Do eurovoleb v Německu promlouvá válka a obavy o demokracii

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 1, 2024 - Současné výzvy Evropské Unie.

Když Alice Weidel, šéfka německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD), v lednu 2024 prohlásila, že by její strana za určitých okolností prosazovala vystoupení spolkové republiky z Evropské unie, byl to ukázkový případ strategie „vrtěti psem“, tedy pokusu odvést mediální pozornost od jiného, závažnějšího tématu.

Krátce předtím totiž investigativní novináři serveru Correctiv publikovali podrobnosti o konspirační schůzce, které se účastnili i lidé blízcí či přímo napojení na AfD. Námětem byla diskuse o tom, jak uchopit moc – a poté ze země vyhnat miliony lidí ne-německého původu. Bez ohledu na to, zda mají občanství a pas. Kritérii v tomto rasistickém a xenofobním plánu měla být barva pleti, náboženství či kulturní odlišnost.

Setkání vzbudilo obrovskou vlnu odporu u ostatních politických stran a masivní veřejné demonstrace. Mimo jiné i proto, že AfD je podle průzkumů momentálně druhou nejsilnější politickou stranou a v evropských volbách jí chce dát hlas 22 procent voliček a voličů. A také protože Německo letos čekají ještě troje volby zemské. V Sasku, Durynsku i Braniborsku AfD s více než 30 procenty voličské podpory vede.

Regionální volby v bývalé NDR se na první pohled zdají být vzdálené od celoevropského kontextu. Ve skutečnosti ale podpora AfD formuje a částečně ukazuje náladu v celé zemi. Letošní evropské volby v Německu ještě více než jindy plní úlohu amerických midterms, tedy hlasování, v němž mají voliči příležitost vystavit vysvědčení stranám u moci na národní úrovni. Těmi je od roku 2021 koalice sociálních demokratů (SPD) kancléře Olafa Scholze, Zelených a liberálních Svobodných demokratů (FDP). A nespokojeno s její prací je 70 procent veřejnosti.

Kromě přinejmenším zčásti extremistické AfD situace nahrává i demokratické opozici. Konzervativní lidovci (CDU/CSU) si tak v červnových evropských volbách půjdou pro vítězství. Zeleným hrozí propad z 20 procent v roce 2019 na aktuálních 10 procent, FDP by daly hlas jen tři procenta lidí – což ovšem podle volebního zákona pro vstup do europarlamentu stačí.

Trvající „blbá nálada“

Důvodů k nespokojenosti nachází Němky a Němci několik. V důsledku ruského útoku na Ukrajinu se spolková republika potýkala s vysokými cenami energií a zdražováním obecně. Německá ekonomika ve srovnání s ostatními velkými evropskými zeměmi znatelně zaostává. Naděje na hospodářské oživení v roce 2024 nejsou velké a dvě třetiny veřejnosti hledí do budoucna pesimisticky.

Paralelně s tím spolková vláda přijímá další opatření na ochranu klimatu, jako je např. postupná obměna vytápění v domácnostech nebo zpřísnění norem ochrany přírody v zemědělství. Tyto změny se u části veřejnosti setkávají s obavami až odporem, což oblibě vládních stran dále škodí, i když společenská shoda na potřebě řešit klimatickou krizi trvá.
Tři měsíce před samotným hlasováním se eurovolby mediálně nacházejí ve stínu již zmíněných podzimních voleb ve východních spolkových zemích – a také listopadových prezidentských voleb ve Spojených státech. To odpovídá obecnému charakteru eurovoleb, které, podobně jako v Česku, voliče mobilizují méně než hlasování o národních zákonodárcích. Volební účast je tu přesto zpravidla až o desítky procent vyšší než v Česku.

Zároveň tento mediální obraz ilustruje dva obecné trendy, jež odsouvají klima i migraci mírně do pozadí, a které tak ve finále ovlivní i samotné eurovolby. Prvním je obava veřejnosti z vzestupu extrémních politických stran a jejich vlivu na fungování demokratických institucí a vládu práva. V Německu tuto obavu ztělesňuje silná AfD, jinde v Evropě bude krajní pravice v červnu bodovat nejspíše také v Itálii, Rakousku, Francii, Maďarsku a dalších zemích. Jak ukázal podzimní průzkum Eurobarometru, ochraně demokracie a vlády práva by se podle Němek a Němců nový Evropský parlament měl věnovat především. Přeje si to 43 procent oslovených. V Česku takto smýšlí pouhá čtvrtina voličů.

Trendem číslo dvě je fakt, že letošní evropské volby jsou první, které se konají v kontextu akutní potřeby nově definovat roli Evropy – ve světě ovlivněném válkou na Ukrajině a stále očividněji opadající ochotou Spojených států plnit roli hlavního garanta míru a bezpečnosti na starém kontinentu. To platí bez ohledu na to, zda v Bílém domě zasedne nepředvídatelný Donald Trump, či post obhájí Joe Biden.

