Konec éry liberálního internacionalismu v USA

zdroj: diariorc.com

Strategie liberálního internacionalismu

Pokud byl po roce 1945 liberální internacionalismus (zahraničněpolitická strategie kladoucí důraz na multilateralismus v mezinárodních vztazích a volný obchod) podporován oboustranným konsenzem demokratů a republikánů, kteří v kontextu studené války dokázali pro podporu této politiky vytvořit koalice jindy soupeřících zájmových skupin, nyní – kdy se obě strany od sebe vzdalují a tím vyklízejí politický střed – již není tento konsenzus možné udržet. Pomalé mizení „vitálního středu“ americké politiky, jak jej nazval historik Arthur Schlesinger, je problematické zejména pro koherenci zahraniční politiky, neboť americká ústava právě v této oblasti vyžaduje značnou shodu obou stran, když například schvalování mezinárodních smluv podmiňuje dvoutřetinovou většinou v Senátu.

Předzvěstí Trumpovy zahraniční politiky byl do značné míry už George W. Bush se svou kritikou NATO, zaváděním cel a neochotou k multilateralismu (Trump pak tato témata výrazně amplifikoval). Ačkoliv se může zdát, že odklon od liberálního internacionalismu bude v režii republikánů, kteří velmi zdrženlivě, ale přesto přebírají agendu svého prezidenta, i demokraté se budou muset k této otázce postavit. Strana se pravděpodobně neuchýlí k tak ostré rétorice adresované konceptu multilateralismu, se kterou vystoupil Donald Trump při zahájení 73. zasedání Valného shromáždění OSN (např. „Amerika si vždy zvolí nezávislost a spolupráci před globálním vládnutím, kontrolou a dominancí […] Nikdy nevzdáme svou suverenitu nevolené, neodpovědné globální byrokracii […] Americe vládnou Američané. Odmítáme ideologii globalismu a přijímáme doktrínu vlastenectví.“), bude však muset své pozice ve vztahu k paradigmatu liberálního internacionalismu upravit.

Důkazem je Hillary Clintonová, která byla nucena svůj pohled na mezinárodní obchod během kampaně obrátit, a to nejen proto, že měl s touto rétorikou Donald Trump úspěch, ale též proto, že na ni nepřímo tlačila kampaň stranického protikandidáta Bernieho Sanderse.

Domácí polarizace

Demokratická strana sice vkládá naděje do listopadových voleb do Kongresu, kde má šanci získat zpět většinu ve Sněmovně reprezentantů, ale doplňující volby po odstoupivších reprezentantech, kterých se od zvolení Donalda Trumpa konalo celkem deset, zatím neukazují, že by demokratičtí kandidáti „válcovali“ republikány. Z deseti doplňujících voleb demokraté od republikánů přetáhli pouze jedno místo v dolní sněmovně (v 18. okrsku v Pensylvánii) a jedno obhájili. Zbytek míst si obhájili republikáni. I přesto, že výsledky těchto voleb byly překvapivě těsné, což je pro demokraty velký úspěch zejména proto, že se konaly ve stabilně republikánských okrscích, je možné, že i následující volby dopadnou podobně – výsledky budou velmi těsné, ale Republikánská strana si udrží většinu v obou komorách. Navíc americké ekonomice se daří a země není ve válce, která by byla ve veřejném prostoru výrazně neoblíbená – toto jsou tradiční indikátory, které naznačují výsledky voleb pro politickou stranu prezidenta a nyní vyznívají pozitivně pro republikány.

V této souvislosti se zdá, že ačkoliv je mezi Američany podpora osoby Donalda Trumpa nízká, jeho politika je pro řadu z nich v mnoha ohledech přitažlivá. Nejde jen o ekonomickou frustraci střední třídy, ve které zaostává růst mezd od 80. let za růstem výdajů na vzdělání, zdraví i bydlení, a jež vidí nové možnosti pro zlepšení svého materiálního stavu právě v přepsání světových obchodních pravidel, které nabízí Donald Trump. Jde i o nemateriální „ontologické bezpečí“, jinými slovy jakousi jistotu a trvalost své identity v rámci sociálního prostředí – amerických bělochů, ze kterého začíná Republikánská strana systematicky těžit.

