Bidenovo statečné rozhodnutí

Afghánistán. Říká se mu pohřebiště pro impéria. Po dvaceti letech z něj teď se skloněnou hlavou odchází i Amerika. Je to bolestné, ale dobré rozhodnutí.

V Afghánistánu padlo za posledních dvacet let přes 2 tisíce amerických vojáků, přes 1 tisíc bojovníků mezinárodní koalice včetně 14 vojáků české armády a 65 tisíc členů afghánských státních bezpečnostních složek. Zemřelo taky nejméně 50 tisíc civilistů, skoro 3 miliony lidí musely utéct do zahraničí a další 4 miliony jsou vysídleny uvnitř hranic státu, který drží pohromadě leda na mapě.

A výsledek? Taliban na koni.

Nelze přehlédnout, že se země rozvinula. Gramotnost vyskočila o 8 %. Víc než pětinásobek lidí, skoro devět z deseti, má přístup k pitné vodě. Pravděpodobnost úmrtí ženy během těhotenství nebo při porodu klesla o polovinu. V základních školách je dvakrát víc dívek než před spojeneckou invazí. Jenže Spojené státy a jejich partneři nenašli klíč k udržitelné liberalizaci a rozvoji Afghánistánu, a dokonce ani – stejně jako jejich předchůdci – k jeho základní stabilizaci.

Jak se může Biden podívat do očí blízkým všech padlých potom, co se v dubnu rozhodl, že se Amerika stáhne, a minulý týden k tomu pronesl syrový projev, ve kterém termín posunul vpřed a odpovědnost za budoucnost země přenesl plně na samotné Afghánce?

Těžko. Politika je ale často tragická. Bidenovo rozhodnutí stáhnout se bez ohledu na aktuální podmínky v zemi je nejméně špatné ze všech možných.

Taliban nejspíš ovládne většinu země. I on ale bude muset dlouhodobě vládnout na základě nejen donucení, ale i určité lidové podpory, a všechny výdobytky snad nebudou ztraceny. (Nemá přesto cenu zastírat, že pro ženy a dívky, a nejenom pro ně, přicházejí se stažením mezinárodní koalice zlé časy.)

Skončí dlouhá okupace, odpadnou budoucí oběti a ohromné náklady utopené v utopii západně moderní země uprostřed eurasijského heartlandu a v podpoře státního aparátu, který se ke svým občanům nezřídka chová predátorsky a jenom těžko si dobývá jejich loajalitu.

Amerika bude moci uspořené zdroje využít jinde – k domácí obnově i k zvládání velmocenského konfliktu s Čínou. Dopadů jejího růstu se obávají američtí politici, úředníci a experti zleva doprava. Doteď ale mnozí přehlíželi, že Peking hromadí bohatství a vliv, aniž by přitom ve světě vedl dlouhé, nevynucené války.

Taliban je na koni. Faktem nicméně je, že není hrozbou za hranicemi regionu. A svůj díl za jeho stabilizaci teď mohou nést sousedé a mocnosti, které k Afghánistánu mají blíž. (Rusku alianční angažmá dost vyhovovalo.)

Pro velmoci je obtížné vyvázat se z dlouhých konfliktů bez výhry. Musí řešit problém se svou pověstí – jak přiznaná porážka ovlivní jejich postavení. Zkušenost Vietnamu ale ukázala nejen, že i taková velmoc jako Amerika může prohrát s papírově mnohem slabším protivníkem na vzdáleném, asymetrickém bojišti, ale taky, že se z takové prohry může oklepat.

Podle kritiků rozhodnutí přichází kromě toho ve špatný čas – Taliban postupuje vpřed. Jeho ambice jsou ale přímo spojené s vidinou amerického odchodu. To byl nakonec problém i „surge“ z Obamovy éry (2009-10). Biden už tehdy tlačil na menší vojenskou přítomnost zacílenou na protiteroristické aktivity, vedení armády ale razilo strategii komplexní protipovstalecké války. Výsledkem byl mizerný kompromis, kdy bojové kapacity na válku proti povstalcům byly významně navýšeny, ale zároveň Washington dopředu deklaroval, že jenom na dobu určitou. Talibanu a dalším stačilo zatnout zuby a nápor vydržet; věděli, že mu čelí dočasně.

Bidenovo rozhodnutí je těžké, tragické, ale má smysl. Na amerických spojencích v NATO je teď nezapomenout, do jaké míry byla společná operace v Afghánistánu pro alianci pojivem, které musejí nahradit reálným a odpovědným přístupem ke společné obraně v nových geopolitických podmínkách.

Tento článek byl publikován dne 14.7.2021 v Lidových novinách.