Budou hypersonické zbraně budoucností moderního válčení?

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 1/2022.

Fenomén hypersonických zbraní s sebou nese strategickou výhodu ve schopnosti rychlého letu a manévrování v jeho průběhu, což umožňuje velmi rychle a přesně zasahovat vzdálené cíle, ale i obcházet současné systémy protiraketové obrany. Jedná se o potenciálně strategicky tak významnou technologii, že ji Severoatlantická aliance zařadila mezi disruptivní technologie (EDTs). 

Technicko-strategické aspekty hypersonických střel

Z historického pohledu představuje hypersonická technologie spíše případ, kdy se očekávaný vývoj oproti předpokladům znatelně opozdil. První koncepty letu hypersonickou rychlostí se objevují ve třicátých letech minulého století. Vzhledem k prudkému rozvoji letecké a vesmírné techniky se očekávalo využití prostředků obdobných dnešním hypersonickým střelám již v šedesátých letech minulého století víceméně v lineární návaznosti na předchozí průlomové objevy. Tehdejší stav poznání však narazil na své limity, což značně zpomalilo další rozvoj. Technologické překážky byly překonány až v posledních desetiletích např. díky posunu v oblasti materiálových technologií.  Důležitým aspektem byla i vyšší politická poptávka po takové technologii.

Přesné vymezení pojmu hypersonická střela nad rámec samotné rychlosti rovné pětinásobku rychlosti zvuku není jednoduchou záležitostí. Od mnohem rozšířenějších balistických střel je neodlišuje samotná rychlost, ale trajektorie – hypersonické střely letí v daleko nižších vrstvách atmosféry a běžně mohou během letu manévrovat. Tyto schopnosti ale také přináší významné konstrukční výzvy. Dalším základním definičním atributem hypersonických střel v současném chápání je jejich zaměření na pozemní cíl, a to proto, že existují další zbraňové systémy pohybující se hypersonickou rychlostí jako např. protidružicové či nejmodernější protiletadlové střely.

V současné době existují dva typy hypersonických střel – hypersonické kluzáky a hypersonické střely s plochou dráhou letu. Kluzáky jsou vyneseny raketovým nosičem do nejvyššího bodu, odkud směřují klouzavým pohybem k cíli. Střely s plochou dráhou letu získávají nadzvukovou rychlost za pomoci externí rakety, načež je aktivován jejich speciální motor, který střelu donese až na cíl. Výhodami těchto zbraní je, že protivník může hůře předvídat cíl útoku a díky nízké hladině letu má i omezenou možnost je odhalit radarem. Tyto zbraně jsou zároveň schopné se z velké části vyhnout současné protiraketové obraně.

Hypersonické střely nejsou aktuálně pokryty žádnou formou kontroly zbrojení a ani jejich zařazení do protiproliferačních mezinárodních kontrolních režimů není kompletní. V minulých letech se zejména z vědecké komunity objevovaly návrhy na zákaz či omezení těchto zbraní. V současnosti však není díky rychlé inkorporaci hypersonických zbraní do arzenálů světových mocností takový scénář příliš realistický. Jako pravděpodobnější možnosti se jeví zapojení např. do dohody New START či vznik nové dohody pokrývající tuto kategorii. Vše však závisí na překonání současné krize v oblasti kontroly zbrojení i vyřešení chronických problémů jako např. zapojení Číny.

Hypersonické střely ve světě

Ruská federace je, alespoň co se týče operačního nasazení, v oblasti hypersonických střel nejdále. Počátky koncepcí jednotlivých zbraní spadají až do období Sovětského svazu, přičemž Vladimir Putin po svém nástupu se rozhodl je znovu začít rozvíjet, což významně využívá pro propagandistické účely. Velmi často přitom upozorňuje na schopnost hypersonických střel projít americkou protiraketovou obranou. Ve svém Poselství o stavu země v roce 2018 představil šest zbraňových systémů, mezi nimiž byly právě i dvě hypersonické. První z nich je hypersonický kluzák Avangard, který má mezikontinentální dosah. Dále Rusko nasadilo ze vzduchu vypouštěné střely Kinžal, které sice vycházejí z balistických střel krátkého doletu Iskander, ale díky své ploché nižší balistické křivce a manévrovatelnosti jsou označovány jako hypersonické. Aktuální otázkou je pak operační nasazení hypersonické střely s plochou dráhou letu Cirkon, určené pro námořnictvo. 

Všechny tyto zbraně by měly být schopny nést i jadernou hlavici. Potenciálním ruským problémem je výroba těchto zbraní ve větším množství, zejména pak u kluzáků Avangard, pro jejichž masivnější výrobu ruský zbrojní průmysl pravděpodobně nemá kapacity. Tyto zbraně však představují poměrně vážnou hrozbu i pro technologicky rozvinutější protivníky. 

Ve Spojených státech se idea využití hypersonických střel objevila v kontextu studené války i války proti terorismu. Současná vlna zájmu má původ ve snaze dohnat náskok Ruska a Číny v této technologii. USA v současnosti rozvíjí několik projektů hypersonických zbraní. Nejblíže nasazení je hypersonický kluzák operační úrovně Dark Eagle s očekávaným využitím americkou armádou v nejbližších letech. Projekty dalších složek počítající s hypersonickými zbraněmi odpalovanými z lodí, ponorek a letadel mají problémy např. v podobě neúspěšných testů. Z pohledu Američanů je velmi perspektivní technologie hypersonických střel s plochou dráhou letu, kde ale teprve dochází ke konkretizaci požadavků. Současným americkým konsenzem je i přes jisté diskuse pouze konvenční osazení hypersonických střel.