Zeitenwende, konečně doopravdy

Letošní evropské volby přicházejí v pro Německo citlivý moment. Slavná „Zeitenwende“, neboli historický obrat v zahraniční a obranné politice, který po ruském útoku na Kyjev v únoru 2022 vyhlásil kancléř Scholz, se přetváří z krizového modu v dlouhodobou strategii. Unie v ní hraje klíčovou roli, i když v rámci unijní architektury jsou zahraničněpolitická témata v rukou členských států.

Země, jejíž bezpečnostní politiku definuje kolektivní vina za nejvražednější konflikt v lidských dějinách, se s otázkou války a míru vypořádává složitě. Dobře je to vidět na klopýtavé snaze dostat zanedbanou německou armádu, Bundeswehr, po desetiletích od konce studené války znovu do bojeschopného stavu.

Přesto však Německo ušlo velký kus cesty. Po třech dekádách se vrací k výdajům na obranu odpovídajícím požadavkům NATO (a D. Trumpa) – ve výši dvou procent HDP. A sociálnědemokratický ministr obrany Boris Pistorius, který otevřeně mluví o nutnosti zvážit i návrat k nějaké formě vojenské služby, je stabilně zdaleka nejpopulárnějším politikem.

Dvě třetiny německé veřejnosti požadují silnou evropskou obranu i za cenu úspor jinde, a také víc munice a zbraní dodaných Ukrajině. Rusku tak chtějí ukázat vojenskou sílu, ne ochotu k politickým ústupkům.

S námi jste v bezpečí, zní unisono od politických stran

Jednotlivé politické strany v Německu zveřejňují své programy do eurovoleb každá v jinou dobu. Jejich obsah proto reflektuje popsané trendy posledních měsíců a týdnů v různé míře. Jako poslední ho představila pravděpodobně vítězná konzervativní CDU/CSU – a důraz na obranu a bezpečnost je v něm nepřehlédnutelný: na 25 stranách textu se celkem 25krát objevuje slovo „Sicherheit“, tedy bezpečnost či jistota.

V otázkách migrace a klimatické politiky CDU/CSU reaguje na společenské obavy a slibuje odklon od dosavadní evropské linie. Dekarbonizace podle ní nesmí být překotná, aby neškodila průmyslu a ekonomice. Zajímavým detailem je slib zrušení nedávno schváleného zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory s cílem zachovat tuto „špičkovou německou technologii… a dále ji rozvíjet“ jako bezemisní. V migraci by Evropa měla přitvrdit: deportovat zájemce o azyl pryč z EU a zavést kvóty pro lidi, kteří mohou získat ochranu v členských zemích. Zda by takový postup byl v souladu s mezinárodním právem, není jasné.

Do zajímavé situace se tím dostává nejprominentnější zástupkyně německých konzervativců, dosavadní šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen, která post obhajuje. Byla to přitom právě ona, kdo posledních pět let evropskou migrační i klimatickou politiku kormidloval. Teď se musí vymezit vůči vlastní práci – plán na „offshoring“ žadatelů o azyl už údajně podpořila.

Sociální demokraté mají aktuálně v průzkumech 16 procent, což zhruba odpovídá výsledku voleb v roce 2019. V europarlamentu bude jejich politická frakce druhou nejsilnější. Německá SPD sází na slib zastavení nárůstu podpory krajní pravice, k čemuž mají pomoct i tradiční témata ochrany pracujících a spravedlivých daní. Z pohledu střední Evropy je zajímavý návrh na zpřísnění a důslednější uplatňování mechanismu na ochranu vlády práva v Unii, včetně možnosti odebrání možnosti hlasovat na summitech evropských lídrů nebo finančních postihů vůči zemím, jež „systematicky porušují základní hodnoty“. Míněno je v tuto chvíli především Maďarsko premiéra Viktora Orbána.

Sociálnědemokratická sázka na bezpečnost vypadá trochu jinak. Kancléř Scholz i jeho spolustraníci kladou dál důraz na podporu Ukrajiny a posílení společné evropské obrany – patrné je to z postojů německé vlády při klíčových rozhodnutích na evropské úrovni. Lídryně evropské kandidátky, stávající místopředsedkyně EP Katarina Barley, dokonce v reakci na hrozbu stažení Spojených států z NATO po případném Trumpově zvolení připustila nutnost mluvit o společném nukleárním deštníku evropských států. Pro Německo, jež se po druhé světové válce zavázalo nebýt jadernou mocností a vloni po dekádách společenského odporu vypnulo i veškeré jaderné elektrárny, je to další velká výzva v hledání nové role v Evropě – i když v tuto chvíli rétorická.

