu TAL mezi Itálií a Německem, aby mohlo být navýšeno zásobování českých rafinerií a výhledově zcela odstraněna závislost na ruské ropě. Kromě toho je cílem umožnit Česku využívat kapacity jednoho z plánovaných německých terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG), v němž by měla Praha získat i přímý podíl.

V oblasti bezpečnosti a obrany bylo dohodnuto předání 14 německých tanků Leopard 2 české armádě, které kompenzují české dodávky tanků sovětské výroby na Ukrajinu. Na konci července podepsali ministři zahraničních věcí nový pracovní program strategického dialogu na léta 2022–2024 vymezující agendu mezivládní spolupráce na operativní úrovni.

K pozitivní pracovní atmosféře přispěl i převážně věcný styl veřejné komunikace. Skutečnost, že mezi Berlínem a Prahou existují v otázce pomoci Ukrajině rozdíly, se z české strany až na výjimky nestala předmětem emotivních debat v médiích (alespoň ne ze strany klíčových politiků).

Přidaná hodnota spolupráce...

Pragmatismus a konstruktivní spolupráce mezi Českem a Německem přispěly k vytvoření atmosféry neokázalé normality. To není málo, ale na společné aktivní utváření budoucnosti EU to nestačí. Pokud chtějí obě země udržet a vylepšit kvalitu svých vztahů, měly by si uvědomit, že jejich možná přidaná hodnota spočívá právě v pozitivním přesahu do širší evropské agendy. Právě aktivní formulací společné vize je možné čelit hrozícímu
vyprázdnění sousedského vztahu, tendenci Německa přistupovat ke spolupráci s menším sousedem pasivně či lhostejně i přetrvávajícím ideologickým výhradám části českého politického spektra vůči Berlínu.

... z německého pohledu

Německo je ve střední a východní Evropě pod tlakem kvůli své politice vůči Rusku a reakci na válku na Ukrajině. V mnoha zemích je německá vláda kritizována za svou váhavost, pozdní zahájení dodávek zbraní nebo odmítnutí restriktivní vízové politiky vůči Rusku. Spolupráce s regionálně středně významným Českem, které jednoznačně patří do vůči Rusku velmi kritického tábora, dodává Německu větší legitimitu v EU i NATO.

Rozdíly ve východní a bezpečnostní politice komplikují dialog s Polskem, pobaltskými státy a dalšími zeměmi střední, východní, jihovýchodní a severní Evropy. Dvoustranné vztahy s Polskem a Maďarskem jsou navíc zatíženy rozpory, pokud jde o otázky právního státu. Při jednání s varšavskou vládou vystupují do popředí opět její požadavky na reparace. Pokud bude spolupráce s Českem posílena, mohlo by to mít pozitivní přesah pro vztahy Berlína v celém regionu. Prahu lze navíc považovat za relativně nekomplikovaného partnera.

Země může do jisté míry fungovat také jako pojítko k dalším partnerům. V důsledku války na Ukrajině např. vznikla česko-německo-slovenská spolupráce v oblasti bezpečnostní politiky v podobě bojové skupiny, která byla zřízena na Slovensku v rámci NATO. Německo by se mohlo dále zajímat také o tzv. Slavkovský formát (neformální spolupráce mezi Českem, Slovenskem a Rakouskem) nebo „Středoevropskou pětku“ (C5, volnou iniciativu spolupráce Rakouska, České republiky, Slovenska, Maďarska a Slovinska, která se zabývá např. uzavíráním hranic a migrací).

Pokud chce Německo dostát své ambici utvářet evropskou politiku, potřebuje v EU partnery. Mnoho členských států – nejen z východní části Unie, ale i ze severu a jihu – je však vůči Berlínu rezervovaných, a to částečně ve snaze využít současné skutečné nebo domnělé slabosti Německa v rámci EU. Pro Berlín je o to důležitější, aby se mohl spolehnout na fungující partnerství. Německo-česká spolupráce s aktivním programem v rámci evropské politiky může být pro Berlín užitečná při hledání kompromisů a dalším rozvoji jednotlivých politik, což může nepřímo prospět reformnímu úsilí EU.

