Dopady ruské agrese na Ukrajině na blízkovýchodní bezpečnost: Kdo jsou (prozatimní) vítězové a poražení?

Blízkovýchodní (geo)politika se v důsledku ruské agrese na Ukrajinu proměnila méně, než se dalo očekávat. Pro Evropu ale rozhodně nejde o pozitivní vývoj. Zatímco Rusko si i přes své četné neúspěchy v ukrajinské kampani zatím svou pozici na Blízkém východě udrželo, řada regionálních mocností dokázala pragmaticky  využít konfliktu a jeho dopadů ve svůj, přinejmenším krátkodobý, prospěch. Zároveň, pro slabší státy v regionu znamenají následky války prohloubení jejich vlastních krizí. Co Blízkému východu, Evropské unii a České republice může přinést souběh těchto tří trendů? Byť předvídat politický vývoj v regionu se ukázalo v minulé dekádě jako prakticky nemožný úkol, tato kapitola nabízí obrázek Blízkého východu dominovaného asertivními regionálními mocnostmi a zároveň sociální a ekonomickou nestabilitou v řadě ostatních států
regionu.

ANALÝZA PROBLÉMU

V minulé dekádě řada analytiků popsala „ruský návrat“ na Blízký východ. Mediálně nejviditelnější částí tohoto návratu se stala od roku 2015 intervence za účelem podpory režimu syrského prezidenta Bašára Asada provázená brutální leteckou kampaní. Ta s íránskou podporou pomohla zvrátit vývoj konfliktu a udržet Asada u moci. Syrská kampaň Rusku pomohla se etablovat jako významný regionální aktér a předvést, či z dnešního pohledu spíše výrazně nafouknout, kvalitu svých vojenských technologií. Rusko ale rozšířilo svou roli i mimo Sýrii. Prostřednictvím Wagnerovy skupiny a dodávek materiálu zasáhlo do konfliktu v Libyi a rozšířilo své vztahy s arabskými státy Perského zálivu nebo s Egyptem, tedy tradičními spojenci Spojených států. Rusko zároveň uzavřelo nové koordinační dohody se zeměmi OPEC, posílilo v regionu své investice v energetice a uzavřelo dohody o nových zbrojních kontraktech. Tyto aktivity, kombinované se slábnoucím zájmem Spojených států o region, v minulých letech přinesly Rusku mocenskou a diplomatickou pozici, kterou na Blízkém východě naposledy disponovalo během studené války.

Ruské neúspěchy při invazi na Ukrajinu, provázené vysokými ztrátami a postupným náběhem západních sankcí, s sebou přinesly spekulace o omezení působení Ruska mimo Ukrajinu a oslabení jeho globální  mocenské pozice. Ruská armáda byla v minulých měsících v Sýrii výrazně méně aktivní a stáhla některé své jednotky a techniku, včetně části klíčových protileteckých systémů S-300. Rusové si v zemi nicméně stále udržují kontrolu. I přes katastrofální ekonomickou a humanitární situaci v zemi se prozatím nezdá, že by Asadovu režimu hrozil pád, nebo že by se odvrátil od svých spojenců. Posílena je také ruská strategická vazba s Íránem, která se ze Sýrie rozšířila i na Ukrajinu díky íránským dodávkám bezpilotních letounů a dalšího materiálu. Wagnerovské jednotky se nestahují z Libye a Rusko si udržuje vliv na vývojem v zemi. Rusku se prozatím daří odstínit i další dopady jeho agrese na jeho diplomatickou pozici v regionu. Byť ruské vojenské exporty zažily (i díky západním sankcím) prudký propad a jejich budoucnost je diskutabilní, ruská diplomacie na poli energetické diplomacie a koordinace s kartelem OPEC jsou dotčeny méně. Některé aspekty ruské geopolitické pozice na Blízkém východě tak sice byly otřeseny, Rusové se ale prozatím dokázali na novou situaci adaptovat.

Dopady ruská agrese vůči Ukrajině se zároveň protínají s asertivnější politikou mocností v Perském zálivu a řady dalších regionálních hráčů. Ta má své hlubší kořeny v minulé dekádě a deziluzi z politiky Spojených států vůči blízkovýchodnímu regionu, nicméně současné rostoucí ceny energetických surovin, evropská energetická krize a snaha Západu získat významné blízkovýchodní státy v soupeření s Ruskem na svou stranu dává řadě států do rukou nové trumfy. Státy jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty a další významní producenti energetických surovin tak dosahují poprvé za posledních deset let výrazně přebytkových rozpočtů. Zároveň se u nich střídají západní delegace, které se buď snaží zajistit energetické dodávky, nebo tyto státy odcizit Rusku. Vzhledem k tomu, že státy Perského zálivu se staly (prozatím) bezpečným přístavem pro ruský kapitál a OPEC nevyslyšel volání prezidenta Bidena, aby neomezovaly těžbu ropy, se západní snahy setkaly se spíše omezenými úspěchy.

Z války nicméně dokázaly získat prospěch i další blízkovýchodní státy, a to jak vůči Západu, tak vůči Rusku. Turecko neváhalo krizi využít pro posílení své diplomatické role jako vyjednavače, zatímco Rusku nechalo svou ekonomiku otevřenou a posílilo svou reputaci jako exportéra vojenských technologií. Jiným příkladem může být dlouholetý ruský spojenec (a člen OPEC) Alžírsko, které přispěchalo se slibem posílení dobře zaplacených energetických dodávek do Evropy (konkrétně do Itálie). Zároveň se očekává jeho vyjednávání o ekonomické a vojenské podpoře s Ruskem, tentokrát za podmínek výhodných pro vládnoucí alžírský režim.