Kancléř Scholz pochopitelně nikam nekandiduje – v kampani bude ale provázet a podporovat ostatní sociálnědemokratické zájemce o bruselský mandát. A jeho sdělení voličům z posledních týdnů je zřejmé: s SPD nehrozí lidem v Německu nebezpečí v podobě zatažení Severoatlantické aliance do války nebo jaderného útoku z Moskvy. Žádní němečtí vojáci nebudou vyslaní na Ukrajinu a Kyjev nedostane žádné dalekonosné střely Taurus.

Ponechme stranou analýzu scénářů potenciální vojenské eskalace. Vnitropoliticky taktika „mírového kancléře“ reaguje právě na rostoucí obavy ve společnosti – a zafungovat může hlavně v oblastech bývalé NDR, kde sociální demokraté významně zabodovali v posledních parlamentních volbách. Lidé tu podle průzkumů smýšlí o bezpečnosti jinak, než je celoněmecký průměr. Částečně je důvodem větší příklon k někdejšímu spojenci – Moskvě, z části ovšem obyčejná obava a únava z války. Z obojího dosud těžila hlavně AfD a částečně i krajní levice.

Kolik stojí armády

Podpora konkrétních stran v Německu i napříč Evropou se v příštích třech měsících ještě může hýbat. Je ovšem prakticky jisté, že lépe koordinovaná a financovaná společná obranná politika bude jednou z priorit nového Evropského parlamentu i Komise. Pomoci by mělo i zavedení rozhodování kvalifikovanou většinou členských států v oblasti společné zahraniční a bezpečností politiky, které podporují všechny hlavní německé politické strany s výjimkou krajní levice a pravice. Podobná shoda panuje i v podpoře rozšiřování Evropské unie o další země včetně Ukrajiny. Podmínkou je ovšem souběžná reforma unijních institucí a procesů.

Tyto sliby se do kampaně propíšou jen minimálně – a je otázkou, kolik na ně zbude politického kapitálu po volbách. Prioritně totiž bude třeba řešit peníze. Rychlé budování obranných kapacit a investice do zelených technologií bude stát hodně peněz, a není jisté, kde je členské státy, potažmo EU, vezmou. Německo v této debatě sehraje klíčovou úlohu i proto, že důraz na rozpočtovou odpovědnost a snižování deficitů je politickým kompasem koaličního juniora, německé Svobodné demokratické strany (FDP). Přísnější fiskální pravidla se spolkovému ministrovi financí Christianu Lindnerovi podařilo prosadit i na celoevropské úrovni a příslušné sliby si našly cestu i do volebního programu pro eurovolby.

Téma a strana na okraji

Věcem, které si přeje v evropských volbách německá krajní pravice, zatím nebyla věnována pozornost. Jejich šance na uskutečnění je totiž malá. I když platí, že xenofobní i euroskeptické hlasy v dnešním Německu nacházejí větší ohlas než v minulých letech, a ohrozit fungující demokratické procesy může AfD i bez koaličního partnera, který by jí pomohl k moci.

O odchodu z EU, jak o něm mluvila na začátku letošního roku šéfka strany Weidel, se v evropském programu AfD nepíše. Strana ovšem navrhuje vznik „Spolku evropských národů“, v němž by Evropský parlament vůbec neexistoval. Dodávky zbraní Ukrajině i protiruské sankce by měly skončit, podobně jako „iracionální a hysterická“ klimatická politika. Lídrem kandidátky AfD je europoslanec Maximilian Krah ze saské stranické organizace. Tu civilní kontrarozvědka považuje za prokazatelně pravicově extremistickou. Návrhy z volebního programu AfD skrývají zajímavý paradox: kdyby totiž německá evropská politika fungovala podle jejích představ, řídila by se v zásadních výsledky celostátních referend. Jenže Němci a Němky smýšlejí o Evropské unii v dobrém a odcházet rozhodně nehodlají, naopak podporují společný postup v bezpečnosti i v boji s klimatickou krizí.

K volbám do Evropského parlamentu se v Německu chystá jít až 70 procent dotázaných – úplně poprvé mohou i mladí mezi 16 a 18 lety. Taková volební účast by byl historický rekord – a nejspíš nepadne. Jen dvě pětiny lidí totiž zatím aspoň tuší, kdy volby vlastně jsou. Všechny strany bez rozdílu proto čeká ještě dost práce s vysvětlováním, že právě toto hlasování je pro budoucnost Evropy a Německa v ní zcela zásadní. Jasno o výsledku bude v případě Německa v neděli 9. června.

→ Helena Truchla působí jako analytička a poradkyně sociálně-demokratického poslance spolkového parlamentu v Berlíně. V minulosti pracovala jako redaktorka v redakcích Aktuálně.cz a Hospodářských novin, psala také pro německý rozhlas MDR.