... a z českého pohledu

Z českého pohledu je Německo partnerem, bez něhož je nemožná obranná politika EU i efektivní posílení NATO v Evropě. Vzhledem k ohlášeným investicím do zbrojení by Spolková republika mohla hrát ústřední roli jak při posilování NATO, tak při budování silnější obranné role EU. Německo ale nebude ani v budoucnu evropským lídrem či hegemonem. Mohlo by ale hrát roli státu, který dlouhodobě přispívá k posilování
bezpečnostní a obranné politiky EU, aniž by oslaboval transatlantické vazby.

Česko je ke Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP) tradičně rezervovanější, obává se totiž oslabení strategické vazby na USA. O to však Německo aktivně neusiluje, na rozdíl třeba od Francie. Zájem na soudržné a akceschopné EU při zachování transatlantických vztahů tedy obě země sdílí. Česko má jako středně velký členský stát jen omezené možnosti ovlivňovat směřování EU a další vývoj jejích politik. Německo je díky své váze a historicky ukotvené podpoře integrace pro Česko nezbytným partnerem, pokud tedy chce Praha budoucí dění v EU aktivně ovlivňovat.

Praha má zároveň zájem na tom, aby německá evropská a bezpečnostní politika rozvíjela své iniciativy nad rámec francouzsko-německého tandemu. Vliv Německa a Francie strukturálně vzrostl po odchodu Velké Británie z EU. Francouzsko-německá spolupráce musí proto být pro Prahu doplněna posílením role střední Evropy v evropské politice. Z českého pohledu je lepší cestou s Německem spolupracovat a pokoušet se tak jeho politiku utvářet a směrovat než jej obcházet či vyvažovat.

Z českého pohledu je sice Německo často zdrojem frustrace. Na rozdíl od USA u něj ale nehrozí, že by ztratilo zájem o Evropu nebo evropskou bezpečnost. Na rozdíl od Francie pak má Německo skutečný zájem na trvalé a stabilní spolupráci ve vztahu ke střední a východní Evropě.

Společné téma: rozšíření a reforma EU

Velkým tématem, v němž by Česko a Německo měly aktivně hledat společnou řeč, je debata o reformách a budoucnosti Evropské unie. Obě země chtějí oživit proces rozšíření a zasazují se o to, aby jasnou perspektivu členství získaly jak země západního Balkánu, tak Ukrajina a Moldavsko (a výhledově možná i Gruzie).

V Německu však na rozdíl od Česka stále panují obavy z praktických důsledků rychlého a nedostatečně připraveného procesu přistoupení. Z německého pohledu jsou proto nezbytnou podmínkou přijetí nových členů další reformy EU, např. rozšíření většinového rozhodování do dalších oblastí. Tento přístup koresponduje s dlouhodobým zájmem Berlína na efektivnější a mezinárodně akceschopnější Unii. Současná vláda si tento cíl stanovila již v koaliční smlouvě z roku 2021.

Takový přístup je jistě pochopitelný. Pokud bude ale uplatňován příliš rigidně, může vyvolávat podezření, že německá podpora rozšíření není míněna vážně. Berlín proto čeká obtížné manévrování mezi zachováním vysokých nároků na kandidátské země, posílením absorpční kapacity EU a udržením politické podpory rozšiřování. Pokud by členské státy nebyly dostatečně připraveny, hrozí EU závažné problémy po jejich přijetí. Pokud by ale pozbyly důvěru, že je pro ně plné členství skutečně dosažitelné, pak by EU hrozila ztráta vlivu na dění v těchto zemích – což není v zájmu evropském, německém ani českém.

