Al-Džazíra: televize v osidlech zahraniční politiky Kataru
Panarabskou satelitní televizi al-Džazíra známe především jako kontroverzní médium proslulé kritikou americké invaze do Iráku, vysíláním nahrávek Usámy Bin Ládina či ovlivňováním veřejného mínění během Arabského jara. V souvislosti s tím zejména od jejích regionálních kritiků a soupeřů zaznívá, že slouží jako zahraničně-politický tlampač katarské vládnoucí rodině Ál Thání. Je tomu skutečně tak?
Všechno má svou cenu
Al-Džazíra je nejsledovanější satelitní televize na Blízkém východě. Své hlavní sídlo má v katarském Dauhá a oficiálně je vlastněna nadnárodní korporací Al Jazeera Media Group sídlící tamtéž. Svoji značku staví na profesionalitě, tematické a názorové nezávislosti a představování kontroverzních témat z různých úhlů pohledu. Ani v arabském světě však není nic zadarmo. Spuštění al-Džazíry v roce 1996 proto umožnila finanční injekce 137 milionů dolarů, které věnoval tehdejší katarský vládnoucí emír Hamad Bin Chalífa Ál Thání.
Když se později al-Džazíra nedokázala uživit sama, protože trh s reklamou je v arabském světě pro daný typ média příliš malý a navíc ji mnoho inzerentů bojkotovalo, neboť byla kvůli svým kritickým reportážím trnem v oku řadě blízkovýchodních režimů, tak ji emír dotoval i nadále. Je proto vhodné se na chvíli zastavit u její vlastnické struktury. Al-Džazíra vznikla jako médium formálně vlastněné katarskou vládou a soukromými investory. V roce 2011 se pak z veřejné instituce změnila na „veřejně prospěšnou soukromou instituci“. Oficiálně se tak stalo proto, aby se mohla stát globálním médiem s větší flexibilitou a měla rychlejší rozhodovací procesy. Neoficiálně se však za těmito obraty a z právního pohledu nejednoznačným pojmem „veřejné prospěšnosti“ nachází snaha katarské vládnoucí rodiny konsolidovat v rostoucí a čím dál vlivnější al-Džazíře svůj vliv.
Ona vůbec hranice mezi státním a soukromým je v Kataru v oblasti médií velmi „flexibilní“. Hlavou zmíněné Al Jazeera Media Group, jež televizi vlastní, je totiž bratranec jejího zakladatele, Hamad Bin Thámer Bin Muhammad Bin Thání Ál Thání. Katarská vláda, která al-Džazíru řadu let podporovala, je z velké míry tvořena členy vládnoucí rodiny a taktéž generálním ředitelem al-Džazíry samotné je od září 2011 šejk Ahmad Bin Jassim Ál Thání, ačkoliv ten se žurnalismem žádné předchozí zkušenosti nemá. Kontrola nad al-Džazírou tedy zůstává doslova v rodině.
Příliš mnoho náhod
Na jednu stranu sice nikdo oficiálně al-Džazíře neříká, co má vysílat, na druhou stranu se ale ve vysílání v posledních letech navršilo příliš mnoho náhod, jejichž společným jmenovatelem bylo upravení redakční politiky tak, aby co nejlépe „sedla“ aktuální zahraniční politice Kataru. Když v roce 2009 probíhaly v Íránu protesty v reakci na zpochybněné prezidentské volby, věnovala al-Džazíra dění v zemi relativně velmi malou pozornost. Vztahy Kataru s Íránem jsou totiž dlouhodobě konstruktivní, což se mimo jiné projevilo i společnými vojenskými manévry, tak proč si je kazit.
Jindy zase z řad al-Džazíry odešel její mnohaletý pracovník Ghassan Bin Jiddo. Ponechme nyní stranou zvěsti o tom, že tento Tunisan a Libanonec v jedné osobě podle některých vlastní členskou průkazku libanonského hnutí Hizballáh. Co je důležité, je skutečnost, že jeho nadstandardní vztahy s vedením této organizace zajistily al-Džazíře exkluzivní přístup na bojiště války mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006. Došlo i na osobní interview se samotným šéfem Hizballáhu Hassanem Nasralláhem.
Po několika letech se ale situace změnila a Katar pojal záměr svrhnout režim v Sýrii mocně podporovaný právě libanonským šíitským hnutím Hizballáh. Bin Jiddo byl tehdy šéfem kanceláře al-Džazíry v Bejrútu a svoji pozici musel opustit. Tvrdilo se, že se tak stalo i proto, že nesouhlasil s vysíláním al-Džazíry během arabského jara, které se sice plně zaměřilo na události v Libyi, Jemenu či Sýrii, ale demonstracím ve většinově šíitském Bahrajnu dopřálo více prostoru až poté, kdy byla tamní revoluce udušena intervencí Rady pro spolupráci arabských zemí Zálivu, jíž je Katar členem.
I v případě arabského jara v Sýrii a Egyptu se ve vysílání al-Džazíry projevila jistá licoměrnost. Události v Sýrii byly opakovaně přibarvovány tak, aby se zdálo, že syrská opozice je aktivnější a úspěšnější, než odpovídalo realitě. U Egypta se zase věnoval prostor svržení prezidenta Mubáraka, pak ale Katar začal podporovat tamní Muslimské bratrstvo, a když se vzedmula vlna demonstrací proti jeho prezidentu Mursímu, snažila se je al-Džazíra pokud možno přehlížet. Ne nadarmo proto americká ambasáda v Dauhá ve své tajné z
Místo vybudování média, jehož novinářská profesionalita překoná o řadu let žurnalistické standardy běžné dnes v arabském světě, se nakonec katarská vládnoucí rodina, zdá se, soustředila na využití al-Džazíry pro účely své aktuální zahraniční politiky a veřejné diplomacie. Na jednu stranu tak získala velmi silný nástroj pro ovlivňování mas a elit i daleko za hranicemi Blízkého východu, na druhou stranu ale občas příliš liknavým používáním daného média pro své vlastní zájmy poškodila punc jeho nezávislosti a objektivity. Značku, z které přitom mohl malý ostrovní stát trvale čerpat respekt a přitahovat pozornost po celém světě.
Ovlivňování změny poměrů v Egyptě a Sýrii skrze satelitní vysílání a internet se ukázalo být pro katarskou vládnoucí rodinu příliš velkým svodem a delikátní názorová nezávislost al-Džazíry musela přinejmenším dočasně ustoupit mocenským zájmům svého chlebodárce. Je to ztráta nejenom pro budoucnost médií v arabském světě, ale v dlouhodobé perspektivě, pokud se postavení al-Džazíry nezmění k lepšímu, i pro samotný Katar. Situace Kataru je totiž prostá. Na jedné straně leží Saúdská Arábie, na druhé Írán. Pokud chce maličký Katar přežít, musí s oběma sousedy dobře vycházet a žádný nesmí převážit. A kdyby se snad něco pokazilo, neměl by svět na Katar zapomenout. Al-Džazíra je tu pak právě proto, aby světu existenci tohoto státečku vytrvale a velmi razantně připomínala.