V současné době tvoří „menšiny“, podle metodiky Amerického úřadu pro sčítání lidu, necelých 40 % americké populace. Podle odhadů by jejich podíl měl překročit 50 % kolem roku 2044. Pokud se bude tento demografický vývoj rámovat jako přechod bělochů z většiny do statusu menšiny, je zřejmé, že lze danou statistiku politicky „vytěžovat“ nejen k diskuzím o povaze a zachování americké identity.

Jestliže se Republikánská strana stává stále více stranou Donalda Trumpa a demokraté vsází na „anti-Trumpismus“, je pravděpodobné, že se obě strany v blízké době nezačnou vracet zpět do „vitálního středu“, který byl tak důležitý pro liberální internacionalismus.

Místo pro Evropu

Odklon od strategie liberálního internacionalismu bude mít i zřejmé dopady na transatlantickou vazbu, neboť její součástí doposud byla jasná podpora evropské integrace a „silné“ Evropy. V momentě, kdy liberální internacionalismus přestane mít podporu i ze strany amerického Kongresu, bude snazší obnovit debaty o tom, zda je silná Evropa vůbec v zájmu USA. I když američtí pováleční prezidenti explicitně podporovali silnou a integrovanou Evropu (a to nejen jako hráz proti komunismu), již tehdy se z ministerstev obchodu a zemědělství ozývaly hlasy, že sjednocená Evropa bude přílišnou konkurencí pro americké hospodářství, a proto by Washington měl svou podporu integrace omezit. V průběhu studené války tak vedly Spojené státy s Evropským hospodářským společenstvím nejednu obchodní válku, přičemž tu první odstartovala cla Kennedyho administrativy v roce 1962.

Argumenty, které zaznívaly po dobu studené války v Kongresu, že Spojené státy musí Evropu chránit, jelikož oba kontinenty pojí „krevní pouto“, budou vzhledem k demografickým trendům ztrácet relevanci. Ve vztahu k EU se navíc v posledních letech Spojené státy cítily jako „Gulliver“, kterého se za pomocí multilateralismus snaží „Liliputi“ z Evropy svazovat (Pařížská klimatická dohoda, jaderná dohoda s Íránem), ale pokud potřebují jeho služby, tak jej rádi na čas odvážou (intervence v Libyi). Tento vztah, který omezuje a „umravňuje“ USA, je v některých kruzích vnímán jako produkt liberálního internacionalismu, a tak i jako další důvod proč od této strategie ustoupit.

Strategická rekalibrace americké zahraniční politiky

Americká zahraniční politika v tuto chvíli prochází strategickou rekalibrací a nestojí na pevných pilířích – jejich podoba se teprve rýsuje. Tato rekalibrace přináší nejistotu nejen do mezinárodních vztahů, ale taktéž do americké diplomacie, která může působit nesoustředěně. Zároveň v této době nejistoty mohou být projekty předpokládající budování větší samostatnosti Evropy na USA – o kterých nedávno hovořil například Emmanuel Macron – nelibě interpretovány ve Washingtonu jako záměrný strategický odklon od USA (ač se to může zdát jako paradox, neboť Spojené státy vždy urgovaly Evropu, aby byla více schopna zajišťovat vlastní bezpečnost a stabilitu).

Cílem této krátké úvahy je vyvrátit předpoklad, že Donald Trump je pouze „epizodou“ americké domácí politiky a že po jeho odchodu se americká zahraniční politika vrátí zpět do svého „normálu“. Barack Obama byl „epizodou“, která na čas zadusila tendence odklonu od liberálního internacionalismu. Současné změny – zejména ve vnímání funkcionality světového systému – jsou nevratné. Polarizace stran a nálady společnosti nasvědčují tvorbě nového zahraničněpolitického paradigmatu. Donald Trump – zejména jeho pohled na mezinárodní systém – je pravděpodobně novým „normálem“ budoucí americké zahraniční politiky.

O autorovi

PhDr. Jan Hornát je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů se zaměřením na vnitřní a zahraniční politiku USA, vztahy USA k asijsko-pacifickému regionu či na americké politické myšlení.

V knihovně ÚMV najdete k tématu např.:

BARŠA, Pavel - Amerika a Evropa - https://goo.gl/8SX89U

BARŠA, Pavel - Zdroje amerického chování - https://goo.gl/sj2KBH