Čína měla oproti Rusku i Spojeným státům zpočátku ve vývoji hypersonických zbraní zpoždění, které však kompenzovala relativně nedávným, ale zato masivním nasměrováním vědecko-průmyslového potenciálu do této oblasti. Až donedávna se mělo za to, že Čína se zaměřuje především na operační doménu související se snahou o zamezení činnosti protivníků v přilehlých mořích. V září loňského roku ale vyšlo najevo, že Čína otestovala hypersonický kluzák vypouštěný na orbitu. Pokud tato zbraň bude skutečně zavedena do výzbroje, její zaměření bude jednoznačně strategického/mezikontinentálního charakteru. Ohledně osazení nukleárními hlavicemi je čínská pozice nejasná. Obecně má Čína poměrně vysoký potenciál pro výrobu hypersonických zbraní. Vzhledem k vysokému stupni utajení je však obtížné odhadovat tamní záměry a kapacity.

Hypersonickou technologií se zabývají i další státy. Nejvýrazněji se projevila v posledním roce KLDR. Tři hypersonické testy a zejména jejich zvyšující se dolet ukazuje na relativně dobře zvládnutou technologickou stránku. Dále na hypersonické technologii pracují i Indie a Austrálie. Samostatný výzkum a vývoj v oblasti vedou i Francie, Německo, Velká Británie a Japonsko s teoretickým horizontem nasazení střel ještě v tomto desetiletí.

Samostatnou otázkou je pak oblast obrany proti hypersonickým zbraním. Její rozvoj je často skloňován zejména ve Spojených státech, které tak chtějí kompenzovat svou pravděpodobně dočasnou nevýhodu v oblasti ofenzivních zbraní. Konkrétní technologická podoba je zatím otázkou, v současné fázi se prozatím prověřují různé vhodná technologická řešení jako např. laser, elektromagnetické rušení či kinetické projektily.

Důsledky pro evropskou bezpečnost

Evropská bezpečnost se zdá být vhodným rámcem pro analýzu i s ohledem na zájmy České republiky. Ty se v některých případech mohou lišit, což však prozatím není případ hypersonických zbraní, které je navíc vzhledem k jejich povětšinou strategické úrovni třeba vnímat prizmatem většího celku. Z pohledu vnějších dopadů jsou to nejvýraznější ruské zbraně, které přímo ohrožují Evropu. Důležitý aspekt je zejména schopnost proniknutí regionální protiraketovou obranou a kritické zkrácení doby doletu s předpokládaným zásahem evropských metropolí v řádech minut. Zásadní hrozbou pro Evropu jsou zejména ruské systémy Cirkon a Kinžal, přičemž Avangard je designován spíše k potenciálnímu útoku na Spojené státy skrze tamní národní protiraketovou obranu.

Americké systémy je důležité vnímat zejména z pohledu možného umístění v Evropě ve snaze zajištění parity s Ruskem i v kontextu vypovězené Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). O této možnosti se hovoří zejména v případě potenciálního umístění systému Dark Eagle v Německu. Jedná se však o možnost značně kontroverzní s ohledem na reminiscence umisťování střely středního doletu v osmdesátých letech 20. století. Z dlouhodobého hlediska kategorie hypersonických zbraní však může implikovat pro Evropu i přesný opak, a to stahování Spojených států z přítomnosti ve světě s ohledem na rapidní zlepšení schopnosti zasahovat rychlými a přesnými útoky cíle v globálním měřítku bez nutnosti pozemní přítomnosti a logistického zajištění. 

Hrozby čínských a severokorejských programů jsou pro Evropu nižší, avšak nikoliv zanedbatelné. Jedná se o výrazné posilování protivníků Spojených států, které tak mají zase o něco větší schopnost je odlákat z řešení problémů evropské bezpečnosti. Technologie v rukou obou těchto aktérů mají destabilizační potenciál pro tamní region i s ohledem na negaci dosud vybudovaných kapacit protiraketové obrany. Vzhledem k historickým zkušenostem jsou v případě KLDR navíc na místě obavy z šíření technologie dalším aktérům, jako je např. Írán. Kolují spekulace rovněž o možném prodeji čínských hypersonických kluzáků dlouholetému spojenci Pákistánu, a to ve snaze obejít zlepšující se indické protiraketové obrany.

Konkrétními výzvami s primární rolí evropských států jsou otázky vývoje vlastních projektů a to, jak na úrovni jednotlivých členských států, které už probíhají, tak na úrovni Evropské unie jako celku. Trochu jiné, avšak možná ještě naléhavější otázky, přicházejí s možností budovat obranu proti hypersonickým střelám, přičemž jeden z projektů je dokonce veden v rámci Permanentní strukturované spolupráce, která zajišťuje lepší koordinaci a spolupráci účastnících se členských států EU ve zbrojní politice. Současné projekty však nejsou ve finální fázi a byť dochází k diskusím na toto téma, zatím nedošlo k náznaku konkrétnější shody na tématu napříč Evropou. Řada států přitom svou pozici stále hledá.

o autorovi: Martin Blecha je studentem Bezpečnostních a strategických studií a Mezinárodních vztahů a energetické bezpečnosti na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Působí jako šéfredaktor portálu Security Outlines.