V Česku naopak převládá (i když vláda zde není zcela jednotná) odpor k dalšímu „prohlubování“ evropské integrace, ať už prostřednictvím změn smluv, nebo jinými prostředky (např. tzv. pasarely). Česko tedy podporuje vstup Ukrajiny a zemí západního Balkánu do EU, dominantně se ale staví proti reformám v oblasti rozhodování. Srovnámeli tento postoj s tónem německé debaty nebo s pražským projevem německého kancléře, je zřejmé, že se v obou zemích prosazují dva rozdílné přístupy: „rozšíření až po prohloubení“
na německé straně a „rozšíření bez prohloubení“ na straně české.

V českém postoji pravděpodobně hraje roli averze vůči čemukoliv, co by bylo možné chápat jako krok směrem k „federalizaci“ EU, stejně jako legitimní obavy, že většinové rozhodování by mohla posílit francouzsko-německý tandem. Český postoj může být v mnoha ohledech smysluplný a odůvodněný, ale zároveň vystavuje Prahu riziku, že se ocitne v pozici pasivního či blokujícího hráče mimo hlavní proud debaty. Hrozí tak, že Praha ztratí na významu i na možnosti účinně prosazovat vlastní postoje, např. právě v otázkách rozšíření.

Doporučení

Vedle krátkodobě dominujících otázek týkajících se ruské války proti Ukrajině a jejích důsledků by se Česko a Německo měly pokusit formulovat také dlouhodobou proaktivní agendu, která by mohla přispět ke společnému utváření budoucnosti EU. Nabízí se např. následující konkrétní možnosti:

→ Pokračovat v diskusi o budoucnosti EU a hledat společné kompromisy. Německé a české postoje jsou dostatečně vzdálené na to, aby se mezi ně vešlo široké spektrum dalších pozic, ale zároveň dostatečně blízké na to, aby umožnily konstruktivní dialog. V tomto ohledu existují dobré podmínky pro to, aby Berlín a Praha společně podnítily debatu o budoucnosti EU, a to zejména na neformální úrovni, která by nenesla velké politické náklady či očekávání veřejnosti. Jednou možností je společné vypracování scénářů reforem EU společnou neformální pracovní skupinou diplomatů a expertů (popř. doplněnou o další členské státy). Další možností by byl „pražský proces“ – nový formát, v němž by Česko a Německo vyzvaly jednotlivé členské země, aby představily své teze v podobě otevřených příspěvků po vzoru Scholzova projevu v Karolinu. Workshopy diplomatů a odborníků by pak na tyto diskusní příspěvky mohly navazovat.

→ Iniciovat česko-německé dialogy o budoucnosti dodavatelských řetězců. Jedním z ústředních evropských témat se nejspíše brzy stane snaha EU o „strategickou odolnost“ v hospodářských otázkách. To je také bytostně česko-německé téma, protože obě země jsou hospodářsky úzce propojeny a vyznačují se silnou orientací na zahraniční obchod. Významnými otázkami jsou v tomto kontextu zejména skladba a zajištění dodavatelských řetězců, tj. jejich zranitelnost, míra diverzifikace a propojení s ekologickými či sociálními otázkami. Vzhledem k jejich citlivosti a možnému dopadu na prosperitu obou zemí je žádoucí tato témata začít co nejdříve systematicky řešit v zavedených česko-německých formátech, stejně jako hledat nové platformy na pomezí politiky a byznysu.

→ Uvažovat o bezpečnostní politice v atlantickém i evropském rozměru současně. Česko a Německo by si mohly v rámci strategického dialogu strukturovaně vyměňovat názory na obranné a zbrojní plánování, a zejména pak účinné zapojení budovaných kapacit do společné obrany EU a NATO. To by zahrnovalo diskuse o tom, jak komplementárně budovat obranné schopnosti či odstraňovat existující nedostatky. Česko se již podílí na snaze vybudovat společnou protivzdušnou obranu v podobě kancléřem Scholzem ohlášeného projektu European Sky Shield Initiative (ESSI). Ten by mohl sloužit jako model úzké koordinace s Německem i pro další aktivity. Obě země by se také mohly zasadit za možnost (částečného) financování ESSI ze strany EU – a tím dále posílit EU v oblasti bezpečnostní politiky.