IMPLIKACE

Rusko tedy na Blízkém východě do jisté míry oslabuje, ale alespoň prozatím si udržuje své pozice. Zároveň, především (byť nejenom) státy bohaté na energetické suroviny dokáží z dopadů ruské agrese na Ukrajinu těžit. Kdo tedy vychází na Blízkém východě jako oslabený a co to do budoucna znamená pro EU a její členské státy včetně ČR?

V první řadě jsou na straně poražených bezesporu ty státy, na které dopadají vyšší ceny potravin a energetických surovin. To se týká např. Egypta, Jordánska, či Íránu, ale ještě v mnohem větší míře zemí jako Tunisko, Irák, Sýrie či Libanon, které již před začátkem války na Ukrajině čelily výrazným ekonomickým problémům. Jejich prohloubení může vést (a v posledních měsících i vedly) k vlně veřejných protestů, nebo ke snahám o emigraci jejich obyvatel. Za kratší konec provazu ve vztahu s blízkovýchodními mocnostmi ale v současnosti tahají také evropské státy. Ty jsou kvůli zabezpečení svých energetických potřeb a snahy o čelení ruskému vlivu v regionu nuceny upozaďovat řadu výhrad, které vůči blízkovýchodním režimům mají, ať již se týkají jejich zahraniční politiky nebo dodržování lidských práv.

V tomto ohledu tedy mají dopady ruské agrese vůči Ukrajině na Blízkém východě zřejmé implikace i pro EU a specificky Českou republiku. Pokud byla v minulosti EU kritizována (navzdory jižnímu rozměru politiky sousedství) za velmi omezenou schopnost ovlivňování dění na Blízkém východě a zaměření se primárně na řešení bezprostředních humanitárních krizí, rozvojovou asistenci, nebo pragmatické dohody s místními režimy, lze se domnívat, že v současném kontextu bude její přímý vliv ještě omezenější. O budoucím vývoji v regionu tak alespoň v nejbližším horizontu budou více rozhodovat vzájemné konflikty místních mocností (a jejich velmocenských patronů), přičemž Evropě nepřátelské Rusko si zde udržuje roli významného diplomatického hráče a aktéra schopného ovlivňovat řadu pro Evropu citlivých konfliktů, ať již v Sýrii či Libyi.

Takto nestabilní a nepřátelské prostředí ale zároveň neznamená, že evropská humanitární a rozvojová asistence by v budoucnu byla potřebná méně než dříve. Ekonomické a humanitární problémy řady blízkovýchodních států sice místní mocnosti mohou využít pro své mocenské hry a poskytnout omezené zdroje svým klientům, nicméně negativní dopady těchto krizí ponese mimo místních obyvatel právě Evropa. Unie a Česká republika se tak ještě výrazněji než dříve ocitají v nezáviděníhodné situaci, kdy budou nuceny reagovat na krize ve svém jižním sousedství, ale zároveň nad nimi budou mít menší kontrolu. To vše zároveň v situaci, kdy se na východní hranici EU odehrává válka působící energetickou krizi a příchod velkého množství uprchlíků a členské státy vynakládají nemalé prostředky na řešení těchto výzev.

VÝHLEDY

Varovat před budoucí nestabilitou na Blízkém východě se stalo analytickým klišé. Vývoj načrtnutý na předchozích řádcích ale nedává příliš prostoru k optimistickým vyhlídkám. Regionální soupeření, které se na Blízkém východě rozhořelo během minulé dekády, stále neustalo a růst asertivity některých států ho může opět posílit. To se týká především konfliktu mezi arabskými státy Perského zálivu a Íránem, nicméně roztržky mezi jednotlivými zálivovými monarchiemi v minulých letech dávají tušit, že potenciál pro případné konflikty není nezanedbatelný. Ekonomické, politické a sociální krize, kterými i v důsledku dopadů ruské agrese vůči Ukrajině prochází řada slabších států regionu, pak mohou vytvořit nová kolbiště také pro regionální soupeření, ať již by se odehrávalo v podobě zástupných politických, či dokonce ozbrojených konfliktů. To sebou samozřejmě nese hrozbu další eskalace a nestability.

S tím se pojí i budoucí role Ruska na Blízkém východě. Jeho bližší příklon k Íránu promítnutý do vzájemné podpory může Rusko postupně vzdálit arabským zálivovým státům. Ty sice mohou oceňovat pragmatické přínosy vzájemné spolupráce, ale zároveň mohou být ochotné vystupovat proti (oslabenému) Rusku tam, kde to může oslabit jejich rivaly. Postupný úpadek ruské ekonomické pozice a statutu zbrojního exportéra nejspíše povede k dalšímu omezení jeho vlivu v regionu. Rusko si tak nejspíše dokáže udržet pozice aktéra schopného vstoupit do místních konfliktů a narušovat jejich řešení, stejně jako významného diplomatického aktéra, ale hlavní zdroje jeho triumfálního „návratu na Blízký východ“ v minulé dekádě budou pravděpodobně oslabeny. Vzhledem k vzestupu asertivity regionálních mocností to ale více stability Blízkému východu nepřinese.

→ Ruská invaze na Ukrajinu se na Blízkém východě promítla v podobě posílení pozice států exportujících energetické suroviny. Nicméně oportunisticky ji dokázaly využít i další regionální mocnosti.

→ Rusko i přes problémy své ukrajinské kampaně Blízký východ neopouští a prozatím si udržuje své mocenské pozice. Do budoucna budou nicméně pravděpodobně oslabeny.

→ Evropská unie a Česká republika jako její členský stát by se měly připravit na Blízký východ definovaný zájmy vybraných regionálních mocností a ekonomickými problémy slabších států.

Kapitola vyšla v letošní výroční publikaci “Svět v proměnách 2023: Analýzy ÚMV”.